Nechutný Hannover

Nikdy jsem nechápala, proč se o Německu říká, že by mělo být jen tranzitní zemí, skrz kterou projedete a nikde nezastavujete. Pochopila jsem to velice rychle ve chvíli, kdy jsem potřebovala nutně čůrat, a my v této zemi zastavili na odpočívadle. Nikdy jsem se nepovažovala za dámičku a jsem ochotná slevit z kdejakého komfortu, ale navštívit WC u dálnice v západním Německu je hazard se zdravím, ne-li rovnou se životem. Vidina další zastávky v Hannoveru v "Mekáči", kde by snad díky civilizaci mohly mít záchody alespoň nějakou úroveň, byla od pravdy stejně daleko, jako je to od nás k nejbližší obydlené planetě. Jakože hodně. Jestli existuje v Německu odpornější a smradlavější centrum města, než je to v Hannoveru, sem s ním. Početná muslimská komunita, kterou před lety Německo přivítalo s otevřenou náručí a se kterou si evidentně neví rady, určuje ráz země po svém. Bohužel k jeho obrovské škodě - městu dominuje všudypřítomný zápach a spousta smetí, pod kterým se skrývají dokonce i historické památky. Smutný pohled, který zcela zadupal do země kdysi dávno uctívanou vizi "Západního Německa". Jedinou památkou, kterou mi bylo líto minout, byly ruiny kaple Svatého Mikuláše, vyfotit ji zcela bez odpadků se mi ale nepodařilo. 

Kaple Svatého Mikuláše z roku 1352, která byla těžce poškozena při bombardování Hannoveru v roce 1943. V těsné blízkosti se nachází Starý hřbitov Svatého Mikuláše ze stejného období.

Generál Pavel, falešný zuby a tak...

"Mně je taková zima!"

"Chcete přikrýt teplejší dekou?"

"Kdyby to šlo..."

Zabalím klientku a držím ji za ruce.

"To jsem ráda, že jste přišla, já bych jinak zmrzla. Vy jste tak hodná. A máte tak teplý ruce... A vy jste kdo?"

"Já si sem s váma chodím povídat."

"A už jste tady byla, že jo?"

"No jo, byla, vždycky jsme se spolu nasmály, s váma je legrace."

Smích.

"No, ale už jste tady dlouho nebyla, co?"

"Ale byla, chodím sem často, jenže vy se pokaždé pod peřinou tulíte k plyšákům a spíte."

Smích.

Plyšák Janička

Tonda a Franta

Aktéři: 

Nesnesitelná matka, která přestala jíst sladké a pít alkohol.

Drzý puberťák, který matce předhazuje, že by zase měla začít jíst cukr, protože je to s ní k nevydržení.

"Mami, možná bysme po sobě tolik neštěkali, kdybysme spolu trávili víc času!"

"No a co navrhuješ?"

"No, že bysme si třeba mohli jít postavit sněhuláka."

"Zbláznil ses? Když přijdu z práce, začíná mi další kolečko - nákup, svačiny, večeře, snídaně..."

"Prosíííím!"

"Tak jo. Jednoho malýho bysme si postavit mohli."

Z jednoho prcka byli dva obříci. 

Mrkve byly tři. Nechtějte vědět, kde je zaražená ta třetí. Anebo vlastně chtějte - puberťák svůj počin okomentoval slovy "Franta kaká":).

Amsterdamské bizarnosti...

...podivuhodnosti a zajímavosti, aneb malé obludárium toho, co se jinam nevešlo. Beze slov, jen tak :).

Kryptický kód...

 

...aneb konverzace s dvanáctileťákem.

"Copak, nemáš co na práci? Kdyby náhodou ne, můžeš mi vyleštit stůl..."

"Mám, ale radši to udělám."

"Já tě ale přece vůbec nenutím!"

"To ne, ale jsi ženská a tohle byl kryptickej kód."

"A to má bejt zase jako co?"

