Týden 6. - nemocniční

Konečně jsem pochopila princip mučení monotónním zvukem. Po 36 hodinách na kapačkách bych "vynálezce" kapačky na elektřinu, která několikrát za vteřinu "tikne", doživotně zavřela i s tím jeho slavným otravným vynálezem, který pomalu, ale jistě, navozuje šílenství.

Vzhledem k tomu, že jsem, dle dotazníku, který o mně vyplňovala zdravotní sestřička v nemocnici, byla počátkem týdne soběstačná asi jako babička na LDN, nemůže mi mít nikdo za zlé, že jsem ve svém stavu zapomněla uvést alergii na náplast, o které jsem si myslela, že se už ani nevyrábí, protože se mi alergie na ní objevila tak dávno, že si to ani nepamatuju. Po odlepení všech náplastí okolo kanyly, kterými sestřička rozhodně nešetřila, jsem zjistila, že náplast se vyrábí stále, jen její vzhled je luxusně průhledný. Asi se uškrábu k smrti.

Týden 5. - mrazivý

Každou noc máme neplánovaný budíček. V rozmezí od půlnoci do páté ráno přijede před naše okno traktůrek doprovázený děsně skřípajícím náklaďákem. Traktůrek se snaží rozvrtávat mantinely sněhu podél parkoviště a náklaďák je odváží na skládku sněhu. Ano, u nás v Exotově máme skládku sněhu :). Velkou. Jsem tolerantní a chápu, že vyčistit město od sněhu je potřeba, ale na druhou stranu můj mozek odmítá pochopit efektivitu jejich práce - jaký by byl problém během dne, kdy je sníh povolený, uzavřít na pár hodin ulici a sajrajt odvézt? Asi velký, takže raději jezdí každou noc a masakrují sníh, který během noci zmrzl téměř na led, na té části parkoviště, kde zrovna neparkuje žádné auto. A je jedno, že takhle vybagrují třeba jen jedno místo... Já vím. Už mlčím. Ale stejně bych se už ráda pořádně vyspala.

Minulý týdeník byl extrémně sněhový, tenhle je zase extrémně mrazivý. Doufám, že když máme u nás samé extrémy, že i v létě bude extrémní horko. A jestli jste si předchozími větami nezamotali jazyk, jste machři (a machryně :)). Venku nám trochu přituhuje a takhle nám mráz maluje mezi okenními skly :).

Týden 4. - ukřivděný

Týden pro mě nezačal moc pozitivně. Prvorozenému Míšovi jsem dala za úkol roztřídit si ty jeho čmáranice, co mu přetékají ze všech šuplíků u stolu - bordel do koše, poklady do krabice. Jednoduché zadání? Asi ne, druhý den jsem všechno našla v "pokladech", takže jsem se na to vrhla sama. Mezi tou hromadou jsem našla papír a na něm načmáráno:

"Moje máma je nejhnusnější ze všech!!!"

Kdyby to trdlo makový udělalo přesně to, co jsem po něm chtěla, mohli jsme si toho hodně ušetřit. Ne, nic jsem mu neřekla, ani to s ním neřešila, ale lhala bych, že mi to nebylo líto. Papír jsem jen ukázala manželovi a ten, zvědavý, se na něj šel Míši zeptat. Synkovi to bylo líto a prý se spletl. Kecal, jen byl na mě pořádně naštvaný, protože jsem se na něj kvůli něčemu zlobila a tak vyblil na papír první věc, která ho napadla. Muž tomu malýmu jelimanovi vysvětlil, že takhle se naštvání neřeší, a když už, tak ať si to napíše a vyhodí, abych to nenašla. Tím jsem to pokládala za vyřešené, ale za chvíli se naskytla příležitost, během níž synek dostal lekci, díky níž zaručeně nic takového na papír už nikdy nenapíše...

Šla jsem do sprchy a synek se po mně začal shánět: "Kde je máma?"

