Depešáci - hustí chlápci


Veškeré mé kulturní počiny v minulosti dostaly vždy rázný tipec. Naposledy to byly Čtyři dohody s Jaromírem Duškem, kdy všichni tři mí chlapi doma leželi se čtyřicítkou horečkou, já si hrála na zdravotní sestřičku a lístky tak udělaly pápá. A před třemi lety se pro změnu pan Jean Michel Jarre rozhodl, že jeho koncert není dostatečně vypilovaný a tak ho o několik měsíců odloží. To, že nějaká Procházková bude tou dobou v porodnici, bylo naprosto nedůležité. Chmpf! A tak jsem se tentokrát netěšila. Dokonce jsem si koncert "Depešáků" vymazala z hlavy, s výjimkou jednoho dne před měsícem, kdy jsem musela zařídit dopředu hlídání pro děti. Pak jsem ho opět vypustila a až dva dny předem mě začalo tak nějak šimrat "Šmarjá, ono jako už?" No jo, už... A tak jsem sobě i své drahé polovičce, která lístky dostala ke svým kulatinám, splnila jeden z mnoha snů. A že byl opravdu krásný!

Omluvte prosím kvalitu obrázků, foceno telefonním aparátkem a z veliké dálky...


Restaurování - portréty


Před pár měsíci jsem tu jásala, jak mám konečně hotový rodokmen pro maminku mého manžela. Inu, kecala jsem :). Když jsem totiž šokovaná z částky 2500 Káčé, kterou vybafl pán z fotoprodejny na můj dotaz, kolik si mám připravit na vytisknutí plakátu 2x1 metr (a já mu odvětila, že až příští měsíc, protože tenhle to fakt nepůjde) sedla ten večer rezignovaně k plzeňským on-line matrikám a už po bambilionkráté hledala nějaké vodítko, které by mě mohlo nasměrovat k otci manželovy maminky, který byl do té doby tajemný jako hrad v Karpatech. A ono tam bylo! Jako na servírovacím podnosu přímo u nosu, jen jsem tentokrát sáhla v nouzi úplně jinam, než jsem plánovala... Následkem toho se rodokmen rozšířil na 4x1 metr a já už ani neuvažuji o tom, že bych ho někdy nechala vytisknout. Spíše přemýšlím nad tím, že bych ho zpracovala do knihy, ale jen Bůh ví, kdy na to dojde.

A protože matriky předků mé krve ještě nejsou plně zdigitalizovány a já mám teď trochu času, konečně doháním resty v restaurování. Kaju se a stydím, babička ještě ty obrázky, o kterých jsem tu tvrdila, že je určitě bude mít na Vánoce (loňské...), nedostala, ale blížím se do zdárného konce. Rekonstrukce celých fotografií je opravdu náročná a trvá to velmi pomalu a tak jsem se rozhodla babi prozatím potěšit alespoň portréty jejích milých. Zatím se mi daří, hrubá fáze je hotová, jen mě ještě čeká zdlouhavé opravování miliónů černých a bílých teček, které na fotografiích níže nejsou tolik vidět, protože jsou patrné především na originálních velikostech.

Není to kdovíjaký zázrak, ale když vezmu v úvahu, že původní velikost hlav byla jeden centimetr a nyní je velikost fotografií A5, není to tak špatné. Šlo mi především o odstranění mechanického poškození a otisků prstů a špíny na fotografiích, aby obličeje na originálech dostaly jasnější a výraznější obrysy, aby byly podstatně větší a aby na ně babička nemusela tak brejlit :).

Před - po

Prababička Berta, 1914
























Pradědeček Antonín, počátek první světové války
























Hý(č)kací den


Hýkám blahem a jen s velkým sebezapřením vracím krabici se zbytkem ptačího mlíčka do lednice. Ne, nejsem magor, nemám doma farmu se speciálně vyšlechtěnými geneticky zmutovanými ptáky, které dojím a jejichž mléko následně popíjím. Ptačí mlíčko je báječná a extrémně návyková věc, která se špatně popisuje, ale skvěle chutná - nadýchaná smetanová pěna ve tvaru malého kvádru pokrytá křupavou vrstvou čokolády, kteroužto dobrotu mi maminka pravidelně vozí z cest po své domovině. Vyfotila bych vám ji, ale právě jsem konstatovala, že strkat dva kousky mlíčka zpátky do lednice byla blbost. Takže alespoň nastává čas pro další střípek z občas oprašované rubriky "Dóbro dóšli" a já konečně můžu více rozvinout svůj hý(č)kací den...

