Mimozemský dort podruhé...

"Měl to být úplně ten nejobyčejnější dort, jaký si dovedete představit. V rychlosti spatlaný kulatý naháček máslák bez potahovky, višněmi proložený, vanilkou ovoněný, třemi kvítky ozdobený. Prostě takový dort, kterým není třeba se nikde chlubit, protože jsou na něm vidět všechny nedostatky. Jenže! Dáte-li dětem do ruky zbytky potahové hmoty, rázem se nemastný neslaný rádoby romantický dort změní v neobyčejnou mimozemskou krajinu plnou divokých květů, červohousenek a jednookých příšerek."

Tolik citace, kterou jsem použila před pár lety u dortu k narozeninám pro mojí maminku. A protože se historie často opakuje, i když se nám to vůbec nehodí, nejinak tomu bylo i tentokrát. Dobře, škrtněte si višně a jedno kvítko, které se tam už nevešlo a letošní dort máte jako přes kopírák, ačkoli původní vize byla na téma les. Moje máma je totiž máma lesní. Nebo taky houbová, borůvková, brusinková, jak je libo. V lese tráví většinu své zasloužené penze a to i když tam zrovna nic neroste. Má ten les tak ráda, že jsme jí dokonce kdysi dali dárkem kousek pralesa pod Ještědem. Ale zpátky k patlání. 

"Kluci, potřebuju se zbavit toho kyblíčku barevných kousků potahovky, co mi zbyla od minula. Dort bude lesní, takže pařez, nějakej mech, tráva, potůček, kamínky, houbičky, borůvky, možná maličkej skřítek nebo lesní zvířátko. To nemůže bejt těžký, to dáme!"

O deset minut později...

"Kluci, máme problém. Máme málo zelený a hnědý, ale spoustu růžový, fialový, červený a modrý."

Návrat na Blog.cz

Milí blogeři, 

vím, že spousta z vás nemůže konec Blog.cz překousnout. Vzpomínáte na doby, kdy se mohl pyšnit jedinečným prostředím a báječnou komunitou, kterou nám mohla závidět nejedna blogová platforma. Na doby, kdy všechno fungovalo tak, jak mělo, na Autorský klub, skvělé soutěže a projekty. Jste naštvaní, protože vám po ukončení Galerie.cz chybí některé obrázky a jejich ztráta vás mrzí. Protože jste si nestihli zkopírovat všechny články, které jste si chtěli zachovat. Protože jste se vrátili z dovolené a zjistili jste, že všechno, co jste do svého blogu na Blog.cz za ta léta vložili, je najednou pryč. A i přes tu směsici prapodivných pocitů se vám po něm stejně stýská a chtěli byste svůj blog alespoň ještě jednou vidět. 

A co kdybych vám řekla, že existuje něco, díky čemuž byste se tam mohli vrátit, kdykoliv se vám bude chtít? Ne v myšlenkách a vzpomínkách, ale reálně. Chtěli byste? Ale beze všeho. Prosím, račte vstoupit... :)

O webové stránce Internet Archive jsem psala už dříve v souvislosti s Autorským klubem ZDE a já z něj budu, s dovolením, citovat, neboť ani dnes v těch padesáti stupních na sluníčku bych to určitě nevymyslela lépe:

"Internet Archive je báječná záležitost, ve zkratce řečeno se jedná o největší digitální knihovnu na světě, která, mimo jiného, také za pomoci robota zvaného Wayback Machine archivuje obsah webových stránek na internetu."

Tolik stručná teorie, a teď přejděme k praxi. Internet Archive není ani trochu dokonalý. V případě mého blogu jako by roky 2019 a 2020 téměř neexistovaly, nicméně spousta toho otevřít jde a co víc, u spousty článků, které jsou z roku 2018 a výše, mám zachovány i obrázky. Co funguje skvěle a bez připomínek, je titulní stránka, alespoň co se vizuální stránky týče :).

A jak na to? 