Manžel pohotově a naprosto neplánovaně odpověděl, že jsem odešla, když jsem ta nejhnusnější máma na světě, což spustilo lavinu slziček a srdceryvného štkaní. Když ten bulíček zjistil, že jsem nikam neodešla a že se jenom koupu, za chvíli mi přistála na podlaze v koupelně škvírou mezi dveřmi vhozená obálka. A v ní srdíčka :).

Ne, nebyla u nás myš a nepochutnávala si na polystyrenu ze stavebnice Merkur. To náš Matěj, šroubováčkem. Ale to ticho, to stálo za to...

Týden 3. - sněhový

Pondělí - chumelí

Úterý - chumelí

Středa - chumelí

Čtvrtek - chumelí

Pátek, sobota a neděle - překvapivě a naprosto nečekaně zase chumelí!

Ano, bystré hlavičky pochopily, že můj týdenní souhrn chce naznačit, že uplynulých sedm dní bylo ve znamení bílého svinstva. Ééé pardon, chtěla jsem napsat sněhu. Já jsem si totiž slíbila, že se nebudu v souvislosti s tím odporným studeným sajrajtem, který spousta lidí romanticky obdivuje a dostává je do kolen, rozčilovat. Já se vážně snažím, opravdu, můj mozek už dokonce vykazuje nepatrné známky pozitivního vnímání sněhu, ale vykládejte to těm promrzlým a pomrzlým prstům, píšou si, jak se jim zlíbí!

Takže k tomu pozitivnímu vnímání... Konečně, poprvé v životě, se mi podařilo s kočárkem dojet pro druháčka do školy bez větších problémů. Pravda, musela jsem použít jinou cestu i vchod, protože ten pro mrňata zřejmě není prioritou a tak oblast okolo něj jakoby zmizela z povrchu zemského. Nemusela jsem se tak ploužit uprostřed silnice, poníženě uskakovat do závějí před jedoucími auty a nevracela jsem se domů ohozená od hlavy až k patě tou prosolenou břečkou.

On byl totiž, světe div se, odhrnutý chodník!

Máte-li pocit, že přeháním, vězte, že u nás v zimě, mimo úzké centrum, obvykle chodníky neexistují, protože sníh se ze silnic a tramvajové trati odhrnuje právě tam. A ten si tam leží pár měsíců, než roztaje, nebo do doby, kdy někdo nahoře rozhodne "Tak my vám to teda z toho chodníku jako vodvezem, aby zas nebyly kecy, že to nezvládáme!"

Problém nastal, když jsem si to takhle šinula tím krásně odhrnutým chodníkem (tedy on nebyl ani tak odhrnutý, jako spíše uhlazený - pořád ale lepší, než drátem do oka :)) a najednou se přede mnou vynořila hromada sněhu. A za ní zase krásně udusaný chodník... Vlevo metrový sněhový mantinel, vpravo zrovna tak a vracet se mi nechtělo. V duchu jsem tedy panu odhrnovači poděkovala za jeho zkrat jadrnou nadávkou, popřála mu pěkný pobyt v kakacím otvoru a hromadu si odkopala sama. Fyzická aktivita je na nasrání tím nejúčinnějším lékem, to mi můžete věřit :).

Pokud se vrátím k té romantice ze začátku článku, v souvislosti se sněhem se o ní, u nás na severu, nedá ani mluvit. Tuším že ve středu jsem četla, že v Jablonci od začátku ledna, tedy za 18 dní, napadl metr a půl sněhu. Jenže od středy pořád intenzivně a prakticky bez přestávek chumelí a tak to budou dobré metry dva, ne-li více. Kdo tomuhle říká romantika, je cvok.

Nesnáším sníh. Ale snažím se ho tolerovat, protože ingorace jaksi není možná...

:)

Týden 2. - silikonový

Rozhodla jsem se vykurýrovat kočárek vrzající od té prosolené sněhové břečky a v domnění, že mi maminka přinesla klasický olej na promazání ve spreji, jsem se dala do díla. Pozdě jsem přišla na to, že byla chyba stříkat kočárek v předsíni, byť jsem pod koly měla noviny. Přišla jsem na to v okamžiku, kdy jsem se začala klouzat po podlaze. V předsíni, v obýváku, všude. Olej to sice byl, ale silikonový - částečky si létaly vzduchem jak chtěly a zbytku pomohl Matěj, když rozťapal kde se dalo to, co bylo na zemi kolem kočárku. Nejhorší je, že ten zatracený olej není vidět. To, že něco není s podlahou v pořádku zjistíte, až když si rozbijete kokos. Nevím co s tím a tak si zatím hraju na Sáblíkovou a bruslím ze strany na stranu... Což mi připomíná:

Mohl by mi prosím někdo poradit, čím ten sajrajt dostat z podlahy?

