Tradiční týrání pomerančů


Letošní Štědrý den jsem, jako matka, naprosto selhala (tedy alespoň z mého pohledu). Že jsem v tento den byla v pracovním procesu, to by se ještě překouslo, přeci jen - když kočka není doma, však to znáte. Ale já jsem zapomněla na naše každoroční pomerančové píchání! Budiž mi omluvou, že jsem vstávala v půl čtvrté ráno a budiž mi k dobru, že jsem ty pomeranče a komponenty k nim alespoň koupila... Naštěstí z toho nazmar nic nepřišlo, na týrání pomerančů totiž nakonec přeci jen došlo, byť o dva dny později. A tradičně, jako každý rok se řešila záhada, kam zmizela během tvoření část materiálu... :)


Divnodivná procházka potřetí


Možná si pamatujete na článek o divnodivné procházce, ve kterém jsem, mimo jiné, psala o squatterském domě, jehož fasádu si obyvatelé vyzdobili velice svérázným způsobem - panenkami (a když nebyly po ruce celé panenky, vystačili si s jejich končetinami...). Divnodivná procházka se dočkala pokračování a já netušila, že dům, jemuž se říkalo "Ostuda Papírového náměstí" a jehož domovem byla ulice s příhodným názvem "U stoky", bude za měsíc po napsání článku srovnán se zemí. Myslela jsem, že prostor mi již nemá co nabídnout, ale hluboce jsem se mýlila. Když jsme si přes "Papírák" nedávno krátili cestu, nestačili jsme se divit. Místo domu a panenek je tam pro změnu pověšený ninja. Tedy přesněji řečeno, nafukovací panna tvářící se jako modlící se ninja. Asi nějaký druh street artu :).


Jak si se mnou hrála vánoční nálada na honěnou


Listopad byl, ostatně téměř jako všechny měsíce v letošním roce, docela obyčejným měsícem, až na jednu maličkost. Byl nezvykle teplý. A právě tento jev u mě zřejmě způsobil lehkou předvánoční paniku. Počasí mě totiž pěkně dlouho namlsávalo a Vánoce jsem upozadila v domnění, že je na ně ještě dost času. Poslední týden v listopadu se ale najednou prudce ochladilo a já, ještě opojená tím neřádem listopadem, najednou zjistila, že za měsíc už bude po Vánocích. A tak začalo hemžení, tvoření, nakupování a pečení, jenže nic z toho nemělo tu správnou atmosféru. Poprvé za celý život se mi stalo, že jsem neměla tu pravou vánoční náladu.

A protože se bez boje nevzdávám (neb jedna z mých vtipných sudiček mi neprozřetelně nadělila do vínku "přeleze nepřelezitelné, podleze nepodlezitelné"), zkoušela jsem na tu nenáladu jít všelijak. Myslela jsem, že když si zapálím první adventní svíčku na svícnu, přijde to tak nějak samo. Jenže svícen byl ve sklepě a klíčky od sklepa si odvezl polovičák ve svých riflích na služební cestu. Zapálila jsem si tedy alespoň voňavé vánoční čajovky, ale efekt to mělo nulový. Alespoň ušetřím za svíčky.

Jako další pokus o přivolání vánoční nálady jsem zkusila zajít do kina na nový animovaný vánoční film Grinch. Asi nebylo úplně nejšťastnější chtít si navodit vánoční atmosféru u filmu, jehož hlavní představitel Vánoce bytostně nesnášel a dokonce je i sabotoval. Ani ten konec to nezachránil.

Další šancí, která se mi jevila jako velice nadějná, byla akce "Rozsvícení vánočního stromečku" v Matýskově škole, to by v tom byl čert, aby tohle nezafungovalo! Bylo to fajn, jenže... venku bylo deset stupňů, vánoční koledy jsme vzadu neslyšeli, protože jim tam, jako každý rok, nefungovala aparatura a že se blíží rozsvícení stromečku jsme poznali podle toho, že ostatní kolem nás začali odpočítávat. Alespoň, že toho svařáku tam měli dost, nepochybuji o tom, že jsem patřila mezi nejvděčnější zákazníky.

