Svícen z PET lahví

Tak si říkám, že je něco špatně. Z Facebooku se na mě ze všech stran valí barvičkově vytuněná panoramata s názvy "Pohádkový podzim v Kanadě", "Kouzelný podzim v Irsku" nebo "Překrásný podzim v Austrálii" (i když tam v září zrovna začalo jaro), které autoři neopomněli doladit bambilionem sladkých barevných srdíček, ze kterých, kdyby mohly, i zuby by se mi zkazily. A co třeba takový dechberoucí podzimní snímek z Jablonce, ten už jste na sociálních sítích viděli kolovat? Jasně, že neviděli, letošnímu podzimu v mém kraji totiž vládne královna hnědi a jejích padesát tisíc odstínů služebníčků.

Tento rok tedy nastala situace, kdy selhal plán A - tedy příroda sama, a nastal čas na plán B - udělat si podzimní atmosféru doma. Zadání bylo jasné - světlo plus barvy, na řadu tedy přišel opět svícen. A protože jsme už dlouho nic nevyráběli z PET lahví, jejichž zásoba se mi v mé tvořící skříni po letní dovolené povážlivě rozrostla, pustili jsme se do nich.

Nejprve jsme si umotali korálky (návod ZDE).

Podzim jaksepatří

Futeř, lijavec, bláto, louže, tlející listí, šedivo, mlhavo, zkrátka podzim jako z učebnice. Tak ať to máme kompletní, ještě trochu depresivních obrázků by to chtělo.

"Liberecké dřevosochání"

Podzimní svícny

Podzim, listí, barvy, světlo svíček - my na těch skleničkových svícnech prostě ujíždíme. Tentokrát tedy méně kecavě a více obrázkově :).

Malováno prsty, štětcem, nehty :)

Použitý materiál - skleničky od jogurtu nebo marmelády, tempery, spadané listí, lepidlo Herkules na konečné přetření výrobku - není nutné, ale prodlužuje životnost svícnu

Večer jsou svícny příjemnou hřejivou dekorací...

Futurama dort

Během tří týdnů se s narozeninovými dorty u nás doma roztrhl pytel a musím přiznat, že souběžně se zaměstnáním, brzkým ranním vstáváním a nečekané změně z relativně pohodového termínu oslavy na termín šílený šibeniční je pak takové patlání docela vopruz. Pokud znáte taková ta roztomilá videa, ve kterých malinké děti usínají při jídle, chůzi, na nočníku a tak, nebude pro vás problém si představit, jak jsem vypadala já, když jsem večer před oslavou modelovala motiv. Podle toho pak vypadal i výsledek...

Ještě, že mě čeká další dort až v únoru, do té doby se snad moje mozkovna z té nechuti k patlání vzpamatuje.

Dort pro babičku

Moje babička je tvrdohlavá jako mezek. Většinou se její paličatost vyskytuje v přijatelné formě, ovšem jednou do roka téměř s jistotou zaperlí tak, že to i nás, zkušené a situace znalé, překvapí (třeba když tajila svou slepotu). Nejinak tomu bylo i letos, kdy babička oslavila krásné kulaté narozeniny, které už by byly hodny oslavy. Jenže babička jakoukoliv slávu odmítala, dokonce i jen náznak oslavy nepřipadal v úvahu, stejně jako dárek hodný jubilea.

"Babi, co bys chtěla k narozeninám?"

"Janinko, nic, vždyť já všechno mám..."

Jak nečekané!

"Babi!"

"No tak jo, jedna věc by tu byla, víš, já už strašně dlouho postrádám pilníček na nehty, tak ten bych si přála."

"Dobře babi, dostaneš pilníček. A teď to zkus ještě jednou a lépe."

"Dobře, podívej, já jsem si minulý rok koupila čepici a chtěla bych si k ní uplést šálu ve stejné barvě, tak kdybych mohla dostat dvě klubíčka vlny..."

Chápete už, jak to s ní mám těžký? Přemluvit jí k oslavě? To bych spíš naučila balvan vyšívat!

