Jaro v Jablonci

Až se zase jednou budu vztekat, že se ten bílej studenej sajrajt u nás drží nějak moc dlouho a nadávat, že jaro vyškrtlo Jablonec ze svého seznamu jako nějakého zlobiváka, připomeňte mi tenhle článek. Sice si jaro dalo letos pořádně načas, ale když už přijelo, tak na úžasně voňavé růžovo-bílé vlně a s plnou parádou... :)

Stopy

Co si budeme nalhávat, blogových výzev se v drtivé většině neúčastním a to hlavně proto, že zasahují do soukromí více, než je mi milé a že sosají informace, které nejsem ochotná vyřvávat do světa. Jo, kdyby to takhle byla výzva šunkovo-chlebíčková, jahodovo-šlehačková případně pohárovo-zmrzlinová nebo tatransko-čajová, to by byla jiná!

Jednu blogovou výzu ale přeci jen na milost vezmu. Jmenuje se Stopa zvířete a více informací o ní zjistíte na blogu beallary. Pokud si myslíte, že vám tu odhalím svou stopu po mé ladné nožce mastodontí velikosti č. 42, mýlíte se. Je pravda, že jsem často, kdovíproč, titulována slůvky "Ty zvíře!", tentokrát v tom ale budu zcela nevinně. A tak vám představuji stopy, které zde na blogu v průběhu osmi let zanechal můj svouhlavumající fotoaparát, kterému stáli jako modelové tvorové z živočišné říše :).

Stopy luční...

Jarní tání

Zatímco vztahy ve společnosti jsou dlouhodobě na bodu mrazu, roztržka stíhá roztržku a jejich aktéři pukají vzteky, protože poměřování pindíků nemá jednoznačného vítěze, u nás tají a pukají jen ledy. No a když u nás tají ledy a sníh a jako bonus nám k tomu nádherně hřeje sluníčko, které nás takhle obdařilo naposledy před půl rokem, všichni jsme z toho naměkko a jsme tak nějak vlídnější a usměvavější. Než šlápneme do čerstvě odkrytého psího hovna.

Tak snad raději zpět k tomu ledu :).

Černá Nisa

Tak mě vám přepadla taková lítostivá, když jsem včera i dnes venku hodinu odhazovala sníh a docela vážně se mi zastesklo po teple. Tedy, teplo mi zrovna v tu chvíli bylo dost, ale nějak mi chybělo to sluníčko a léto vůbec. V rozepsaných článcích jsem měla jeden letní rest, obrázky z výletu na přehradu Černá Nisa v Bedřichově. Myslela jsem, že se alespoň při tom psaní trochu ohřeju, ale spíš mě mrazilo, než hřálo. Víte, já totiž úplně zapomněla, že se mi ten výlet tak úplně nelíbil. Venku bylo sice krásně teplo a mraky skrývaly pálící slunce, ale ta přehrada... Jméno Černá Nisa je skutečně příhodné, přehrada byla už z dálky tmavá, voda se zdála černá a vůbec z celého místa šel takový divný chlad. Ticho tam bylo jako v hrobě (tedy já tam nikdy nebyla, ale předpokládám, že ti červíci toho moc nenakecají :)), ani ptáček nezaštěbetal a návštěvníky jsem mohla spočítat na jedné ruce. Až se jednomu nechtělo věřit, že na druhém konci přehrady je nuda pláž plná života. Nejzajímavější z celého výletu tak asi byla cesta tam a zase zpátky...

Letní nostalgická

Venku mrzne, jako kdyby kolem prolítla bláznivá Elsa utíkající před sobem a sněhulákem. A mně, ostřílené horalce, se tak moc zastesklo po létě! Chybí mi sluníčko a teplo, s nostalgií vzpomínám na úžasnou dovolenou, každodenní grilovačky, milou společnost a spoustu krásných zážitků...

Podzim jaksepatří

Futeř, lijavec, bláto, louže, tlející listí, šedivo, mlhavo, zkrátka podzim jako z učebnice. Tak ať to máme kompletní, ještě trochu depresivních obrázků by to chtělo.

"Liberecké dřevosochání"

Prázdninově obrázkově

Počátkem léta jsem dostala nápad, že bych mohla dětem ukázat, kde jsem jako dítě každý rok trávila prázdniny. A jak mě to tak napadlo, tak se taky stalo. Jako neřidič bez auta to bylo trochu komplikovanější, ale nakonec jsme těch 554 kilometrů a 14 hodin cesty zvládli bez újmy. A tak jsem mohla klukům dopřát netradiční prázdniny v lehce bojových podmínkách na místě, kde se posledních třicet let zastavil čas, kde narazíte na souseda max. jednou za týden (letos jsem nepotkala nikoho), kde je voda pokladem a kde to krásně voní senem a obilím. Je to místo, kde si nemusíte hlídat čisté nehty ani pověst a směle můžete stavět bunkr, patlat blátový dort, chytat žáby, máchat si nohy v žabinci a jíst kradenou mladou kukuřici.

