Neveselo, truchlivo

Kdysi jsme bývala vysmátá pracovní tlupa, které nebylo téměř nic svaté. Z prima party nás zbyla třetina a důvodů k úsměvům máme čím dál méně, hojnou měrou k tomu přispívají události, které nejsou veselé ani trochu. Těžké nemoci našich kolegů a kolegyň, z nichž někteří stále bojují, někteří boj vzdali a některé již diagnóza připravila o život, drtící šílené pracovní tempo a požadavky, kdy firma zkouší, co vydržíme, to vše přispělo k tomu, že si každého okamžiku hodného úsměvu vážíme jako toho nejvzácnějšího pokladu. Všichni se snažíme o to, aby těch pokladů bylo co nejvíce, a i když je to někdy hodně těžké, přispívám svou malou troškou do mlýna i já :).

Jestli něco dokáže spolehlivě příchozím vyloudit úsměv na tváři, tak jsou to za mě zaskakující pracovníci...

Muzeum filmových legend

Při našich jarních prázdninových a dovolenkových toulkách jsme cestou na Vysočinu narazili na Muzeum filmových legend v Poděbradech. Tedy, my na něj tak úplně zčistajasna nenarazilli, ale to je vlastně jedno, zkrátka jsme se tam po zralé úvaze a chudší o 750 káčé ocitli. No a tuhle návštěvu, která probíhala asi jako v každém podobně laděném muzeu (velká místnost, spousta vitrín a milion otravných světýlek škodících fotografům), jsme si náramně užili, přičemž jsme ji neopomněli okořenit komentáři od "Tak to se jim fakt nepovedlo..." přes "Vraťte mi vstupný!" až po "To chci!" nebo "To je živý?!".

Exemplářů k prvním dvěma zoufalým výkřikům vás v zájmu vaší duševní pohody ušetřím. Za to vám ukážu pár těch, které, podle mého, opravdu stály za to. A když se na oplátku v komentáři zmíníte, která postava na vás nejvíce zapůsobila, budu jen ráda :).

Příšerkový malinový dort

Ani si nepamatuji, kdy naposledy, jestli vůbec někdy, jsem vám škádlila chuťové pohárky dvěma dortopatlavými články po sobě. V každém případě teď tomu tak je :). Náš osmileťák se nenápadně transformoval do devítileťáka a tento přerod nemohl projít bez povšimnutí, potažmo dortu. Letos jsem si vymyslela lamu z jedné hry, krásnou, fialkovo-modrou, pruhovanou, s třásněmi a osedlanou jako bonus k tomu. Poprvé za mou patlavou kariéru se mi stalo, že mi modelování podle předlohy nešlo, ta lama mě tak strašně prudila, že jsem na ní nakonec rezignovala, a to jak na figurku, tak na mírnější variantu - obrázek s lamou. Když mě Matýsek viděl jako hromádku neštěstí (no vymyslete něco z různých odstínů modré a fialové, že jo?), říká mi:

"Tak udělej třeba příšerkovej dort, ten se povede vždycky a může tam bejt i modrá a fialová."

A jak oslavenec pravil, tak se i stalo. Mohu vám tak představit dalšího malinovo-vanilkového exhibicionistu ze série dortů naháčů :). Protože se mi ale od čtenářů množí dotazy ohledně fází patlání, článek bude nejen koukací, ale také trochu netradiční, neb sem přidám i pár tipů.

Velikonoční dort

Před pár lety jsem se tu pohoršovala nad tím, že mí tři zástupci mužského pokolení jsou, co se týká dortů, zarezlé konzervy. Klidně by to mohla být neforemná hrouda, hlavně, aby byla z piškotu a poctivého vanilkovo-oříškového máslového krému.