"Víš co babi? Tak jo. Dostaneš pilníček a klubíčko. A my ti přijdeme popřát jen tak. A nic nechystej."

Víte, ona ta paličatost se u nás dědí ob generaci. Babi ji má po svém dědovi Matějovi (ano, to je ten anarchista a buřič), no a po babičce ji mám zase já. Stejně, jako obličej bez vrásek a počínající pleš. A tak jsme šli tedy babičce popřát. Jen tak. S pilníčkem a klubíčky (orchidej a obraz vnuků na plátně byl jako bonus). A taky s dortem. Protože o tom, že by nechtěla dort, nepadlo ani slůvko!

A i když je babička někdy tvrdohlavka umíněná, moc ji miluju.

Udělala bych pro ni všechno.

Jen kdyby chtěla.

A zase ty korálky...

Vždy, když mi bylo ouvej, nedokázali zmírnit můj smutek lidé (i když se o to opravdu snažili), ale korálky. Marně přemýšlím, proč zrovna ony, možná že jemná manipulace s tak drobnými předměty nutí člověka soustředit se jen na ně a na bolavé myšlenky tak není místo.

Naposledy mi tahle drobotina pomohla o letošních prázdninách, kdy po dlouhé a zlé nemoci zemřela má nejmilejší přítelkyně. Mé kroky tak opět vedly do světa korálků a tentokrát neplakala jen má peněženka.

Musím ale uznat, že se ty potvůrky snažily dělat svou práci poctivě, pozornost odváděly, jen co je pravda. Šmodrchaly a trhaly mi lanko, lámaly jehly, řadily se do špatného vzorku, dokonce se jedna z nich obětovala, když se těsně před dokončením rozpadla a já tak musela začít znovu od začátku. Jo, na tyhle terapeuty zkrátka nedám dopustit :).

Když dva se rádi mají...

...aneb po tůze dlouhé době korálky v akci. Doslova :).

Mimozemský dort

Měl to být úplně ten nejobyčejnější dort, jaký si dovedete představit. V rychlosti spatlaný kulatý naháček máslák bez potahovky, višněmi proložený, vanilkou ovoněný, třemi kvítky ozdobený. Prostě takový dort, kterým není třeba se nikde chlubit, protože jsou na něm vidět všechny nedostatky. Jenže! Dáte-li dětem do ruky zbytky potahové hmoty, rázem se nemastný neslaný rádoby romantický dort změní v neobyčejnou mimozemskou krajinu plnou divokých květů, červohousenek a jednookých příšerek...

Prázdninově obrázkově

Počátkem léta jsem dostala nápad, že bych mohla dětem ukázat, kde jsem jako dítě každý rok trávila prázdniny. A jak mě to tak napadlo, tak se taky stalo. Jako neřidič bez auta to bylo trochu komplikovanější, ale nakonec jsme těch 554 kilometrů a 14 hodin cesty zvládli bez újmy. A tak jsem mohla klukům dopřát netradiční prázdniny v lehce bojových podmínkách na místě, kde se posledních třicet let zastavil čas, kde narazíte na souseda max. jednou za týden (letos jsem nepotkala nikoho), kde je voda pokladem a kde to krásně voní senem a obilím. Je to místo, kde si nemusíte hlídat čisté nehty ani pověst a směle můžete stavět bunkr, patlat blátový dort, chytat žáby, máchat si nohy v žabinci a jíst kradenou mladou kukuřici.

Ách jo, stejská se mi už teď.

Cesta, která tě vždycky dovede tam, kam má...

Nová fasáda

Když něco miluješ tak moc, že se toho nechceš za žádnou cenu vzdát...

Když šňupu hlínu...

Když zrovna nečučím, kde co lítá, ryju nosem v zemi. Když se zadaří, někdy z toho šňupání hlíny a přežvykování trávy, mechu, klacíků či borůvčí vyleze něco koukatelného... :)

Když vzhlížím vzhůru...