Otevřela jsem následující odkaz - https://web.archive.org/.

Poznámka - návod se skládá ze snímků obrazovky mého telefonu, pro ušetření místa, času i vašich nervů jsem u některých popisků spojila vždy dva obrázky k sobě :).

Jablonecké graffiti...

...po sedmé. Nebo tak nějak.

Konec Galerie.cz zasadil tvrdou ránu mé letní internetové očistě a obzvláště mému doposud liknavému postoji, který se týkal předělávání obrázků ve všech mých článcích na novém blogu tak, aby nebyly závislé na Galerii, ale obrázky si tahaly z..., jak to napsat kulantně... jo, z jistějšího zdroje. Je pravda, že se mi to předělávání poněkud protáhlo, a to zejména proto, že jsem se při vkládání obrázků často pobaveně zasekla u čtení celých článků. Díky tomu jsem například zjistila, že tyranské procházce s mojí maminkou vděčím za rubriku Graffiti, která letos odhodila bačkůrky a tepláčky a nenápadně vešla do školních let. Za tu dobu jsem se stala pravou a nefalšovanou znalkyní jabloneckých graffiti, byla svědkem všelijakých třenic, zakazování a povolování legálních ploch, vešla do tajů pravidel komunity sprejerů a zjistila, na čem všem a jak dlouho graffiti drží. Na prvním místě nejplodnějšího zdroje článků o graffiti se stále drží jablonecká přehrada, která má vcelku luxusní počet legálních ploch, i když jako sprejer bych se tam asi necítila moc dobře. Ono když na vás civí stovky lidí z okolních paneláků, nic moc zážitek. Asi. Nicméně i přes tyto potíže se stále najdou sprejeři s pevnými nervy, kterým obecenstvo nevadí. A díky nim tak pro vás mohu mít nové kousky :).

Batoh s nožičkama

Možná to máte taky tak, každý den jezdíte MHD tou samou trasou ve stejnou hodinu a každý den vídáte ty samé tváře. Pan řidič vás bere jako starého známého, pozdravíte se, vyměníte si pár slov a zdvořilých frází a když několik jízd vynecháte, starostlivě prohodí, že vás dlouho neviděl. A vy to máte stejně, když někdy jedna z těch známých tváří v autobuse chybí, přemýšlíte, co se asi tak mohlo stát a přemýšlíte zbytečně, protože se stejně kloudné odpovědi nikdy nedočkáte. A mě jedna taková nezodpovězená otázka bleskne hlavou pokaždé, když projíždím kolem jednoho místa...

Není to tak dávno, kdy jsem několikrát týdně vídala cestou z práce v autobuse malého cikánského chlapce. Tenhle kluk s batohem větším, než byl on sám, se mi vryl do duše hodně hluboko, a to i přes to, že jsme spolu jezdili jen jednu zastávku a že o mně nejspíš neměl ani tušení. Pokaždé, když měl vystoupit, zaujal postoj "připravit, pozor" a když se otevřely dveře, přišel "start", vyřítil se jako střela a utíkal, dokud ho autobus nepředjel. Když jsem tenhle výjev viděla poprvé, vůbec jsem tomu nerozuměla, ale při další naší spolujízdě jsem velice rychle pochopila, o co mu jde. On závodil. S autobusem! Obdivovala jsem jeho odhodlání, každým dnem byl lepší a já si přála, aby na zastávce vystupovalo co nejvíce lidí, aby autobus vyjel později a hošík měl tak větší náskok. V duchu jsem mu fandila, očima ho tlačila a posouvala k další vysněné metě a bylo jedno, jestli to byl z jeho pohledu dům, strom, dopravní značka nebo díra v chodníku. Za ty roky mi přirostl k srdci a já si to uvědomila ve chvíli, kdy zmizel. Od té doby, při každé cestě kolem zastávky, kde ten cizí kluk vystupoval, vidím ve vzpomínkách běžet velký batoh s nožičkami...

