V dobrém i zlém...

...v bohatství i chudobě, v nemoci i ve zdraví, budu tě milovat a ctít, dokud nás smrt nerozdělí. 

Věta, kterou v různých obměnách slýchají při svatebním obřadu novomanželé a která v daný moment působí až téměř posvátně. A přeci 50% manželství, posvátnost neposvátnost, končí rozvodem. A z těchto 50% rozvodů je podle odborníků 70% zbytečných a mnoho z nich by se dalo zachránit třeba u párového terapeuta, který nestojí na ničí straně, který vaše nitro rozebere na prvočástice a který vám rozhodně nebude říkat to, co vaše nejlepší kamarádka nebo matka - ať od toho kreténa konečně odejdete. Jenže trend dnešní doby je zcela odlišný, místo, aby se rozbité, leč opravitelné, opravilo, je modernější a snadnější to vyhodit a nahradit novým. Neodsuzuji ani nemoralizuji, moc dobře vím, že život není jen čajový dýchánek na načechraném červánkovém obláčku a že každý životní osud je unikátní, i když mnohdy jako přes kopírák :). Jen si uvědomuji, jak veliké mám v manželství štěstí. 

Když mě začátkem roku postihl zdravotní kolaps, který mě na pár týdnů naprosto vyřadil z běžného života, byl můj muž u nemocnice dřív, než rychlá. Když mě po pěti hodinách kapaček na lehátku na chodbě blahosklonně propouštěla paní neuroložka domů s tím, že "co by tady dělala, vždyť vypadá podstatně lépe, než když přišla", kvitovala jsem to vlastně s povděkem i přes to, že jsem ve chvíli propuštění měla tlak převyšující mou výšku, brutální blicí závratě a o nějakém postavení se na nohy nemohla být ani řeč. A to jenom proto, že jsem věděla, že mám vedle sebe někoho, s kým to zvládnu. Celou tu dobu i dny následující byl můj manžel nablízku a byl mi psychickou a obzvláště fyzickou oporou, i když by ji tenkrát ve svém zdravotním stavu potřeboval spíše on sám. Utíral mé fantasticky fosforeskující zvratky, které jsem cestou z nemocnice nechala jako dárek sousedům před dveřmi. Když už jsem mohla jíst, krájel mi jídlo na kousíčky a nosil ho do postele s komentářem, že takhle krásně to nenaservíroval ani klukům. V noci nechával otevřené dveře mezi třemi pokoji, kdyby se něco dělo a je nepodstatné, že mého muže z hlubokého spánku nevzbudí ani ten pitomej řvoucí traktůrek odhazující v půl třetí ráno za domem sníh, i snaha se cení :). A že jsme byli na správné cestě k uzdravení se ukázalo po pár dnech, kdy jsem na úsměv po probuzení nepotřebovala kafe, ale postačilo manželovo růžové aranžmá :).

Sirotci a koza...

...aneb další životní lekce udělená, tentokrát na téma "peníze dětskýma očima". Když už si člověk myslí, že ho nemůže vůbec nic překvapit, zaručeně se tak stane :).

Před Vánocemi mi přišla na telefon zpráva, že máme ve schránce dvě obálky. Jedna byla pro Matýska, druhá pro Míšu, a v obou byly peníze. Je jedno, kolik jich bylo, pro někoho to bude vždy málo a pro někoho zase jmění. Poděkovala jsem za ně dárci (toho času již rok skrytého před koronavirem ve svém protiatomovém krytu, jak vtipně poznamenal švagr :)) zprávou s tím, že brzy zavoláme. Po přechozí nepěkné "obálkové" zkušenosti jsem usoudila, že bude jen dobře, když kluci poděkují osobně. Bohužel to byla volba špatná, protože nebyla dostatečně rychlá. Dárce zřejmě očekával, že mu kluci poděkují okamžitě, což ale nešlo kvůli online výuce a celá situace budila dojem, že cokoliv jiného, než dárce vynášet do nebes a blahořečit ho nejméně sto let po jeho smrti, je jediné správné řešení. A protože se tak nestalo a nezapadalo to do jeho představ, začal Míšovi jízlivě vypisovat. Výsledkem bylo, že se kluci šprajcli, a že se žádný děkovný (a vlastně ani žádný následující) hovor nekonal. Prý nechtějí mít s penězi, které jsou podmíněné vynucenou vděčností, nic společného, a že prý se nenechají koupit. 

