Ukřivděný banán


V naší domácnosti se snažíme ničím zbytečně neplýtvat a je jedno, jestli se jedná o energie nebo jídlo. Jenže i v tak uvědomělé domácnost se, konkrétně u posledně zmíněného, občas stane, že se něco musí vyhodit. Stává se to výjimečně, ale když už, tak to většinou stojí za to, protože daná potravina většinou uniká mojí pozornosti docela dlouho. Tak třeba naposledy to byl banán. Jeden banán zapadnutý za košíkem s ovocem, abych byla přesná. A abych byla ještě přesnější, jeden banán zapadnutý za košíkem s ovocem s velice ukřivděným pohledem, kterým mi dával jasně najevo, co jsem zač. A i přes to, jak se na mě díval, jak mi hrál na city a jak mi dal mou lhostejnost náležitě vyžrat, musím smeknout svůj neviditelný klobouk. Takhle talentovaný banán s tak úžasnou mimikou se totiž hned tak nevidí. 

"Nedělej na mě ty banánový voči!"

Svatební tombola


Možná si pamatujete můj předloňský posmutnělý článek o tom, jak jsme měli být s manželem svědky na svatbě. Doba covidová ale udělala s charaktery lidí tak nějak celosvětově divy a to, co jsem dřív nechtěla vidět a vědět, se odhalilo v plné parádě jako nahá modelka na hodině kresby. Vlastně ani nevím, proč jsem byla tolik zaskočená a překvapená, vždyť tomu tak bylo v naší zemi vždycky, před covidem to byla politika a po covidu zase válka na Ukrajině. A politika. S upřímným zděšením očekávám, že dalším milníkem budou prezidentské volby, už teď hledám vhodnou mísu na zvracení. Ale zpátky ke svatbě - kvůli karanténě prvorozeného (který se dozvěděl dvě hodiny po obřadu, že je negativní) a strachu několika účastníků svatby z nákazy jsme dostali všichni čtyři ráznou stopku, nicméně tombola, na které jsem se jako svědkyně jaksepatří vyřádila, se v den svatby řádně připravená odvezla. Se svým dílem jsem byla spokojená, ale dušebol byl silnější, a tak mi opravdu příliš nepomohlo, když mi, v dobré víře mě potěšit, někteří členové rodiny psali, jak se jim tombola líbila a že se u toho všichni náramně zasmáli. Cha, cha, cha. A tak článek, který jsem o tombole chtěla napsat a který měl být inspirací pro potencionální nevěsty a ženichy, zapadl až... do dnes. Trvalo přes rok a půl, než jsem se odhodlala, ale milá Bev měla tenkrát pravdu, když napsala "ono se to zase utřepe a pak to proberete horem spodem a nakonec se to spraví, ale bude to trvat". Sice jsme to neprobrali, protože jsem při prvním setkání a první narážce na svatbu bez kudrlinek zdůraznila, že svatba je pro mě zakázané slovo. Ale... odpustila jsem, slzička ukápla, objali jsme se a máme se zase všichni rádi. A moc :).

A teď už zpátky k tombole, k jejíž přípravě přidávám pár tipů:

1) Buďte originální. Sama jsem se zhruba polovinou položek inspirovala jinde, konec konců, i moje mozkovna má své limity, nicméně druhou polovinu jsem po dlouhém boji nakonec docela úspěšně z mých šedých buněk vydolovala. Většina nápadů mě cvrnkla do nosu mezi regály v obchodě, obzvláště na "Zábavu k popukání" jsem pyšná :). Nebylo to ale pravidlem, třeba taková "Podzemní prohlídka Prahy pro dva" mě napadla při pohledu na naší lednici, kde se na mě smály dva lístky na metro.

2) Nenechávejte nic na poslední chvíli. Pokud jste přesvědčení, že přípravu tomboly zvládnete za dva dny, nemůžete se více mýlit. Možná tak tombolu o deseti položkách, ale pokud to má být zábava a ujede vám vám při počtu položek ruka, není v lidských silách takto šibeniční termín stihnout. Mně to trvalo asi tři týdny - od vymýšlení, nakupování, přípravu seznamu a čísel k tisku až po kompletování.

3) Pokud vám položka do tomboly přijde jako trapná ptákovina, je to v pořádku. Čím větší, tím lepší. V této tombole, která probíhá většinou v době, kdy se v krvi účastníků nachází proměnlivá hladina alkoholu, o nic jiného, než o zábavu, skutečně nejde. 
  
4) Nezapomeňte na děti. Protože téměř třetina osazenstva naší svatby měla být dítka, část tomboly jsem tomu uzpůsobila. Při závěrečném balení do krabic byla tato tombola a lístky k ní zvlášť. Tak nějak jsem měla tušení, že by děti strouhanku nebo víno asi příliš neocenily :).

5) Jako materiál k balení se mi osvědčil celofán v roli. Sáčky jsou sice fajn, ale vzhledem k tomu, že každá položka měla jiný tvar, byly naprosto nepoužitelné. S nůžkami a izolepou jsme se stali nejlepšími kámoši a i když to vypadá jako pěkný opruz, šlo nám to celkem rychle a samo. 

V následujících řádcích přináším inspiraci na položky tomboly - jak seznam, tak fotografie.

