Když šňupu hlínu...

Když zrovna nečučím, kde co lítá, ryju nosem v zemi. Když se zadaří, někdy z toho šňupání hlíny a přežvykování trávy, mechu, klacíků či borůvčí vyleze něco koukatelného... :)

Když vzhlížím vzhůru...

Když jsem byla malá, šlapala jsem si na špičky a zakopávala o ně i na rovině. Maminka mi vždycky říkala, ať nečučím, kde co lítá a raději dávám pozor, kam (na co) šlapu. Moc jsem si z jejích mouder nevzala, zakopávám pořád a pod nohy se většinou taky nekoukám (výjimkami jsou jarní tání spojené s akcí "odkrývání psích pokladů" a koberec posetý kostičkami LEGO v dětském pokojíčku). No a hlavně pořád čučím, kde co lítá :).

Dort Bart Simpson pro prvňáčka

Připadá mi, jako by to bylo včera, kdy jsem na svém prvním blogu psala o malém teroristovi, co se má brzy narodit (článek, který mi bylo líto smazat je k případnému nahlédnutí ZDE). Jenže je to k neuvěření, ale ono od té doby uplynulo přes sedm let. Ano, prvňáčkovi už je sedm a v článku o teroristovi jsem se skutečně nemýlila, když jsem napsala, že nám dá ještě řádně zabrat :). Možná je to i tím, že prvorozený je o 7 let starší a starší brácha je holt starší brácha. Sedm let věkového rozdílu se šmahem setřelo a já někdy nestačím zírat, proč mám doma místo jednoho rovnou dva puberťáky. Každý z nich je úplně jiný a přeci jsou v lecčems stejní - za zmínku stojí třeba jejich láska ke spratkovi Bartovi a jeho nevycválanému obtloustlému tatíkovi Homerovi. Inu, alespoň vím, co jim plácnout na dort :).

Na návštěvě mezi exoty

...aneb jak píšu článek o koze, i když jsem chtěla o voze...

Ve zkratce - v tom původním jsem se vám chtěla pochlubit a udělat malou reklamu filmu (a sobě), ve kterém jsem dostala malou roli (spíš štěk) manželky bosse Mrázka a který měl přijít do televize příští týden. Chtěla jsem vám přiblížit atmosféru natáčení, která byla skvělá a místy hodně napínavá - třeba když jsem musela ukrást dokumenty z manželova kufříku nebo když jsem se snažila dostat ze zamčené hořící chaty (kam mě zavřel Mrázek!). Takže jsem to všechno naťukala do článku a těšila se, jak se tu ze mě všichni posadíte na zadel a jak si užiju svou chvilku slávy, když v tom jsem se... probudila.

Být celebritou mi zkrátka není přáno a už ani na ten hokej se před spaním dívat nemůžu. Snový rozepsaný článek tak nahrazuji reálnou návštěvou botanické zahrady, která byla skoro stejně vzrušující, jako to "natáčení" :).

Nejsem znalcem všeho, co na naší planetě roste, neachám nad každým lístkem a kvítkem půl hodiny a přesto tam chodím ráda. Odreagovat se, zrelaxovat, v zimě nahřát kosti v tropickém deštném pralese a pokud někde strávím delší dobu, pak je to místnost s akvárii a jezírkem.

Jablonecké graffiti

Taková obyčejná nedělní procházka, kdy se vám do cesty připletou dvě legální plochy pro graffiti. Tak mě napadá, že paní učitelka z gymplu na třídních schůzkách říkala něco o tom, že děti potřebují nově vymalovat třídu a že by to chtělo nějak oživit... :)

Velikonoční kohout

Minulý rok po Velikonocích mi do pečícího arzenálu přibyla jedna beránčí forma. Tu vysněnou oranžovou už jsem doma sice měla (po patáliích s beránkem bez formy jsem následující rok zareagovala u výlohy domácích potřeb mnohem svižněji), ale kolegyně v práci mi ji doslova vnutily, prý jde do poslední fáze výprodeje. Na první pohled byla kvalitní, ale maličká, na druhou stranu za celou jednu korunu českou - no neberte to. A udělala jsem dobře, formička se mi po roce bohatě odvděčila a vnesla do velikonočního pečení netradiční styl a notnou dávku vzrušení. Po vyklopení z formy se totiž hotový výtvor z pohledu z boku podobal spíše spokojenému štěněti a při pohledu zepředu zase kohoutovi.

