Můj školní deníčku V.

Prvňáčkovo vyznání

Prvňáček už umí krásně číst a psát a já se rozhodla se s vámi o jeho první větu podělit - MAMY A TAŤY, MÁM VÁS RÁT, STE NEJLEPČÍ. Gramatiku i styl psaní postupně vypilujeme :).

Panbuch sněhuláků

Tak snad abychom si na začátek tu Panbuchovskou historii trochu shrnuli. Už jsme tu měli Panbucha a vysvětlení, jak si to pošéfoval s dětmi, s deštěm a se sněhem. Dnes bych vám ráda představila speciální kategorii Panbucha, o které jsem do včerejšího dne neměla ani tušení a o které jsem se dozvěděla při činnosti, kde bych to čekala nejméně - při pečení perníčků.

"Matýsku, to je krásnej sněhulák!"

"To není sněhulák. To je Panbuch sněhuláků!"

"Aha... Fakt sněhuláků?"

"Jo. Každej sněhulák, co se na jaře rozteče, jde do nebe. A tam na něj čeká Panbuch sněhuláků."

"To zní logicky!"

"To maj tak všichni, víš, třeba i pavouci, když je zabiješ, ti zas maj Panbucha pavouků. A tak."

Tak si říkám, že jestli mají svého Panbucha všechna zvířata i rostliny (včetně vyhynulých druhů) a věci i sněhuláci, docela se na onen svět těším, protože konečně uvidím naživo dinosaura. I když to asi tak úplně naživo nebude :).

Panbuch sněhuláků

Můj školní deníčku potřetí...

Poznámka

Spolužačka shodila Matějovi z lavice sáček s tělocvikem. Řekl jí, že je blbá a odezva na sebe nenechala dlouho čekat. První opravdová poznámka je na světě! Myslím, že paní učitelka trochu přehrává, zřejmě netuší, jak to chodí ve školkách nebo mezi sourozenci. Tentokrát jsem zklamaně poznámku jen podepsala, příště možná odpovím. Třeba ve stylu "Seřezán do krve, stačí?"

Můj školní deníčku podruhé...

...aneb zápisky ještě stále zmatené matky už méně zmatenějšího prvňáka.

Týden třetí:

Pokud pod vlivem školkového tiku hledá prvňák ráno v šatně tepláky, do kterých by se převlékl, já se to nedozvím. Rodiče už totiž nesmí stát ani na konci dlouhé chodby a očkem to pošéfovat. Pozitivní účinky léčby vínem jsou již nyní zcela prokazatelné, protože za normálních okolností bych určitě neřekla "pro mě za mě, ať si klidně ty tepláky ráno z družinovýho pytlíku natáhne a cajdá v nich po škole třeba celej den."

I já se začala učit, pátky a soboty trávím ve škole na velice intenzivním kurzu, mezitím práce, povinná praxe a rodina. Někdy vážně masakr a já nestíhám, nestačím.

Tento týden také začala éra vzkazů rodičům:

Ďobací zombík

Pokud jste o téhle hře nikdy neslyšeli, zachovejte klid a nepanikařte, nikdo vás nebude považovat za herní nevzdělance. Vy ji totiž ani znát nemůžete. Má ji na svědomí můj prvorozený a kdo mozkovnu občas sleduje, možná si vzpomene, že to rozhodně není jeho prvotina. Tou byla "Hra na zírání", kterou tématicky doplňoval "Orientační plánek ženy" a komiksy "Pan Pinďourek a Pan Pinďourek a spol.", které tu vzbudily mimořádný ohlas. Od té doby uplynulo hodně vody, dítko povyrostlo a s další hrou se zdokonalilo.

Panbuch a sníh

Další cesta ze školky a další inspirativní rozhovor, který vás přesvědčí o tom, že Panbuch není v nebi jen od toho, aby tam tomu šéfoval, čučel na telku a pil pivo, ale že tam přeci jen taky něco dělá. A u toho lemtá to pivko.