Ách jo, stejská se mi už teď.

Cesta, která tě vždycky dovede tam, kam má...

Když šňupu hlínu...

Když zrovna nečučím, kde co lítá, ryju nosem v zemi. Když se zadaří, někdy z toho šňupání hlíny a přežvykování trávy, mechu, klacíků či borůvčí vyleze něco koukatelného... :)

Když vzhlížím vzhůru...

Když jsem byla malá, šlapala jsem si na špičky a zakopávala o ně i na rovině. Maminka mi vždycky říkala, ať nečučím, kde co lítá a raději dávám pozor, kam (na co) šlapu. Moc jsem si z jejích mouder nevzala, zakopávám pořád a pod nohy se většinou taky nekoukám (výjimkami jsou jarní tání spojené s akcí "odkrývání psích pokladů" a koberec posetý kostičkami LEGO v dětském pokojíčku). No a hlavně pořád čučím, kde co lítá :).

Na návštěvě mezi exoty

...aneb jak píšu článek o koze, i když jsem chtěla o voze...

Ve zkratce - v tom původním jsem se vám chtěla pochlubit a udělat malou reklamu filmu (a sobě), ve kterém jsem dostala malou roli (spíš štěk) manželky bosse Mrázka a který měl přijít do televize příští týden. Chtěla jsem vám přiblížit atmosféru natáčení, která byla skvělá a místy hodně napínavá - třeba když jsem musela ukrást dokumenty z manželova kufříku nebo když jsem se snažila dostat ze zamčené hořící chaty (kam mě zavřel Mrázek!). Takže jsem to všechno naťukala do článku a těšila se, jak se tu ze mě všichni posadíte na zadel a jak si užiju svou chvilku slávy, když v tom jsem se... probudila.

Být celebritou mi zkrátka není přáno a už ani na ten hokej se před spaním dívat nemůžu. Snový rozepsaný článek tak nahrazuji reálnou návštěvou botanické zahrady, která byla skoro stejně vzrušující, jako to "natáčení" :).

Nejsem znalcem všeho, co na naší planetě roste, neachám nad každým lístkem a kvítkem půl hodiny a přesto tam chodím ráda. Odreagovat se, zrelaxovat, v zimě nahřát kosti v tropickém deštném pralese a pokud někde strávím delší dobu, pak je to místnost s akvárii a jezírkem.

Jak nás zaskočila zima

Už je to tak. Pěkně jsme za těch pár let zpohodlněli. Co zpohodlněli, zparchantěli! Kdo by taky po těch pěti mírných zimách čekal, že v lednu napadne na horách sníh, no ne? A jak bývá dobrým zvykem, nejvíce (hned po mně) byli zaskočeni silničáři. Mně vám jich bylo tak líto! Oni asi totiž nemohli pod tím sněhem silnice najít a tak bloudili se zdviženýma radlicema sem a tam. A když se jim po pár dnech konečně povedlo ty silnice konečně najít, tak zase nemohli najít chodníky. A některé marně hledají už čtvrtý týden.

Jo, a zase začíná sněžit.

Divnodivná procházka podruhé

Možná si pamatujete na divnodivnou procházku, kterou jsem absolvovala minulý rok. Letos během prázdnin jsem si dala nášup hned několikrát a nestačila se divit, jak během krátké doby dokáží sprejeři a squateři změnit ráz města. Repete v prodloužené aktuální verzi vám právě teď nabízím :).

Hororový dům stále stojí. Spousta panenek zmizela, některé zůstaly...

Kelchstein

Pokud jste si vybrali jako cíl svého výletu Oybin a pojedete směrem od hraničního přechodu Petrovice, hlídejte si pravou stranu. Asi kilometr před Oybinem zpomalte a možná i zastavte, odměnou vám budou dva kouzelné pískovcové útvary, které stejně nemůžete minout, ani kdybyste stokrát chtěli. Snad jen nevidomého by neupoutal jejich zajímavý tvar, který mají na svědomí vítr a eroze, a extravagantní červeno-oranžová barva, za kterou mohou oxidy železa. Menší útvar se jmenuje Kalich (Kelchstein), je 17 metrů vysoký, má tvar menšího atomového hřibu (oficiálně kalichu na víno) a patří mezi největší svého druhu ve střední Evropě. Větší útvar neidentifikovatelného tvaru se jmenuje Strážce Kalichu (Kelchsteinwächter) a spolu se svým druhem patří mezi oblíbené horolezecké cíle. Poprvé byl vrchol Kalichu zdolán okolo roku 1785 dřevorubcem, v současnosti je mezi horolezci velice populární, i když patří mezi nejobtížnější skálu v Žitavských horách.

Oybin podruhé

Aneb bez nějaké omáčky mišmaš toho, co se do Oybina poprvé nevešlo.

