Trosky


Všichni ty dva kopce znají jako Trosky, ale u nás jim nikdo neřekne jinak, než Panna a Baba. Kdo že ty dvě ženštiny vlastně jsou? Podle jedné z mnoha pověstí poslední pán z Bergova před svou cestou do ciziny pověřil správou hradu svou matku Marii a dceru Karolínu. Zprvu idylické soužití dvou dam dostalo vážnou trhlinu, když každá z nich chtěla vládnout sama, na čemž se kdovíproč neshodly. Babička si natruc (a příznačně) obsadila menší a zavalitější věž, její vnučka tu vyšší a štíhlejší. Z oken věží pak na sebe pokřikovaly, haštěřily se a zasypávaly se peprnými nadávkami. Jednoho dne hádky na hradě utichly, obě ženy beze stopy zmizely a nikdo dodnes neví kam. Lidé z podhradí si pak věže pojmenovali podle těch dvou, které je ještě nedávno okupovaly - Panna a Baba.

Realita je poněkud střízlivější a nudnější. Hrad byl založen okolo roku 1380 Čeňkem z Vartemberka. Po jeho smrti získal hrad Václav IV., od nějž přešel na rod Bergů. Poslední pán z Bergova, Jan, Trosky prodal majiteli sousedního hradu Kost, Janu Zajíci z Hazmburka. Následně měnil hrad majitele jako ponožky tak dlouho, až zchátral do současného stavu.

Hrad má největší slávu už šest století za sebou, ale ani tato skutečnost mu neubrala z tajemna, které ho obklopuje. Stačí začít třeba tím, že hrad byl postaven na dvou homolích, které vznikly sopečnými erupcemi během třetihor. Nelze také nezmínit neuvěřitelné historky, které o něm a jeho okolí kolují. Mezi nejzajímavější patří "kdesi ukrytá" brána do Pekla (možná tam zmizela Marie s Karolínou?), časoprostorová brána do 14. století, rozsáhlé únikové podzemní chodby, ukrytý Opatovický poklad a možnost v těchto místech cestovat do jiných dimenzí. Také jsem zaslechla, že jeskyně v okolí Trosek jsou při každé návštěvě trochu jinak uspořádané a že čas, který tam strávíte, je pocitově mnohem kratší, než je tomu ve skutečnosti. Pravda nebo ne, co na tom. To místo má kouzlo i tak.


Věk a příčiny úmrtí v 19. století


Ačkoliv poslední geneaologický článek nevzbudil příliš ohlasů, nepatřím k těm, co utíkají z boje, páč jsem, jak mile napsala adaluter, buldok, co se zakousne, nepustí a ohlodá až na kost :). A navíc chápu, že tohle téma není pro každého, i tak tu mám předlouhé pokračování mé skromné statistiky. Tentokrát jsem zpracovala graf věku a příčin úmrtí plus dokončení z minula - komplexní graf úmrtnosti dětí od narození do jejich plnoletosti. A začneme tím posledním, ať nám to hezky naváže.

Úmrtnost dětí

V tomto koláči jsem se zaměřila na celkový počet dětí, které se dožily plnoletosti - ta v té době byla 24 let a z grafu můžete lehce vyčíst, že 40% narozených dětí se tohoto věku nedožilo. Opět jsem měla k dispozici data z období 1861 - 1897 a vycházela z počtu 4119 narozených.
Tento graf nemůže být stoprocentní, neboť jsem zpracovávala data dětí, které se narodily už před tímto obdobím, ale odchylka by neměla být výrazná, když budu opravdu hodně přehánět, max. desetinné číslo.

Úmrtí do 1 roku - 977 (23,72%)
Úmrtí do 3 let - 369 (8,96%)
Úmrtí 3-6 let - 121 (2,94%)
Úmrtí 6-15 let - 107 (2,60%)
Úmrtí 15-24 let - 80 (1,94%)
Přeživší - 2465 (59,84%)


Lucidní snění


Aneb jak mi lucidní snění pěkně zavařilo.