Sněží a mrzne. V horách běžná jarní dubnová/květnová situace, která nám stojí maximálně za pozdvihnutí obočí, případně za suché "ty vole, to zase budu ráno muset škrábat".

"Matýsku, už je mi jasný, jak to má Panbuch s dětma i jak se to má s deštěm. Když takhle hezky chumelí, nevíš náhodou, jak se v nebi vyrábí sníh?"

"No jasně, to je jednoduchý. Normálně tam má Panbuch mixér, do něj rozkřápne vejce a ušlehá sníh. Jako ty, když děláš doma koláč."

"Aha." Slova na chvíli došla, neb jsem si vyrábění sněhu představila. "A jak to pak zařídí, aby ten sníh padal dolů?"

"Maj tam trubky, kterýma to jde k andílkům. A ti to pak házej dolů, jeden hází sníh a jeden vločky."

"Ale sníh a vločky je to samý, ne?"

"Není. Jeden hází sněhový koule a druhej ty vločky."

"Tak to bych asi nechtěla stát zrovna tam, kde padaj ty sněhový koule."

"Já taky ne."

Dokonalá nebeská manufaktura.

Panbuch a déšť

V nedávném podobně tematicky laděném článku jste se mohli dozvědět, jak s pomocí Panbucha vznikají děti. Dnes bych vám chtěla nabídnout další exkurzi do Panbuchova zaměstnání, tentokrát zaměřenou na téma "Jak vzniká déšť".

Cesta ze školky, u nás nejvíce inspirativní. Prší.

"A jak vlastně začne pršet? To se zase volá Panbuchovi?"

"Hmm. Myslíš?"

"No jo, normálně mu zavoláš a řekneš, že potřebuješ, aby začalo pršet."

"Možná máš pravdu. A nevíš, jak by to asi u toho Panbucha mohlo s tím deštěm fungovat?"

"Ty si budeš asi myslet, že jsem úplně blbej, ale já si myslim, že aby začalo pršet, tak musej všichni andílkové v nebi začít čůrat."

"To ale není vůbec špatná myšlenka. A jak to prováděj? Všichni najednou?"

"Ne, maj tam jeden záchod a stojej ve frontě."

"I holky? Mně by to vadilo, kdyby se na mě někdo koukal, když čůrám."

"Néé, holka si sedne na záchod a ostatní ve frontě se otočej."

"Tak to jo. No ale čůrání je žlutý a dešťová voda je průhledná!"

"To maj zařízený, jde to do trubek a než to začne pršet dolů, tak se to vyčistí."

"Aha. A co dělá Panbuch, ten taky čůrá?"

"Ne. Ten to tam hlídá a pije pivko."

Taky se tak těšíte na naší další cestu ze školky? :)

Panbuch a déšť

Kdyby vám cokoliv z obrázku nebylo jasné, ptejte se :).

Panbuch

Běžný hovor během běžné cesty autem:

"Drahý, nepořídíme si třetí dítě?"

"Ty jsi se zbláznila!?"

Vzadu ze sedačky: "Ani náhodou!"

"No, já jen, že se mi dneska zdálo, že jsme měli další. Dvojčata."

Ticho.

Sedačka povídá: "A jak si jako zařídíš, abys měla další dítě? To zavoláš Panbuchovi?"

Nanuk přecestoval z krku do nosu a na čelní sklo. "Komu?"

"No přece Panbuchovi!"

"No to mi poraď, co bych mu jako měla říct? Abych to nezvorala, kdybych si u něj náhodou někdy potřebovala něco zařídit..."

"Normálně zvedneš telefon a zavoláš Panbuchovi, aby zařídil, ať se ti v břiše objeví dítě. Abys ho pak mohla narodit."

Chameleon

Den po Vánocích, balíček na stole v pokojíčku...

"Co to je?"

"To je dárek, pro vás."

"A proč jsi ho nedal včera večer pod stromeček?"

"Protože se mi to nepovedlo..."

"Můžu to rozbalit?"

"Hmmm."

"Jééé, to je krásná... krásnej... to je chameleon?"

"To je kočka."