Velikonoční prase


Ve většině českých rodin se na svátky jara pečou mandlemi sypané voňavé mazance a roztomilí beránci s mašličkou kolem krku. Naše domácnost, jak už jste se za ty roky mohli sami přesvědčit, sice vybočuje v hodně směrech, ale pečení beránka bychom si ujít nenechali. Pravda, pokaždé se výsledek rovná veliké lentilkové nebo zdobením zasypané divočině, ale je to beránek a výsledný tvar je díky báječné silikonové formě docela věrohodný. Což se dost dobře nedá říct o formě druhé, a tak abychom to své vybočování nezanedbávali a nějak ho vyvážili, spolu s beránkem již několikátým rokem tradičně pečeme ještě jedno zvířátko. Díky této tradici jste tak mohli na našem svátečním stole během uplynulých let vidět už ledasco - kohouta, jezevčíka, jednorožce či nejnepovedenější exemplář - draka, který byl hlavou rodiny přejmenován na Godzillu (vše k nahlédnutí ZDE :)). Po tomto dračím fiasku z loňského roku jsem byla dlouho přesvědčená o tom, že tentokrát to bude prostě "jen" bílý, roztomilý a nevinný beránek. Sice se slepenou hlavou, která se mu při vyklápění pokaždé rozpadne na několik částí, s hrby, protože rozinky, oříšky i kandované ovoce při pečení vždy záhadně přecestují na jedno konkrétní místo, ale pořád beránek. 

Kdy přesně se původní vize zvrhla v růžovoučké prase, to vážně netuším... :)

Ahoj babi... II.


Ahoj babi,

když jsem ti před dvěma lety psala naposledy, slibovala jsem ti tenkrát, že až Matýska ten smutek z toho, že už nejsi, přejde, že ti pošleme do nebe jeho vynález, kouřovej dopis. Jenže ono ho to nepřešlo. V posteli pořád spí s tvým gaučovým polštářkem a na tabuli nad postelí má fotku vás dvou, jak se vedle sebe culíte. Návštěvy hřbitova bojkotuje, ale tuším, že to má asi po mně. Vím, že ty víš, že pietní místo máme v našich srdcích a vzpomínkách a ne na hřbitově, kde ani nemáš svůj náhrobek a kde tvůj prach poletuje stejně zmateně, jako ty sněhové vločky, co právě teď začaly padat z nebe. A tak je u nás doma pořád zapálená svíčka a my máme alespoň trochu pocit, že to tvoje babičkovské teplo je tu pořád s námi. Ale proč vlastně píšu... 

Nevím, jestli se to k tobě už doneslo, protože v tom vůbec neumím chodit a ani v nejmenším netuším, jak dlouho trvá duším doputovat od nás ze země tam nahoru, ale brzy ti dorazí společnost. Babi Janinka odešla po dlouhém, statečném, leč zcela marném a beznadějném boji za tebou. Až se shledáte, vyřiď ji prosím, že ji moc obdivuji za její sílu, s jakou bojovala o svůj život, protože to, co na tu neobyčejnou stařenku za poslední měsíce osud naložil, by bylo příliš i na několik životů. Pláču bolestí, i když jsem si myslela, že jsem všechny slzy po tvé smrti vyplakala, pláču úlevou, protože vím, že skončilo velké trápení nás všech. Snad je tvůj obláček dost prostorný na to, aby se na něj pohodlně vešly dvě dámy v houpacích křeslech. A až se tam uvelebíte, přikryjete se dekou, budete usrkávat voňavou kávu a zdrbnete všechny okolo, hoďte na nás, prosím, občas očko. Jen tak, pro jistotu...

A když vydržíš až do večera nepapat...


Edit 14.1.2022 - Moje mozkovna se stále pere (nejen) s bordelem, který na ní při svém velkolepém odchodu naházel ukřivděný pan Covid. Zatím vám tedy jen na dálku vyčerpaně mává s přáním všeho dobrého v novém roce a vzkazuje, že až se dá do kupy, těší se zase někdy napřečtenou.

Znáte to video od Holky z Moravy, které začíná slovy "Letos nepeču. Maximálně rohlíčky"Pro ty, co nemají FB - video ZDE. Tak přesně takovéto předvánoční debaty jsem vedla se svou mozkovnou i já. Byly dlouhé, únavné a chvílemi to vypadalo na vyhlášení války, protože mozkovna tvrdohlavě ignorovala fakt, že ještě pořád nejsem ta energií nabitá medvědice, co vylezla na jaře ze svého brlohu po dlouhém zimním spánku. Možná už tušíte, že to nakonec dopadlo úplně stejně, jako ve výše zmíněném videu. Ale! I přes počáteční nechuť, kterou způsobila představa, jak na stále ještě nejistých nohách trávím dny v kuchyni, mě nakonec to patlání bavilo. A to i přes to, že vím, že letos z cukroví nic mít nebudu, protože pan Covid byl sice se vší slávou z naší domácnosti vykopnut, ale i tak tu po něm přece jen nějaký ten bordel zůstal. Pominu lehce stávkující plíce a vypíchnu chuť i čich, protože ti dva se mnou stále laškují, a tak některé chutě a vůně nechutnají ani nevoní tak, jak by měly. Jako, já to docela i chápu, normálně totiž nebývám nemocná, ale když už skončím v neschopnosti, bývají to skutečné lahůdky, jako třeba naražená žebra, otřes mozku, otrava oxidem uhelnatým, kolaps organismu, spála a tak. Takže to, že mi covid hází posmrtně klacky pod nohy a všechno sladké, včetně cukroví, mi zanechává v ústech nepříjemný, silně nahořklý ocásek (přesněji řečeno ocas), mě vlastně ani nepřekvapuje. Mrzí mě to, ale snažím se v tom vidět i to dobré, a tak si v duchu s vidinou štíhlého pasu smířeně opakuji mantru "Nežereš? Nepřibereš!"