Když jsem byla malá, šlapala jsem si na špičky a zakopávala o ně i na rovině. Maminka mi vždycky říkala, ať nečučím, kde co lítá a raději dávám pozor, kam (na co) šlapu. Moc jsem si z jejích mouder nevzala, zakopávám pořád a pod nohy se většinou taky nekoukám (výjimkami jsou jarní tání spojené s akcí "odkrývání psích pokladů" a koberec posetý kostičkami LEGO v dětském pokojíčku). No a hlavně pořád čučím, kde co lítá :).

Dort Bart Simpson pro prvňáčka

Připadá mi, jako by to bylo včera, kdy jsem na svém prvním blogu psala o malém teroristovi, co se má brzy narodit (článek, který mi bylo líto smazat je k případnému nahlédnutí ZDE). Jenže je to k neuvěření, ale ono od té doby uplynulo přes sedm let. Ano, prvňáčkovi už je sedm a v článku o teroristovi jsem se skutečně nemýlila, když jsem napsala, že nám dá ještě řádně zabrat :). Možná je to i tím, že prvorozený je o 7 let starší a starší brácha je holt starší brácha. Sedm let věkového rozdílu se šmahem setřelo a já někdy nestačím zírat, proč mám doma místo jednoho rovnou dva puberťáky. Každý z nich je úplně jiný a přeci jsou v lecčems stejní - za zmínku stojí třeba jejich láska ke spratkovi Bartovi a jeho nevycválanému obtloustlému tatíkovi Homerovi. Inu, alespoň vím, co jim plácnout na dort :).

Na návštěvě mezi exoty

...aneb jak píšu článek o koze, i když jsem chtěla o voze...

Ve zkratce - v tom původním jsem se vám chtěla pochlubit a udělat malou reklamu filmu (a sobě), ve kterém jsem dostala malou roli (spíš štěk) manželky bosse Mrázka a který měl přijít do televize příští týden. Chtěla jsem vám přiblížit atmosféru natáčení, která byla skvělá a místy hodně napínavá - třeba když jsem musela ukrást dokumenty z manželova kufříku nebo když jsem se snažila dostat ze zamčené hořící chaty (kam mě zavřel Mrázek!). Takže jsem to všechno naťukala do článku a těšila se, jak se tu ze mě všichni posadíte na zadel a jak si užiju svou chvilku slávy, když v tom jsem se... probudila.

Být celebritou mi zkrátka není přáno a už ani na ten hokej se před spaním dívat nemůžu. Snový rozepsaný článek tak nahrazuji reálnou návštěvou botanické zahrady, která byla skoro stejně vzrušující, jako to "natáčení" :).

Nejsem znalcem všeho, co na naší planetě roste, neachám nad každým lístkem a kvítkem půl hodiny a přesto tam chodím ráda. Odreagovat se, zrelaxovat, v zimě nahřát kosti v tropickém deštném pralese a pokud někde strávím delší dobu, pak je to místnost s akvárii a jezírkem.

Jablonecké graffiti

Taková obyčejná nedělní procházka, kdy se vám do cesty připletou dvě legální plochy pro graffiti. Tak mě napadá, že paní učitelka z gymplu na třídních schůzkách říkala něco o tom, že děti potřebují nově vymalovat třídu a že by to chtělo nějak oživit... :)

Velikonoční kohout

Minulý rok po Velikonocích mi do pečícího arzenálu přibyla jedna beránčí forma. Tu vysněnou oranžovou už jsem doma sice měla (po patáliích s beránkem bez formy jsem následující rok zareagovala u výlohy domácích potřeb mnohem svižněji), ale kolegyně v práci mi ji doslova vnutily, prý jde do poslední fáze výprodeje. Na první pohled byla kvalitní, ale maličká, na druhou stranu za celou jednu korunu českou - no neberte to. A udělala jsem dobře, formička se mi po roce bohatě odvděčila a vnesla do velikonočního pečení netradiční styl a notnou dávku vzrušení. Po vyklopení z formy se totiž hotový výtvor z pohledu z boku podobal spíše spokojenému štěněti a při pohledu zepředu zase kohoutovi.

Stačilo ale trochu čokoládové polevy a lentilek a moje rozčarování bylo to tam. Aneb jak se říká, darovanému koni/beránkovi/kohoutovi na zuby/zobák nekoukej :).