Přiznávám, že mě to překvapilo, a to i přes to, že už z dřívějška vím, že naši kluci jsou v těchto otázkách trochu jiní. Nikdy nezapomenu na to, co udělali, když jsme se před sedmi lety stěhovali. Hypotéka byla v procesu schvalování a bankovní účty byly díky spoustě poplatků a pojištění s tím spojenými vysáty až na dno, možná i pod něj. Tenkrát jsme si finančně sáhli na dno, a tak jsme si s klukama sedli a opatrně jim vysvětlili, že příští měsíc bude trošku zvláštní, že to bude taková výzva, protože budeme muset hodně šetřit. Budeme mít co jíst, ale delikatesy à la bažant to nebudou. Když ti dva, bylo jim tenkrát tři a deset, přinesli svoje kasičky, že si ty korunky můžeme nechat, nemohla jsem skrz knedlík v krku ani mluvit. Nakonec jsme to zvládli i s drasticky přiškrceným rozpočtem a nabízené peníze si nevzali, ale ten pocit, že jsme se s tou výchovou asi tak úplně nesekli, mě rozněžňuje dodnes :). 

Distanční pitva žížaly a etudy ze života Bořka

Pokud Mojí mozkovnu navštěvujete pravidelně, zcela jistě vám neuniklo, jak moc mě dostávají do varu požadavky pedagogů ve stylu "NA ZÍTRA přinést tři ruličky od toaletního papíru, skleničku od přesnídávky nebo tři kelímky od jogurtu", které se mi většinou dostanou pod nos až večer při podepisování úkoláčku. Prvorozený tento jev povýšil na vyšší level, protože o svých požadavcích (zkumavka, karton, ostré nůžtičky a deset špendlíků) mě informoval patnáct minut před akcí "Distanční pitva žížaly". Událost v domácích podmínkách online se napříč třídou neobešla bez komplikací, mezi něž patřila třeba slečna omylem pitvající žížalu živou či žížala, která nešla pitvat, protože ji někdo nechal zmrznout na balkóně. 

Na rozdíl od minulého pitevního zátiší, které by směle mohlo být uměleckým dílem, vám dnes obrázek nenabídnu. Stačí, když si představíte, k čemu asi sloužilo oněch výše zmíněných deset špendlíků a určitě vám dojde, že to žádný estetický počin nebyl. Krom toho, objekt pitvy naložený v lihu byl dle slov prvorozeného "rozbitý", nebo-li příliš mladý na to, aby v něm bylo něco ke zkoumání. Případní natěšenci zklamaní z absence fotografie mohou zadat do Google vyhledávače obrázků heslo "pitva žížaly" a kochat se dle libosti, a vy ostatní mi snad prominete, že vás té hrůzy ušetřím a nebudu si jí špinit článek :). 

Kromě pitvy bylo součástí lekce o tomto kroužkovci i studium žížaly živé a náš Bořek, vyloven ze svého příbytku a vložen do zkumavky, se dočkal svých pěti minut slávy. Kdyby měl uši, určitě by nebyl nadšený ze studentských hlášek typu "Moje živá žížala je asi mrtvá" nebo "To asi nebude pravda, že žížaly necítí bolest, protože jsem do ní píchnul špendlíkem a asi jí to bolí!" Po výletu se Bořek vrátil do svého domečku a vyplašeně se zavrtal. Nesnáším ho pořád, ale už asi o trochu méně. Díky samostudiu žížal totiž dokážu rozeznat, jestli na mě při svých žížalích výletech vystrkuje hlavu nebo zadek. No a když začal prodej zboží do zahrádkářské sezóny, koupila jsem mu ekobioracio vymazlený substrát pro bylinky bez chemie. A jako bonus mu tam zasadila petržel. Co naplat, někdo kupuje domácím mazlíčkům granule, já zase zeminu a bylinky :).

Nebuďte lamy...

...aneb dáváte WC blok na toaletu správně? 