Jenže já z boje neutíkám, tak dlouho jsem nenásilnou formou podsouvala synkům variantu malin a lahodného našlehaného krému, až tvárný Matýsek přišel s tím, že by chtěl k narozeninám "vanilkovej a malinovej". Pochválila jsem mu jeho vynikající výběr :) a od té doby oříšky upadly v zapomnění, protože mé milé staré konzervy zjistily, že to bez nich taky jde. Jenže nedávno se sešla zvláštní kombinace okolností, kdy mi zbyla z Vánoc spousta ořechů a k tomu jsem potřebovala spotřebovat potahovou hmotu, které hořelo datum spotřeby. Jsou to tři roky, kdy jsem patlala oříškový dort naposledy, a tak jsem klukům za jejich ústupek, kdy vzali na milost dorty ovocné, želatinové a šlehačkovo-čokoládové, letos připravila malé velikonoční překvapení. Oříškové. Jen si říkám, když u toho tak mlaskali, jestli jsem si na sebe náhodou neupletla bič. A ani jim nevadilo, že původní tuhý máslový krém je nyní našlehaný, lahodný a o dost méně máslový :). Za tento úžasný fígl nikdy nepřestanu děkovat Renušce, pro kterou jsem byla v jejích patlavých začátcích inspirací a které v jejich výtvorech nyní nesahám ani ke kolenům :).

Naháček s vanilkovým piškotem a oříškovo-vanilkovým krémem...

Jak umělec vyoral chybějící obyvatele...

Jednou za čas u mě doma zaklepe na dveře návštěva. Potud by bylo vše v pořádku, milé návštěvy u nás mají dveře dokořán. Jenže tahle se jmenuje Únava, je přebornicí v nezvaných návštěvách, miluje přepadovky, nikdy se předem neohlásí a milá taky zrovna dvakrát není. Většinou zůstává jen den, to si dáme pořádně silný kafe, velký kus cukrem nadupaného dortu, pokecáme jako nejlepší kámošky a ona zase spěchá, k mé veliké úlevě, někam jinam. Nepříjemnou hostitelkou se ale stávám ve chvíli, kdy se Únava změní na neskutečně otravného a vytrvalého hosta, který odmítá odejít a zůstává týden, dva, měsíc... Při poslední takové návštěvě před třemi lety jsem lila klukům místo sirupu do skleniček olej a místo deodorantu použila lak na vlasy. Ani nevím jak se mi jí tenkrát se zbytkem sil podařilo chytit za límec a vyhodit ze dveří. Tvářila se dost kysele, ale svým škodolibým úšklebkem, který ze sebe přitom vyloudila, mi připomněla, že je to mrcha vytrvalá, která z boje neutíká a že se objeví znovu. A taky že jo. Tentokrát se mi jí vypakovat nedaří a ona, vědoma si svého úspěchu, si v obýváku v rohu za křeslem udělala svůj koutek. A vypadá to, že se jí tam náramně líbí a že si tam nějaký čas pobude. Kombinace nevyspání, šíleného pracovního tempa, péče o nemohoucí babičku a mých nových léků, jejichž léčebný účinek má široký dosah a kromě mé bolístky léčí i deprese (co kdyby) a noční pomočování (může se jednou hodit), to vše ke mně tuhle Únavu nalákalo jako vosu na lízátko.

Dotazník II

Milí blogoví přátelé,

po půl roce jsem tu s dalším netradičním článkem a stejně, jako posledně, budu doufat, že se na mě nebudete zlobit, když nepohladí vaši duši, oči ani chuťové buňky. Hádáte-li, že budu pomocí písmenek škemrat o vyplnění dotazníku pro prvorozeného, máte pravdu a vyhráváte neviditelný metál :). Ráda bych vás tedy i tentokrát poprosila o pomoc. Svou prosbu jsem již zveřejnila na FB účtu a teď vám ji předkládám ve stejném znění i zde, protože maminka blogerka, která by mohla rozhodit sítě i jinde, je taková malá výhra, že jo :).

Janinčin příběh...

...aneb proč mi říkají Janinka.

Většině lidí je má blogová přezdívka, která vlastně vůbec žádnou přezdívkou není, šumák. Někteří, a možná jsou tací i mezi vámi, se nad mým blogovým jménem pozastavují. No a pak tu jsou ti, kteří si myslí, že jsem infantilní exhibicionistická blbka, co si tak nechává říkat z pouhého rozmaru. A protože tomu tak není a mě trápí, že to někoho trápí (kecám :)), ráda bych situaci vyjasnila.