Model kláštera v dobách největší slávy

Oybin

Z mých předchozích článků o Žitavě by se leckomu mohlo zdát, že je tohle město jedna veliká ruina a že v něm chcípl pes. Uznávám, že na mnoha místech to opravdu vypadá, jako by tam právě skončila válka a s tím chcíplým psem taky nebudete daleko od pravdy (obzvláště v neděli odpoledne za pošmourného počasí), nicméně město má prazvláštní kouzlo, jakým na mě žádné jiné místo ještě nikdy nezapůsobilo. Tedy, až na jednu výjimku, která se jmenuje Oybin a kterou najdete poblíž Žitavy. Jo, a je to taky ruina.

Oybin (česky Ojvín) je velice pozoruhodná zřícenina hradu, která stojí (víceméně) pevně na kopci nad stejnojmenným městem. Nebudu vás tu unavovat historií, protože to stejně téměř nikdo nečte (případní zájemci mohou nakouknout sem), jen podotknu, že podobu bývalému hradu, kterou si uchoval i jako zřícenina, velmi výrazně vtiskl Karel IV., a to především vybudováním císařského domu, gotického kostela a kláštera celestýnů.

Bydlet v městečku pod zříceninou, koupím si permanentku a chodím si tam číst knížky. Neuvěřitelné místo.

Mlha...

...aneb když přehrada kouří.

To je tak, když se roky kocháte výhledem na hory a acháte, jak krásně se z nich "kouří".

Jedno ráno acháte (v kombinaci se špatným časem v telefonu - doteď nemůžu přijít síti na jméno) tak dlouho, až vám ujede autobus.

Jdete do práce pěšky, vykašlete se na zažitou cestu a střihnete to kolem přehrady, kde jste záhy vyvedeni z léta trvajícího omylu, že to kouzlo mají na svědomí jenom lesy kolem...

O2 arena

...aneb desatero postřehů a tipů návštěvnice koncertu v O2 areně:

1) Jedete-li na akci autem a vyberete-li si k zaparkování parkovací dům a ne parkoviště (je to celkem jedno, v obojím platíte dvě stovky), dorazte alespoň 2,5 - 3 hodiny před začátkem a zaparkujte v přízemí co nejblíže výjezdu, místa tam bude dost. Ušetříte si tak spoustu kreténů a debilů pro vhodnější příležitost.

2) Lístky na koncert k sezení kupujte zásadně do prvních řad. V praxi takřka nemožné.

a) Budete-li sedět po stranách dál od pódia, váš vykroucený krk bude cokoliv, jen ne vděčný.

b) K blokování výhledu na pódium a k lehkému nasrání vám postačí mírný předklon vašeho souseda.

c) Máte-li místa nahoře (a umělec nebude mít za zády velkoplošnou obrazovku) uvidíte leda ho... houby. Tímto zdravím osazenstva VIP salónků, kteří z koncertu měli houby na druhou :).

Ještěd

Stále stejná a přeci pokaždé jiná, snad každému známá dominanta Liberce - Ještěd, Obrázky vznikly během čtyř návštěv tohoto architektonického unikátu v rozmezí několika let. Kromě klasických (někdo by mohl říci někdy až kýčovitých) fotografií jsem pro vás připravila i neobvyklé snímky ze "zákulisí", kdy jsem měla možnost na Ještědu strávit noc. Žádný přepych nečekejte, vybavení pokojů i interiérů mělo v té době nejlepší léta dávno za sebou a v tomto stavu setrvávalo snad jen z nostalgie. Ale zážitek to byl i tak. V současné době pokoje vypadají trochu jinak, koukatelněji, neboť po vítězství zdravého rozumu nad sentimentálními vzpomínkami na zašlou slávu prošly rekonstrukcí. Zaplať Panbuch :).

Giganti 2

Závěrečná část výpravy za giganty a jinou zvířenou z doby ledové, jejichž reálné modely v životní velikosti vznikly vzájemnou spoluprací vědců a umělců a k nimž jsem si, stejně, jako v části minulé, dovolila přidat vždy malý komentář.

Lev americký

Protože nelezl do asfaltových jezer pro kořisti v nich uvízlé, je považován za inteligentní zvíře. Na rozdíl od šavlozubých.

Výška 140 cm v kohoutku, délka 2,5 m, hmotnost přes 400 kg

Giganti, část první

Už odmala jsem ulítávala na všem, co se týkalo dávné historie, co bylo mrtvé, vykopané, mumifikované, obří či vycpané. Matně si pamatuji, že mě v dětství jedna mumie v muzeu tak uchvátila, že jsem se na ní šla podívat během týdne rovnou dvakrát. A tak není divu, že mě nenechala chladnou ani výstava gigantů v liberecké ZOO. A protože nejsem sobec, ráda se s vámi podělím o to, za co jsme, coby čtyřčlenná rodina, zaplatili 600 káčé :). Životní velikost je holt životní velikost a té zkrátka nejde říct ne!

Pozemní lenochod

Miláček davu. Co na tom, že jeho tlama vypadá, jako by právě prodělala vosí nálet.

Jeho drápy o délce 30 cm by se mohly zdát velice nepraktické, v jeho době však byly účinnou zbraní.

Délka 5-6 metrů, váha 2-3 tuny