Znáte to rádobyvtipné triko, na kterém skaut rázně odmítá láhev alkoholu s hláškou "Ne, děkuji, raději knihu!"? Ne? Nevadí, pro nástin situace popis bohatě postačí. Přesně jako ten skaut z trička jsem se totiž vždy chovala ve svých snech a to ve chvílích, kdy mě pohlední, urostlí, vysocí, vtipní, inteligentní a vůbec celkově nadpozemští příslušníci mužského plémě zahrnovali nemravnými návrhy. A já, prolezlá skrz na skrz morálkou i ve snech, jsem se zmohla vždy jen na "Ne, děkuji, jsem vdaná!". Po probuzení jsem byla více či méně znechucená ze své otravné mravnosti, nicméně smířená s osudem a s tím, že už jiná nebudu. Vše se změnilo, když mi můj polovičák začal líčit svůj sen se sexy blondýnkou. Jako člověk přející, který se řídí naprosto nezištně příslovím "Přej a bude ti přáno", jsem s nějakou snovou blonďatou pipinou problém neměla. To by ovšem nesměl můj drahý dodat "A vůbec jsem si nevzpomněl, že jsem ženatej a mám nějaký děti!"

Úmrtnost dětí v 19. století


To se tak jednou stalo, že jsem při svém předkopátrání narazila na zajímavé zaměstnání ve svém rodu. Vykonávala ho v druhé polovině 18. století má praprapraprapraprababička Dorota a kdo hádá, že byla porodní bábou, má pravdu. Čím více a déle jsem listovala matrikami a objevovala další a další zápisy narozených s "mojí" bábou, tím více jsem o ní a o její době chtěla zjistit. Dostala jsem naprosto šílený nápad, že bych mohla splácat nějakou statistiku. Narození, úmrtí, co mi přijde pod ruku. Jenže matriky v té době byly psány takovým stylem, na který nemá ani moje paní doktorka, jenom rozluštit zápisy, které jsem potřebovala do svého rodokmenu, mne stálo spoustu šedých buněk. A luštit jich tisíce? Na to mám ty svoje mozkové potvory moc ráda. A tak jsem se rozhodla, že tu statistiku udělám - stejná lokalita, stejné obce, jen se posunu dopředu do dalšího století, kde byly zápisy mnohem čitelnější. A až mi jednou otrne, třeba se k původnímu plánu taky dostanu.

A teď už ke statistice. Na paškál jsem si vzala matriku narozených z let 1861 - 1897 a matriku zemřelých z téhož období. Každá matrika obsahovala zápisy z pěti vesnic poblíž Rokycan, odkud pocházela jedna má rodová linie. Data jsem zpracovávala za pomoci velmi složitých přístrojů a procesů - propisky, papíru a čárkování. Troufám si tvrdit, že systém čárek je v dnešní přetechnizované době stále nepřekonaný! :)

A když bylo konečně dočárkováno, přeškrtáno a spočítáno, zabydlela jsem výsledky v grafech. Při jejich tvorbě jsem vycházela z čísla 4119, tedy z počtu všech narozených v tomto období a této lokalitě. Dnes vám představím první várku grafů, ve které jsem se zabývala narozenými dětmi - pohlavím a úmrtností v novorozeneckém, kojeneckém a batolecím věku. A jako bonus jsem zpracovala graf s nemanželskými dětmi a dvojčaty :).


Pohlaví narozených

Pohlaví ženské - 2113 (51,3%)
Pohlaví mužské - 2006 (48.7%)


Dinosauří dort


Aneb žádná dlouhá omáčka okolo, jsou tu další narozeniny a další dortopatlání.

Zadání pětileťáka znělo "dinosaurus". Není se čemu divit, v současné době prožíváme dinosauří období, což v praxi znamená, že v naší domácnosti je nepoměrně více těchto tvorů, než lidí. A aby toho nebylo málo, jeden se nám dokonce líhne, tuším, že zítra už by mohl být z toho vejce venku.