"Že musím vyluštit tajenku, která je schovaná v tom, co říkáš. A ta mi teď říká, že mám vyleštit stůl, jinak budu mrtvej."

"WTF?!?"

Strašák jménem demence

Moje babička po svém posledním pádu skončila jako jedna velká černá modřina se zlomeninou krčku a ramene v nemocnici a podstoupila operaci, při které absolvovala několikátou anestezii v průběhu dvaceti let. Byla to smůla, ale brali jsme to tak, jak to přišlo, žádné drama se nekonalo a nic nenasvědčovalo tomu, že by rekonvalescence měla probíhat jinak, než ty předchozí. Týden po operaci se babička, do té doby ve svých 92 letech s myslí, kterou by jí mohli závidět i čtyřicátníci, začala na ty samé věci ptát několikrát, ale připisovali jsme to pooperačnímu stavu. Přeložili jí na LDN, začala rehabilitovat, snažila se chodit, chtěla se co nejrychleji vrátit domů, těšila se, až ji přijmou do domova seniorů a všechno vypadalo, že je na dobré cestě. Měsíc po anestezii mi babička volala, že mezi tím, co spala, jí přestěhovali i s postelí na nějaké staveniště, kde jich je dvanáct na pokoji a nikdo se o ně nestará, jen jim tam nosí léky a jídlo. V tu chvíli jsem ještě netušila, že se u babičky objevila demence, která měla v jejím případě naprosto nečekaný průběh - nic pozvolného, žádné plíživé příznaky, jen neuvěřitelně brutální a rychlý náběh. Spadli jsme do toho všichni po hlavě, zaskočení jsme byli řádně a bolelo to moc. 

Perníčková divočina

Prosincový článek bez Procházkovic perníčků by byl jako svíčková se šesti bez knedlíků, takže bez okolků, tady ho máte. Jak už jsem mnohokrát psala, i kdybyste si oči vykoukali, tradiční vánoční motivy u nás prakticky nenajdete. Zdobící divočinu začal provozovat před lety na cukroví můj manžel (stačí sjet jen na fotku, minout nemůžete :)), naši hoši se toho chytili a úspěšně jdou ve šlépějích svého otce. Každým rokem je tato divočina čím dál větší a já jsem zvědavá, kdy dosáhne svého pomyslného vrcholu, zatím jsme asi někde na úpatí. Na mou omluvu musím dodat, že já se vážně první kousky snažila o typicky vánoční zdobení, jenže kluci mě do svého barevného světa tak vtáhli, že jsem nemohla odolat. Prostě to nešlo :). 

Upozornění: zručným perníkářkám, po loňském umírněnějším zdobení, se pohledem na to letošní zježí chlupy hrůzou i tam, kde o nich doposud nevěděly. Předem se jim za tuto nepříjemnost omlouvám a soucítím s nimi. 

Graffiti v Amsterdamu

Letní toulání po Amsterdamu nás zavedlo do stovek méně či více známých míst uliček. A já jsem, místo toho, abych si okouzlená a opojená atmosférou všímala krás města, vymetala zapadlé kouty a lovila graffiti do své rubriky. Tohle už je fakt asi nemoc :).

Protože Amsterdam nemá v centru legální graffiti plochy, jsou tato dílka většinou na menších plochách. A byla to leckdy pěkná divočina :).

Matýskovy drobečky podruhé

Často mívám pocit, že je naše domácnost taková kouzelná říše divů za zrcadlem, nikdy totiž nevíte, kdy, kde a na co narazíte. Na druhou stranu jsem na tom o něco lépe než Alenka, já to alespoň tuším. Většinou jsou to Matýskovy drobečky a vůbec se na něj za ně nezlobím, protože je většinou trousí úmyslně a proto, aby mě potěšil nebo rozesmál :). 

Neživé věci u nás doma cestují z místa na místo, objevují se tam, kde by je člověk nečekal, předávají vzkazy, případně se rozmnožují či transformují do jiné podoby :). 