Pravidla pro ženy po čtyřicítce

Věk kolem čtyřicítky je prý v životech žen zlomovým obdobím. Některé chytají druhou mízu a radikálním řezem ukončí dlouholeté manželství, některé porodí první dítě a některým začne regulérně hrabat. Kdesi jsem četla, že podle jednoho výzkumu se drtivá většina žen v tomto věku cítí značně neatraktivně. Dle mého se tak děje proto, že se rozhodly řídit se nepsanými pravidly pro ženy po čtyřicítce. Domnívám se, že je moc dobře, že jsou ta pravidla nepsaná, protože kdyby psaná byla, jejich autorka (předpokládám, že tuhle hrůzu nemohl mít na svědomí muž), by zřejmě už dávno nebyla mezi živými. Jedná se totiž o pravidla ryze antikoncepční a taková, která se snaží udělat z krásného sebevědomého stvoření psychicky labilního strašáka do zelí. 

Porcelánový dort k výročí s příchutí rybiček

Na vaše povytažené obočí, které vidím až v Jablonci, odpovídám ne, opravdu jsem se nezbláznila. Ale pěkně popořádku...

Jsou to dva roky, co jsem patlala svůj úplně první dort k výročí. Možná si pamatujete, jak jsem tu tvrdila, že další, když bude vše šlapat tak, jako doposud, uvidíte nejdříve za deset let. Že nepamatujete? To vůbec nevadí, kecala jsem :). To vám zkrátka člověk tak nějak stárne, zraje, občas u toho i zmoudří a dojde k názoru, že porcelánové výročí svatby si zaslouží svůj dort přeci jen o trochu víc, než první pusa :). 

Původně jsem vám chtěla vtipně představit porcelánový dort, ve kterém není porcelánu ani kousek, a svatosvatě slíbit, že další podobně tématicky laděný uvidíte až za deset let, abych vzápětí vtipně dodala, že zase kecám, protože tu bude přeci za pět let to čtvrtstoletí. Ha ha. No a tady ta sranda končí, protože člověk míní a špaldová mouka mění. Abyste tomu rozuměli, nejsem posedlá eko-bio-racio matka, ale když můžu, používám raději zdravější varianty běžných surovin, což můj manžel za normálních okolností kvituje s povděkem. Logicky jsem tedy usoudila, že bude mít určitě radost, když ten dort upatlám zdravěji. Přiznávám, i můj úsudek je někdy chybný a v tomto případě mi udělil životní lekci, o kterou se s vámi ráda podělím. Pečete-li běžně "zdravě", u dortu to v žádném případě nezkoušejte (obzvláště ne s novým nevyzkoušeným druhem mouky) a zcela bez výčitek použijte mouku i cukr barvy sněhobílé. Mohlo by se vám totiž stát, že slabší povahy budou mít problém se specifickou chutí špaldové mouky, která v kombinaci s malinami a malinovým krémem může způsobit chuťové halucinace. Pak se třeba dozvíte, že se to nedá jíst, protože ten dort chutná jako rybičky z konzervy, i když za jiných okolností mu rybičky z konzervy chutnají. To jen tak na okraj, abyste si nemysleli, že je moje patlání vždycky dokonalé :D. 

P.S: Mně a oběma potomkům dort chutnal :D.

Naháček malinovo-šlehačkovým krémem plněný, malinami prosypaný, vanilkovo-máslovým krémem zdobený, rybičkami ovoněný... :)

Rajčatové srdce... Nebo ne?

Na počátku všeho bylo rajče. Tedy, ono to nebylo tak úplně obyčejné rajče, bylo to rajče velice neobvyklého tvaru...