Matýskova schovka

Předminulé Vánoce jsem utnula zažitou letitou tradici, která nesla název "vánoční kolekce". Každým rokem totiž byly produkty z ní čím dál méně poživatelnější (asi proto jsme dostali od zaměstnavatele jako vánoční dárek jednu obří krabici :)) a tak rozhodnutí ozdobit stromeček pouze tím, co máme doma všichni rádi, bylo docela na místě. Poslední kombinace Margotek, banánků v čokoládě, Kinder bonbónů a čokoládových vajíček s nugátem a mléčnou náplní se vážně povedla, i když připevňování háčků byla podstatně pracnější záležitost, než tomu bylo v letech minulých. Možná to bylo proto, že dohromady bylo těch čokoládových jednohubek asi 250 :).

Tradiční privilegium dětí věšet dobroty na strom jsem ale zachovala. Podle očekávání a zkušeností z let minulých se sem tam "jako" urvala šňůrka nebo háček a "jako" roztrhl papírek a bonbon se musel sníst, ovšem jedna věc byla letos jinak. Tentokrát se totiž Matěj podezřele rychle vracel od stromečku pro další cukrátka k pověšení. Chvíli jsem ho pozorovala a pak mi to došlo, ten pacholek, místo aby hledal vhodná místa tak, aby byly dobroty rozvěšeny rovnoměrně, si je dával jen na jedno místo hluboko do útrob stromečku.

Panda

Pořídit si toaletní papír s pandou mi přišlo jako vtipný nápad a svěží vítr do naší koupelny. Do doby, než jsem se chystala papír použít... 

Ta nablble zírající panda se na mě totiž usmívá. A to není dobrý, když já vím, co ji čeká. Ještě, že v naší domácnosti při distanční výuce a práci z domova mizí toaletní papír kosmickou rychlostí...

Dealer

"Haló, policie? Chtěl bych nahlásit, že před školou stojí nějakej podezřelej zahalenej týpek, kolem něj se motaj zakuklený výrostci a on jim něco dává do pytlíků a krabiček. Moc toho teda nevidim, protože je venku tma a chumelí, ani jim není vidět do obličejů, ale skoro bych přísahal, že to je drogovej dealer a těm děckám dealuje drogy!!!"

Asi tak nějak by zněl telefonát vnímavého občana poté, co by byl svědkem onoho výjevu, který se skutečně před školou prvorozeného odehrál. Leč nic není tak křišťálově jasné, jak se na první pohled může zdát. Při bližším pohledu a případném odmaskování roušek by se totiž z dealera vyklubal učitel biologie, z výrostků jeho studenti a z drog... žížaly. Kdyby tu byla možnost dát smajlíka zoufale si držícího hlavu v dlaních, dala bych sem alespoň tři. Ano, pan učitel povýšil distanční výuku na vyšší level a po předvánoční pitvě pstruha, která se konala (díky Bohu!) ve škole, připravil žákům zpestření domácí výuky a osazenstvu jejich domácností nevšední kulturní program - pitvu žížaly. Že to bylo porušování zákona o shromažďování je věc jiná, ale pan učitel si prostě něco vysnil... a sny se mají plnit, i kdyby při tom měl jít přes žížalí mrtvoly, no ne?

Při akci "Dealování žížal", jak si ji studenti nazvali, dostal každý žák žížaly dvě. Jednu mrtvou, poctivě naloženou v lihu a určenou pro pitvu (o jejíž osud vás zcela jistě v nějakém dalším článku neochudím a kterou jsem prozatím uklidila spinkat do chladné šatny) a jednu živou, jejíž život měli žáci zkoumat. Jenže to není jen tak, k takovému životu a zkoumání je totiž potřeba také nějaké vhodné žížalí ubytování a prostředí, ideálně přírodní hlína. To by se ale pan učitel se svým dealováním nesměl zrovna trefit do doby, kdy byla zem celodenními mrazy zmrzlá na kost a kdy na ní, jako bonus, leželo padesát čísel sněhu a další na něj padal tak, že nebylo vidět na krok. 