Míša se mi cestou ze školy svěřil, že se cítí strašně. Když jsem se ho zeptala proč, odpověděl, že ho dvakrát políbila spolužačka. Na obědě a na záda :). A že ho pořád stíhuje. Mimochodem, ona spolužačka, nejuječenější a nejnevychovanější dítě ze třídy, je vcelku vytrvalá, otravuje ho takhle už přes rok. Jen doufám, že jí ta láska brzy přejde, jinak potěš Pán Bůh.

Vypila jsem přesně tři roky prošlý relaxační čaj. Byl výbornej, pro případné zájemce tam mám ještě 19 sáčků :).

Na talíři od písmenkové polévky jsem našla od Míši vzkaz...:)

Týden 1. - povánoční

Pan Pinďourek v naší domácnosti (a v Míšově hlavě) neupadl v zapomnění, jak jsem se mylně domnívala (a tajně doufala). Máme nový komiks a Pan Pinďourek posílil své řady, věrně ho provází nová postava. Paní Rybička...

Ze starého kalendáře jsem přepisovala do toho nového významná data a při té příležitosti jsem se dokopala k tomu, že přepíšu i do Matějova deníčku jeho pokroky, které jsem do kalendáře během roku zaznamenávala. Myslela jsem, že budu vypisovat maximálně tři měsíce zpátky, jenže on to byl skoro na den rok! Připadám si, jako bych to všechno prošvihla a jen se tak okolo mihla, jak rychle to uteklo...

Taky jsem v kalendáři narazila na záznam, u kterého jsem se na chvíli zasekla, protože jsem ho prostě nemohla přečíst - "míříš ouadčemraiv":D.

Matěj mi v jídelním koutě vyspároval mezery mezi parketami. Bramborovou kaší.

Nový poznatek - chipsy s příchutí "Pečené kuře" chutnají jako hrachová kaše.

Sklízela jsem stromeček a vánoční výzdobu a protože mi bylo líto vyhodit zbytky svíček z adventního věnce, zapálili jsme je a dodatečně odlévali tvary do vody. Bohužel, nečeká mě nic hezkého, všechny tři výtvory signalizují přírůstek na nose ve formě bradavice, poslední dokonce i na bradě...:)

Moje bradavice poprvé...

Týden 52.

Zalíbila se mi týdenní rekapitulace v obrázkové formě a tak tu mám stručně (jsem hrozně líná) další týden :).

V minulém týdnu jsme...

...si hráli s vánočními dárky, především s těmi, co nám nepatří.

...si šli postavit ven sněhuláka, ale díky (během hodiny) zmrzlému sněhu z toho byla "jenom" procházka.

Týden 51.

Tento týden netradičně - jak ho zachytil objektiv a s minimem kecání...:)

Betonové perníčky

(alespoň mám jistotu, že do rána ze stromečku nespadnou :), barevné zdobil Míša)

Týden 50.

Pondělí

Proběhlo šňupáro-holubo-soplo-nudlo-šušňo-vrkounobádání pod mikroskopem :). Kdo se chce pobavit, může tak učinit ZDE.

Moje intuice, že zázračné uzdravení nebude tak úplně košér, zase vyhrála. Matěj se dusí a jako už tolikrát, mám podezření na laryngitidu.

Úterý

Paní doktorka potvrdila moje laické podezření a nasadila kortikoidy. Naštěstí v případě laryngitidy zabírají ihned a stačí jen dvě dávky, tak snad to tělíčko tak nezatíží, i když je to svinstvo.