"Aha, jasně, kočka. No, ale chameleon to je krásnej, fakt, to se ti vážně povedlo!"

"Právě že nepovedlo."

"Já myslím, že jo. A co na to paní učitelka?"

"Prej dobrý. Ona je skvělá, ona vidí umění úplně ve všem!" :)

Víc takových pedagogů. Na základce na prvním stupni by mu za to dala expančelka v tom lepším případě za tři.

Tajemství

Když jsem včera přišla pro Matýska do školky, hnal se ke mně s lišáckým úsměvem.

"Maminko, chceš vidět, co mám schovaný v bačkoře?"

Moje "Jasně!" znělo v souladu s očekáváním složeného obrázku, případně plátkové žvýkačky vykšeftované za kdovíco. Koule by na to měl.

"Tak koukej!" a sundá z nohy přezůvku.

Koukám. Bačkora ukrývá obsah, který bych tam nehledala ani ve snu.

Smrťohovory

Náš pětileťák se už od velmi útlého věku zajímá o vše, co souvisí se smrtí. A můžu za to hlavně já a má hloupá poznámka:

"Matýsku, nešlapej na toho mravence, co kdyby to byl tvůj dědeček!"

Aniž bych si to v tu chvíli uvědomila, zprovoznila jsem v té malinké hlavince kolečka, o kterých potomek doposud neměl ani nejmenší tušení. Jejich roztočením jsem byla následně vystavena lavině otázek a debat, které se zprvu tvářily velmi nevinně, ovšem po čase vyústily v neuvěřitelně syrová konstatování.

Vyděrači

Dnes vám dávám jedinečnou šanci nahlédnout do dětských duší a odhalit jejich ďábelské taktiky, aneb co všechno jsou potomkové ochotni udělat proto, aby dosáhli svého cíle...

Maminko, jestli... tipujte v anketě dole, tak ti nedáme tyhle obrázky!

Matějovina

Haha virus

Možná to znáte. Jarní prázdniny nevybíravě zatřískají v tu nejnevhodnější chvíli na dveře, vy nedostanete v práci dovolenou a nemáte ani hlídací babičky a dědečky, ani žádnou krví nespřízněnou tetu v dosahu. Nu což, prvorozenému to nevadí, i když chvíli cintal něco o tom, že ho nechci pustit samotného ven a že musí čekat, až přijdu z práce. Moc dlouho mu to ale nevydrželo, stačilo mi k tomu barvitě vylíčit pár krimi historek z nedávné minulosti. Jeho to zastrašilo a mně pobavilo, protože jsem si přitom vzpomněla, jak mě za mého mládí ze stejného důvodu strašili černou sanitkou :).

Je fakt, že chvílemi se během těch pár dnů nudil, jako jasný důkaz mi posloužily noty na klavíru, po němž by za normálních okolností ani nevzdechnul. Ovšem ve chvílích, kdy se nenudil, tvořil. Ne, ne tak, jak si myslíte, on se sice v tom patlání všeho druhu trochu pomamil, tvoření, které mám ale na mysli, je trochu jiného rázu. To si totiž takhle přijdete domů, po nezbytnostech hodíte kopýtka nahoru, položíte si hrnek s kafem na břicho, zapnete noťas a tam na vás zírá ikona, kterou jste v životě neviděli. Hahavirus. Docela mě to pobavilo a tak jsem svého trilionkrát šikovnějšího potomka poprosila, jestli bychom to nemohli natočit, abych se o to s vámi mohla podělit.

A tady je výsledek...:) - https://www.youtube.com/watch?v=ZvBhFjpK2O8

Valentýnské patlání

"Mamí, já pro tebe něco mám!" zahulákal na mě náš čtvrťák.

"No co to asi tak bude", tvářím se překvapeně a v duchu si říkám, je čtrnáctého února, Valentýn, co asi, ty kozo. Než to "něco" přinese, v hlavě mi proběhne vzpomínka, jak jsme kdysi, coby děti, malovaly ve škole povinně obrázky k svátku matek, tedy vlastně k MDŽ.