Stačilo ale trochu čokoládové polevy a lentilek a moje rozčarování bylo to tam. Aneb jak se říká, darovanému koni/beránkovi/kohoutovi na zuby/zobák nekoukej :).

Velikonoční zažehlovací korálky, kuře zabiják a tak...

K tomu, abych poznala, že se blíží Velikonoce, od jisté doby kalendář nepotřebuji. Stačí mi TOPlist a statistika čtených článků, která mi cca dva měsíce před velikonočními svátky řekne, že se právě odstrojily poslední vánoční stromky, ozdoby schovaly do sklepa, zbylé cukroví narvalo do mrazáku a že jsou teď v kurzu svátky jara. V tuto dobu u mě hledají návštěvníci vše, co se týká falešného patchworku.

Že je asi měsíc před Velikonocemi poznám podle stoupající návštěvnosti u článků s velikonočními nápady a u rubriky tvoření s dětmi, častými návštěvníky tu jsou zaměstnanci škol a školek.

No a nakonec, to, že Velikonoce mlátí na dveře, poznám týden předem s jistotou stejnou, s jakou se mohl spolehnout na svou ruku Divokej Bill. V tuto dobu je totiž enormní zájem o článek Velikonoční beránek bez formy, což těší hlavně moje ego, které mělo po příhodě s formou na beránka hodně velké bolení :).

Tento rok ale formu na beránka mám (hned dvě, pro jistotu), falešný patchwork mě už nějakou dobu míjí obloukem a tak jediné, čím můžu letos přispět k tématu Velikonoc, jsou zažehlovaná vajíčka, která jsme vyráběli s chorým dítkem.

Hned na začátku se tvoření trochu zvrhlo, původně roztomilé kuřátko získalo po zažehlení vražedný pohled a protože vajíčka nebylo to jediné, co jsme vytvářeli, prvorozený hned věděl, čím kuře dozdobit...

Můj školní deníčku VII.

O psaní a tak

Matýsek moc rád píše. Sice jsem tu slibovala, že na gramatice a stylu zapracujeme, ale nějak se nám to nedaří. Nevím, čím to je, ale když má to dítě s tužkou mejdan, nemá zábrany :).

Vzkazy a dopisy, to je jeho...

Retušovaná prababička

To se vám takhle jednou zase hrabu v historii, protože Státní oblastní archiv Praha překvapil a zveřejnil nově zdigitalizované matriky, na které čekám už čtyři roky. Blaženě se rochním ve virtuálních listech papíru, libuju si, jak mi to jde, blížím se k vytouženému cíli, když v tom... Vysněné stránky, o kterých stoprocentně vím, že je na nich můj hledaný a veledůležitý zápis, tam nejsou! Prostě a jednoduše je někdo vyškubl, sežral, stopil, propil a vytočil tak budoucí generace lačné po hledání předků. Můj vytřeštěný pohled a třesoucí se ruka ukazující na neexistující stránky, to vše přímo vybízelo polovičáka prohodit "To nasere, co?".

To teda jo.

Malování prsty

Když máte pocit, že vám musí každou chvíli prasknout žíla a že tu drobotinu asi brzy roztrhnete vejpůl, prodýchejte to, usaďte se s dítky ke stolu, sáhněte po barvách, namočte si do nich všichni prsty a vybijte si vztek na čtvrtkách. Nakonec zjistíte, že trhat děti vejpůl byl vcelku nerozumný nápad a že to jsou docela fajn parťáci :).

Na malování prsty (a chvílemi i nehty) jsme použili obyčejné temperové a metalické barvy v kelímku (oboje po 30 kačkách v Kauflandu), protože se domnívám, že barvy prstové jsou pouze předražený marketingový trik. Dobrým pomocníkem byly vlhčené ubrousky, do kterých jsme si prsty otírali - mrzí mě, že jsem na konci neudělala fotku i těm ubrouskům, byla to hotová umělecká díla!

