Týden 50.

Pondělí

Proběhlo šňupáro-holubo-soplo-nudlo-šušňo-vrkounobádání pod mikroskopem :). Kdo se chce pobavit, může tak učinit ZDE.

Moje intuice, že zázračné uzdravení nebude tak úplně košér, zase vyhrála. Matěj se dusí a jako už tolikrát, mám podezření na laryngitidu.

Úterý

Paní doktorka potvrdila moje laické podezření a nasadila kortikoidy. Naštěstí v případě laryngitidy zabírají ihned a stačí jen dvě dávky, tak snad to tělíčko tak nezatíží, i když je to svinstvo.

Pátek

Je prosinec, v Jablonci řádí sněhová vichřice a silničáři jsou zaskočeni, že sněží! Proč mě to ani trochu nepřekvapuje? :)

Návštěva vánočních trhů díky (Bohu) sněhu zažehnána, nemusela jsem manžela ani moc dlouho přemlouvat, stačilo jemně naznačit, že když jsem šla ze školy okolo, bylo na zboží ve stáncích spousta sněhu. Cesta "okolo" byla mimochodem báječným zážitkem na nervy - v jedné ruce deštník, druhá tlačila kočárek skrz dvacet centimetrů těžkého sněhu a v kočárku řvoucí dítě, kterému se pramálo líbil sníh a vichr, který se k němu dostal i přes pláštěnku.

Neděle

Nemohla jsem dospat, těšila jsem se jako malé děcko. Čekalo mě setkání s Edith, s pohádkovou knížkou o kulíšcích a s další jabloneckou blogerkou KatyRZ. Edith přijela s Kubíkem autobusem, a jak rychle přifrčela, stejně rychle odfrčela. Měly jsme na sebe necelou půl hodinku a setkání bylo báječné, i když jsme díky nově příchozímu voňavému bezdomovci do čekárny (náhodou to byl zrovna ten, co mi tenkrát "umíral" na chodbě v našem domě) museli mrznout na autobusovém nádraží. Kromě knížky, kterou jsem si objednala, jsem nečekaně dostala ještě jednu za mé malé přispění do kulíškového mlýna ve formě ilustrací...

Kluci dostali omalovánky a já jako bonus krásný kulíškovský kalendář. Bylo to moc fajn, měla jsem pocit, jako bych Edith znala odjakživa, možná je to tím, že mi hodně připomíná mojí sestru. Katy jsem také viděla poprvé v životě, ačkoliv je ze stejného města, jako jsem já a bydlí pár minut chůze ode mně. A já o ní, ani o jejím blogu, neměla do minulého týdne ani tušení!

Také jsme museli být velmi zajímavými objekty pro okolostojící čumily, obzvláště ve chvíli, kdy Edith poprosila Kubíka, aby nás vyfotil, jak se podepisujeme do knížky... :)