Jednohubky Monsters - Kuliočko aneb nekulím oči s Kuliočkem


Okolo zelené krasavice alias Goudy Wasabi jsem chodila několik týdnů, než jsem se k její koupi odhodlala. Tedy spíše k jejímu plátku, lépe řečeno plátu, který se paní za pultem jaksi nevyvedl dle mých představ, ale co už s tím nadělám. Rozdělit na tenčí nešel a tak místo plánovaných jednohubek á la Kuliočko, ke kterým mě evokovala krásně zelená barva Goudy, vznikly spíše "jednohuby"...


Falešný patchwork - zvoneček


Já bez toho píchání prostě nemůžu být. Vy, kteří jste mi tu říkali, že s tím určitě neseknu a že mě stejně brzy začnou svrbět ruce, jste měli pravdu a vyhráváte mojí speciální cenu. Neviditelnou :). Jenže za to rukou svrbění nemůžu já, ale náš malej nejmenší, protože ve skřínce vyhrabošil zapadlé vejce, pro situace neznalé - vejce polystyrenové, okamžitě si spočítal jedna a jedna a že chce píchat špendlíky. A protože špendlíky došly, museli jsme zákonitě do galanterie, kam nikdy nejdeme jen pro jednu věc, i když bych opravdu moc chtěla (a moje peněženka taky), ánžto jsem odtamtud odcházela o tři stovky lehčí, ale o pytlíček barevných pokladů bohatší, který si prcek následně hrdě odnesl domů...

Léto už je v plném proudu, ideální doba pro nás tvořílky začít se připravovat na Vánoce... :)
Po přečtení vašich komentářů drobná editace - ty Vánoce byly míněny v žertu a za zvoneček a hvězdičku, tedy tvary čistě vánoční, opravdu nemůžu, protože ony tvary vybíral mrňousek. I když přiznávám, že se mi to náááramně hodilo do krámu :).


Jsem delfín?


V životě jsem byla počastovaná mnoha výrazy, ať už libozvučnými, těmi uši trhajícími nebo takovými, při kterých velmi snadno zčervenám jako zadek kápa paviána. Těch krásných, které pohladí, je opravdu hodně, ovšem v poslední době vede maminka Janinka a všechny lichotky mé drahé polovičky. Ano, i po patnácti letech mi zní kouzelně, že jsme jeho lásky největší a srdíčka :). Ježíš, to je tak sladký, nezačaly se vám z toho kazit zuby :)? Neutrální výrazy, které ještě snesu, ale odvařená z nich zrovna dvakrát nejsem, jsou Jaňule, Janina, Janice vopice nebo Janice z papírový ulice. Ovšem při výrazech, kdy jsem byla nazvaná okatým hospodářským zvířetem, ženským pohlavním orgánem na čtyři či lehkou děvou na písmenko k, bych se nejraději vyzmizíkovala.

A když už si myslím, že jsem byla počastovaná snad všemi názvy a že mě nemůže nic překvapit, přijde si jeden frajer a dokonale mě rozhodí. No aby ne, ještě nikdy mě nikdo nenazval HUDBOU! Oním průkopníkem je náš tříleťák, který mě při poslechu oblíbených vypalovaček našeho devítiletého při jedné skladbě přitáhl do pokojíčku a neustále opakoval "To je maminka, to je maminka! Maminka je hudba!" A kdyby jste chtěli vědět, co že jsem za hudbu, můžete si mě poslechnout, já vám to dovolím, protože jsem mírumilovný a laskavý delfín :).

https://www.youtube.com/watch?v=ihZClVGxjf8

Prasečí dortík


Od posledního dortíkopatlání mi zbylo poměrně dost marcipánu, který se mi brzy náramně hodil, když jsem Míšovi slíbila, že k vysvědčení dostane prasečí dortík. Sice ho dostal s týdenním zpožděním (vysvědčení dostávali o dva týdny dříve, než bývá zvykem), ale i to, že jsem se k tomu (v tom stále ještě zatím neutuchajícím pracovně-rodinném kolotoči) dokopala, považuji za úspěch.
Bohužel, marcipánu bylo od každé barvy kousek, což je pro tvorbu dortu s jasným tématem hotová tragédie, ale nějak se povedlo. Takže na barevné kombinace nehleďte, spotřebovat se to muselo. A to jsem tam ještě nedala tu zelenou, to by byl teprve masakr... :)

Potravinový inspektor...