Pátek

Je prosinec, v Jablonci řádí sněhová vichřice a silničáři jsou zaskočeni, že sněží! Proč mě to ani trochu nepřekvapuje? :)

Návštěva vánočních trhů díky (Bohu) sněhu zažehnána, nemusela jsem manžela ani moc dlouho přemlouvat, stačilo jemně naznačit, že když jsem šla ze školy okolo, bylo na zboží ve stáncích spousta sněhu. Cesta "okolo" byla mimochodem báječným zážitkem na nervy - v jedné ruce deštník, druhá tlačila kočárek skrz dvacet centimetrů těžkého sněhu a v kočárku řvoucí dítě, kterému se pramálo líbil sníh a vichr, který se k němu dostal i přes pláštěnku.

Týden 49.

Pondělí

Z okna jsme pozorovali první letošní sníh...

Týden 48.

Pondělí

Namlsaná neuvěřitelně hodným prvorozeným dítkem jsem automaticky a naprosto nelogicky předpokládala, že i to druhé, dnes rok a půl staré, bude stejné. Jo, taky už vím, že to byla blbost. Ježíšku, nikdo mi neřekl, že mít děti je taková fuška! Po dni plném "Matěji nesmíš, nedělej, nesahej, nestrkej, nelez, neotvírej, nekřič, nebreč, nech, nevyndávej, nehrab, nebouchej, nechoď, nelez, nelítej, nematlej, nevylévej, netřískej, netahej, netrhej, nervi, nevypínej, nezapínej, nenič, neslintej, nebourej, nebij, neolizuj, nestrhávej!" jsem zralá na panáka.

Nenápadně jsem se ptala svojí maminky, jestli jsem jí taky měla tak na háku, jako má mě náš Matěj. Prý jo, dělala jsem si, co jsem chtěla. A prý to je naprosto normální, že takhle malé děti neposlouchají. Což znamená, že starší Míša je... asi nenormální. Nebo co? :)

Týden 47.

Pondělí

Musím na odběr krve a protože nemám hlídání, jdu tam i s Matýskem. Pramálo se mu líbí, že do maminky paní sestřička zabodla injekci, vehementně se mě snaží od ní odtáhnout. Působí to opravdu úsměvně, pevně věřím, že mu to ochraňování svých blízkých vydrží :).

Středa

První výsledky jsou v pohodě, na testy na boreliózu si počkám do příštího týdne. Když i ty budou v pořádku, budu muset na revmatologii. Tak nevím, jestli je to dobře, nebo špatně a jestli je horší borelióza nebo revma s artritidou.

Týden 46.

Pondělí

Učiněno pozoruhodné zjištění - složit na kousky rozebraný kočárek je mnohem těžší, než ho rozložit. Teplota mozku stoupá, můj oblíbený Tetris je mi v tuhle chvíli houby platný. Po hodině práce se složený kočárek blýská novotou a hlavně, krásně voní...:)

Středa

V noci se mi zdál pošahaný sen. S mojí spolužačkou ze základní školy jsme byly pozvané na otevření nového závodního okruhu. Jako čestní hosté jsme my dvě (vyšňořené do historických kožených oblečků, čepic a brýlí) tím tankodromem projely a když jsme dorazili na konec, stála tam vysoká budova s kulatým půdorysem. Uvnitř to vypadalo jako ve velkých garážových domech, tmu, která tam byla, ozařovalo pouze nouzové osvětlení a... ohromné billboardy s mými kresbami pro kulíšky. No jak říkám, pošahaný. Jeden obrázek vám sem dám, ten který jsem na těch reklamních poutačích uviděla jako první...

Čas pro reklamu - krásné pohádky pro kulíšky (malá nedonošeňátka) a jejich rodiny doplněné ilustracemi najdete v knížce, která by měla vyjít během prosince. Až vyjde, určitě sem napíšu více informací...

Kulíšek :)

Večer parádní třídní minirychlosraz.

Týden 45.