Ale k patlání - dinosaurus zcela nesplnil mé očekávání, neboť připomínal spíše potomka krokodýla, který měl něco s dračicí a do cesty se jim, jako bonus, připletla ještěrka. ALE! Na druhou stranu dort udělal velikou radost a hlavně chutnal, z čehož jsem měla mírné obavy, protože jsem poprvé neplnila máslovým krémem, ale lehkou náplní z mascarpone, šlehačky a malin. A bylo to vážně žraso. Takže cajk! :)

Tvoření s dětmi - Antistresový míček


Nafukovací balónky, vteřinové lepidlo, hladká mouka, prázdná malá PET lahev a nůžky. Nad ingrediencemi potřebnými k výrobě míčků zaplesala hlavně moje peněženka, která poslední dobou nad mými tvořivými počiny spíše skučí, než plesá. A návod vypadal taky jednoduše, tak proč ne?

Oficiální název míčků je Ninja Balls, funkci mají ale úplně stejnou, jako míčky antistresové. A navíc se nám víc líbilo čmárání než škraboška (no tak jo, moc nám to nešlo :)), takže si k potřebám připište i permanentní fix.


Divočina v Žitavě


Jak jen začít, aby to nevypadalo, že jsem se dočista pomátla...

Z dálky byla tahle ulice jako každá jiná. Tedy až na to, že byla barevnější než duha a já přemýšlela, proč se nejmenuje Barvičková, ale jenom Zelená, když je tam vlastně zelená jen ta tráva. Při bližším "ohledání" tu toho ale nesedělo víc a název ulice byl vážně úplně tím posledním, čím jsem se zabývala.

Paní s jezevčíkem v náručí stála několik metrů nad zemí na fasádě obytného domu. Za ní vykukovala modelka, kterou se chystal zvěčnit malíř. Z protějšího domu na mě zíral kentaur a dva prapodivní pánové nad ním dělali, že mě nevidí. Všude byla jablka a půlmetrové listí. Prostoru nad ulicí dominovala ohromná dvoušroubovice DNA, kterou bedlivě sledoval anděl. Nad vchodem dvě dítka zbožně vzhlížela ke koni a kousek dál po stěně domu skotačili berani.

A ne, vážně jsem se nezbláznila! :)


Náramky Šambala


Aneb jak neobyčejná otázka vedla ke stejně neobyčejnému tvoření...

Není to tak dávno, co se mě můj skoropětileťák zeptal:
"Maminko, co je to energie Šambaly?"

No a protože jsem byla z otázky zmatená stejně, jako Goro před Tokiem, začala jsem pátrat v internetových vodách, neb moje mozkovna zásuvku s takovou odpovědí prostě neobsahovala. A když jsem potřebné vypátrala, začala jsem přemýšlet, jak skloubit zázračné místo, moudrost světa a energii tak, aby to pochopilo malé dítě. No a při tom hledání a přemýšlení jsem narazila na něco, co se mi, vzhledem k mé korálkové zálibě, moc líbilo. A protože korálkový kufřík zrovna nezel prázdnotou a obsahoval potřebné náležitosti, slovo dalo slovo a ruka byla v rukávu. Ehm, v náramku.

Místo plastových obr korálků jsem použila umírněnější velikost a elegantnější vezri - korálky z polodrahokamů - tygří oko alias krokydolit, achát a variscit.


O válce a o tom, jak umřel Hitler, jak byla babička za hvězdu a jak sevšichni radovali...


...aneb jak se může debata o hubnutí zvrtnout v povídání o válce a Hitlerovi.

Mám svou babičku moc ráda. Každý týden vedeme dlouhé hovory po telefonu a když čas netlačí, zajedu za ní a jen tak tam vysedáváme a krafáme. O všem a o všech, nejčastěji ale o dávné minulosti a lidech, kteří již desítky let nežijí. Jako zrovna nedávno...

Při mé poslední návštěvě jsem si všimla, že babi zase zhubla. Nic jí nevyčítám, ono to chtělo, ale takové tempo nikdo nečekal, za rok asi třináct kilo. K přemýšlení o hubnutí jí donutil pořad, kde se doporučovalo nejíst po páté hodině odpolední. A tak se milá babi ve svých sedmaosmdesáti letech rozhodla, že to zkusí. A jak vidno, daří se jí to skvěle, občas sice pravidlo poruší a k večeru si zobne kousek ovoce, ale jinak hlad nemá. Prý kdyby měla, tak se na to vykašle, protože za války se nahladověla dost.