...aneb "Víte o tom, že podobný idiot teď řádí na další TV stanici?" Při těchto slovech jsem na jednom školení zbystřila a při těch dalších se už nestačila divit...

V prostředí obchodu se pohybuji dobře přes patnáct let a tak vím, jaké nástrahy a problémy se tu vyskytují. A i když se permanentně řeší tak, aby všechno šlapalo jako hodinový strojek, stejně se někdy něco po.... tento :). To samozřejmě nikoho neomlouvá a ani to nemám v úmyslu, nicméně bych chtěla nastínit, jak pán z oné "další TV stanice" hodlal firmu, ve které pracuji, naprosto znemožnit. Což by za normálních okolností asi nebyl takový problém, kdyby si k tomu pod vidinou trháku a ohromné sledovanosti nechtěl pomoci podvodem, za který bych, třeba já, svým dětem zmalovala zadel, že by se nestačily divit...

Madam, na hubu padám!


Přesně takhle jsem odpověděla mé babičce, když se mě dnes zeptala "Tak co, Janinko, jak to zvládáš?"

Klaním se co nejníže k zemi všem pracujícím maminkám celého světa a kdyby to šlo, klaněla bych se i pod zem, nebo ještě lépe, nejraději bych se tam zahrabala tak dvacet metrů do hloubky a nějakou dobu tam zůstala a trochu se vyspala. Já totiž stále nějak nemůžu pochopit, jak například maminka mého drahého zvládla pracovat, starat se o své čtyři děti, denně jim vyvářet, vodit je a vyzvedávat z hlídání, školek, škol, kroužků a to prosím bez pomoci své drahé polovičky a bez babiček či dědečků.

Dort Angry Birds


...aneb Matýskův tříleťák, jak jsem ho pracovně nazvala. Samochvála prý smrdí, ale já si nemůžu pomoct, mně tohle dílko náhodou nádherně voní po oříšcích a marcipánu :). A úspěch? Bez výjimky u dětí a překvapivě i u dospělých takřka neuvěřitelný, ten hřející pocit u srdíčka... prostě bájo! :)

Marcipánoví Angry Birds

Už jsem vám říkala o své úchylce, která mě posledních pár desítek let provází životem? Že NEE? Tak to musím bezpodmínečně napravit dřív, než se vrhnu do kolotoče práce-škola-školka-myčka-pračka-kuchařka-uklízečka :). Takže zpět k té úchylce - já totiž ráda biče, hlavně jejich pletení. Jak se takový bič ve skutečnosti plete fakt netuším, nemám ten pocit, že to bude jehlicema a klubkem vlny, vlastně si myslím, že se vůbec neplete, ale to je teď úplně fuk, já ho prostě pletu a už o tom nechci slyšet ani slovo. Takže já si takhle děsně ráda pletu ty biče, hlavně na sebe a dělá mi to hroznou radost. Každý takový bič je pro mě výzvou, která je ovšem někdy i takovým malým hřebíčkem do rakve, neboť bič rovná se chvílemi infarktová záležitost. Já za to ale nemůžu, po narození mi totiž do vínku jedna sudička nadělila "Ty, děvenko, přelezeš nepřelezitelné!". Tedy, ona původně řekla "Ty, děvenko, budeš ta, co vyhraje těch 200 mega ve Sportce!", jenže to se nelíbilo těm zbývajícím dvěma sudičkám, frfňaly něco o tom, že bych to pak v životě měla moc snadný a to že teda jako ne a ať se v těch sračkách pěkně vykoupu. No a tak první sudička pod nátlakem těch dalších dvou svojí sudbu změnila a já teď musím přelézat nepřelezitelné. No, tak směle do toho!

A jaký že bič jsem na sebe upletla tentokrát? Roztomiloučké naštvané ptáky - ačkoliv by se mohlo zdát spojení bič-ptáci mírně zavádějící, vězte, že tito ptáci jsou marcipánoví a přichystala jsem si je pár dní předem na "Ángy-Birdí" dort, který jsem si letos vymyslela pro svého druhorozeného. Tedy přesněji řečeno - nevymyslela, jeho záliba v těchto opeřencích mi nápad tloukla o čelo už hodně dlouho a tak jsem sedla, googlila, přemýšlela a kreslila. Hotový dort bude až koncem týdne, ale proč vám ptáčky neukázat už teď...