Pomyslnou tečku za patláním cukroví jsme udělali společným zdobením perníčků. Tradiční načančané motivy a dokonalost u nás ale nenajdete, v posledních letech se totiž tato akce pokaždé zvrhla v pestrobarevnou divočinu, což v překladu znamená čím víc lentilek a zdobení, tím lépe. Troufám si říct, že leckteré perníkářce by se při pohledu na naše perníčky hrůzou zježily chlupy na zádech, ukázkovým příkladem jsou třeba halucinogenní perníčky z předloňska nebo perníčky mého manžela. Ale lepšíme se, ty letošní jsou umírněnější a zkušeným perníkářkám by způsobily maximálně lehké mrazení v zátylku. 

"A když vydržíš až do večera nepapat, uvidíš zlatý prasátko! Nebo rovnou dvě."

Jak jsme přežili covid?


Od začátku do konce kombinací extra suché porce humoru, sarkasmu, cynismu a ironie...

On (posílá fotku testu): "Hele, co si o tom myslíš?"
Ona: "A dopr....! No, asi že jsi pozitivní?"
On: "No ale ta čárka je taková slabá..."
Ona: "Když jsem byla těhotná, čárka na testu byla taky slabá. A koukej, co z ní vyrostlo!"

On: "Mám v puse jebáka. Nebo je to nekróza a já se rozkládám."
Ona: "To je aft, ukaž... Ježíši, to není aft! To je kráter!"

Ono mladší: "Takhle z dálky to vypadalo, že mám na talíři palačinky, a oni to jsou tousty!"
Ono starší: "Novej příznak! Někdo ztrácí chuť a čich, ty zase zrak..."

On: "Dneska je svatýho Martina, bude husa?"
Ona (s horečkou): "Za celých 23 let, co jsme spolu, jsi po mně nikdy husu nechtěl!"
On: "Protože jsi mi tuhle tradici zatajila!"
Ona: "Ti to vystřihnu a dám na talíř. Stačí?"

Andělky


Když jsem se po týdnu nemoci prohrabala skrz hory kapesníků na denní světlo, vylezla z postele a místo pyžama oblékla něco, v čem jsem (při zamhouření obou očí) vypadala alespoň trochu jako civilizovaný člověk, začala jsem mít roupy. Cítila jsem se jako medvědice, která se na jaře probudila ze zimního spánku a plná elánu vylezla z brlohu (na těch pocitech budu muset ještě zapracovat, tenhle byl totiž úplně mimo realitu). Původní záměr napéct si během nuceného pobytu doma cukroví vzal velice rychle za své ve chvíli, kdy jsem přišla o chuť i čich. A tak přišel na řadu předvánoční úklid, který se vleče ve svižném šnečím tempu, protože pořád nějak nemůžu popadnout dech. V návalu euforie občas zapomínám na to, že nejsem ta energií nabitá medvědice, a tak se ve chvílích, kdy zrovna popadám ten dech, hrabu ve své bordeltvořící skříni a kochám se vánočními komponenty, které už dlouho čekají na to, až je někdo poskládá dohromady. A tak jo, dneska by to šlo. Na tohle moc energie vyvinout nemusím a navíc, chuť díky absťáku mám, protože letošní podzim jsem poprvé během své kreativní éry zcela úmyslně, drze a provokativně ignorovala.  

První Andělka, kterou jsem vyráběla tímto stylem do květináče, byla pro babičku a vznikla téměř na chlup přesně před dvěma roky. Bylo to období těžké a bolavé a ačkoliv jsem si tenkrát moc přála, aby nad ní andělka držela ochranná křídla, nepodařilo se. Kdo ví, jak by to bylo, kdyby andělku na babičce nevymámil pracovník LDN, který zneužil jejího špatného duševního stavu. Ale ani tato zkušenost mě neodradila a tak i další dvě andělky budou mít stejný úkol, jako ta první. Jen jsem si v tomto případě stoprocentně jistá, že v rukách, do kterých se dostanou, i zůstanou :).