Když jsem se konečně dostala do sklepa, vytáhla jsem vánoční dekorace a na dveře pověsila věnec. Do mobilu jsem si nainstalovala vánoční vyzvánění. A nic! Upekla jsem a naplnila cukroví, s klukama jsme zdobili perníčky...

"Mami, to je zajímavej perníček, to je nějaký zvířátko?"
"Jo, to je speciální zvířátko a jmenuje se odřezek..."
:)


Když umře srdíčko


Miluju cesty s Matýskem ze školy nebo obědy jen ve dvou. Člověk se při tom dozví tolik zajímavých a úžasných věcí! Tentokrát se na mě vysypala moudra během oběda, pravda, málem jsem se při tom udusila, ale stálo to za to! :)

"Mami, já už vím, jak to vypadá, když člověk umře na srdíčko!"
"Kuck! Jak?"
"V tom srdíčku je takovej šáša. A ten šáša do něj mlátí a proto to srdíčko ťuká."
"Hmmm. A proč do něj mlátí?"
"Protože se z něj chce dostat ven."
"Jakože celej svůj život mlátí do srdce, aby se z něj dostal ven?"
"Jo."
"A co tam pije? A jí? Jak čůrá?"
"Má tam generátor, kterej dělá z krve vodu a ten mu do srdíčka přitejká takovým kohoutkem. No a jí mrtvý mozkový buňky, který umíraj, když člověk pije pivo. K srdíčku je pak připojenej močovej měchýř a ten má zase takovýho pindíka a tím jdou šášovy čůránky ven do těla."
"Aha. No a když se šášovi povede rozbít srdíčko a dostat se ven, co pak?"
"Člověk umře."
"A co se stane se šášou?"
"Zabydlí se v těle."
"No jo, jenže to tělo se pak třeba pohřbí!"
"Tak to je šášův konec. Sežerou ho červi."

"Tak to je docela smutný, celej život se snaží dostat se ven, a pak ho sežerou červi... A na to si přišel sám?"
"Jo!"

Napadá mě spousta ale, ale... mně se tohle vysvětlení asi i líbí. Stejně, jako jeho vize o Panbuchovi :).

A to by nebyl Matěj, aby k tomu nepřidal i nákres. Bavte se stejně, jako já :).

Zavyj, debile!


Aneb zcela netradiční adventní vsuvka, na jejímž konci jsem byla díky nezastavitelnému hýkání mé maličkosti asi na minutu vyřazena z běžného života smrtelníka :).

Nová sousedka v našem domě si pořídila asi psa. Tedy alespoň si to myslím, neboť nemám ten pocit, že stvoření, které, kdykoliv slečna odejde z bytu, sedí u dveří a permanentně kňučí, vyje a štěká, je její přítel. Když se to děje přes den, je mi ta přerostlá krysa úplně ukradená (omlouvám se všem krysám i psovi, protože vím, že to není jeho chyba), ale když něco takového začne vyluzovat, když se chystám jít spát, katastrofické konce s krysou v hlavní roli mi nejsou ani trochu proti mysli. Slečna si totiž o víkendu večer vyšla na pravidelný celonoční mejdan a protože naše ložnice sousedí s předsíní a ta s venkovní chodbou za dveřmi, měli jsme ten psí hlásek naservírovaný až pod nos. Tedy pod uši. A tak jsme se s polovičákem přesunuli na gauč do obýváku, protože tam by to, dle mých úžasných závěrů, prostě slyšet být nemělo...