To mi připomnělo, jak si prvorozeného paní učitelky na prvním stupni kdysi počátkem března, kdy u nás byla podobná sněhová situace, vymyslely za á) rozkvetlé březové větvičky na velikonoční tvoření a za bé) herbář s pěti vylisovanými exempláři. Někdy si říkám, že některé učitelky musí být určitě emzáci z jiné galaxie, kteří nemají ani tušení o tom, jak to tady na Zemi, potažmo v Jablonci, v březnu funguje :D.

Ale zpátky k žížalímu obydlí - narychlo jsem odříkala obětní formuli, neboť na jeho výrobu padl starý nemocný fíkus, hlínu s mechem jsem nasypala do skleněné vázy, přihodila kuličku hroznového vína na uvítanou a žížala se mohla nastěhovat. 

Jmenuje se Bořek. Domeček má v temném rohu na sporáku, i když si musím víc, než kdy jindy, dávat pozor, jakou plotýnku zapínám. Je to stvoření velmi nespolečenské a když už ho zahlédnu, nikdy nevím, jestli na mě vystrkuje hlavu nebo zadek. Hned, jak venku roztaje sníh, letí z domu :D.

Pitevní zátiší, rasistka na kluky a tak...

Rasistka na kluky

Předvánoční návrat druhorozeného do školy nezačal očekávaným šťastným shledáním dětí a paní učitelky, protože ta skončila v karanténě. Dítka tak vyfásla učitelku náhradní, která na škole působí jako asistentka a která, k jejich smůle, nemá ráda děti. Matýsek si ji přejmenoval na "rasistku na kluky", protože obzvláště na ty je vysazená. Nenávist k dětem ani neskrývá a úmyslně a škodolibě jim hází klacky pod nohy. Třeba tím, že na otázku, jaký kraj se mají na vlastivědný test naučit, jim odsekne, ať se naučí celou republiku. Což je přibližně... polovina učebnice. 

Distanční výuka naruby

Pokud jsem si myslela, že mě na distanční výuce nemůže už vůbec nic překvapit, nemohla jsem se více mýlit. Prvorozeného chemikářka v karanténě vyučovala online z domova, děti zase výklad poslouchaly u počítačů ve škole.

Pitevní zátiší

Týdenní návrat prvorozeného do školy byl ve znamení písemných prací. Natěšení učitelé lačnící po zjištění, zda nabyté vědomosti z distanční výuky nepřišly vniveč, vskutku nelenili. Vítaným zpestřením se tak pro středoškoláky stala pitva pstruhů, které pan učitel k tomuto účelu sehnal velice lacino a které si děti po vykuchání mohly odnést domů. Při této pitevní příležitosti bylo pořízeno nepublikovatelné video a fotografie pitevního zátiší, díky němuž jsem se po výkladu prvorozeného stala odborníkem na skladbu rybího těla. Takže kdyby cokoliv, víte, kde se zeptat :).

Myslím, že je na místě varování - fotografie pod perexem by mohla způsobit problém citlivým povahám, vegetariánům, ochráncům rybích práv, revizorům důstojného nakládání s tělesnými ostatky a všem rybám. 

Nevyplněná přání

Všem, kteří mi poslali novoroční přání před rokem - mysleli jste to dobře, ale téměř žádné se nevyplnilo. Hned z kraje roku nás s otevřenou náručí přivítala smrt. Místo štěstí nám byl nadělen smutek, místo pohody duše bol, místo zdraví nás navštívily nemoci a místo rodinné pohody nám přivál vítr do cesty záškodníky. Ale abych jenom neremcala, lásky máme pořád na rozdávání, kluci jsou skvělí a hlad taky nemáme :).

I přesto, buďte proto prosím tak milí a místo přání k novému roku mi tentokrát raději posílejte čokoládu, šišku salámu nebo alkohol. Uvítám i poukázky do Billy :).