Pondělí

Nikdy by mě nenapadlo, co za blbosti budu muset v Míšově škole řešit - obědy... Nejde o to, že by mu nechutnalo a on nejedl, je po mamince a tak je to spíše naopak, stejně jako já v jeho letech by si i on rád přidal :). Jde o to, že takzvaní obědváři (ti kteří jdou po obědě domů a ne do družiny) mají ve svých řadách tzv. klíčníka, který obědvá s nimi a otevírá a zavírá šatnu. Klíčník se má po týdnu střídat, leč tomu tak není a to je velký problém, protože stávající klíčník, respektive klíčnice, spěchá domů tak, že ostatní u stolu nestihnou kolikrát sníst ani polévku. Minulý týden jsem tedy pro jistotu, než všechno začnu řešit přes paní učitelku, dala Míšovi za úkol, ať se podívá, v kolik začne jíst a v kolik prťavá klíčnice ukončuje oběd. Poslechl a já dnes při jeho vyzvedávání před školou s úžasem poslouchám, že na tříchodové menu mají druháčci rovných deset minut. Mám pocit, že ve čtvrtek si na třídních schůzkách někdo něco nepěkného vyslechne...

Týden 44.

Pondělí

Míša byl u zubaře. Poprvé za celý svůj život nehysterčil. Nevím, jestli za to mohlo jedno sezení u kinezioložky nebo měsíční kámen, zlatý aventurín a hematit, které jsem mu navlékla na šňůrku s tím, ať si je při návštěvě žmoulá v ruce. Možná ani jedno. Možná to všechno způsobil můj muž, který tam šel s ním. Po zjištění, že Míšu vždycky babička v čekárně zpracovávala půl hodiny a stejně to bylo na houby - ječel už ve dveřích, co mu budou dělat (a to šel jenom na prohlídku!) a když už se ho podařilo dostat do křesla, odstrkoval paní zubařce ruku - se na synka podíval a procedil:

"No tak to by sis mohl zkusit. Ostudu mně ani sobě dělat nebudeš, sedneš si na křeslo, otevřeš pusu a ani necekneš!"

A pán tvorstva promluvil a tak se i stalo :).

Týden 43.

Pondělí

Dostala jsem krásnou zprávu od Kláry Csirkové, ředitelky Nedoklubka. Mám ohromnou radost, že se kresby líbí, jeden je z toho tak nějak naměkko...

Středa

Výlet do Liberce tramvají. Je to jenom moje zdání, nebo ostatní cestující, když vidí maminku, jak chce nastoupit s kočárkem a potřebuje pomocnou ruku, automaticky míří k jiným dveřím? Bože, kam ten svět spěje. Musela jsem si vlézt do tramvaje a skoro zařvat na slečnu, aby mi pomohla. Ne, nechytnul mě amok, jen to děvče mělo sluchátka na uších a já s ní nechtěla cloumat :).

Čtvrtek

Děti mají druhým dnem prázdniny a mně už teď tečou nervy. Nechápu, jak jsem mohla s druháčkem přežít ty letní.

Sobota

Manžel mi udělal k snídani báječná míchaná vajíčka. Umyl nádobí a s obědem jsem si taky nemusela lámat hlavu, protože ten obstaral pan pizzař. Ještě před obědem šel manžel "jako" vyhodit smetí a vrátil se s růží :).

A na počítadle návštěvníků na mém blogu se objevilo číslo 10 000.

Narozeniny by mohly být častěji :).

Týden 42.

Pondělí

Díky roky zatracovanému Facebooku jsem navázala kontakt s příbuznou mého "dědečka". Nikdy jsem ho neviděla a moje rodina o něm nemluví, takže všechny informace, které jsem o něm získala, byly z úmrtního listu, ke kterému jsem se dostala díky ochotnému majiteli pohřebního ústavu a výpisu z katastru nemovitostí (zlatej internet). Práce na rodokmenu, která se díky nedostatku základních informací před lety zastavila, se tak možná znovu rozjede. I když... neříkej hop, dokud nepřeskočíš, ze strany nově nabytého rodinného příslušníka jasně cítím obavy, že si budu klást nějaké nároky. Mně však jde opravdu jen o informace potřebné pro mé pátrání a sestavování rodokmenu.

Otázky, které měla, jsem zodpověděla a uvidím, co bude dál, není každodenním uživatelem počítače, počítám, že do týdne by se znovu mohla ozvat.