Jak už to tak bývá, jméno a rodinu si nevybíráme, což zcela jistě v budoucnu ocení dívenka Análie z Ostravska - a ne, opravdu se nejedná o překlep. Rodiče často dávají svým dítkám jména po sobě či prarodičích a i já se měla stát obětí této rodičovské hrdosti. Jenže jsem těm dvěma nositelům genetických informací asi trochu překazila plány, neb jsem nepřišla na svět s pindíkem, a tak jsem místo Jana po otci vyfasovala variantu ženskou. Základ jsem tedy měla. Ale nic není tak černobílé a naservírované, jak by se mohlo na první pohled zdát. Ještě je tu totiž má polská babička Janina. Toto polské jméno vzniklo paradoxně z českého mužského tvaru Jan a mělo by být novější verzí polského ženského jména Joanna, které se v Polsku poprvé objevilo kolem roku 1399. I když tu novější verzi bych brala trochu s rezervou, neboť mé babičce bude letos 93. Stejně, jako Jana, je i Janina jméno velice tvrdé a já sama ho skounsu v této formě jen od velice mála lidí, jejichž drtivou část tvoří ti, kteří o mé averzi nevědí. Ti, kteří to vědí a přesto toto oslovení použíjí, si jen chtějí seknout drápkem. To se mi ale stalo jen párkrát za život, přičemž do toho nepočítám maminčino "Jano!", které když zaznělo, bylo hodně zle :).

Velikonoční jezevčík

Svátky jara jsou v plném proudu, ptáci řvou, sluníčko svítí, alergici trpí a zapomnětlivé hospodyňky nervózně sjíždí internet a v hojné míře navštěvují můj článek o beránkovi bez formy. A protože já se ze svých chyb poučila a beránčí formy mám pro jistotu hned dvě, mohu vám i letos nabídnout zjevně nikdy nekončící a téměř každoročně se opakující beránčí příběh. Nedokonalost je součástí našich životů a musím přiznat, že letos o sobě dala znát více, než bych si přála. Patlání beránků se totiž trochu zvrtlo. A možná i zvrhlo :). Ono se to má tak...

Mé dvě formy jsou úžasné. Nemusí se vymazávat ani ničím vysypávat, jen se do nich nalije těsto, upeče se a vyklopí. Problém je v tom, že po vyklopení beránků vypadá jako beránek jen jeden. U druhé formy má v poměru k tělu korpus tak maličkou hlavičku, že připomíná ledasco, jen beránka ne. Možná si pamatujete, předminulý rok jsem tento problém vyřešila transformací do velikonočního kohouta. Letos to odskákal jezevčík :).

Operace se zdařila, pacient přežil

Když jsem byla malá a po zimě roztál sníh, chodily jsme s mou mladší sestřičkou hledat poklady. Mezi naše vytipovaná místa patřila úzká ulička za garážemi pod úrovní silnice (těch barevných sklíček, co jsme tam našly!) nebo staveniště bývalého obchodu Plus - v tu dobu jsem začala sbírat zátky od piva (už mě to přešlo :)). Ovšem nejoblíbenějšími místy pro naše pátrací výpravy byly prostory kolem paneláků, obzvláště ty pod balkony. Naše maminka tak vždycky z jara dostala dárek v podobě dvaceti zrezlých kolíčků na prádlo a několika knoflíků, my si zase hodily pár korun do kasičky a vybavily si arzenál korálků, báboviček nebo malých figurek. Na tohle všechno jsem si vzpomněla, když jsme jednou šli s Matějem po cestě, na které stálo něco, co jsme tam prostě nemohli nechat ležet. Už dříve jsme "zachraňovali" kostičky LEGO nebo malé figurky, ale ty se tam vždycky jen tak válely v blátě. Tentokrát to ale bylo jinak, tahle postavička tam prostě jen tak stála a koukala na nás. No nechte ji tam!

Doma jsme figurku vykoupali a začali přemýšlet, jak jí opravit ruku.