Můj vánoční příběh


Můj vánoční příběh? Ráda bych napsala, že je nějak výjimečný nebo unikátní, ale v mém podání je to jen roky opakující se historie. Ovšem, ač to leckdy k tomuto příměru svádí, rozhodně není nudná! To se vám má totiž tak... Potřebovala jsem zajít do papírnictví pro dvě malé polystyrenové kuličky, protože jsem Matýskovi slíbila, že si autíčko, které vyrobil pro Maršálkovic vánoční stromeček, vyrobíme znovu. Stejně, jako každý rok, jsem si slibovala už před vstupem do obchodu, že se nebudu koukat nalevo ani napravo, půjdu na jistotu a za dvě minuty budu venku. Do košíčku jsem si vložila ony dvě kuličky a stejně, jako každý rok, se mi vloudila do nosu vůně šišek, proutí a chemického sněhu a já zase selhala a neodolala. V papíráku totiž přeladili na vánoční sezónu. A tak se stalo, že jsem odcházela po půl hodině a o čtyři stovky lehčí. Možná je můj vánoční příběh v něčem ale přeci jen mimořádný, není totiž osamocený a může se pochlubit hned několika sourozenci. V průběhu roku se tu tak objevují jeho bratříčci, příběh jarní, velikonoční, podzimní, halloweenský a zimní. Někdy, ale jen zřídka, se zajede podívat i příběh valentýnský. Přiznávám, to papírnictví je moje droga. A jen se divím, že jim tam ještě polovičák neposlal moje foto se zákazem vstupu. A no jo, jak by mohl, vždyť on o tom vlastně neví :).

Letošní vánoční příběh končí dárkem do nového bydlení pro dva nejmilejší členy rodiny... :)


Psychologický dotazník - výsledky


Tramtadadá, dobrým duším, které se účastnily psychologického dotazníku, předkládám slíbené výsledky. Tentokrát jsem pro psaní článku nemusela udělat téměř nic, grafy a barvičky (jo, je po mně :)) dodal prvorozený, jen jsem do nich, pro přehlednost, dopsala procenta. Ještě jednou děkuji 150 lidem, kteří si našli chvilku a dotazník do experimentu hodiny "Výchova ke zdraví" vyplnili.

Než se vrhneme do víru modro-zeleno-žluto-oranžových koláčů, začnu netradičně odtajněním výsledků předposlední otázky - Jaká barva ve vás nejvíce vzbuzuje klid? Ze 32 barevných variant byly vámi nejvíce preferovány tyto - číslo v políčku rovná se počet těch, kteří si barvu vybrali:


Vánoční akce "Ozdob nám stromeček"


V říjnu jsem slíbila, že se zúčastním charitativní akce pro Maršálkovic stromeček. A jak jsem slíbila, tak se stalo. Šlo to o to snadněji, že jsem měla poměrně dost volného času, neb druhorozený ochořel. Naštěstí to nebylo s horečkami, a tak jsme mohli tvořit spolu :) A protože nejsme žádní troškaři (překládám - vymklo se nám to z rukou), nakonec se nám ozdob sešlo sedm. Chvílemi to vypadalo, že si Matýsek na tu svou vytvořil citovou vazbu a nebude ji chtít přidat do balíčku, nakonec ale svolil, když jsem mu slíbila, že všechen chybějící materiál dokoupím a autíčko si vyrobí znovu. Marti, prosím, chraň ji jako oko v hlavě, Matýsek by sněhulákovu bolístku asi nepřežil :).


Podzimní skřítkové


Po výrobě podzimního věnce mi v krabici zbyla spousta malých živých či umělých dekorací. Nechtěla jsem je sušit do příštího roku ve skříni, protože byly většinou po jednom nebo dvou kouscích a tak to s nimi na nějakou velikou parádu opravdu nevypadalo. Jenže tentokrát se na mě inspirace vykašlala a já měla vymeteno jako ve mlejně. A pak... pak mi Matěj zabavil malá plastová jablíčka, že prý si z nich udělá postavičku, kterou posadí do autíčka z ruličky od toaletního papíru. A protože zase tak velikou spotřebu nemáme a rulička byla jen jedna, inspirovala jsem se jeho nápadem s figurkou. Snad to, pro jednou, může být u nás i obráceně :).