Noční Jičín

Někde jsem četla, že ženy po čtyřicítce se snadno bezhlavě zamilovávají bez ohledu na to, že doposud žily v pohodovém dlouholetém vztahu. Asi na tom něco bude, protože mně se to minulý rok stalo rovnou dvakrát. Jako první mi mé srdce ukradlo Slovensko, usadilo se v něm kdesi hluboko, odmítlo ho opustit a troufám si tvrdit, že tahle láska potrvá až do konce mého života. Druhým adeptem, kterému se podařilo mě svést, byl Jičín, konkrétně Jičín noční. V porovnání se Slovenskem je to sice jen takový milostný románek, ale i ten stačil na to, aby mi na duši zanechal nesmazatelnou stopu... :)

Koronavirový kámoš

Doba roušková a koronavirová se po zdánlivě nekonečné době zredukovala z plného proudu na docela maličkatý lesní potůček a spousta z nás nyní zvládá levou zadní to, co pro nás bylo ještě před pár měsíci šokující novinkou. Více či méně statečně jsme poprali se všemi úskalími, která sebou tato doba přinesla, většinu z nás, pokud by se to opakovalo, už rozmanitá opatření a opatření na opatření nedokážou rozhodit. A ač si leckdo mohl připadat jako hrdina, který překonal zdánlivě nepřekonatelné, někdo některé situace překousnout neuměl. Třeba náš Matěj, prvotní jásot o flákačce a prázdninách velice brzy nahradil stesk po kamarádech a světě div se, i po škole samotné a po paní učitelce. Ještě, že existuje ta (ano, ta donedávna tolik zatracovaná!) technika, kdy se se všemi může slyšet i vidět, kdykoliv se mu zamane. A přesto někdy nestačilo ani to, a dokonce ani máma, táta nebo brácha. Ale protože je Matýsek malý tvrdohlavý bejček, co z boje nikdy neutíká, v nouzi největší ... si kamaráda prostě vyrobil :). 

Naprosto nezištně jsem pro tyto účely obětovala svou oblíbenou růžovofialkovou ponožku, se kterou nyní Matěj zdatně prudí svého bratra. Což znamená, že druhá ponožka z páru nezůstane na ocet a bude z ní protivník otravné Růžovky.

Protože se Růžovka pořád ztrácela a my tak čelili menším vyšilujícím záchvatům, přiřadila jsem jí stálé místo a ubytovala ji na Matějově stolní lampě. Omylem jsem ji při utírání prachu zapnula a takhle krásně to dopadlo :).

Dort Lama - Fortnite

Možná si pamatujete na můj loňský květnový dort, jemuž měla být předlohou krásná fialkovo-modrá lama ze hry Fortnite. Možná si pamatujete i to, že mi to ani trochu nešlo a že mi pomohl Matýsek, pro kterého měl být dort určený. Když viděl mou hrůzu v tikajících očích, poradil mi, abych z těch šílených barviček udělala příšerky. A tak se i stalo, dílo se povedlo na jedničku s hvězdičkou a mohla bych být náramně spokojená, konec, šmytec, lívanec, jenže... to by mi u kolébky nesměly stát ty praštěný sudičky se svým "přeleze nepřelezitelný a podleze nepodlezitelný". Podezřívám je, že mi to udělaly naschvál a že se tím celý můj život náramně baví. Ale zpátky k věci, letošní dort pro Matýska byl kulatinový a já dlouho před patláním přemýšlela, co mu na něj plácnu. A když už jsem si myslela, že vím, vždycky se mi do myšlenek vecpala ta zatracená nablblá lama. Chceš boj? Jo? Tak ho máš mít! A víte co? Šlo to. I bez vína :D.

Naháček desetileťák, vanilkovo-malinový, nadýchaný piškotový, pod potahovkovou peřinkou schovaný :)

Valdická brána

Na věži v Jičíně 

od smíchu bolí mě

břicho :)

Tentokrát vynechám letopočty, historii, architekturu i parametry a zaměřím se na interiér v horní části věže, zejména na nápisy a jednu, na první pohled docela obyčejnou, vitrínu. Ta má být vzpomínkou na místní legendu, Aleše Panochu, jičínského věžníka, podivína, ponocného, recesistu, cukráře, mystika, léčitele, legionáře nebo také rytíře z Nymburka, jak si nechával říkat. A já tímto děkuji neznámému autorovi za nenásilný jemný humor, kterým poctu panu Panochovi skvěle okořenil :).