Vaše Janinka

Pyžamo

To, že jsem nedávné online třídní schůzky absolvovala v pyžamu, se dalo omluvit mou nemocí. Na to, proč jsem šla večer v růžovém pyžamu po schodech pět pater skrz náš cihlák pověsit prádlo do sušárny, už odpovídající omluvu ani výmluvu nemám. Na druhou stranu to se mnou není zase až tak úplně špatný, bačkory jsem nechala doma...:)

Akce Andělka

Druhý a zároveň i poslední vánoční věnec letošního roku je spolu se svým přechozím bratříčkem takový malý unikát, na který jsem opravdu pyšná. V mé věncové historii je to totiž úplně poprvé, kdy bylo o vánoční sezóně zavřeno moje oblíbené papírnictví, se kterým jsme, co se vkusu a citu pro barvy týká, naladěni na stejné vlně. Díky koronaviru jsem se tedy tentokrát musela spolehnout jen na zbytkový materiál v mé bordeltvořící skříni, kterou jsem si při té příležitosti s velkou slávou uklidila, a pár komponentů, které se překvapivě objevily u nás v supermarketu. A i když to nebyla žádná hitparáda, troufám si tvrdit, že jsem se s touto výzvou, kterou jsem si soukromě pojmenovala "Akce Andělka", poprala celkem statečně :).

Divácká lama

Nemyslím si o sobě, že bych byla kdovíjak náročný filmový a televizní divák. K této myšlence mě dovedlo hned několik indicií, obzvláště pak ty, které souvisí se zavedením vysílání DVB-T2. 

V první řadě se mé hodnocení filmů zásadně neshoduje s hodnocením Mirky Spáčilové a intelektuálních filmových gurmánů na ČSFD. Také jsem se vcelku lehce přenesla přes to, že naše relativně nová televize je vlastně stará a nepřijímá signál DVB-T2. Nevadí mi ani měsíční platba za televizi, byť se na ní nedívám, neboť jediný kulturní program, který nabízí, jsou hitovky na Šlágru, nervy drásající prodej šperků na Klenot TV a regionální vysílání z Ostravy. Nic proti Ostravě, ale přece jen bych uvítala víc regionální zpravodajství z Jablonce. Sledování oblíbených pořadů jsem tedy směřovala na i-vysílání a smířila se s trhaným zvukem a zasekávajícím se obrazem.

Televizní producenti by ze mě měli radost, tak nenáročná divácká lama jsem. Ale přiznám se, že i mě občas něco zaskočí. Zřídka, ale přece...

Škoda, že prvorozený ještě nevynalezl ten stroj času. 

Myslím, že by se mi teď docela hodil :).

Andělka pro maminku

Když jsem minulý rok psala článek o andělovi pro babičku, jediné vánoční dekoraci, na kterou jsem v tu dobu sebrala sílu, napsala jsem k němu...

 "Možná jsi to poslední, co jsem pro ní mohla kdy vyrobit. A možná taky ne. Dávej mi na ní, prosím, pozor". 

Mé přání se nevyplnilo, babička v záchvatu duševní nemoci, která u ní propukla během měsíce hospitalizace, andílka věnovala rehabilitačnímu pracovníkovi. Evidentně to ta hyena s lidmi umí a ví, na jakou strunu nemocnému se zakaleným rozumem zahrát, aby dostala přesně to, co chce. Ani trochu to nemám babičce za zlé, nemohla za to, navíc mě i po roce hřeje vědomí, že alespoň v ten den, kdy jsem jí anděla přinesla, rozzářil oči všem třem babičkám na pokoji. U andělky letošní jsem si jistá, že až se dostane do těch správných rukou, že tam také i zůstane :).

Smajlík

Když vám vejce i přes očividnou slotu venku budou tvrdit, že je vlastně docela krásnej den :).

Šprtka, distanční tragédie a další momentky...

...ze školního deníčku, tentokrát v lehce pochmurném ladění. Inu, není každý den posvícení.

Třídní schůzky

Škola prvorozeného zvládla přechod na distanční výuku na výbornou už na jaře. Na rozdíl od jisté nejmenované střední školy stejného zaměření, o které její učitelka prohlásila "že jsou sto let za opicema". Naše škola byla dokonce tak připravená, že zvládla i online třídní schůzky. Do té doby věc nevídaná byla zvěčněná i v reportáži a křupani z hor si užili svou chvilku slávy. Ačkoliv to v létě vypadalo, že se od září vrátí vše do starých kolejí, prozíravost ředitele a ostatních učitelů si už v srpnu založit Google učebny se ukázala jako velice rozumný krok. A ani tentokrát nás třídní schůzky neminuly. Na rozdíl od těch minulých, které jsem absolvovala upravená a vsedě, jsem schůzky listopadové proležela v posteli, s kamerou vypnutou, nenalíčená a v pyžamu. Jako, něco to do sebe má, ne že ne.