Dvojitá ztráta


Před dvěma týdny nám doma na dveře zaťukal nějaký pan Covid. A protože jsme mu, my nezdvořáci, neotevřeli, vykopl dveře a zařídil si u nás rovnou kancelář. Na stůl vybalil sošku netopejra a ačkoliv nebyl zván a nikdo ho o to neprosil, začal úřadovat. Při skóre 3 ze 4 se mu to dařilo báječně, takového pilného úředníka by bral každý zaměstnavatel - nekouká na přesčasy a víkendy, denní či noční směnu, nikdy není nemocný a jde přes mrtvoly, zkrátka ideální zaměstnanec. O víkendu jsem mu říkala, že jsem z něj, coby hosta, vážně unavená a že určitě někomu chybí a jestli by už nechtěl táhnout jinam. Pravda, padlo tam i nějaké to ostřejší slovo a zdvořilá jsem taky zrovna dvakrát nebyla, což mělo jediný následek - pan Covid se ušklíbl a skrz zuby procedil, že tohle jsem fakt přehnala. Suše mi oznámil, že u nás rozhodně doúřadováno nemá, že jsem na řadě a že si mě za to moje hulvátství náležitě vychutná. A jak řekl, tak udělal, virová nálož, která se v naší domácnosti v tu dobu nacházela, udělala svoje. Na výsledkové tabulce se objevilo skóre 4 ze 4 a ten neřád se u toho náramně baví. Naložil mi všechny možné i nemožné příznaky, s nimiž se peru jak se dá, ale nejvíc mě trápí jeho největší libůstka, se kterou se na mně skutečně vyřádil - ztráta chuti a čichu.

Semtex


"Mami, kde by se dal sehnat Semtex 1A?"

"Asi nemyslíš ten energiťák? Proboha, na co?"

"No, když mně se strašně líbí ta hmota. Ona je taková hezká na modelování."

"Na to nepotřebuješ Semtex, na to ti stačí modelína za třicet kaček z papíráku."

"Tak kde by se dal sehnat?"

"No asi na Dark webu."  Fakt jsem to řekla nahlas??? "A co bys s ním jako dělal?"

Dramatická pauza okořeněná aspirantem na nejroztomilejší úsměv roku...

"Vyhodil bych do povětří celou školu!"

"To není dobrej nápad. Ty si nepamatuješ, jak skončil stoletej stařík???"


Pro případné zájemce - čas 18:48. Nic pro slabé a citlivé povahy :).

Dort pro lesní mámu


Moje máma je máma lesní a houbová. Podezírám ji, že je v lese jednou nohou zakořeněná a propletená s podhoubím a podzemním komunikačním kanálem. Skoro dám ruku do ohně za to, že tam, až přijde její čas, i umře a šuškanda o tom se roznese mezi stromy po celých Jizerkách, ne-li až do Krkonoš. Po celoživotním extrémně fyzicky náročném zaměstnání jí tělo začíná dávat najevo, že způsob, jakým s ním zacházela, nebyl úplně v pořádku a dokonce se nestydí si za to vybírat daň. A i když máma skučí bolestí a sotva leze, směr lezení je jasný. Les. 

A protože i lesní a houbová máma má občas narozeniny, a protože dorty pro babičku mají většinou na starost kluci, měli téma dortu pro letošní rok jasné. Jejich tradiční a velmi oblíbenou mimozemskou krajinu plnou divokých květů, červohousenek a roztodivných jednookých či jednonohých příšerek nahradil mech a houby. Ovšem, to bychom snad ani nebyli my, aby se, i přes zadání jasného tématu, které snad už ani jasnější být nemohlo, při patlání zase něco nezvrtlo/nezvrhlo :).

Polonaháček z nadýchaného vanilkového piškotu malinami prosypaný, lehoučkým vanilkovým krémem promazaný, marcipánovou peřinkou přikrytý.

Novodobá (očko)válka


Rozmohl se nám v té naší krásné české zemi takový nešvar. Najednou se tu během roku a půl, z ničeho nic, vyrojila spousta odborníků z oboru epidemiologie, imunologie, virologie, mikrobiologie a dalších x gií, jejichž název ani neumím vyslovit. No a ti odborníci mají, dle mého naprosto bezvýznamného názoru, nezanedbatelný problém - oni ten obor nevystudovali. A kdyby jen to, oni dokonce ani nepřečetli jedinou odbornou práci či publikaci věnující se onomu oboru a své znalosti nabyli v drtivé většině při čtení ezo a konspiračních portálů, které úmyslně a cíleně šíří hoaxy, a příspěvků na FB, které začínají slovy "Rychle sdílejte, než to smažou!!!!!". A čím více vykřičníků, tím lépe. Vlastně, ono těch problémů je trochu víc. Třeba že jsou ti odborníci neskutečně negativní. Nepřátelští. Neschopní tolerovat jiný názor. Agresivní. Zlí. Odsuzující. Sprostí. A nejzajímavější na tom všem je, že mají v drtivé většině jednoho společného činitele - nejsou očkovaní. Nebylo by ale korektní házet je všechny do jednoho pytle, lidé s tímto chováním se najdou i mezi očkovanými, z vlastních zkušeností odhaduji poměr hulvátů mezi oběma tábory na 95% neočkovaných ku 5% očkovaných. Tedy, očkovaní je v tomto případě velice slušné slovo, v kruzích oné většiny výše zmiňovaných odborníků se o nich totiž mluví převážně jako o ovčanstvu se staženými ocasy, vygumovaných a nemyslících hlupácích, tupých ovcích na vodítku, které se podvolily genetickým pokusům, očipovaných králících, zmagnetizovaných 5G vysílačích šířících negativní vibrace, v jejichž přítomnosti padají neočkovaní jako mouchy, sobeckých bezmozcích, přiblbých otrocích s vymytými mozky, které jejich otrokáři plánují usmrtit, případně tečkařích, kteří zemřou do jednoho roku od podání vakcíny. Myslím si o sobě, že jsem velice tolerantní tvor, který vždy razil zlatou střední cestu a to platí i v případě covidu - nepřeháním, ale ani nepodceňuji. Ovšem to, co jsou schopni vypustit a šířit oni odborníci o lidech, kteří se rozhodli pro očkování, nad tím zůstává rozum stát. Opravdu se za ně stydím, protože tolik nenávisti a zloby pohromadě se jen tak nevidí. Copak vážně nejde vyjádřit nesouhlas slušně, bez nadávek a v případě cizího člověka i bez tykání? Sama mám nějaký názor, ale dokážu si v klidu vyslechnout jiný, dokonce se nebojím argumentovat, ale s respektem, v mezích slušnosti, tolerance a bez nuceného přesvědčování o "mé pravdě". Jsem naivní, když totéž očekávám od ostatních?

