Do útrob Země

Edit 8.3.2016 - Pro případné hledače ceckovníku - zde určitě nenajdete to, co hledáte. Chcete-li se dozvědět o ceckovníku něco bližšího, přečtěte si prosím pozorně tento článek. Děkuji :-).

Jak říká můj polovičák, některým záležitostem se musí dát čas "uzrát". Je fakt, že několik měsíců nepřidělané madlo v naší šatně už značně přezrává, ale v principu má pravdu. Dnes tedy dozrál čas na zpracování obrázků z letního výletu a na malou fotoexkurzi do podzemí naší matičky Země, nebo chcete-li do jejích vnitřností, neboť nic jiného mi návštěva Bozkovských jeskyní nepřipomínala :).

Před vyjevenými turisty jsme nasadili čepice, šály a rukavice (nás, horaly, nic nepřekvapí! :)), průvodce nám olepil foťák samolepkou "jakože zaplaceno" a šlo se...

Žitava - město náhrobků

Moje duševní rozpoložení je dnes v takové pohodě, v jaké by byl kněží v místnosti plné pasáků. Náhrobky tak dnes budou docela cajk.

V Žitavě je najdete rozesety po celém středu města, ani není třeba moc hledat. Většina z nich se datuje do 17. století, některé jsou tak ošlehané, že jen díky fantazii přijdete na to, co přesně se na nich nachází. Další omáčky okolo snad ani není třeba...

Dort Angry Birds - čuně :)

Já do lesa šla lovit jélený

měla jsem špatnou mušku

odneslo to prase zélený

sežrat ho dalo fušku!

A ne, vážně jsem nic nepila! :)

A ještě řez, který je tu často vzpomínán a já na to většinou kašlu...

Žitava - město koz

Krasojízda se Žitavou pokračuje...

První zajímavost, která nás v tomto městě zaujala, byly kozy. Hodně koz. A tak od té doby neříkáme "jedeme do Žitavy", ale "jedeme za kozama", což není vůbec daleko od pravdy, protože sebou pokaždé táhneme velký pytel plný kozích dobrot.

Při jedné z dalších našich návštěv nebyly kozy na svém obvyklém místě, ale na druhém konci svého velkého výběhu. Když jsme se k nim konečně dostali, kozy se od nás odtahovaly a chleba nechtěly, což bylo překvapivé, protože minule se o něj porvaly.

Cha! Blonďatá pipina z města záhadu vyřešila... v momentě, kdy od elektrického ohradníku dostala ránu. Jo ták, tak takhle to vypadá! :)

Žitava - město duchů a očí

Možná znáte to divné šimrání, když stojíte poprvé v cizím městě a jste si naprosto jistí, že tady už jste určitě někdy byli. Přitom ale víte, že tomu tak být nemůže a váš realisticky uvažující mozek se snaží umlátit vaše srdce syrovými argumenty. No a přesně tenhle úžasný pocit (to šimrání, nikoliv mlácení :)) jsem měla já, když jsem minulý rok prvně navštívila Žitavu, město, jehož vznik se datuje do počátku třináctého století a které se počtem historických objektů na metr čtvereční řadí zaručeně na přední příčky nejspíš neexistujícího žebříčku. S odstupem času (a po třetí návštěvě) mohu říct, že mě tohle město naprosto ohromilo a uchvátilo. Možná je to i tím, že mé znalosti historie hravě pokoří i tři dny chcíplá myš a že jediná historie, která mě zajímá, je ta v mém rodokmenu a v mém internetovém bankovnictví.

Jako první vám představím místo, které mne k sobě už zdálky vábilo, ze kterého jsem měla "ošimrané" snad všechny vnitřnosti a od kterého jsem se nemohla odlepit.

Plody korálkové terapie

Když jsem naposledy psala o mé staro-nové korálkové lásce, netušila jsem, jak moc silná je a jak moc mě chytne. Jak jinak si vysvětlit, že jsem za celou tu dobu nevytvořila nic jiného, než náušnice a to v množství větším, než velkém? Tohle asi dokáže jen beznadějně zamilovaný blázen. Nebo ten, koho přestaly bavit diamanty v uších :).