Veřejné bruslení

Můj muž o mně říká, že zraju jako víno. S tím souhlasím, i když on to vnímá ze své perspektivy trochu jinak, než já. Sama na sobě to vidím hlavně v přístupu k životu, obzvláště poslední dobou exceluji v překonávání překážek a bloků z minulosti. Kupříkladu takové brusle, to je moc fajn věcička, ovšem před čtvrtstoletím jsem si to nemyslela.

Tenkrát jsem na nich stála poprvé v životě a malý zamrzlý rybníček, který mi měl být učitelem, sice vzbuzoval nejistotu a respekt, ale žádný veliký strach jsem z něj neměla. Netušila jsem, že ohrožení přijde v podobě mého netrpělivého otce, který mě se slovy "Tak už, Nanče, konečně jeď!" strčil do zad. Ze své žirafí výšky jsem se skácela vzad na hlavu a skončila v bezvědomí. Když jsem se po chvíli probrala, byla jsem slepá a zvuky kolem jakoby bublaly pod vodou. Vše se sice brzy srovnalo, i z otřesu mozku jsem se zotavila poměrně rychle, nicméně to vše způsobilo blok, který jsem si celé čtvrt století s pocitem tehdejší křivdy pilně přiživovala a hýčkala. A bylo by tomu tak do mé smrti, kdyby před rokem děti nepotřebovaly brusle do školy, kdyby si je manžel nekoupil taky a kdybych já neřekla "No tak teda jo". Jsou krásné, bílé s fialkovým designem a když si je obuji, vypadá moje nožka stejně líbezně a elegantně, jako noha Yettiho družky. 

Graffiti v Havlbrodu

O jarních návštěvních prázdninách jsme jeden den věnovali pratetě, a protože ten den sluníčko svítilo tak, jako by to mělo být naposledy (což není moc daleko od pravdy, protože ten den byl vyhlášen nouzový stav a nač si něco nalhávat, je to vopruz), vyrazili jsme všichni ke studánce pro vodu. Byla jsem trochu zklamaná, protože když se u mojí babičky v Polsku řeklo, že se jde ke studánce, bylo to hluboko ve voňavém lese, kam nikdy člověk nedorazil bez škrábanců a větviček ve vlasech. Byla to moje blbost naivně si představovat, že by se skoro devadesátiletá paní prodírala lesem. Tedy, moje polská babička Janinka to tak dělá a to jí bude 94, ale ona je strašný nezmar, prostě si vezme hůlku a jde. A nikomu nic neřekne. Cestou odpočívá na pařezech, kde téměř pokaždé usne, a tak se procházka náležitě protáhne. A protože je paličák a mobil nemá, tak je taky často hledaná :D.

Ale zpátky k pratetě a její studánce, i přes mírné rozčarování jsem si náladu spravila velice rychle. Cesta totiž vedla kolem Sázavy, na jejímž břehu stála loděnice Racků, místních vodních skautů. A protože graffiti lovím už nějakou dobu, byla by škoda zrovna tahle nepřidat do sbírky :).

Velikonoční jednorožec

Letošní Velikonoce byly pro drtivou většinu světa nezapomenutelné. I u nás bylo všechno jinak, neabsolvovali jsme spanilou jízdu po ženském osazenstvu rodiny a kluci byli ochuzení o tradiční šmigrust s bratránky na vesnici. Přiznám se, že se mi to hodilo, protože Velikonoční pondělí byl jeden jediný den, kdy jsem v tom koronavirovém a velikonočním šílenství měla volno, i když tradiční pečení beránků jsme si neodpustili. A stejně, jako rok loňský a předloňský, i letos jsme jednomu beránkovi dali netradiční vzhled. 