Standa


Vážení, vůbec netuším, jaká fatální chyba způsobila, že můj umělecký příspěvek nebyl zařazen do Standosoutěže. Pravděpodobně za to mohla lidská kůže, na kterou jsem toto dílo vytvořila, nicméně jsem se rozhodla, že vás o tento výjev nemohu ochudit.

Prosím o kritiku, nejlépe konstruktivně-destruktivní! :)


Milý Stando,

musím uznat, jsi vážně třída. Jsi ten nejbáječnější společník, jakého jsem si jen mohla přát. Bylo nám sice dopřáno pouze pár společných hodin a ačkoliv jsi během této doby nepromluvil ani slovo, i tak to stálo za to, ještě teď žasnu nad tvou všestranností!

Pomohl jsi mi připravit skvělou večeři. Pravda, byla jsem zprvu na rozpacích, když jsi mě začal krmit a pak mi dokonce až k ústům přikládal sklenku vína, ale po druhé skleničce mi to bylo celkem jedno.
Byl jsi neocenitelným pomocníkem při mém večerním rituálu, koupelí počínaje a česáním vlasů konče.
Trochu jsem znejistěla, když jsi mi pomáhal psát e-maily a když jsi ovládal i mou myš. Ale věděl jsi přesně, na co myslím a co chci udělat a tak jsem si rychle zvykla.
A pak... pak jsi se mnou hrál kostky a vůbec ti to nešlo! Asi to byla moje chyba, neměla jsem tě nutit, byl jsi po pobytu ve sprše takový pobledlý, skoro jsi se ztrácel před očima! Myslela jsem, že se z toho třeba vyspíš, jenže to už jsem nezjistila, protože když jsem se ráno probudila, byl jsi dočista pryč. Inu, nic netrvá věčně a tak ti to opravdu nemám za zlé :).

Díky ti za báječný večer!
Tvoje Janinka.

Standa
(Holky, závidíte, co? :))

Vyděrači


Dnes vám dávám jedinečnou šanci nahlédnout do dětských duší a odhalit jejich ďábelské taktiky, aneb co všechno jsou potomkové ochotni udělat proto, aby dosáhli svého cíle...

Maminko, jestli... tipujte v anketě dole, tak ti nedáme tyhle obrázky!

Matějovina


Velikonoční tvoření s dětmi - Perníčky


Letošní Velikonoce jsme se opravdu překonali. Postavili jsme zajduhuláka, nalakovali vajíčka, spatlali berana a dokonce jsme i upekli a pomalovali velikonoční perníčky...


Velikonoční tvoření s dětmi - Zajduhulák


Tuhle zimu jsme sněhuláka postavit nestihli. Buď sníh byl, ale nedalo se z něj stavět, nebo byl a stavět se z něj dalo, ale my chořeli. A když už jsme byli zdraví, tak zase nebyl. Tento týden ale nastala unikátní konstelace sníh-dobrej-žádná nemoc, akorát už nebyla zima, ale jaro. Takže... veselé Velikovánoce! :)


Velikonoční tvoření s dětmi - Netradičně


To vám takhle jednou jdu, když mě v obchodě cvrnkne do nosu krabice. Tedy, nebylo to zrovna do nosu, ale do nohy, protože se válela na zemi, ale i tak to bolelo! No a v té krabici byla spousta holčičích malovátek na nehty za úžasnou výprodejovou cenu pět káčé. Troufám si tvrdit, že všechny dámy zabořené v krabici si laky pořizovaly za účelem, ke kterému většinou bývají určeny, to jenom Janinka musí mít zase něco extra. V momentě, kdy laky uviděla, přesně věděla, že je použije na velikonoční tvoření s potomky. Je pravda, že to u nás během patlání bylo chvílemi jako ve feťáckém doupěti, ale přežili jsme všichni bez úhony :).

Konečně jsem mohla zužitkovat bílá plastová vajíčka, která mi doma ležela několik let ladem...