To vám takhle domů přijdou balíčky s marcipánem připomínající barevná hovínka...
Některá byla vskutku realistická! :)

Téměř infarktový stav a báječný salát, který z toho vznikl :)


Poslední týden jsem byla chvílemi zralá na infarkt, skoro jsem nespala a tak jsem se v zájmu zachování dobrého duševního zdraví dnes večer rozhodla tento týden završit prolitím hrdla. Tedy svého hrdla a dobrým vínem, protože to je jediné, co na nervy v takovýchto situacích uznávám :).

Už jsem si myslela, že jsme se těch sajrajtokoků zbavili a že konečně "podle plánu" navštívíme paní na hlídání a malý si na ní začne pomalu zvykat. Jenže si to s celou parádou přifrčela laryngitida, přizvala kámošku horečku a náš drobek týden zápasil s devětatřicítkou. Že se mu udělalo lépe jsem poznala podle toho, že mu to zase začalo pálit a jeho koniny nabraly obvyklý směr - jakou jsem měla radost, když pěnovou střelou z pistole zasáhl vypínač světla a místo, aby si vylezl na židli a zhasl ho rukou, namířil na něj pistolí znova a stejným způsobem i zhasl! A když večer ve vaně, kdy zahlásil, že chce čůrat, a kdy během vteřiny, než jsem stačila zareagovat, jako nočník použil svůj kyblík na hraní, bylo mi ještě lépe! Moje radost ovšem neměla mít dlouhého trvání, neboť náš drobek rád zkouší mé nervy. Korunu všemu nasadil, když jsem ho z té vany vyndávala a na břiše měl tři ohromné pupeny, které tam před koupáním neměl. Chtělo se mi ječet, brečet, vraždit a v myšlenkách jsem ho viděla na infekčním. To přece není normální!!! Chvíli mě v tom nechal máchat a pak mi vesele zahlásil, že si tam jenom přicucával velkou injekční stříkačku, co má ve vaně na hraní... Ještě se mi někdo diví, že jsem měla nutkavou potřebu se prolít? :)

A protože jsem měla dnes večer naplánováno vařit salát do skleniček a odmítala jsem cokoliv měřit a hledat v receptech, spatlala jsem ho po paměti bez váhy jak jsem uznala za vhodné a musím uznat, že je ještě mňamóznější, než podle přesného receptu, který jsem na blog kdysi dávala. Asi proto, že jsem to přepískla s mrkví a rajským protlakem, což je ostatně dost dobře poznat na obrázcích - ten vybledlý je podle receptu, druhý s protlakem "vodvoka" :)...

Štrůdlí had :)


Další jedlá ptákovina, nebo lépe řečeno hadovina, o které si myslím, že na oslavě narozenin u dětí (a možná nejen u nich) sklidí úspěch. Nejnovější výplod mojí mozkovny "Slaný štrůdlí had" (nebo hadice, chcete-li :)) je tu...


Rozlítaná


Poslední týden se cítím jako Čapkova Dášeňka, opelichaná a uhoněná. Opelichanost jsem částečně vyřešila návštěvou kadeřnice, takže už přinejmenším nestraším děti na ulici, uhoněnost taky ustupuje a já si přestávám připadat jako ta psí máma. Výjimečně otevírám rubriku "Dóbro dóšli", ono to občas asi chce...

Blinkací a kandící vir se u nás doma trochu pomnožil a svůj pobyt si tak neplánovaně prodloužil, ale jak říká můj drahý, všechno zlé je k něčemu dobré, takže mám teď figuru do plavek závidění hodnou. Když už vir konečně uznal, že se u nás zdržel déle, než je zdrávo a víc už z nás nevysaje, prvorozený začal kašlat, jako by kouřil třicet let šedesát čvaňháků denně. Má to ovšem, jak jinak, i své plus, nemusíme ráno vstávat do školy. A jak už to u nemocňátek bývá, jednomu bylo smutno a tak mám v tuhle chvíli doma marody dva a moje uši oblažují chrchlavým duetem a kdovíproč si myslí, že hledání a sbírání jejich posmrkaných kapesníků v různých zákoutích je děsná zábava.

Falešný patchwork - srdce, návod


Minulý týden jsem slíbila návod na patchworkové srdíčko, nebudu tedy plácat žádnou omáčku okolo, jdeme rovnou na to :).