Šest osmiček, aneb takové docela maličké jubileum...

To si vám takhle jednou vlezu na blog a vykoukne na mě tohle číslo. A to číslo bylo o to víc milejší, když v té době, plus mínus pár dnů, oslavila v tichosti Moje mozkovna dvanácté narozeniny :).

Dort Katamari

S přibývajícími roky jsem radikálně změnila přístup ke svým narozeninám. Bujaře je neslavím, datem narození se nikde nechlubím a před ostatními ho tajím, případně mlžím. Ne proto, že bych se styděla za své roky, moc dobře vím, že ke mně byla příroda více než milosrdná, protože na svůj věk nevypadám ani omylem, a že občas z reality někomu spadne brada. I když uznávám, že to paní prodavačka s tou občankou u ovocného piva a řidič prodávající mi zlevněnou jízdenku už fakt přehnali :). Jen mi přijde divné připravovat oslavu pro sebe. Pro ostatní peču a zdobím dorty s  láskou, chystám dobroty na oslavu s radostí a snesla bych jim modré z nebe, ale sama pro sebe? Kluci, kteří už dávno vědí, jak se to se mnou má, vědí i to, že chtějí-li mé narozeniny nějak slavit, musí mi dort upatlat sami. A jako každý rok, nezklamali :). 

Letošní hlavní téma dortu pro ně prý bylo jasné - postava z mé oblíbené hry Katamari, která před sebou valí kouli. Původně před sebou měla valit roládu, ale tento plán se rozpadl. Doslova. Zaimprovizovali jsme, kousky rozlámané rolády smíchali s krémem, nacpali do misky a po ztuhnutí vyklopili. Výsledkem byla nahatá polokoule z nadýchaných piškotových kostek a lehounkého máslovo-oříškového krému spatlatná, potahovkovými figurkami zdobená :).

Bordeláři

Když jsem psala článek o Sponge Bobovi a 3D tiskárně, už tehdy jsem věděla, že téma bordelu v pokojíčku je vděčným tématem a dobrým základem pro další článek. Pravda, jeho realizace delší dobu vázla, ale asi nastala správná konstelace hvězd a planet, a tak je konečně tu :).

Do dětského pokojíčku, pro zachování duševního zdraví, příliš často nechodím. A když už tam jdu, je to většinou večer s pusou na dobrou noc, a to bývá tma a já nic nevidím, dělám, že nic nevidím, nebo se o to alespoň snažím. Nedávno jsem se ale odhodlala a při plném vědomí jsem za denního světla vešla do pokojíčku vyzbrojená fotoaparátem. Zvěčnění stolu prvorozeného a poloviny pokojíčku druhorozeného mi bude sloužit nejen jako památka, ale do budoucna i jako důkazní materiál pro vnoučátka - to až se jednou budou jejich rodiče vztekat, po kom že jsou jejich dítka takoví bordeláři. Nedělám si iluze, že nebudou, ale jako správná babička při nich budu stát a smát se úplně stejně, jako to dělá moje máma, když se rozčiluju, po kom jsou naši kluci takoví paličáci. Po kom jsou bordeláři, to vím vylučovací metodou už dávno, můj dokonale uklizený psací stůl za mých školních let by mi totiž mohla závidět i prezidentská kancelář. 