Jarní realita bijící do očí. Podle odborníků smyšlená, jak jinak. Přece chřipečka, že jo.


Dort k osmnáctinám


Málokdy se mi stane, že se přes směsku lehkého sarkasmu, ironie, cynismu, černého a extra suchého humoru, jež se u mě projevila až ve zralejším věku, prodere z mého oka nějaká slza. Podle okolí jsem stvoření, které umí naslouchat, je empatické, vstřícné a hodné. Ovšem i to okolí muselo uznat, že důsledky životních okolností se na mém smýšlení projevily více, než výrazně, a tak se stalo, že jsem se z tlačítka "nechá si srát na hlavu" přepnula do současné podoby realisticky, možná někdy až příliš syrově uvažujícího člověka. Jenže i taková nátura má někdy slabou chvilku a zamlží se jí oči. Třeba když se z toho malého nedomrlého topícího se uzlíčku stalo osmnáctileté stvoření, kterému při obejmutí koukám kamsi do ohryzku. 

A protože se u nás žádné narozeniny neobejdou bez dortu, i kdyby měl být sebeprťavější nebo v nouzi kupovaný, a protože to byly osmnáctiny, vymyslela jsem si dort de luxe. Bohužel, i letos jsem trochu pozapomněla, že představy a finální verze jsou často stejně odlišné, jako den a noc. I přes důkladnou přípravu (rozuměj - vize kombinace zlata a čokolády a pár inspirativních rychloobrázků z internetu) jsem se zasekla u konečné fáze - zdobení. Proto jsem poprosila o pomoc manžela, který se toho, jako správný gentleman (to zoufalství a čirá hrůza v mých očích s tím určitě nemělo nic společného), zhostil se svým uměleckým citem na výbornou. Ten balvan, co mi spadl ze srdce, ten museli slyšet až v přízemí! 

Teď už v klidu a s tlakem v normě vám tedy mohu představit kalorickou čokobombu, která totálně nabořila můj zdravý jídelníček - lehoučký, nadýchaný, ořechový piškot šlehačkovo-čokoládovo-ledovokaštanovým krémem promazaný, banány proložený, sametovou šlehačkovo-čokoládovou polevou přelitý, čokoládovými bonbony ozdobený, zlatými čokonugetkami a hoblinami zasypaný... 
 

Můj školní deníčku...


...po třicátéprvní. Asi.

Rubriku "Můj školní deníčku" jsem založila při příležitosti slavnostního nástupu Matýska do první třídy. Po prvotních rodičovských trablích s prvňáčkem jsem rubriku občas probudila z kómatu menším zoufalým výkřikem a už to vypadalo, že usne věčným spánkem docela, když nám osud (nebo netopejr, chcete-li) přivál do cesty covid. Vše, co následovalo, bylo v té době nové a obzvláště v oblasti školství jsme toho zažili víc, než bych si přála. A když se tak na to všechno zpětně ohlížím, byly to zážitky pestré a vesměs neveselé a k uzoufání.

Hned v září byla na Míšu a celou jeho třídu v den jeho narozenin uvalena karanténa, díky níž nemohl na svatbu a my s manželem jsme přišli i o role svědků. Bylo to bolavé a bolest nám příliš nezmírnil ani karanténní dort Krteček, kterým jsme narozeniny oslavili. 

Řešila jsem covidovou otázku, nepodepsala nařízení školy o doložení bezinfekčnosti a vztekala se nad tím, že jako rodič jsem rukojmí dvou ministerstev, kdy levá ruka neví, co dělá ta pravá. Někdy to skoro vypadalo, že ta ruka byla jenom jedna. Bez prstů. A levá. 

Nevěřícně jsem poslouchala Matýskovo vyprávění, ve kterém líčil, jak ho paní učitelka po dvou kýchnutích důrazně upozornila, že ještě jednou, a zavře ho do izolační místnosti.

Nechápavě jsem zírala na Matějův rozvrh, který aspiroval na titul Blbcem snadno a rychle.

Posteskla jsem si nad strastmi pracující ženy, která díky zavřeným školám nuceně trávila svůj volný čas u sporáku.

V lehkém znechucení jsem líčila školní rok, který se nesl ve znamení pitev - pitvy pstruha, šneka a potkana se, díky Bohu, konaly ve škole, ale ani během distanční výuky se nesmělo zahálet a ta tak byla okořeněná distanční pitvou žížaly a včely. V domácím prostředí a na mém kuchyňském prkénku na maso.