Tvoření šlo krásně od ruky, o to horší bylo výsledky zdokumentovat. Fíkus se zdál být ideálním modelem, ale jen do chvíle, kdy jsem na něj navěsila čtvrtinu náušnic a zjistila, že další se tam už prostě nevejdou...

Pididort

Bezoříškový minidortík, který jsem spatlala tentokrát, byl, stejně jako minidort v roce minulém, určen pro alergickou tchyni. Oproti tomu loňskému, který jsem vyráběla díky mé neskonalé dobrotě a soucitu s alergikem, byl tento vytvořen se speciálním záměrem, který měl za úkol zjistit, zda se skutečně tchyně bojí, že jí chci otrávit :).

Od akce "Sektářský tábor" si během svých návštěv u nás nikdy nevzala do úst nic, co jsem připravila a pokud výjimečně ano, tak to bylo něco, co jedl i někdo jiný. Nikdy nechtěla žádný čaj, kávu, maximálně vodu a tu si nenechávala přinést, ale sama si jí nalévala z vodovodu do jí přinesené PET lahve. Když se to stalo jednou, podruhé, nepřikládala jsem tomu pozornost, ale ono se to pokaždé opakovalo. A tak jsem vymyslela ďábelský plán vytvořit pididort jenom pro ní. Původně jsem jí chtěla koupit kousek dortu bez oříšků z cukrárny, ale tenhle pokus byl více, než lákavý.

Nevypadalo, že by byla kdovíjak nadšená, rozhodně ne tak, jako v roce minulém. Což mě vlastně ani nijak nesejří, protože mi příprava dortíku sebrala z mých hodin života všehovšudy dvacet minut. Pak poprosila, zda bychom jí mohli dort vyfotit, což jsem učinila a ona poté naporcovaný dort nabízela ostatním. Všichni se ale vrhli na ten oříškový a tak, po chvíli váhání... kousek snědla. Byla jsem z výsledku pokusu zklamaná. A pak, kdo je tu paranoidní! :D

Dort Abe

A je tu únor, další narozeniny a další patlání. Tentokrát jsem dostala za úkol vytvořit dort s tvorem, který nese jméno Abe. Se známým Lincolnem toho má ale ten můj společného pramálo, možná snad jen to, že jejich obličeje působí poněkud strašidelněji, než bývá obvyklé.

Abe je herní postava z herní plošinovky Oddworld: Abe's Oddysee. Máme ho doma všichni moc rádi a tak není divu, že se potomkové shodli a svorně navrhli jako sladké překvapení pro živitele rodiny právě jeho. Originální ksichtík k nahlédnutí a případné porovnání s mým výtvorem ZDE.

Rozdílů a nedostatků najdete bambilion, ale budiž mi omluvou, že byl plácaný v časové tísni, za to ale s láskou :).

Korálková terapie

To se tak jednou stalo, že jsem se ocitla ve stavu téměř hodném zasebevraždění. Ale protože jsem byla holka silná a relativně rozumná, rozhodla jsem se přestat snídat, obědvat i večeřet prášky na nervy a naordinovala si léky ve formě mnohem přijatelnější. Byly sice také kulatého tvaru a krásně (až jedovatě) barevné, nicméně v sobě měly něco unikátního, co pilule na nervy rozhodně neobsahovaly. Díru.

A tak jsem v každé volné chvíli ty malinkaté laciné skleněné nesmysly navlékala a kombinovala, až se moje mozkovna vyčistila a uklidnila. Já nevděčnice na ně ale, protože jich již nebylo třeba, postupem času zapomněla. Naprosto nečekaně si však ke mně po letech našly cestu znovu. Asi se jim moc stýskalo, protože nasadily těžký kalibr, žádné sklo nebo plast, rovnou nádherné polodrahokamy. Nejsem tvor marnivý, ale... Tak jo, žádná omáčka okolo, zkrátka mi padly do oka a já se zamilovala :).