Graffiti po xté

Doba je zlá. Už ani ta graffiti nejsou co bývala. Minulý rok jsem narazila jen na čtyři dílka, jejichž výtvarné zpracování bylo hodno pozornosti, skoro to vypadá, že se ten nejlepší sprejer z Jablonce nadobro odstěhoval.

A nebo zdražily barvy.

Matějovy smrťohovory

Smrt a vše kolem ní očima dítěte aneb Matějovy smrťohovory podruhé...

"Maminko, až umřeš, víš, že mě to bude trápit celej život?"

"Až umřu, nejdřív si pohopsám v obláčcích a pak se budu dívat na ty, co jsem nejvíc miloval."

"Mně se strašně stejská po Jarušce, je mi líto, že už ani nevím, jak vypadala. Nemohla bys mi ji nakreslit?"

"Je pravda, že když se vrátíš do minulosti a zašlápneš červíčka, změníš budoucnost?"

"V družině se hejbou hračky. To bude asi Jaruška, jak se na mě chodí dívat."

"Maminko, já o tebe mám starost, že máš pořád zavřený oči, neumírej, ještě tě budu potřebovat!"

"Máťo, já ale neumírám, já jenom spím!"

Kostnice Kutná Hora - Sedlec

O morové epidemii, bez které by kostnice se světově unikátní "výzdobou" nejspíše neexistovala, o nablblých turistech, o kostrách čtyřiceti tisíc obětí moru a válek, o bělení kostí vápnem a o historii kostnice vůbec. Zkrátka od každého kousek... :)

Na počátku všeho byl hřbitov. Podle pověsti na něj v roce 1278 rozptýlil opat Jindřich z místního cisteriánského kláštera hrst půdy z Božího hrobu, kterou si přivezl z Jeruzaléma. Hřbitov se tím stal největší součástí Svaté země ve střední Evropě a vyhledávaným pohřebištěm, místo věčného odpočinku zde nacházeli nejen místní, ale i lidé zpoza hranic. Počátkem 14. století se na hřbitově začal stavět hřbitovní kostel Všech svatých, dvoupatrová kamenná budova, v horním i dolním patře se nacházely kaple, v dolním později vznikla kostnice.

V polovině 14. století české země zasáhla největší morová epidemie v dějinách, odhaduje se, že při ní zahynula třetina až polovina obyvatel zemí Koruny české. Epidemie se nevyhnula ani Kutné Hoře, na hřbitově, který se v té době rozrostl na 35 tisíc metrů čtverečních (což je rozloha cca 4-5 fotbalových hřišť), bylo pochováno 30 tisíc obětí černé smrti, během husitských válek pak přibylo dalších 10 tisíc obětí. V roce 1421 byl kostel zasažen požárem, který v opatství založili husité. Koncem 15. století byla většina hrobů zrušena, ponechán byl jen malý pohřební prostor kolem kostela, který se tam nachází dodnes. Kosterní ostatky byly uloženy ve spodním patře kaple a podle pověsti je zde v roce 1511 vyskládal do velkých pyramid poloslepý mnich.

V tomto stavu kostel i kostnice setrvaly až do roku 1703, kdy začala celková obnova cisteriánského kláštera. Té se ujal geniální český architekt italského původu Jan Blažej Santini-Aichel, který si připsal, i přes svou tělesnou vadu a krátký život, mnoho staveb a přestaveb. Jeho architektonickým stylem byla barokní gotika a v tomto duchu se nesla i obnova hřbitovního kostela, která se netýkala jen samotné stavby, ale i výzdoby. Během let 1708-1712 kosterní pozůstaky znovu uspořádal, mezi jeho realizované návrhy patří kostěné monstrance ve výklencích, ústřední baldachýn a kalichy. Pyramidy z kostí a lebek měly poukazovat na barokní zbožnost a představovaly zástupy čekajících na vzkříšení.

V roce 1784 byl klášter zrušen a jeho majetek odkoupili orličtí Schwarzenbergové, kteří v roce 1870 nechali kostnici upravit do současné podoby. Tu má na svědomí František Rint, řezbář z České Skalice, kterému zadal zakázku kníže Karel III. Schwarzenberg. Podle dochovaných pramenů Rint se svou ženou a dětmi tři roky namáčeli kosti v kýblech s chlorovým vápnem, než se mohl pustit do výzdoby. Mezi jeho výtvory patří kostěný lustr nebo erb rodu Schwarzenbergů, svá díla nezapomněl spečetit podpisem. Z kostí.