Vysvětlení pro nové čtenáře, kteří nevědí o co jde - před třemi lety se ke mně dostala forma na beránka za celou jednu korunu. No nekupte to, že jo. Jenže po upečení beránek nevypadal vůbec jako beránek, ale stačilo namíchat čokoládovou polevu s fantazií a na svět vykoukl velikonoční kohout. Další rok to byl velikonoční jezevčík a letos, ač byla v plánu husa, jejíž realizace mi nesedla (ale jo, i mně se občas něco nepovede :)), se beránek transformoval na velikonočního jednorožce...

Jarní prázdniny

Letošní jarní prázdniny, kdy si tradičně bereme s manželem dovolenou, abychom s dětmi někam utekli, se jako na potvoru trefily do období, kdy v naší zemi pomalu propukalo koronavirové šílenství. A protože to byl hodně pozvolný rozjezd, nic netušíc jsme, podle plánu, odjeli za rodinou na klidnou Vysočinu. Tento útěk nás v mnohém obohatil a myslím, že na něj hned tak nezapomeneme. I když takhle zpětně si troufám říct, že na něj nezapomeneme nikdy :D. Je to asi takové, jako když se vás někdo zeptá, co jste dělali 11. září 2001, jen s tím rozdílem, že tady se bude ptát na to, co jste dělali, když vláda zakázala dětem chodit do školy.

Ačkoliv jsem si myslela, že víc už naše rodina být stmelená nemůže, dovolená to dokázala. Místo objednaného loftového dvoupokoje, kde by měl každý své soukromí, jsme v hotelu vyfasovali pokoj velikosti standardní ložnice se čtyřmi na sebe nalepenými postelemi, protože žádný takový pokoj tam prostě neexistuje. Také jsme se vrátili do dětských let, protože pobyt byl ukázkovým návratem do období socialismu, tedy s výjimkou televize, neboť i ta černobílá z dob mého dětství tu nefunkční malou bedýnku v našem pokoji směle strčila do kapsy. Ani kdybyste chtěli takové retro naaranžovat, tak se vám to nepovede! Poznali jsme nové lidi (na snídani dva Číňany v rouškách) a nové lidové zvyky, obzvláště mě fascinoval ten havlíčkobrodský, kdy se džus ředí vodou. I když to není tak docela přesné, protože voda se tu ředí džusem, původ místní tradice si budu muset hlouběji nastudovat. Recenzi na ubytování si majitel hotelu asi nevytiskne a ani nikde nevystaví. Myslím si, že je to veliká škoda, byla psaná se skutečným zapálením a láskou :). 

Ale aby to nevypadalo, že jsme si to neužili, to zase ne! V restauraci jsme měli vynikající svíčkovou, vzpomínám na ní ještě dnes, protože to bylo zrovna poslední den, co byly restaurace otevřené. Taky jsme absolvovali několik milých povinností ve formě návštěv rodinných příslušníků a ty měly úžasné skóre, ruku mi z obav před koronavirem nechtěl podat pouze jeden člověk, ale i ten se nakonec nechal zlomit. No a procházka parkem v Humpolci, ta byla přímo balzámem na duši... :)

Opelichaní oškubánci potřetí...

...a doufám, že na dlouhou dobu naposledy :).

V předminulém článku o opelichaných oškubáncích jsem si posteskla nad maminčiným ulítlým nápadem pověsit věnec, který byl aranžovaný pro postavení na stůl, na dveře. Nakonec uznala, že opelichánci čučící do rohožky vážně nevypadají moc dobře (z mého pohledu jsem viděla dva blinkající tvorečky... :D), postavila opelichánky na botník a celou epizodu považovala za uzavřenou. Ne tak já, protože jsem viděla, že jí to bylo tak trochu líto a protože mámu miluju. Jo, já vím, je to tady s tím falešným patchworkem poslední dobou omílačka pořád dokola, ale nebojte, brzy bude po Velikonocích a Vánoce jsou ještě daleko :). Navíc, krom všeho krásného, co mi falešný patchwork dal, mu primárně vděčím za "profláknutí" a propagaci mého blogu, takže...