"Jé, to je hezký", povídám a lípnu mu pusu na čelo. A pořád přemýšlím o tom, nakolik je to opravdu od srdce a nakolik je to zmanipulováno školou. Můj tok myšlenek je přerušen dalším "Já pro tebe ale ještě něco mám!" Dostávám nečekaně druhý dáreček a sotva jsem zapnula mozkové závity k nějaké další myšlence, přiletělo potřetí "A tady máš neplánovaně ještě jeden!" a směje se od ucha k uchu. A já s ním. Byl to chips ve tvaru srdíčka :).

Další Matějovina a další falešný patchwork - zvoneček

Už nějakou dobu jsem slintala nad dílky, která jsem objevila na stránce zaměřené na falešný patchwork. Ta má na FB i svojí skupinu, ke které jsem se po dlouhém váhání nesměle přidala, protože jsem si myslela, že tam nejspíše budu za trubku (tramtadadá :)), neb moje dílka se s těmi mistrovskými, která tam dámy prezentují, nedají srovnávat ani v nejmenším. Je to asi jako kdybyste vedle sebe položili jablíčko spadlé na zahradě a naleštěné jablíčko na veletrhu :).

Ale, i přes to, že si nadále myslím, že jim sahám tak maximálně ke kolenům, protože jejich stuhy a špendlíky i zpracování jsou jako z jiné planety, ne-li galaxie :), stalo se něco, co mi udělalo ohromnou radost. Při vložení odkazu na svou hvězdičku i návod, kterou jsem tu prezentovala minule, se objevily komentáře, cituji jeden za všechny doslova, protože to jinými slovy lépe zkrátka vyjádřit nedovedu...

jeeeeeeeeeeeeej moje mozkovna je tvoja stránka ? to je super, odtial berieme návody je to super spracované klobúk dolu, mnohým z nás pomohli, dúfam že nevadí že ich máme uložene v súboroch. Tá stránka je jednička :)

Jsem ráda, že moje návody k něčemu jsou. A jsem ráda, že to vypadá, že kromě ostatních tvořílků jsem nakazila i svoje děti. Po Míšovi je to i Matýsek... :)

Prasárna letošního léta

Tak. Největší rasovina letošního léta je za mnou. Kdo by hádal, že mám na mysli mnou nedávno avizované stěhování, hluboce se mýlí, to totiž nejspíše vyjde na období podzimní. Onou prasárnou mám na mysli obalování učebnic pro mého "skoročtvrťáka" a upřímně, dostat se mi do rukou ten, kdo má na svědomí, že každá kniha má jiný rozměr, jen ne ten, na který se prodávají obaly, je po smrti. A dostat se mi do rukou ten, kdo může za to, že se téměř všechny učebnice pyšní deskami tvrdými asi jako toaletní papír, zhyne krutou smrtí taktéž. A nebo ne. Oba bych nahnala do papírnictví pro pevné "áčtyřkové" obaly, dala jim do rukou nůžky a izolepy a nechala bych je na míru obalovat učebnice pro celou základní školu. Ne, pro všechny základky ve městě! Páč mi těch asi osm učebnic ubralo dvě hodiny volného času ze zasloužené dovolené a to ani nepočítám, kolik tohle obalování ubralo sprostých slov z mého košatého slovníku a kolik šedých buněk mozkových zemřelo při vymýšlení, kde "to" střihnout, abych "tomu" neublížila.

Falešný patchwork - zvoneček

Já bez toho píchání prostě nemůžu být. Vy, kteří jste mi tu říkali, že s tím určitě neseknu a že mě stejně brzy začnou svrbět ruce, jste měli pravdu a vyhráváte mojí speciální cenu. Neviditelnou :). Jenže za to rukou svrbění nemůžu já, ale náš malej nejmenší, protože ve skřínce vyhrabošil zapadlé vejce, pro situace neznalé - vejce polystyrenové, okamžitě si spočítal jedna a jedna a že chce píchat špendlíky. A protože špendlíky došly, museli jsme zákonitě do galanterie, kam nikdy nejdeme jen pro jednu věc, i když bych opravdu moc chtěla (a moje peněženka taky), ánžto jsem odtamtud odcházela o tři stovky lehčí, ale o pytlíček barevných pokladů bohatší, který si prcek následně hrdě odnesl domů...