Současná podoba kostnice, obzvláště erb rodu Schwarzenbergů, měla být podle některých zdrojů poděkováním za to, že opravu kostnice rod financoval, podle zdrojů jiných zase mělo být dílo oslavou tohoto rodu. Tím by se ale zcela odchýlili od původního duchovního záměru kostnice z období baroka.

Současná podoba kostnice je jednou stranou nazývána jako "šokující, pobuřující, nechutný, děsivý, nemorální, bizarní, makabrózní, morbidní a neuctivý kýč", strana druhá jí oponuje a používá výrazy jako "kouzelné, úchvatné, velkolepé, jedinečné, úžasné, ohromující a mystické umělecké dílo". List The Irish Times ve své cestovní rubrice dokonce kostnici zařadil mezi pět nejstrašidelnějších míst na světě. A jak to vidím já, úplně obyčejný smrtelník?

Jestli je tu něco nemorální a pobuřující, tak (kromě kostěného podpisu, který nějak nemohu skousnout) to jsou turisté, kteří mají nutkavou potřebu pořídit si "selfíčka" s těmi, kteří se již nemohou bránit. Také si nemyslím, že by pozůstatky mrtvých a lebky poskládané do pyramid měly jako primární účel ve své době kohokoliv šokovat. No a když rozeberu achající z druhého tábora, jestli na mě nějak působí ostatky čtyřiceti (někde je uváděno až šedesáti) tisíc obětí epidemií moru a válek, pak rozhodně nepoužiji slovo "kouzelné či úchvatné". Mou návštěvu kostnice provázel jen jeden pocit, který jako by z duše mluvil latinské mravní zásadě "Memento mori", tedy "Pamatuj na smrt". Necitíla jsem chlad ani strach, ve chvíli, kdy se přede mnou vynořily hory ostatků, z nichž mnohé lebky nesly známky smrtelného válečného zranění, jsem si uvědomila, jak malinká jsem, jak je život pomíjivý. Když jsem sbírala podklady pro tento článek, narazila jsem v souvislosti s kostnicí na zajímavý citát a nemohu jinak, než s ním souhlasit. Jako by ti mrtví říkali "Čím jsi ty, byli jsme i my, čím jsme my, budeš i ty".

Při návštěvě jsme měli štěstí, díky všednímu dni mimo sezónu jsme byli ušetřeni davu turistů. A ti, kteří tam byli, se chovali (až na selfie výjimky) potichu a s pokorou, atmosféra se nesla v duchu pietním. Pokud někdo fotil, pak dle pokynů, bez blesku.

Navštívíte-li někdy tuto stavbu, jež v posledních letech procházela a stále prochází rozsáhlou rekonstrukcí, po pravé straně od vchodu kostnice jsou nenápadné schody nahoru. Mnoha lidem tato drobnost unikne, díky tomu se ale připraví o příjemné prostředí kaple v prvním patře a o dokumenty a povídání o vzniku kostnice.

Průduch v jedné z pyramid

Růžičkový a lamí dort

"Maminko, já bych s tebou chtěl něco tvořit..."

A maminka, rozněžnělá, že už je ta drobotina na dobré cestě k uzdravení, řekla... "Ale to víš, že jo, broučku, a co by to mělo být? Řekni si cokoliv!"

"Tak třeba dort!"

Budu si muset zapamatovat, že slovo "cokoliv" mám používat jen při plném vědomí a v krajní nouzi :).

Matýskův lamí pididort :)

Autorský klub - znovu nalezené rubriky a články

Aneb někdy není vše ztraceno tak, jak by se na první pohled mohlo zdát...