Mozkovna má kulatiny! :)

Milá Moje mozkovno,

když jsem před deseti lety poslala do věčných blogových lovišť rok starý blog o našich dementních sousedech, bylo mi tenkrát smutno. Se ví, že ne z toho, že se ti debilové konečně odstěhovali :), ale z toho, že jsem si za ten rok vytvořila několik pevných blogových přátelství a z toho, že bych o ně najednou přišla. Komentáře pod článkem, kterým jsem se loučila, dostaly i mě, ironického cynika. Překvapilo mě, že bych mohla já i mé psaní někomu chybět, že naše náklonnost byla nefalšovaná a vzájemná, A jen díky těmto přátelstvím jsem blogové vody neopustila a narodila jsi se ty...

Chvíli jsem tápala, kam tě směřovat, ale nakonec jsem si řekla, že založit blog na něčem, co umím, je docela rozumné řešení. A tak přišlo na řadu hraní si s písmenky, patlání dortů a tvoření všeho druhu, které mám chtě nechtě v genech. I když je pravda, že od "tvoření" svého předka Jindřicha jsem se poněkud odchýlila a místo železa a dělových koulí jsem se vrhla na špendlíky a koule polystyrenové. V začátcích mi šlo hlavně o "pochlubení se" a o zvěčnění mých dílek, lhala bych, kdybych tvrdila, že jsem neměla radost z ohlasů, že se mé tvoření líbí. Postupem času se mi ale začaly kupit dotazy, obzvláště ohledně techniky falešný patchwork, a protože emailů a zpráv nebylo málo a odpovídat detailně jednotlivě nebylo možné, napadlo mě, že bych mohla návody s touto technikou zaplnit "díru na virtuálním trhu". A že to byla díra sakra veliká, vždyť i já jsem své patchworkové výtvory vyráběla jen díky své fantazii, metodou pokus-omyl  a podle obrázků, které jsem sporadicky nacházela po všem možných internetových zahraničních čertech. 

Halloweenský dort potřetí

"Maminka má narozeniny, ona má přání jediný... upatlat jí další šílenej dort!"

Oproti minulým dortům byl ten letošní poněkud chudší, co se vizuální stránky týče, přeci jen s Rakví pro maminku a R.I.P. náhrobkem si hoši nasadili vysokou laťku, kterou jen tak něco nepřekoná. Nicméně zklamaná jsem nebyla ani v nejmenším, s tím minimem potahovky a barev, které jsem jim předhodila, se zázraky dělat nedaly. Nebo jsem si to alespoň myslela :).  

Pár vysvětlivek:

- ne, to hnědé pokroucené vpředu není lejno, ale oprátka

- ne, neberu si to ani trochu osobně, narodíte-li se poblíž Halloweenu a máte kreativní děti, musíte zkrátka počítat s jistým rizikem při hledání dortové inspirace

- Krteček je malá sladká pomsta za mého Krtečka

- ano, opět jsem se nechala nalákat na Krtkův dort z dvojité dávky a slibuji, že už to NIKDY, NIKDY ale opravdu NIKDY neudělám

- složení vyblité zelené je rodinným tajemstvím a ani pod nátlakem vám poměr barev neprozradíme

- případné další otázky ráda zodpovím :)

Antipotratové Polsko

 

Upozornění - tento článek je místy syrový a pojednává o velice citlivém a třaskavém tématu. Fotografie s tím související jsem do článku vložila jen jako odkaz. Ponechávám tak na zvážení každého z vás, zda  jej otevřete a zda budete ve čtení pokračovat, či nikoliv.