O inspiraci jsme nouzi neměli, Smrtelné historky, díl "Antonio Cacto" nás naladil na kaktusy, díl "Maják" zase na stromy. A bavili jsme se u toho moc, nikdy bych nevěřila, že malování prsty bez štětců a vody je tak intuitivní a jednoduché :).

Společník

Jsem gentleman ze silikonu

háv můj je v šedobílém tónu

největší poklad svůj skrývám v tmách

pečlivě nacpaný v kalhotách

Sušené lístky voňavého čaje

přenesou nás do ceylonského ráje

Čajová lázeň hřeje jak kamínka

(občas mi z kalhot uteče bublinka)

Těší ji, že nepije sama

krásný vztah vznikl mezi náma

Oběma nám ke štěstí stačí

zelené thé s ovocem dračím...

Kdo je polovičák

Od počátku existence mého blogu můžete v mých článcích i komentářích často najít termín polovičák. A protože se ještě stále objevují dotazy, proč tento divný výraz používám, cítím, že po tolika letech blogování konečně nastal ten správný čas vysvětlit, že užitím termínu polovičák nemám v žádném případě na mysli

- zvířecího hermafrodita s více nebo méně výraznými znaky obojího pohlaví (zemědělský lidový název z Vyškovska)

- zajíce z poloviny dorostlého

- odfláknuté shyby na hrazdě

- na radiátoru usušenou použitou kávu smíchanou s kávou čerstvou v poměru 1:1

- poloviční lístek ani úvazek

- polobavlněnou látku (z valašského nářečí)

- mutaci andulky

- polokůži ani poloplátno

- masopustní masku žena a muž v jednom

- kraťasy ke kolenům

- věřícího v Boha, který jej odmítá takového, jak ho prezentuje církev

- osobu s rodiči dvou různých národností

- vlkodlaka říznutého upírem

- ani muže převlékajícího se za ženu.

Skleničkové svícny

Už třetí den lije, venku zbývá sotva patnáct čísel sněhu a obleva odkrývá pestrobarevná psí (snad) lejna, rachejtle a plechovky ze silvestrovských mejdanů, do té doby zasypané vánoční stromky u popelnic a tuny štěrku, který ucpal všechny kanály a z ulic a chodníků se tak stala přírodní jezírka. Zkrátka procházky jako malované a jarní prázdniny jako ze žurnálu.

A tak jsme s klukama, pro zklidnění pošramocených nervů po jedné takové procházce, zase trochu tvořili...

Můj školní deníčku VI.

Projekt "Ovoce do škol" je báječná záležitost. V balíčku je většinou 100% jablečný mošt v dětském balení s brčkem, jablko a pomeranč. Když se zadaří, dorazí ovoce domů v celku, většinou však z aktovky vyleju přesnídávku. Někdy mě ale forma doneseného ovoce překvapí, svačinka kromě vitamínů také evidentně vede dětskou mysl ke kreativitě - proč by se musel pomeranč jíst, když se může vypít?

Dort Star Wars - Yoda

Únor - úmor, kdyby mohl, umořil by v krávě tele a v kobyle hříbě. A já bych k této pranostice dodala, že i mojí peněženku :). To se vám má tak, v únoru totiž slavíme čtvery narozeniny a dvoje jmeniny. Ale protože je Janinka holka šikovná a lakomá (a letos jako na potvoru byli všichni zdraví a v plné síle se dostavili na oslavu!), sfoukla to tak, že dárky sice dostal každý své, ale dort byl jeden pro tři oslavence. A když jsou všichni tři fandové do Star Wars, není co řešit... :)

Jak nás zaskočila zima

Už je to tak. Pěkně jsme za těch pár let zpohodlněli. Co zpohodlněli, zparchantěli! Kdo by taky po těch pěti mírných zimách čekal, že v lednu napadne na horách sníh, no ne? A jak bývá dobrým zvykem, nejvíce (hned po mně) byli zaskočeni silničáři. Mně vám jich bylo tak líto! Oni asi totiž nemohli pod tím sněhem silnice najít a tak bloudili se zdviženýma radlicema sem a tam. A když se jim po pár dnech konečně povedlo ty silnice konečně najít, tak zase nemohli najít chodníky. A některé marně hledají už čtvrtý týden.