Mimochodem, když už jsme u té prezidentské kanceláře - dětský pokoj v našem bytě je taky jedna taková - o moc se v ní dělí dva prezidenti, ale dělají to po svém a tak, ze to není ani trochu po chuti lidu, čili mně. Když tam náhodou na vlastní nebezpečí nakouknu, pokaždé jsem vyvedená z míry. Dějí se tam totiž nevysvětlitelné jevy, asi jako v Bermudském trojúhelníku, jen obrácenou formou - v trojúhelníku předměty mizí, v pokojíčku zase záhadně přibývají. Hlavou mi taky vrtá, jak například prezident číslo 1. dokáže z precizně uklizeného pokoje (občas mi to nedá a stejně tam vlítnu) udělat za patnáct minut prasečí chlívek, když sedí u počítače a nemůže nic dělat, protože má celou ruku v sádře, případně leží v posteli nemocný na umření s horečkou? Mám takovou teorii, že to dítě je mimozemská chobotnice navlečená do Matějovy kůže, která svými chapadly dosáhne do všech koutů pokojíčku, přemisťuje předměty z místa na místo a jejím mimozemským posláním je terorizovat moje šedé buňky. Navíc je to chobotnice líná, protože jiné vysvětlení pro to, že já úklid pokojíčku do koukatelné podoby zvládnu za deset minut, kdežto jí to trvá dva dny, není. 

Liberecká graffiti podruhé

Od té doby, co umřela babička, do Liberce moc často nejezdím, i když, co se tématu graffiti týká, je to veliká škoda, protože tohle město má v tomto směru co nabídnout. Při poslední návštěvě rodiny jsem si ale udělala chvilku, abych znovu zdokumentovala legální graffiti zeď, kterou jsem ve své rubrice už jednou představovala.

 Z původních graffiti nezbylo vůbec nic a všechny nahradily malby nové, hravé, komiksové...

Armáda andělů...

...aneb anděl sem, anděl tam, anděl kam se podívám.

Po téměř třiadvaceti letech u jednoho zaměstnavatele jsem jednoho květnového pracovního dne (který už jsem nikdy nechtěla zažít) po pečlivé a zralé úvaze (která trvala asi pět minut) poslechla intuici a hlas srdce (páč rozum se zrovna někde flákal) a rozhodla se vystoupit z komfortní zóny, ve které jsem měla jistotu stálého zaměstnání, slušného finančního ohodnocení a zaměstnaneckých benefitů v dnešní době vskutku nezanedbatelných. Během týdne jsem stihla napsat životopis, absolvovat pohovor, zkušební stáž a nakonec i dát výpověď. Že mé rozhodnutí nemělo s rozumem nic společného dokazuje fakt, že výběrové řízení jsem vyhrála až poté :). Odklon od mé původní profese byl obrovský a přede mnou stála výzva tak veliká, že dohlédnout jejího konce se v tu chvíli zdálo téměř nemožné. Po počáteční euforii a obrovské úlevě se mi hlavou rozeznělo "ty vole, co jsi to udělala?", duši mi obsadil smutek, že po tolika letech opustím své kolegy, a pochyby, jestli jsem ty kořeny, které jsem měla ve firmě prorostlé až někam do sklepa, nevyrvala bezhlavě a uspěchaně (což mi teď v kontextu s těmi třiadvaceti odpracovanými lety zní vlastně docela divně :)). Jak ale tyto emoce rychle přišly, stejně tak rychle i odešly, aby je vystřídalo nadšení, že v mém životě začne něco nového, hrdost, že jsem našla odvahu vyskočit z rozjetého vlaku a radost, že se mi to povedlo, protože co si budeme povídat, šance, že si při takovém vyskakování rozbijete hubu, je poměrně veliká :). Naštěstí jsem dopadla do měkkého, a tak se ve své nové profesi věnuji tvůrčí činnosti a práci se starými a těžce nemocnými lidmi, kdy se snažím naplnit jejich poslední měsíce a roky života radostí, úsměvem a vlídným slovem. Drtivá většina mých klientů se potýká s demencí různého typu a stadia, a tak se pro mě tahle velká výzva stala výzvou ještě větší. Vždy jsem považovala za zázrak, když v mém okolí někdo našel práci snů - když mu dávala smysl, bavila ho, naplňovala, když v ní mohl provozovat své koníčky a ještě za to dostal zaplaceno. Rockefeller ze mě asi nebude, ale i tak mohu po několika měsících směle napsat, že přesně tohle se mi stalo.