A tak třikrát hurá korálkům! To jim vděčím za svojí duševní pohodu a za začátek tvořivě-patlavé éry, která mne už léta provází. Takže ještě jednou, díky vám! :)

Divnodivná procházka

Jednoho dne, v jednom městě, v jednom centru, jsem objevila hodně divoký trojúhelník. Na jednom jeho vrcholu stála ta největší podivnost, jakou jsem kdy viděla. Na první pohled obyčejný vybydlený dům se na pohled druhý změnil ve squat s téměř hororovým osazenstvem. O nože, vidličky, dráty a kusy končetin tu vskutku nouze nebyla.

Kolik "členů domácnosti" tam vidíte?

Holkynis playminius

Kdysi o mně byla napsána tato krásná slova:

"Zástupkyně druhu holkynis playminius (holka hrající) zapsaného v červené knize, takže ve hrách střílet jen se zvláštním povolením."

Volně přeloženo - hračička. A jak se takový druh pozná? Třeba podle dárků pod vánočním stromkem. Nejsem nikterak náročná, stačí mi nějaký zimní pobyt all inclusive u moře kdesi v exotice. Ale protože ten dalšího čtvrt století do splacení hypotéky čekat vskutku nemůžu, spokojím se s málem. Potěší mě úplně obyčejný měkouš alias bačkory nebo povlečení a cokoliv, co jde číst, s čím se dá hrát, z čeho se dá tvořit, případně co se dá poslouchat, či na co se dá koukat.

Letošní Vánoce se nesly v duchu naštvaných ptáků a LEGA. A ani tentokrát se Štědrý den neobešel bez tradičního tejrání pomerančů...

Spolek invalidů aneb "Bylo nás pět"

Sněhobílé svinstvo II.

Povím vám, pěkně jsme po loňské zimě-nezimě zparchantěli. Dřív, když napadlo půl metru sněhu přes noc, nikoho to nepřekvapilo, vzali jsme lopaty, trochu si zanadávali a přizpůsobili se. A teď? Napadne půl metru a všichni se můžou po...kakat. Já taky. Sníh nesnáším a kdyby bylo na mně, mohl by napadnout na Štědrý den a den druhý zase roztát. Moje tajné naděje se upínají na víkendovou oblevu, ale zatím jsem, díky předchozím zkušenostem, jen opatrně nadšená.

Možná článek vypadá, vzhledem k mé sněhové nesnášenlivosti, trochu masochisticky, ale jeho vznik je prostý - je speciálně vytvořený pro Vendy a jí podobně stižené, kterým se sněhová nadílka vyhýbá obloukem a kterým se po něm stýská :). Obrázky jsou čerstvé, sněhu mám do půlky kolena, tedy měřeno přesně 51 cm. Takže, líbí-li se vám obrázky a sníh vám chybí, klidně si pro něj přijeďte a všechen si odvezte!

A na závěr snad jen bonmot mé přítelkyně na FB:

"Sviť sluníčko jasným světlem, rozpusť ten hnůj tím svým teplem!"

Dědeček

Můj dědeček byl odjakživa expert. Ačkoliv jsem ho neznala, z vyprávění vím, že byl odborníkem na ženské pokolení (babička říká kurevník) a na to, jak přijít v den výplaty domů bez koruny (babi říká ožrala). Taky byl expertem přes sňatky (babi říká děvkař) a přes plození potomků a jejich následný výmaz ze své mozkovny (babi říká nezodpovědný hajzl). Jeho odborných způsobilostí bylo asi mnohem více, ale co se týká mě, soukromě jsem ho pasovala na experta v zametání stop, protože to, jak mi házel (při mé snaze dopátrat se svých kořenů) i po své smrti klacky pod nohy, bylo naprosto unikátní.