Jo, a zase začíná sněžit.

Adventně, vánočně a novoročně...

Miluju Vánoce. Miluju je tak, že nám v obýváku ještě stále stojí stromeček. No dobře, kecám. V domě se zateplují sklepy a my se nemůžeme dostat ke krabicím od vánočních ozdob a stromku. To ale nemění nic na tom, že mám tohle období vážně ráda, a tak si dnes trochu zavzpomínám...

Adoptovaná rybička ze školních adventních trhů :)

Můj školní deníčku V.

Prvňáčkovo vyznání

Prvňáček už umí krásně číst a psát a já se rozhodla se s vámi o jeho první větu podělit - MAMY A TAŤY, MÁM VÁS RÁT, STE NEJLEPČÍ. Gramatiku i styl psaní postupně vypilujeme :).

Falešný patchwork - andělka

Rok se s rokem sešel a já již tradičně navazuji na tradici, kdy každý rok (a třeba i dvakrát) slibuji, že s falešným patchworkem už opravdu definitivně končím, abych následně zase něco drobného spíchla. Takový výkřik do tmy tomu říkám. Letos ale svůj slib splním, protože jsem si (jaký to nerozum!) trochu zabilancovala, prolistovala mé články a zjistila, že všechno, co jsem mohla vymyslet, jsem už dávno vymyslela a předala dál a že víc už z mojí mozkovny v tomto směru nevyždímu, i kdybych se na ní stavěla. Falešný patchwork je neodmyslitelnou etapou mého života, je však čas za ní zavřít dveře. Ty dveře ale zavírám šťastná, protože na některé okamžiky z "píchacícho" období jsem opravdu pyšná a nedá se na ně zapomenout. Třeba když vidím, jak je tato technika i po letech stále populární nebo jak se velmi rychle uchytilo a rozšířilo něco, co měla na svědomí má mozkovna - bylo toho více, ovšem takový svícen, to je má srdcovka.

Ale dost už vzpomínání, přeji vám všem krásné prožití adventního času, klidné a pohodové svátky vánoční a šťastný vstup do nového roku :). A jako bonus k přání přidávám můj poslední výkřik do tmy - andělku se speciálním módním doplňkem :).

Stromečky na stromeček

Loňský adventní čas se nesl v duchu klidu a pohody. A to i přes to, že jsem ho trávila v nemocnici s Matějem a jeho kámoškami angínou a horečkou na kapačkách, že jsme tam oba chytili blicí chřipku, že jsem si musela propuštění týden před Vánocemi tvrdě vybojovat, aby se synkovi doma dva dny na to vyrojily neštovice takovým stylem, že jsme u toho plakali oba. Já vztekem, lítostí a bezmocí, on bolestí. I přes to jsme se snažili si udělat ze všeho legraci. Neštovice jsme třeba pojmenovávali, dvě první byly královnou a králem a ten tisíc neštovic, co se do hodiny objevil, byl nazván poddanými v podhradí, podpindí (tam se usídlil král...) a tak. Pobyt v nemocnici jsme si snažili taky zpříjemnit, obzvláště ráda vzpomínám na okamžik, když jsem Matěje vezla na kolečkovém křesle na kontrolu. Bylo to v neděli, nikde ani noha, v nemocnici se zastavil čas a my se jen tak projížděli a kochali se vánočním stromkem a výzdobou ve vestibulu u nemocniční kaple. Ozdoby na stromeček většinou vyrábí pacienti nemocnice nebo senioři na svých dýcháncích a to bych nebyla já, abych se takového tvoření nechytila jako myš na kus sejra. Minulý rok jsem se k tomu nedostala, přeci jen jsem se za ten týden snažila alespoň napéct trochu cukroví, ale letos jsem si to vynahradila a vyrobila klukům na stromeček nové ozdoby, pětiminutové korálkovo-stuhové stromky :).