A cože s tím vším mají společného andělé? Na odbočky od tématu bývám expert, ale na rozdíl od Abrahama Jerebiáše, tatínka Homera Simpsona, jehož příběhy nikam nevedou, tahle maxi odbočka přeci jen souvislost trochu má. Před rozloučením s kolegy jsem přemýšlela, jakým stylem to pojmout. A protože to bylo během parného léta, rozhodla jsem se vynechat tradiční žranici, zavrhla chlebíčky i dorty a rozhodla se pro formu osobnější. A tak vznikla ona avizovaná andělská armáda, která sice nenaplnila bříška a nepohladila chuťové buňky, za to ale tajně doufám, že pohladila duši a zanechala dojem trvalejšího rázu.

Bylo jich asi 80... :)

Mechový dort

Moje máma je máma houbová, borůvková, brusinková, medvědo-česneková, šišková, bylinková, zkrátka taková, co les v danou chvíli svým návštěvníkům štědře nabízí. A když zrovna nic v nabídce nemá, je to jen lesní máma, která do něj chodí jen tak pro radost. Téma narozeninového dortu tak měli kluci naservírované jako na stříbrném podnose, a jako každý rok se úkolu dekorování zhostili po svém, ale se ctí :).

P.S: Buď se mi zbláznil mobil, počítač, PhotoScape, nebo já, ale po rozkliknutí článku v mém telefonu působí barvy tak, jako by jim dočista přeskočilo - červená je rudější než stranická knížka a mechově zelená se změnila na brčálovou. Stalo se mi to za celou mou blogovou éru poprvé, doporučuji tedy v zájmu neoslepnutí článek otevírat v počítači :). 

Špenátový nadýchaný piškotový naháček mascarpone-šlehačkovou náplní promazaný, malinami proložený, čerstvým ovocem (a houbami:)) zasypaný.

Omikronky

Za dveřmi se ozve lehounké zaťukání. Otevřu, ale za nimi nikdo. Pomalu je s vidinou vtipálka běžícího po schodech dolů zavírám, když se tenounkým hláskem ozve "Dobrý den!"

 

"Co? Kdo? Kde?!?"

"Tady, tady dole!"

Kouknu tam a na rohožce přešlapuje roztomilá modrooká růžová koule s řasami až do nebe a s mašlí ve vlasech. Jestli se tomu tedy dá říkat vlasy. 

"Dobrý den?"

Chvíli jsme na sebe zkoumavě koukaly a pak mě polilo horko, protože mi to docvaklo. Než jsem stihla nezdvořile dveře zavřít, růžová koule se nacpala do předsíně a spustila:

"Mám tu hlášení, že jste asi přišla do kontaktu s covidem, a že tu mám teda tím pádem asi práci. Vytáhla kdoví odkud nějaký formulář a propisku a povídá "Tak mi to tady podškrábněte a já jdu na to."

Vašek

"Mamííí, nemáš náhodou nějakou ponožku, kterou už nepotřebuješ?"

"No, mám."

"A mamííí, nemáš vatu? A niť s jehlou?"

"Jasně, že mám."

"A mamííí, nemáš náhodou taky umělý voči? A neptej se mě, na co to všechno potřebuju!"

Za hodinu bylo hotovo. Prostě jen tak. Pro mě. Vašek :).

Dort South Park aneb poslední ..."náctileťák"

Už je to nějaký ten pátek, kdy jsem si svatosvatě přísahala, že Krtkův dort, který jsme si zamilovali během doby covidové a karanténní, už nikdy z dvojité dávky patlat nebudu. Za prvé, ta obří krtčí hrouda ve finále váží (v závislosti na množství přidaných banánů) mezi třemi a čtyřmi kily, a za druhé, nevejde se do lednice. A hádejte co? Přesně! Zase jsem kecala!