Matýskovo vozítko :)


Unikátní příčiny úmrtí v 19. století


Je to téměř čtyři roky, kdy jsem začala pracovat na rozsáhlé statistice narození, úmrtí a příčin úmrtí v 19. století. K tomuto tématu jsem zde publikovala dva články, první nesl název Úmrtnost dětí v 19. století, druhý pak Věk a příčiny úmrtí v 19. století. Možná si na texty plné barviček a grafů pamatujete :).

V druhém článku jsem příčiny úmrtí rozdělila na deset nejčastějších (graf č. 1), které jsem doplnila jedenáctou položkou - "ostatní". Tu jsem pak rozvinula v dalším grafu (graf č. 2), i ten však musel obsahovat kolonku "ostatní", protože se jednalo o úmrtí v rámci jednoho či dvou výskytů. A protože některé příčiny úmrtí byly opravdu zajímavé, ať už názvem nebo charakteristikou, slíbila jsem tenkrát, že se jim budu věnovat v některém z dalších genealogických článků. Intenzivně jsem na tom pracovala přes tři roky a dílko je konečně hotovo. Překládám - úplně se mi to vykouřilo z hlavy a vzpomněla jsem si na to až nedávno, kdy jsem byla požádána o souhlas s citací mých závěrů v již výše zmiňovaných článcích :).

Graf č. 1


Podzimní skřítkovský věnec


Za oknem je pošmourno, šedivo, mlhavo, větrno, po dešti blátivo a blog a jeho (ne)fungování mě ne pomalu, ale s naprostou jistotou dovádí k šílenství a zákeřným myšlenkám. Na tuhle prapodivnou náladu mi vždy nejvíce pomáhalo tvoření, a tak jsem si sedla, na stůl vytahala materiál z bordeltvořící skříně a pustila se do toho. A když už nemám moc chuť smát se já, zakomponovala jsem úsměv alespoň do toho podzimního věnce :).

Svítící dýně


V posledním dýňovém článku jsem psala, jak jsme se při tvoření příšerek náramně bavili. Zapomněla jsem ale zmínit, že to nebylo jen tím, jak jsme si pálili prsty lepící pistolí, že jsme vypadali mezi těmi vlákny z tavné tyčinky jako pavoučí oběti a že tato atmosféra, byť tak úplně neplánovaná, byla dokonalým bonusem :). Bylo to také tím, jak tvoření pojal prvorozený. On je prostě originál, na všechno jde vědecky a z úplně jiného konce. A snad se na mě nebudete zlobit, že jsem si jeho výtvor záměrně nechala na samostatný článek, protože by byla škoda, aby se mezi těmi našimi ztratil :).

Na první pohled vypadá dýně jako hezká pomalovaná sklenička, která bude sloužit jako roztomilá svítící dekorace...


Kulatiny


Má letošní oslava narozenin se odehrávala v úplně jiném duchu, než by kdekdo čekal. Většinou totiž není žádná :). Jenže jednou za deset let přijdou kulatiny a očekávání rodinných příslušníků jsou mé nikdy nenaplněné vizi "vypnu si telefon a odjedu hodně daleko" na hony vzdálená. Jen tak mezi řečí jsem se svěřila se svými obavami švagrovi a nebudu lhát, jeho reakce mě opravdu dojala...

"Víš, tak jsme přemýšleli. Vždycky, když je nějaká oslava, vaříš, pečeš, všechny nás obskakuješ. No a nás napadlo, že bychom tentokrát udělali oslavu my pro tebe. U nás. Všechno bysme připravili a ty bys nemusela nic."