Nad vznikem tohoto článku jsem uvažovala už nějakou dobu a protože mi právě skončila dovolená a já jsem báječně odpočatá a naladěná (prezidentské apartmá ve čtyřhvězdičkovém hotelu se soukromým wellness je zkrátka prezidentské apartmá ve čtyřhvězdičkovém hotelu se soukromým wellness :)), rozhodla jsem se v návalu skvělého rozpoložení nápad realizovat dříve, než mě to při pracovním nasazení zase přejde. A o co jde? O zdánlivě ztracené články a rubriky dříve věhlasného, dnes skomírajícího, Autorského klubu. Tedy, ony ty články nebyly ani tak ztracené, jako smazané, jenže Standa nevěděl, že někteří z nás vědí, že existuje šance, jak je zase najít :). Tímto děkuji milé K., která mě svým komentářem u posledního článku AK k sepsání nevědomky dokopala.

Sériový vrah, epizoda druhá

"Mami, chtěla bys být raději v kleci...

...za á, se žralokem,

...za bé, se smrtelně jedovatým pavoukem,

...nebo za cé, se sériovým vrahem z roku 1926?"

"???"

"Přece za cé! Vrah už je moc starej a slabej na to, aby ti ublížil!"

Petržel

Bývala jsem ideálem krásy

pro ty mý hustý zelený vlasy

Všechny řádky petrželí

mi to háro záviděly

A pak

Když ze země mě tahali

holou hlavu mi nechali

Pryč jsou časy tý zelený patky

na hlavě zbylo jen číro krátký

Bývala jsem ideálem krásy

pro ty mý oči a dlouhý řasy

Všechny řádky petrželí

kukadla mi záviděly

A pak

Když ze země mě tahali

jedno oko mi servali

Pryč jsou časy těch překrásných očí

nikdo se za mnou dnes neotočí

Někdo by řekl, že není to fér

že život můj je jako černej tér

Já si to myslela taky

Viděla jsem jenom mraky

A pak

"Pojď ke mně, krásko" ona mi řekla

a já jak vařená mrkev změkla

Mám prý být hrdá na kouzelný nos

jsem šťastná, že padl na mě ten los...

Sériový vrah, epizoda první

Matějova samomluva cestou ze školy nemívá pokaždé příčinu v tom, že bych jeho veletoky myšlenek ventilované hlasivkami do éteru ignorovala. Někdy to bývá prostě jen proto, že mi dojdou slova. Jako tuhle minulý týden...

"Mami, začal jsem rychle běhat. Dneska jsem běžel tak rychle, že jsem úplně všechny předběhl! A víš jak jsem to dokázal? Představoval jsem si, že za mnou běží sériový vrah!"

Chci dovést jídlo!

"Dobrý den, chtěla bych si objednat pizzu. Boloňskou s extra porcí papriček navíc. Kdy mi pizzu přivedete?"

"Snad přivezete, ne?"

"No to ne, na internetu píšete, jestli chci jídlo dovést. No a já chci!"

"My jídlo ale jenom rozvážíme..."

"To je ale klamavá reklama! A já se tak těšila!" :)

Vyhřívaná zastávka

Jablonec je, bez jakýchkoliv diskuzí, zapadákov. V neděli na náměstí je prázdno jako v krůtím mozku a většina lidí v naší zemi ani netuší, kde Jablonec leží, případně že vůbec existuje. Pravda, občas se dostane do povědomí širší veřejnosti, naposledy to bylo třeba propuštěním Kájínka z naší věznice, nicméně jinak to většinou bývá v souvislosti s nudnou sněhovou kalamitou. Ale zpátky k tomu zapadákovu. Když napadne sníh, platí to o našem městě dvojnásobně. A přesto tu v zimě najdete místa, která, i když jsou pod širým nebem a poctivě na ně chumelí, zasněžená nejsou nikdy. Těmi místy jsou tramvajové zastávky a rozhodně nejsou pod sněhem z důvodu, že by si je vzala do parády četa technických služeb. Je to tím, že máme zastávky vyhřívané! Jen málo se o tom ví a já myslím, že je veliká škoda o takovém unikátu nemít ani ponětí...:)

Světice...

...aneb etuda z Procházkovic života.

"Moje máma je náhodou světice, ta má přímou linku na Boha!"

"Jo? Tak proč s ní už několik let nemluvíš?"

"Protože má pořád obsazeno!" :)