Nebudu vám tu nic nalhávat, pro splnění přání milovaného člověka udělám téměř cokoliv, a jedná-li se o dítko, platí to dvojnásob, a to i přes to, že z dětských střevíčků už dávno vyrostlo a je o hlavu větší, než já. Ale i láska má své limity a tak jsme se, v rámci zachování mého zdravého rozumu, dohodli na kompromisu. Double hroudu jsme transformovali do obyčejného kulatého dortu a spokojení jsme tak byli nakonec všichni - jak oslavencovy chuťové i zrakové buňky, tak ty moje šedé mozkové.

Poslední dort s koncovkou "náct". Je neuvěřitelné, že když jsem začala psát tento blog a poznala zde své první blogové přátele, byl Míša čerstvě v první třídě základní školy a Matýsek sotva půlroční miminko... 

SpongeBob v kuchyni

Minulý rok se naskytla prvorozenému možnost brigády - český překlad DLC balíčků k deskovým hrám, a když slušně placenou práci odevzdal, vydělanou hotovost plánoval investovat do 3D tiskárny. Z jeho nápadu jsem tehdy byla pramálo nadšená (i když to jsem z myčky byla taky a dnes je z ní právoplatný člen rodiny :)), protože už tenkrát byla deska jeho psacího stolu ve velmi podivném rozpoložení. Pokaždé, když jsem šla kolem, měla jsem pocit, že kdybych na ní položila ještě jeden papírek, naštvaně ho na mě rozcupovaný na milion kousků vyplivne zpátky. V tom lepším případě, v tom horším bych taky mohla dostat dvířky přes holeň. Při představě, že čtvrtinu stolu zabere další monstrum, které se tam bude tísnit s vrtačkou, pájkou, notebookem, monitorem, malinou, zdrojem, tavnou pistolí, multimetrem a asi dvěma miliardami elektrosoučástek, mě zamrazilo v zátylku. Nakonec jsem ale po dvou panácích vyměkla a dospěla k názoru, že bránit technicky zdatnému a inteligentnímu dítěti ve vzdělání a rozvoji jen kvůli bordelu na stole by ode mě asi nebylo úplně fér. Postupem času (a po tunách ofoukaného prachu) jsem ale musela uznat, že taková tiskárna je docela prima věc. Zjistila jsem, co je filament, naučila se jejich druhy a rozdíly mezi nimi a fandila každému synovu projektu a měla radost z těch, které se ujaly a byly povýšeny na "byznys". Jednou, při brouzdání mezi články a obrázky s tématikou 3D tiskáren, na mě vykoukl držák na houbu na mytí nádobí ve tvaru SpongeBoba. Tohle udělátko mě skutečně okouzlilo a tak jsem ho klukům nadšeně ukázala. Za pár týdnů se ke mně potomci blížili se slavnostními obličeji a s obří pootevřenou krabicí...

"Mami, všechno nejlepší k svátku!"

"Hele, kluci, fakt moc děkuju, ale já mám svátek až za měsíc..."

"Seš si jistá?"

"No, už dobře přes čtyřicet let ho slavím v květnu a ne v dubnu..."

"Aha. Tak nic."

Slavnostní obličeje se změnily na obličeje zklamané a zmizely i s krabicí v pokojíčku. Snažila jsem se situaci trochu odlehčit a tak jsem na zavřené dveře zahulákala "Ale za dva týdny je Svátek matek, kdyby něco..."

Tohle muselo ven...

Schůzka v bance se neúnosně protáhla, byť byla pro naší domácnost více, než přínosná. Dospěláci vyšťavení, děti nadšené ze svých nových účtů a z přístupu na interní wi-fi, paní bankéřka orosená, po nás objednaní klienti čekající marně na včasné zahájení své schůzky znechucení. A někde mezi tím mi pod stolem na kolenou přistává druhorozeného telefon se vzkazem. Ne, tohle jsem si vážně nemohla nechat pro sebe. Jestli to zjistí, nedožiju rána, ale jestli vás jeho zpráva pobaví tak, jako mě, ráda to riziko podstoupím :).