Vcelku sprostě jsem si ulevila nad prosbou paní učitelky, která, servaná jak angrešt díky jedné až dvěma vyučovacím hodinám denně, si i přes svou vytíženost našla spolu s ostatními pedagogy čas na to, aby upekla perníčky pro zaměstnance nemocnice. A neváhala o to samé žádat rodiče. 

Smutně jsem se pozastavila nad zákeřnostmi, které si žáčci v Google učebně navzájem mezi sebou mohli provádět. A zběhlá v tom byla i paní učitelka

Občas ale i v tom ponurém distančním režimu vysvitlo slunce...

Spolu s ostatními rodiči středoškoláka jsem absolvovala jako první v republice třídní schůzky online

Stala se ze mě úspěšná pěstitelka plísní.

Do naší domácnosti se díky dealerovi z řad učitelů dostala žížala jménem Bořek. Během čtyř měsíců jsem z pěticentimetrového drobečka vypiplala obřího hada, kterého jsme, za velké slávy, vypustili do jablonecké divočiny.

Od srdce jsem se zasmála, když prvorozený v Google dokumentech doplňoval diktát, v němž byla tak trochu pozapomenutá automatická korekce chyb. 

No a když už jsme se z toho zmaru tak nějak vzpamatovali, po naší vesnici včera začala kolovat zaručená zpráva z tajných zákoutí parlamentu, že když bude přibývat nad tisíc případů denně, zase se zavřou školy. Jsem v pokušení otevřít si to víno hned. Na druhou stranu, přežili jsme už horší časy a to hlavně díky humoru (a vínu). Obzvláště naši potomci v tomto oboru excelují a nenápadně ho trousí, kudy projdou. A já jim za to z celého srdce děkuju :).

Goodbye, komín... aneb odstřel Brandlu


A ještě jednou - Brandlu. Včera v médiích totiž proběhla informace o jakémsi odstřelu "Jablonecké Eiffelovky", a já ji s čistým svědomím vyvracím, neboť za celou dobu, co komín stojí, mu nikdo nikdy neřekl jinak, než Brandl. Třeba se pohybuji ve špatných společenských kruzích, přece jen, název komín není tak nóbl jako Eiffelovka, no ne? Ale dost žabomyších válek, zpátky k tématu...

Komín byl v provozu v letech 1986-2016 a pro jeho další využití se nenašlo uplatnění, neboť jen údržba stála ročně statisíce. V žebříčku nejvyšších budov (nad 150 m) se v celorepublikovém měřítku se svými 161 metry krčí na 51. místě, v Libereckém kraji jde ale o druhou nejvyšší stavbu. Malou zajímavostí je, že výška komína se z různých zdrojů liší, někdy se uvádí 162, 163 nebo 165 metrů. Poslední údaj by však mohl být nejpravděpodobnějším, protože se jedná o údaj nejnovější - pořízený před plánovanou demolicí komína. 

Stylové rozloučení s komínem proběhlo již začátkem srpna, my ho prošvihli a šli se rozloučit komorněji o den později.

Komínová svatozář

Šnečkovrah podruhé


V jednom městě žil jeden chlapec. Pravda, o tom, jestli je to město, se stále vedou spory, někdo ho označuje za ghetto, někdo za nočník Evropy a někdo zase za vesnici, jejíž domorodí obyvatelé chovají jaky a živí se mraženým tulením masem. Ale tahle informace vlastně nemá v příběhu žádnou důležitou roli, tak raději popojedeme - ten chlapec jednou mamince povídá, že potřebuje do tří dnů sehnat šneka na pitvu, jinak dostane pětku. Maminka, která ještě nedostala z hlavy pitvy předchozí a ve které to všechno vřelo vztekem, znechucením a bezmocí, i přes to synkovi poradila, že když půjde do školy o půl hodiny dřív, po jedné straně chodníku, u obrubníku, najde hotový šnečí lán. Pamatovala si to z dob, kdy v tu dobu chodila s druhorozeným do školky a tu drobotinu s ulitou uklízela z chodníku do trávy. I vydal se hoch na šnečí lov s láskyplnou maminčinou poznámkou, že jestli žádného šneka nenajde, za pětku se na něj ani trochu zlobit nebude, protože pětka od úchyla se prostě nepočítá.

"Máš?"

"Mám. Vlastně nemám. Teda měl jsem. Ale kámoš přinesl obří šneky zahradní, tak jsem toho svýho zase pustil..."

Mamince spadl maličký kamínek ze srdce, protože šnekovražda cizího šneka je přece jen o maličké šnečí tykadlo přijatelnější, než vražda šneka místního. Obzvláště ví-li, že i ona má ve svém rejstříku jednu takovou šnečkovraždu, nebo spíše spoluúčast na vraždě, zapsanou. A je jedno, že byla neúmyslná.