A protože švagrova přítelkyně je jen o deset dní starší, než já, oslava to byla dvoukulatinová. Jediné, co mi bylo dovoleno, bylo upatlání dortu, jehož pracovní název zněl "Jeden pro dvě (cítky)" :).

Omluvte prosím kvalitu obrázků, ten den bylo nevídaně hnusno a šedivo. Naštěstí ale jen venku, oslava byla vskutku parádní :).

Dýňové příšerky


...aneb dýňová šou pokračuje. Ze sestřiny zahrádky doputovaly až do našeho proutěného košíku tři malé ozdobné dýně. Dva týdny jen tak spokojeně odpočívaly na stole a snažily se navodit podzimní atmosféru. Pohled se mi na ně svezl při každém jídle a pokaždé, když jsem vysávala drobky, leštila stůl či odlepovala od stolu prostírání, které připlácnutím šikovně zakamuflovalo rozlitý jogurt. A koukala jsem se na ně tak často, až mě napadlo, že s jejich potenciálem by byla škoda na ně nechat jen tak sedat prach. To ať ten prach sedá raději na naše výtvory :).

A tak jsme si sedli a tvořili. Téma bylo překvapivě "Dýně", použili jsme opravdové i polystyrenové a náramně jsme se u toho bavili. Snad se budete bavit i vy :).

Babičkovská dýně


Letos, pod vlivem mediální masáže, jsem se poprvé rozhodla uvařit dýňovou polévku. Koupila jsem na ní překrásnou muškátovou dýni, k tomu další ingredience, které prý zaručeně způsobí strávníkům explozi chuťových buněk a dala se do díla. Pečlivě jsem vydlabala dýni (protože jsem žena praktická a slupku jsem chtěla použít na podzimní tvoření) a pak podle superúža receptu polévku uvařila. Výsledek mě opravdu překvapil - překrásně voněl a vypadal jako svíčková. Škoda, že tak i nechutnal. Polévková omáčka skončila v odpadní rouře, ale toho Bohdá nebude, aby Janinka z boje utíkala a házela dýni do žita. Gurmánským pokusům není zdaleka konec, polovičák mi ze svých cest přivezl osvědčený recept od paní domácí, po jejíž pikantní dýňové polévce s klobáskou se může utlouct.

No, tak alespoň že mi zbyla ta vydlabaná slupka na to tvoření. Hezky jsem si s ní vyhrála, vyřezala, nazdobila. Kráska to byla. Ale vy ji v denním světle bohužel neuvidíte. Ono když si vzpomenete vyfotit ji až po několika dnech a poté, kdy v ní hořela svíčka, má taková dýně do krasavice daleko. Postupná deformace proběhla v několika fázích, rozštěpem horního patra počínaje, přes ztrátu jediného zoubku a zapomenutím vložit si do úst zubní náhradu konče. No nic, ve tmě se to ztratí. Neztratilo. I v té tmě vypadala v poslední fází svého života jako to největší ubožátko ze všech. Letos nám prostě ta dýňová spolupráce tak úplně neklapla :).

Den první
Jediný normální obrázek letošní dýně...


Krásný den


Další příhoda do rubriky "Zákaznické špeky" je tu a já ji raději zapisuji hned, abych náhodou nezapomněla. I když... v tomto případě bych možná zapomněla i ráda. Takový neprávem nas...upený zákazník se objevuje celkem často, většinou ale za pomoci diplomacie a vstřícného jednání problém společně se zákazníkem zlehčíme, pohřbíme a nakonec se loučíme s chacha úsměvem jako dva staří dobří známí. Tentokrát se to ale trochu nepovedlo. No, nepovedlo se to trochu víc. Skoro bych řekla, že se to i podělalo.