Jak pejsek s kočičkou pekli dort


To se vám takhle jednou, když Janince zbyly kousky piškotového těsta, krému, ovoce a barevné potahové hmoty, ta dobrá žena rozhodla, že udělá tuze velkorysé gesto a všechny ty dobroty předhodí své drobotině. No dobrá, nebyl to ani pejsek, ani kočička, ale prvorozený s druhorozeným. A taky ten dort nepekli, páč Janinka si své duševní zdraví cení měrou velikou a k celé výrobě děti nepustila. Ono totiž úplně stačilo, že si polotovar pěkně, po svém (s maličkou pomocí), opatlali...

Pididort by se svým zaměřením dal rozdělit na tři části. Prvním tématem byli hadi...

Pro čtyřkolkáře...


Tenhle dortík byl mou dvojnásobnou premiérou. První "poprvé" bylo, že jsem se nechala ukecat a udělala dort na zakázku. Tedy, ukecat není to správné slovo, abych byla přesná, bylo to ukecání doplněné o jemné šimrání prstíkem po mém rameni. Tomu prostě nešlo odolat :).

Na druhé "poprvé" už tak pyšná nejsem, stalo se mi něco, co ještě nikdy ne - nepodařilo se mi zvěčnit celý dort tak, aby byl koukatelný. Dort jsem dokončila v devět večer a předávala ho v sedm ráno, kombinace blbého světla a nemocného aparátku tak způsobila, že vám z něj předkládám pouze kousky.

Virtuálně posílám všem čtyřkolkářům! Nebo traktůrkářům...
Pokud by někdo nevěděl, kdo je čtyřkolkář, nechť čte ZDE :).

Do útrob Země


Edit 8.3.2016 - Pro případné hledače ceckovníku - zde určitě nenajdete to, co hledáte. Chcete-li se dozvědět o ceckovníku něco bližšího, přečtěte si prosím pozorně tento článek. Děkuji :-).


Jak říká můj polovičák, některým záležitostem se musí dát čas "uzrát". Je fakt, že několik měsíců nepřidělané madlo v naší šatně už značně přezrává, ale v principu má pravdu. Dnes tedy dozrál čas na zpracování obrázků z letního výletu a na malou fotoexkurzi do podzemí naší matičky Země, nebo chcete-li do jejích vnitřností, neboť nic jiného mi návštěva Bozkovských jeskyní nepřipomínala :).
Před vyjevenými turisty jsme nasadili čepice, šály a rukavice (nás, horaly, nic nepřekvapí! :)), průvodce nám olepil foťák samolepkou "jakože zaplaceno" a šlo se...


Žitava - město náhrobků


Moje duševní rozpoložení je dnes v takové pohodě, v jaké by byl kněží v místnosti plné pasáků. Náhrobky tak dnes budou docela cajk.

V Žitavě je najdete rozesety po celém středu města, ani není třeba moc hledat. Většina z nich se datuje do 17. století, některé jsou tak ošlehané, že jen díky fantazii přijdete na to, co přesně se na nich nachází. Další omáčky okolo snad ani není třeba...


Dort Angry Birds - čuně :)


Já do lesa šla lovit jélený
měla jsem špatnou mušku
odneslo to prase zélený
sežrat ho dalo fušku!

A ne, vážně jsem nic nepila! :)



A ještě řez, který je tu často vzpomínán a já na to většinou kašlu...

Žitava - město koz


Krasojízda se Žitavou pokračuje...

První zajímavost, která nás v tomto městě zaujala, byly kozy. Hodně koz. A tak od té doby neříkáme "jedeme do Žitavy", ale "jedeme za kozama", což není vůbec daleko od pravdy, protože sebou pokaždé táhneme velký pytel plný kozích dobrot.

Při jedné z dalších našich návštěv nebyly kozy na svém obvyklém místě, ale na druhém konci svého velkého výběhu. Když jsme se k nim konečně dostali, kozy se od nás odtahovaly a chleba nechtěly, což bylo překvapivé, protože minule se o něj porvaly.

Cha! Blonďatá pipina z města záhadu vyřešila... v momentě, kdy od elektrického ohradníku dostala ránu. Jo ták, tak takhle to vypadá! :)