Dort k výročí


Letos moc příležitostí (a přiznám se bez okolků, ani chuti) k patlání dortů nebylo, protože i do tohoto roku jsme, já a mí tři chlapi, stejně, jako v roce minulém, úspěšně vstoupili pravou nohou do hromady sraček. Snad mi, moji milí čtenáři, prominete ten jadrný výraz, ale žádný jiný, který by situaci lépe vystihoval, neznám. Že máme v rodině letitého záškodníka vědí jen ti z vás s výjimečnou pamětí, stačí, když zmíním jeho akci "Sektářský tábor, kde zneužívají děti pomocí hypnózy". A kdo si nepamatuje nebo mě ještě tak dlouho nezná, nevadí, rozhodně jste si ušetřili oživení velice nechutného zážitku táhnoucího se roky. Když už jsme si mysleli, že jsme záškodníkovi dostatečně nastavili mantinely tak, aby již nemohl škodit, nemohli jsme se asi víc mýlit. Po zjištění, že na nás už jeho vydírání a psychické útoky neplatí, změnil taktiku a začal za srdceryvného fňukání rozsévat semínka pomluv a lží okolo nás daleko intenzivněji, než tomu bylo doposud. A dělá to geniálně! Jeho andělská bezbranná tvář v kombinaci s důstojným věkem jsou skvělými nástroji k dosáhnutí vytyčeného cíle, a tak se mu podařilo něco, o čem jsem si myslela, že se nikdy nestane. Rozeštval to, co ještě drželo pohromadě, takovým způsobem, že brzy zřejmě nezůstane nikdo, kdo by si o nás třeba jen opřel kolo. Mrzí mě, že někteří členové rodiny jsou tak lehko zmanipulovatelní a stačí jim k tomu jen výtečná herecká schopnost záškodníka, který ví co, kde a jak říct, aby je dostal přesně tam, kam chce. Mrzí mě, že když slyší od někoho A, nechtějí slyšet B. A já se po těch letech marného boje rozhodla, že to B už nikomu vysvětlovat nebudu. Stejně, jako nebudu bojovat o přízeň někoho, pro něhož je jednodušší a pohodlnější jít s davem, než použít zdravý rozum a zachovat si nestrannost a nadhled. Ale proč to vlastně všechno píšu, když měl být článek o dortu... Jo, už vím! Naše výročí! Myšlenky se mi rozutíkaly a já se rozvášnila, a to jsem jen chtěla napsat, jak jsem vděčná za to, že nás ještě nic nerozdělilo, byť je to možná právě to, co by záškodník chtěl. Aby zase mohl něco řešit. Být v důchodu a bez koníčků je totiž nuda, víte? :)

Ale my se nedáme, zatím jsme přežili a když už ne, díky dlouholetému stresu, ve zdraví, tak alespoň se zdravým rozumem. A to už stojí za oslavu! :) 

Mininaháček z nadýchaného piškotu lehoučkým šlehačkovo-pudingovým vanilkovým krémem promazaný, borůvkami a jahodami proložený, ovocem zasypaný a Perníčkem a Zuzkou z filmu Shrek ozdobený. Proč jsem si vybrala zrovna je vám nepovím, protože to nevím, možná proto, že mají mé sympatie, neb k nim osud nebyl nejpříznivější. Tedy, on k nim byl přímo krutý - Zuzku sežral na Štědrý den Santa Claus a Perníček při výslechu u lorda Farquaada přišel o nohy. Když to tak po sobě čtu, máme se, oproti nim, vlastně docela báječně :).

Při přenosu na dort Zuzce upadla hlava, Perníčkovi se zvrátila vzad a také podle toho vypadají.
 Osud zkrátka nepřelstíš.

Tetin bobr


Polskou tetu Krystynu mám moc ráda, na nic si nehraje a její úžasný humor sušší než suchej únor je pro mě hotovým balzámem na duši. Stejně tak ráda mám i hovory s ní, při tom posledním jsem se třeba dozvěděla, že má u svého rybníčku komáry o velikosti koně. Když jsem se přestala smát, přebila tuhle perlu informací, že se do jejího bahýnka, jak láskyplně říká svému pidirybníčku, kilometry vzdálenému od nejbližší vodní plochy, nastěhoval bobr. 

Teta má radost, protože bobr kácí klestí a menší stromy kolem a dělá tak práci, kterou roky odkládala, za ní. Říká bobrovi zlatíčko a broučku a já jí to štěstí nebudu kazit. Nebudu jí říkat, že bobři nejsou samotáři, žijí v malých koloniích a že tak může brzy očekávat další bobří návštěvníky. Také se nezmíním o tom, že jejich stavby vyčnívají dva metry nad hladinu a do šířky jsou skoro stejně tak velké, jako její zablácený kačák. A nebudu jí říkat ani to, že dokáží pokácet strom o průměru jednoho metru, takže její jablůňky a višeň u rybníka to mají spočítané. 

Jsem moc ráda, že je teta šťastná a těším se na další hovor s tou bodrou vesnickou ženou. Tak nějak tuším, že budeme probírat slovíčka ze slovníku polských vulgarit a "cholerami jasnymi", "chuji" a "zkurwysyny" se to v hovoru bude jen hemžit :).

Nahotinka aneb Školníkohovory 2.


"Mamííí, náš pan školník má v kabinetu nahatou paní!"

"???"

"Na plakátu, stojí vedle auta. A tam dole má zapíchnutej hřebík!"

Chloupky na zádech mi vstaly hrůzou při vzpomínce na vyprávění mojí maminky, co všechno se dalo na pánských i dámských skříňkách ve fabrice najít. 

"A jak to víš?"