"To mi zase jednou páni poslanci zvedli mandle" napsala bych, kdyby se mi příčila vulgární slůvka a kdybych nějaké mandle měla. Ale protože mandle nemám a moje huba občas potřebuje provětrat, můžu směle napsat, že mě ta hovada polská poslanecká pěkně rozčílila (snažím se mírnit, ale život v drsném kraji jemnocitu zkrátka neprospívá, tak mi, prosím, promiňte, kdybych se rozvášnila). Ačkoliv mám z poloviny polskou krev a tuto zem velmi miluji, nemůžu pochopit, co za sebranku v této vládě sedí. Ne, že by to u nás bylo lepší, ale poslanci ultrakonzervativní strany Solidární Polsko, bývalí členové strany Právo a spravedlnost, kteří evidentně podstoupili hodně nepovedenou lobotomii mozku, ti se u nás hned tak nevidí. A o co jde?

Dýňopýr, dýňová duše...

 

...aneb dýně sem, dýně tam, dýně kam se podívám. 

Stejně, jako každý rok, jsem si i letos pořídila dýně na polévku. A stejně, jako roky předchozí, jsem si i tento rok řekla, že ještě nenastal ten správný čas. Já mám totiž tu smůlu, že si všechno strašně dlouho pamatuju a vzpomínky na poslední pokus (kdy z polévky vylezlo krásně voňavé cosi, strukturou a barvou podobné sametově hebké svíčkové omáčce, leč cosi, co se nedalo pozřít) jsou stále ještě příliš živé :).

A tak dýně, původně určené pro polévku, skončily jako tvořivý materiál pro děti a polovičáka. Já tentokrát sloužila jen jako morální podpora a pomocná ruka, kdyby něco. A tentokrát jsem to myslela opravdu upřímně, ne tak, jako když jsem nastupovala na dovolenou a s paní ředitelkou se loučila slovy "Kdyby něco, tak volejte. No, ale spíš nevolejte." :) 

Ale zpátky k dýňopýrovi, novotvaru z Matýskova slovníku. Původně měl vizi děsivého dýňáka, do jehož těla ze staré skleničky by nacpal rozplizlý vnitřek dýně. Což o to, nápad to byl skvělý, hmota z vydlabaných dýní se semínky vypadala děsivě sama o sobě, takže efekt by byl vskutku strašidelný. Jenže když obaloval skleničku filcem, za kterého byl odstřihnutý kruh z nějakého dřívějšího tvoření, zjistil, že to nevypadá taky vůbec špatně, změnil názor, a dýňopýr byl na světě. Přiznávám, trochu se mi ulevilo, představa, jak odháním mušky od hnijících "vnitřností" dýňáka, nebyla zase až tolik lákavá :). 

Můj školní deníčku...

...krmím tvou rubriku poslední dobou dost často, jenže jak odolat, když je kolem tolik inspirace? :)

První nouzový stav, zavřené školy a následné prázdniny jsem přežila jen díky úžasným a samostatným dětem, možnosti chodit do práce, dostatečné zásobě vína a vidině, že tohle s koncem prázdnin skončí. Na začátku září se mi až líčka rděla nadšením, že po necelých šesti měsících budu konečně chodit kolem sporáku jen když já budu chtít a v ostatní dobu budu toho nerez krasavce přezíravě ignorovat. Víc jsem se snad ani mýlit nemohla, osud mi, jak mívá poslední dobou v oblibě, nastavil nohu a já si zase rozbila hubu - prvorozenému zavřeli školu. Ono to občas chce spadnout z toho nadejchanýho obláčku na tvrdou zem, aby člověk věděl, na čem je a kde je jeho místo. Tak jo, pochopila jsem. Ale proč zrovna u sporáku?!? 

Po prvotním znechucení jsem dospěla k názoru, že bych se měla hodit do klidu, že jeden strávník navíc není taková tragédie a že to v pohodě zvládnu. Skleničková metoda, kdy uvařím vždy jednu porci navíc a zavařím ji do skleničky na horší časy, je vcelku nenáročná a efektivní. Můj geniální plán začal mít vážné trhliny o pouhé dva dny později, kdy se manžel dobrovolně rozhodl, že začne pracovat z domova. A když o další dva dny později zavřeli i školu základní, skleničkový plán vzal definitivně za své a ze zavařených jednoporcových skleniček jsme si udělali švédský stůl.