Krásný den

Situace: rozzuřený zákazník (jež se v tu chvíli stal zaslouženým králem všech křupanů z Křupanova v mé dosavadní kariéře), který si nenechal vysvětlit, že v tomto případě jeho požadavku skutečně vyhovět nelze, spustil extrémně hlasitou kulometnou palbu slovíček, za která by se nemusel stydět ani bývalý soused cikán Ferenc. A kterou zakončil, oproti předchozí samomluvě, už celkem mírnými slovy:

"Ty vole, běžte tady už všichni do prdele!"

"Děkuji, také vám přeji krásný den!"

"Já vám taky! Ale v PRDELI!!!"

Dotazník


Milí blogoví přátelé,

tento článek je tak trochu netradiční a já jen doufám, že se nebudete zlobit, když pro tentokrát nepolechtá vaši bránici, nepoškádlí chuťové buňky a dokonce ani nepotěší vaše oko. Nedělám takové věci často a vlastně si nepamatuji, kdy a zda vůbec, ale ráda bych vás poprosila o pomoc. Svou prosbu jsem již zveřejnila na FB účtu a její znění vám teď servíruji ve stejném znění zde:

Ahoj lidi, v synově škole probíhá experiment do hodiny "Výchova ke zdraví" (jo, fakt se to tak jmenuje :)) a on se svou skupinkou dostal za úkol vytvořit dotazník týkající se lidské psychiky a posbírat informace od co nejvíce účastníků. Protože je to hoch inteligentní, dotazník naprogramoval a já mám na vás velkou prosbu - zda byste si nenašli minutu na vyplnění, případně na sdílení. Čas máte do poloviny října a dotazník najdete zde: http://formularppsychika.wz.cz. Moc vám všem děkuji! :)

Ke kroku napsat k tomuto tématu i článek mě přiměl fakt, že mí přátelé na FB jsou v drtivé většině ženy zhruba v mém věku a my bychom potřebovali, aby se nám to trochu věkově a (jak se dnes s oblibou říká) genderově vyvážilo.
Vím, že v dnešní uspěchané době je někdy problém najít si volnou chvíli, o to více bychom se synem chtěli poděkovat těm, kteří na základě této výzvy již dotazník vyplnili. Opravdu si toho moc vážíme. A když budete dotazník šířit ještě dál, budeme vám virtuálně na dálku líbat ruce :).

S díky vaše Janinka.

P.S: Až budou data zpracována, určitě vás o výsledky neošidím a ještě jeden článek tomuto tématu věnuji :).

Spider-Man v Liberci


V tomto týdnu se v mém rodném městě na náměstí před radnicí odehrává nevídaná událost - Pražský karneval světel. Všude samá světýlka, žárovičky, spousta stánků, kouzelný historický kolotoč a báječné atrakce, hotový lunapark! Jenže tu něco nehraje. Proč si nemůžu ve stánku koupit preclíček? Proč je PRAŽSKÝ karneval zrovna v LIBERCI? Co je to za sousoší na kašně a kam se poděl náš Neptun? Proč se na náměstí nedostanu v noci, kdy ta světýlka svítí nejvíc? A proč je na všem napsáno "zákaz vstupu" a skrývá se to za plotem?

A tak jo, nebudu vás už dál natahovat, jsou to všechno jen velice realistické kulisy. Po natočení úspěšného seriálu o Albertovi Einsteinovi filmaři opět zavítali do Liberce a natáčí zde scénu do nového amerického trháku, velkofilmu Spider-Man: Far From Home. Tedy... oficiálně se tu natáčí film s krycím názvem "Bosco", ale i vrabci na střeše si cvrlikají historky o tom, že se v Čechách pohybuje režisér předchozího dílu Spider-Man: Homecoming a že hlavní představitel pavoučího muže, hollywoodská hvězda Tom Holland, právě dotočil scény k filmu na Karlově mostě :).