"Mně spadnul štětec dovnitř umyvadla, tak mě paní učitelka poslala za školníkem, aby mi ho pomohl vytáhnout. Tak jsem se ho zeptal, co to na tý zdi jako je. A von mi řek, že ta paní je strašnej chudák, protože musela prodat všechno svoje oblečení, aby si mohla koupit to auto..." 

Bořek je volný!


Pokud jsem si naivně myslela, že když panu učiteli biologie pan ředitel (zřejmě na popud nějaké outlocitné maminky) dealování mrtvých či živých hmyzáků žákům pod rouškou tmy u školy zakázal a že budeme mít od pitvání klid, víc jsem se mýlit nemohla. Pravda, malá úleva tu trochu je, neb se prvorozený vrací do školy a pitvat tak bude tam a ne doma na prkénku, na kterém krájím maso :). Nicméně jako další oběť pitvy si pan učitel vyhlédl hlemýždě, kterého si musí žáci vlastnoručně "ulovit". Dopředu jsem nahlásila, že s touto akcí nechci mít vůbec nic společného a ani o ní nechci vědět detaily, protože mi bohatě stačí, když si venku při pohledu na žížalu vzpomenu na Bořka. Toho jsme konečně během jednoho slunečného dne spolu s obsahem jeho dočasného domečku přestěhovali s velkou slávou ven. 

Jako by cítil, že se něco děje a místo toho, aby, jak mu velí instinkt, zůstal ve tmě, vystrčil čumák a začal šmejdit venku.

Dort Terraria


Rubriku o patlání dortů jsem už dobře přes půl roku ničím nenakrmila a skoro to po únorovém dortopatlacím výpadku vypadalo, že dočista zakrní. Jenže je tu květen a v něm taky Matýskův narozeninový den...

"Máťo, jakej bys chtěl letos dort?"

"No tak to je jasný, Terrarii!"

"Nepřichází v úvahu, vymysli si něco jinýho. Nemáš nějaký jiný téma? Oblíbenou postavičku, film, pohádku nebo hru?"

"Terrarii! Když mě nic jinýho nenapadá! A Terraria by mi udělala strašně velikou radost, vyšla, když mi byl jeden rok a teď je jí deset a slaví narozeniny se mnou!"

Abyste tomu rozuměli, Terraria je počítačová hra stejného zaměření, jako mnohem známější Minecraft. Kutáte, stavíte, přežíváte s hranatou postavičkou, která je složená, stejně jako celá hra, z maličkých kostiček. Na rozdíl od Minecraftu ale mnohem menších kostiček, tudíž moje rozpoznávací schopnosti v této hře se rovnají nule. A z tohohle mám jako čerpat téma na dort? Cha! Ani omylem! 

Jenže člověk míní a osud mění, letošní májové patlání bylo totiž to nejšílenější, jaké jsem kdy zažila. Nejen proto, že jsem si musela zrušit dovolenou, kterou si normálně beru, abych měla čas na přípravu tradiční dvojoslavy a figurek na dort, ale také proto, že všichni pozvaní odmítli přijít. Protože jsme ty černé ovce rodiny, že jo, tak proč to nedat vyžrat malýmu klukovi. Pevné přesvědčení, že žádný dort na téma Terraria nebude, vzalo v tu chvíli pod návalem mateřského instinktu velice rychle za své, protože už tak smutnej Matýsek přece nemůže být ještě smutnější. A to chudák ještě nevěděl, že nejen, že nikdo ze zvaných nepřijde, ale že mu taky nikdo nepopřeje. Liberecká babička, která na velké oslavy s druhou větví rodiny nechodí, aby nedělala křena, to ale letos zachránila a dorazila jako jediný gratulant v plné polní.

Během patlání jsem vyhlásila embargo na téma dortu a zákaz vstupu do kuchyně. Když ze mě Matýsek požadované informace nevyloudil, snažil se vyzvídat jinde...

"Hele, brácha, dělá mi mamka Terrarii?"
"Vole, ses zbláznil? Vždyť je to strašně těžký!"

A taky že bylo. Nejen, že mi chyběl čas na přípravu kvůli zrušené dovolené, ale taky proto, že se mi hotové dílko, dvě hodiny před oslavou, při přenosu na dort z poloviny rozpadlo na... kostičky. 

"Do prdele práce!!!"

Mou oblíbenou hlášku "znovu a lépe" jsem v tomto případě použít nemohla, neboť téměř všechny kostičky při nehodě utrpěly těžkou deformaci. Ale co už, s pomocí dalšího páru babiččiných rukou se nakonec vše podařilo, byť jsem musela hodně improvizovat a vysněná finální podoba byla na hony vzdálená výsledku. A protože si nepotřebuji hrát na dokonalost, pochlubím se i "zmetkem", aby bylo jasno, že i mistr tesař se někdy utne :D.

"Jé, mamí, ten je krásnej, moc děkuju!"
Skrz zuby jsem procedila "Ne(máš) za co, zlatíčko. Ale už nikdy si nic takovýho nepřej, ano?" :)

Co vám mám povídat, radost byla veliká a když šel Matýsek večer spát, dal mi pusu a špitnul do ucha "Maminko, to byly ty nejkrásnější narozeniny, já jsem tááák šťastnej!"
A já v tu chvíli byla taky a co na tom, že se z kostiček staly křivičky :).