Léto už je v plném proudu, ideální doba pro nás tvořílky začít se připravovat na Vánoce... :)

Po přečtení vašich komentářů drobná editace - ty Vánoce byly míněny v žertu a za zvoneček a hvězdičku, tedy tvary čistě vánoční, opravdu nemůžu, protože ony tvary vybíral mrňousek. I když přiznávám, že se mi to náááramně hodilo do krámu :).

Madam, na hubu padám!

Přesně takhle jsem odpověděla mé babičce, když se mě dnes zeptala "Tak co, Janinko, jak to zvládáš?"

Klaním se co nejníže k zemi všem pracujícím maminkám celého světa a kdyby to šlo, klaněla bych se i pod zem, nebo ještě lépe, nejraději bych se tam zahrabala tak dvacet metrů do hloubky a nějakou dobu tam zůstala a trochu se vyspala. Já totiž stále nějak nemůžu pochopit, jak například maminka mého drahého zvládla pracovat, starat se o své čtyři děti, denně jim vyvářet, vodit je a vyzvedávat z hlídání, školek, škol, kroužků a to prosím bez pomoci své drahé polovičky a bez babiček či dědečků.

Zloděj fotografem

"Muj!" zapištěl, když ve svém dosahu objevil jakýkoliv přístroj na výrobu obrázků, načež ho vzápětí čmajznul a "fotil". Pominu-li ten bilion šmouhatých, rozostřených a jednobarevných fotografií s neidentifikovatelnými objekty, za které mohu z velké části já, protože většinou vznikaly při synkově překotném útěku přede mnou, občas se mu přeci jen zadařilo. Snad díky tomu, že jsem se jako správná matka snažila jeho tvořivost rozvíjet, fotoaparát mu přestala brát a on tak přede mnou nemusel utíkat :). Ovšem od té doby, co mi dvakrát kompletně vymazal paměťovou kartu (což můj mozek stále odmítá chápat, protože mrňous musel na přístroji zmáčknout v přesném sledu dvanáct tlačítek po sobě), z něj raději oči nespustím...

Dílka, o která se chci s vámi podělit, vznikla v jeho batolecím věku, první fotografie jsou z doby, kdy mu bylo něco málo přes rok.

Z počátku, ten malý narcisek, fotoaparát směřoval pouze na sebe - nebo se o to alespoň snažil.

Míši LEGO vynálezy

Náš osmiletý dnes přinesl domů vysvědčení z plavání a dalo se očekávat, že ho bude mít ze všech spolužáků nejhorší. V dnešní době už se nedávají diplomky s vodními zvířátky, jako za mých mladých časů, ale rovnou známka. Na to, že byl totální vodní outsider na něj ale byli ještě hodní - celková známka za to, že se nepotopí, neponoří, nesplývá a vůbec neplave bez ochranných pomůcek dostal dvě mínus. Na druhou stranu, my jsme vděční za to, že vůbec dokázal překonat svůj panický strach z vody a soudě dle jeho nadšeného vyprávění, ho to dokonce i bavilo... Aby mu ta známka nebyla líto, vytáhla jsem svoje dvě vodní vysvědčení z dětství, kdy první "známka" byla želva, tedy ta nejhorší. Ta druhá ho snad trochu povzbudila, o třičtvrtě roku později už jsem byla delfín, superplavec :).

A co tím chtěl vlastně básník říci? Že i ten sebevětší bambula může mít na něco talent (tím nechci v žádném případě o svém synkovi tvrdit, že je bambula, protože jeho IQ bych někdy vážně potřebovala), asi něco v tom stylu "Ten dělá/umí to a ten zas tohle". A že je to kluk šikovnej... Jeho LEGO vynálezy (vesměs nefunkční :)), které jsem vám naservírovala, pochází z doby, kdy mu bylo šest...

Držák na krejčovský metr