Zajímavosti a informace:

- natáčení má představovat davovou scénu ze slavnosti hudby a světla v Praze
- děj filmu by měl pojednávat o cestách hlavního hrdiny, mladého Petera Parkera, po Evropě
- film má na svědomí studio Sony a v Liberci se jedná o jednu z největších filmových produkcí za několik let
- Neptunova kašna byla kvůli natáčení skryta pod kulisu sousoší
- z prostoru před radnicí byla dočasně odstraněna socha bronzového jezdce na koni
- natáčí se pouze ve večerních a nočních hodinách
- po dvou natáčecích dnech v Praze se dnes, tedy 19.září, štáb přesouvá z Prahy do Liberce, kde by měl zůstat do 29. září
- Benešovo náměstí před radnicí bude po dobu natáčení uzavřeno od večerních 18.00 do ranních 07:00, stejně tak přilehlá Železná ulice
- ve filmu si zahraje několik stovek komparzistů, převážně z Liberce a okolí
- štáb má v České Republice během 14 natáčecích dní utratit v přepočtu čtvrt miliardy korun
- světovou premiéru by měl mít film 5. července příštího roku

A nakonec něco málo ze zákulisí...


Dort Bart Simpson - patnáctileťák


Když jsem začínala psát své první blogové články, prvorozený Míša byl v posledním ročníku mateřské školy a druhorozený Matýsek se ještě nenarodil a měl u mě třetím měsícem přechodné pupkové bydliště. Z Matěje je dnes "hustej a životem protřelej" třeťák, kterému táhne na devátý rok a z Míši gymnazista s velice veselou pubertou, který stihl přerůst 99% příbuzenstva a se kterým jdeme příští týden pro občanku, protože mu bude zítra patnáct. Jsou to fajn kluci a je s nimi neuvěřitelná sranda, ale občas mě stejně tak zvláštně zabolí u srdce, když si vzpomenu, jací to byli drobečkové s ručkou velkou jako malá švestka.

Konec sentimentu, je čas na zábavu, takové patnáctiny se musí pořádně oslavit. A co by to bylo za oslavu bez dortu, že jo :). Letošní patnáctileťák mi dal pěkně zabrat, obzvláště výběrem tématu, až jsem nakonec rezignovala a nechala oslavence, ať si vybere sám. Motiv mi vytiskl a jako bonus upekl piškotový korpus a pomohl s krémem. No nebudu vám lhát, pomohlo mi to moc. Většinou si totiž beru před oslavou den dovolené, tentokrát to ale pracovně nešlo a já byla za každou pomoc moc ráda, protože času opravdu nebylo nazbyt.

Na složení dortu neměl Míša nijaké zvláštní požadavky, jen aby byl ovocný. No tak ho má. Kulatý, tříkilový, piškotový, malinovou zavařeninou promázlý, poctivou dávkou malin prosypaný, lehounkým vanilkovým krémem naplněný a téměř nahatý, jen peřinkou z potahové hmoty zdobený... :)

Obsluha


Pracuji v obchodním řetězci už léta a ačkoliv není obsluha či kontakt se zákazníkem mou primární náplní práce, nelze se jí v rámci reorganizace, která postihla i naší firmu, vyhnout. Mně to ale nevadí, lidi mám ráda a tajně doufám, že snad i oni mají rádi mě. Třeba takový "štamgast" pan Vaníček se svým "Uctivě ruku líbám, milostpaní, přeju krásnej den" mi dokáže rozjasnit i ten nejblbější den, kterých bývá sice jen velmi málo, ale občas se zkrátka zadaří. Opakem pana Vaníčka jsou zákazníci, jejichž, byť jen teoretická existence, je pro mě noční můrou. No a pak je tu ohromný houf zákazníků "něco mezi". Všichni dohromady tvoří velice zajímavou směsici, kterou bych doporučila každému budoucímu psychologovi/psychiatrovi jako studijní materiál.

Minulý rok jsem se rozhodla, že si své příhody budu zapisovat a protože se mi jich pár nastřádalo, občas se o ně s vámi podělím. V některých případech by totiž byla veliká škoda, kdybych si je nechala jen pro sebe :).