Velikonoční zažehlovací korálky, kuře zabiják a tak...

K tomu, abych poznala, že se blíží Velikonoce, od jisté doby kalendář nepotřebuji. Stačí mi TOPlist a statistika čtených článků, která mi cca dva měsíce před velikonočními svátky řekne, že se právě odstrojily poslední vánoční stromky, ozdoby schovaly do sklepa, zbylé cukroví narvalo do mrazáku a že jsou teď v kurzu svátky jara. V tuto dobu u mě hledají návštěvníci vše, co se týká falešného patchworku.

Že je asi měsíc před Velikonocemi poznám podle stoupající návštěvnosti u článků s velikonočními nápady a u rubriky tvoření s dětmi, častými návštěvníky tu jsou zaměstnanci škol a školek.

No a nakonec, to, že Velikonoce mlátí na dveře, poznám týden předem s jistotou stejnou, s jakou se mohl spolehnout na svou ruku Divokej Bill. V tuto dobu je totiž enormní zájem o článek Velikonoční beránek bez formy, což těší hlavně moje ego, které mělo po příhodě s formou na beránka hodně velké bolení :).

Tento rok ale formu na beránka mám (hned dvě, pro jistotu), falešný patchwork mě už nějakou dobu míjí obloukem a tak jediné, čím můžu letos přispět k tématu Velikonoc, jsou zažehlovaná vajíčka, která jsme vyráběli s chorým dítkem.

Hned na začátku se tvoření trochu zvrhlo, původně roztomilé kuřátko získalo po zažehlení vražedný pohled a protože vajíčka nebylo to jediné, co jsme vytvářeli, prvorozený hned věděl, čím kuře dozdobit...

Můj školní deníčku VII.

O psaní a tak

Matýsek moc rád píše. Sice jsem tu slibovala, že na gramatice a stylu zapracujeme, ale nějak se nám to nedaří. Nevím, čím to je, ale když má to dítě s tužkou mejdan, nemá zábrany :).

Vzkazy a dopisy, to je jeho...

Retušovaná prababička

To se vám takhle jednou zase hrabu v historii, protože Státní oblastní archiv Praha překvapil a zveřejnil nově zdigitalizované matriky, na které čekám už čtyři roky. Blaženě se rochním ve virtuálních listech papíru, libuju si, jak mi to jde, blížím se k vytouženému cíli, když v tom... Vysněné stránky, o kterých stoprocentně vím, že je na nich můj hledaný a veledůležitý zápis, tam nejsou! Prostě a jednoduše je někdo vyškubl, sežral, stopil, propil a vytočil tak budoucí generace lačné po hledání předků. Můj vytřeštěný pohled a třesoucí se ruka ukazující na neexistující stránky, to vše přímo vybízelo polovičáka prohodit "To nasere, co?".

To teda jo.

Malování prsty

Když máte pocit, že vám musí každou chvíli prasknout žíla a že tu drobotinu asi brzy roztrhnete vejpůl, prodýchejte to, usaďte se s dítky ke stolu, sáhněte po barvách, namočte si do nich všichni prsty a vybijte si vztek na čtvrtkách. Nakonec zjistíte, že trhat děti vejpůl byl vcelku nerozumný nápad a že to jsou docela fajn parťáci :).

Na malování prsty (a chvílemi i nehty) jsme použili obyčejné temperové a metalické barvy v kelímku (oboje po 30 kačkách v Kauflandu), protože se domnívám, že barvy prstové jsou pouze předražený marketingový trik. Dobrým pomocníkem byly vlhčené ubrousky, do kterých jsme si prsty otírali - mrzí mě, že jsem na konci neudělala fotku i těm ubrouskům, byla to hotová umělecká díla!

O inspiraci jsme nouzi neměli, Smrtelné historky, díl "Antonio Cacto" nás naladil na kaktusy, díl "Maják" zase na stromy. A bavili jsme se u toho moc, nikdy bych nevěřila, že malování prsty bez štětců a vody je tak intuitivní a jednoduché :).