Všechno začalo jednou velikou dědečkovou chybou - nakrknul babičku. Asi hodně, protože se s ním, i když to byl sakra elegán, rozvedla. Od té doby byl osobou zapovězenou a nikdy se o něm nemluvilo, což by mi asi normálně nevadilo, kdybych se nerozhodla vyplňovat prázdná políčka v rodokmenu. No a když chcete něco vypátrat a nikdo vám nechce nic říct, to je potom sakra těžký. Ale už jsem to tady jednou psala (ty zatracený sudičky), přeleze nepřelezitelné, podleze nepodlezitelné. A tak jsem začala pátrat. A pátrala bych dodnes, kdyby se náhodou moje maminka náhodou nezmínila, že vlastně hledám někoho, kdo neexistuje.

Vánoční tvoření s dětmi - PETšiškostromeček

Aneb patlání do třetice a neplánovaně naposledy, anžto nestíhám, chořím a hořím, a když nechořím, tak (peču)ju, abych pak zase chořela. Už aby bylo léto.

Když jsme vyráběli korálky z PET lahví, byly mi kladeny dotazy, co s nimi dál zamýšlím. Od začátku jsem věděla, že půjdou na stromeček. Na šišku. PETŠiškostromeček.

Jedna divočina...

Vánoční tvoření s dětmi - Dubánci

Pod dubem, za dubem

měla jedna dvě

červená jablíčka...

Tedy přesněji, nebylo to ani pod dubem, ani za dubem. Bylo to pod fíkusem...

Vánoční tvoření s dětmi - Koule z flitrů

Bylo by hloupé porušit každoroční tradici a tak vás ani letos vánoční patlání nemine. A aby to mělo nějakou šťávu, bude to rovnou v minisérii článků :). V tom dnešním jsme si vzali na paškál polystyrenové koule, které jsme výjimečně nezdobili stuhami, nicméně tejrání špendlíkama je stejně neminulo. Inspiraci jsme čerpali z mailu od paní Hanky, díky za něj! :)

A jak jsme tvořili?

Kmotřička

Za oknem tančí svůj valčík vichřice

Nám krásně teplo je v rohu sednice

Bolavá kolena zahřívá z kamen

Veselý rozverně laškovný plamen

Zubatá za dveřmi kosu si klepe

Srdce však stále si v svém rytmu tepe

Poťouchlá kmotřička tiše se směje

"Tak ještě chvíli, dokud plamen hřeje..."

Je čas

Poslední něžné políbení

"Držte se za ruce, však to nic není"

Dvakrát švih kosou, milosrdná byla

Pak jemně pod plášť dvě holátka skryla

Z plamene zbývá už jen malinký chvost

Pohled na dva staroušky zvláštní je dost

Stulení sedí pod dekou

V papučích

Na dvorku skotačí si bez úcty sníh...

Podzimní tvoření s dětmi - Dýňové tvoření

Trojitá dávka dýňové inspirace, tentokrát s křížkem po funuse. Tedy s křížkem po Halloweenu :).

Pomerančový svícen

Stačí nějaké to dlabání a vystřihování a velmi působivá (a voňavá!) rychlovka je na světě...

Dort - dýně

Na ten svátek Halloweena

připíjím si láhví vína.

Pak vytáhnu ze skříně

kostlivce a dvě dýně.

Taky jednu z lednice.

Byla chutná, velice!

Krabička ložnicová

Prázdné krabičky na kapesníky jsou u nás doma věčné téma. Drtí mě, že hlavní "doplňovačkou" jsem já a že nikdy nikoho jiného nenapadne ty zatracený krabičky nakrmit. Na mojí otázku "Proč?" mi můj drahý odpověděl:

"Já nevím, co se rozčiluješ, já s tím problém nemám. Když tu krabičku nechám dostatečně dlouho prázdnou, tak ona se stejně po nějaký době sama doplní!"

No nezabili by jste ho? :)

A tady je poslední do sbírky, ložnicová.

Dokončila jsem ji včera a další už nebudou, víc místností zkrátka doma nemáme :).