...opelichaní oškubánci potřetí, na falešném patchworku podruhé. 

Zdá se mi to, nebo to zní jako recept na jídlo? :D

Krásné a sluníčkové svátky jara vám přeje Janinka :).

Falešný patchwork - mini vajíčka

Minulý rok si mužské trio z naší domácnosti užívalo koledování o Velikonocích náramně. A to tak, že se v té vášnivé atmosféře podařilo tomu nejstaršímu z nich rozbít pár vajíček na mámině velikonoční váze se zlatým deštěm. Vzala to sportovně, ale já to málem obrečela, protože vajíčka byla několik desítek let stará, neb jsme je se ségrou vyráběly jako jako děti.

Letos jsem si na tuhle patálii vzpomněla a rozhodla se škodu napravit, společně s věncem pro opelichané oškubánky jsem narychlo spíchla i pár malých vajíček. Nejsou sice malovaná ani dokonalá, za to jsou z lásky a stoprocentně nerozbitná :).

Ten se taky nacpe všude... :)

Opelichaní oškubánci na falešném patchworku

Nevídané se stalo skutečným, po několika letech jsem vyhrabala stuhy a špendlíky a  vrátila se k falešnému patchworku. Velikou zásluhu na tom má, kromě mé skučící přeplněné bordeltvořící skříně, taky současná situace, se kterou se každý z nás bez výjimky po celém světě pere jinak. Ne, nejsem nuceně doma a nenudím se, do práce chodím a s kolegy bojujeme v první linii, ale tvoření, jak už jsem psala mnohokrát, mě velice uklidňuje a pomáhá  mi vybalancovat duševní rovnováhu a pohodu.

Minulý rok jsem podobné opelichané oškubánky vyráběla na naše dveře, Vendy je tenkrát trefně popsala jako "krásně nablblý" a v tomto duchu jsem je ladila i letos :). 

Ukaž roušku!

Ahoj lidi,

poslední dobou se toho v té naší malé zemičce dost semlelo. Média nás až nezdravě drtí a zahlcují informacemi, živnostníci jsou na dně, pracující rodiče si přibrali profese učitelů a kuchařů a z lidí, kteří o jehle a niti slyšeli poprvé v životě, se stali profíci a roušky vyrábí rychleji, než japonský robot součástky do převodovek :).

Dokážete zvolnit, zasmát se, pobavit a inspirovat ostatní? Máte roušku, kterou byste se chtěli pochlubit? Veselou, vtipnou, strašidelnou, smutnou, romantickou, vnitřně rozervanou? Sem s ní! :)

Za to všechno může jedna malá milá soutěž mého zaměstnavatele, která mě inspirovala a já se rozhodla zkusit z něčeho malého vytvořit něco většího. Chcete být součástí? Tak vítejte! :)

https://www.facebook.com/ukazrousku/

Sněhulák

Celou zimu Matýsek marně vyhlížel z okna sníh, až mi ho bylo líto. Za celou zimu napadlo tolik, kolik u nás ještě před pár lety nasněžilo za dva dny. Rozpis služeb na sněhový úklid na nástěnce byl letošní zimní sezónu tak akorát pro veřejné obveselení, to by se ale na rozpisu nesmělo blížit naše jméno. A jako každý rok, sníh nezklamal! Když už jsme si mysleli, že budeme schovávat zimní bundy a boty, napadl. A jaký! Takový, který se poštěstí jen jednou za celou zimu - uděláte malou kuličku, třikrát poválíte a je z toho koule velká jako Matěj. Vzala jsem lopatu, boby a dítko a spojila užitečné (leč otravné) s příjemným :).

Baret má na svědomí druhorozený :)