Úterý

Vrhla jsem se na kreslení obrázků pro Kulíšky.

Týden 41.

Pondělí

Cestou do školy jsem si zahrála na akrobata. To totiž nějaký troubelín (placený městem) uklízel chodníky stylem, že na mně a kočárek každých dvacet metrů čekala uprostřed chodníku kupa hnijícího listí. Už se nerozčiluju, Jablonec je prostě Jablonec.

Úterý

Kromě patálií s oknem jsem v záchvatu čistoty vyprala tři pračky. Když jsem šla s tou náloží do sušárny, zjistila jsem, že nějaký hajzl rozbil zámek u dveří, takže nálož putovala zpátky domů do naší ložnice na sušáky. Nevím co mě osvítilo, že jsem do pračky nenarvala ještě tu čtvrtou várku, protože prádlo z ní by se mi nikam nevešlo a já bych ho asi sušila jako někteří naši spoluobčané na okně na parapetu.

Čtvrtek

Matěj má ohromnou sílu, pořád krade manželovi činky a já nevím, jak ho to odnaučit. Stačí chvilka, nasadí si na tyč kotouče a přitáhne si je do obýváku... Co z toho prcka vyroste?

Neděle

Místo zateplených kalhot na Míšu, pro které jsme původně v neděli vyrazili, jsem z obchodu odcházela lehčí o 478 korun. Tolik stály dvě vázy, které to nerozchodily, když na ně Matěj poté, co zavrávoral, spadl...

Úterý

Netradičně z tohoto týdne vypíchnu jednu situaci a věnuji jí samostatný článek, protože byste při čtení příštího týdne byli délkou jeho popisu asi pěkně zpruzení... :)

Hned brzy dopoledne se stalo něco, co jsem se už pár let snažila vysvětlit správcům města a co jsem tak nějak očekávala. A stejně jsem byla zaskočená...

Jako každé ráno po vyvětrání jsem přibouchla okno. To se ale nezachovalo tak, jako obvykle, sklo z venkovní strany prasklo a rozdělilo se na tři střepy. Dva z nich se díky chybějícímu kytu opíraly pouze o sebe a naklonily se nad frekventovanou ulici. A já myslela, že se mi zastaví pumpa, rozklepaly se mi nohy, ruce a tlak mi vylítl až někam do stratosféry.

Týden 40.

Pondělí

Matěj se naučil štěkat, celý den jede jako kolovrátek "hau, hau hau". Taky se píchá fixou do břicha a procítěně vydává "auuu, auuu" a já jsem konečně pochopila rozdíl mezi "mam" a "mňam". "Mam" je to nutné zlo, co musí jíst a "mňam" je schované nahoře ve skřínce v košíku se sladkostmi :).

Úterý, středa, čtvrtek

Přestávám kojit a dny se mi slily. V návodu u léku zastavujícího laktaci psali, že můžu začít s léčbou kdykoliv. Doktor mi radil, že si mám vzít pro začátek jenom půl tabletky a večer, že po tom bývá někomu špatně. Nejsem béčko, vzala jsem si celý prášek podle návodu a dopoledne. Béčko sice nejsem, ale idiot jo. Je mi blbě, buší mi srdce a motá se mi hlava. To přežiju. Večer si beru podle návodu další, ráno znovu a večer ještě jednu. Je mi příšerně a tak s prášky asi končím. Trochu mi ale přeci jen pomohly - to nejhorší mám za sebou a alespoň mně neodumírala ruka, kvůli které jsem nemohla přestat kojit přirozenou cestou.

A aby toho nebylo málo, moje robátko si to nenechává líbit, proč taky, že jo. Skoro rok a půl něco může a teď najednou ne. Dává mi to pěkně vyžrat, hlavně v noci, nechce ani mlíčko z lahvičky, ani napít. Když se capí (řve na celé kolo) moc dlouho, nezbývá mi, než být zlá. A mně se nelíbí být zlá, jenže zvýšení hlasu zafunguje a on v mžiku usne. Útěchou mi je, že jednou ho to přejít musí.