Falešný patchwork - srdce


Při posledním velikonočním patchworkovém šílenství (to už mi nedělejte, z tolika návštěv má pak jeden skoro infarkt :)) se mi sešlo asi deset dotazů, jestli se v Mojí mozkovně dá dohledat, jak vypadá touto technikou vytvořené srdíčko, popřípadě i návod. Už dříve mi ve schránce přistálo pár podobných dotazů, ale pokaždé jsem odpověděla, že ne a snažila se spíš poradit, jak na to. Víte, já jsem přeci jen spíš na ty koule a vejce :), srdíčka nejsou šálkem mojí kávy. Ale nakonec jsem ustoupila, trh si žádá svoje, já jsem duše zaprodaná a tak vám představuji svoje první srdíčko. A návod? Taky bude, ale až se obrázky protřídí, ořežou, upraví. A protože jich je asi kvadrilion, tak to bude nejdřív příští týden :).

Komu já ho dám, toho ráda mám...
A bude to moje maminka, protože právě ony budou mít příští měsíc svůj svátek :).


Pro příznivce falešného patchworku přidávám na TUTO stránku všechny mé návody a inspirace na toto téma :).

Genealogie po x-té


Není to tak dávno, co jsem tu psala, že si musím dát od genealogického pátrání pauzu, protože vidím matriční zápisy, kudy chodím a hrozí mi nucený pobyt v blázinci. Tak, moji milí, už tomu tak není, zásahem jakési vyšší moci jsem postoupila do dalšího levelu a já se můžu hrabat v matrikách jak se mi zlíbí a vůbec nic to se mnou nedělá. Tedy samozřejmě kromě toho "ejchuchů", když najdu dlouho hledaný nebo nečekaný zápis. Taky jsem získala jakýsi bonus (to asi za ten vyšší level :)), že se mi o hledání v matrikách zdá jenom občas (a ne pořád) a dokonce mne to i navádí, na kterou stránku jít a kde daný zápis najít. Malinkatý problém je v tom, že si to ráno jaksi nepamatuji a tak je mi to platné asi jako hadovi noha.

Taky jsem tu psala, že tvořím rodokmen pro maminku mého manžela, měla ho dostat začátkem března k narozeninám. Mno, nedostala, a to díky výše zmíněným indispozicím. Kromě toho jsem tvorbu nechtěla odfláknout, takové pátrání je věc nesmírně časově náročná, na části jejího rodokmenu z matčiny strany jsem strávila stovky, možná tisíc hodin. No, a mám hotovo! A i když mi občas při hledání opravdu hrabalo, nebyla nouze o legrační situace...

Třeba můj drahý, když se mě zeptal "Tak co, maminko, už jsi našla všechny mrtvolky?" To si asi žehlil tu hlášku o tom, že si stejně myslí, že si ta jména vymýšlím a patlám to tam, jak se mi zlíbí. No věřili by jste tomu? To se mu vážně nepovedlo a dostal taky parádní šťouchanec, protože si vůbec nedovede představit, co za piplačku takové hledání někdy je.

Nejlepší vajíčková pomazánka na světě a rituál, se kterým jsme odehnalizimu :)


To vám takhle v pondělí, když jsem koukla z okna, venku zase chumelilo. A protože už jsme toho měli doma plné kecky, nebo spíš sněhule, rozhodli jsme se uspořádat rituál a zimu poslat do pr...yč :).

Jako základ rituálu jsem spatlala nejlepší vajíčkovou pomazánku na světě, metodě pokus-omyl tentokrát dávám palec nahoru a klidně bych dala ještě jeden, protože takovou mňaminu jsem už dlouho nejedla - do misky jsem na jemno nastrouhala jednu cibuli, dvě sterilované okurky a devět vařených vajec (vy nemusíte takové kvantum, to jen u nás zbyla nálož velikonočních vajíček :)), do toho jsem dala asi 100 ml majonézy, pořádnou lžíci plnotučné hořčice a ochutila solí a pepřem. Úplně obyčejné a přitom tak neobyčejně dobré...
Pak jsem postavila z vajec sněhuláka, trochu ho pomučila a propíchala (ne, milá Adaluter, ani tentokrát to nebyly jehly, jenom salátová okurka :)), posadila do loďky s pomazánkou, sbalila mu saky paky a odeslala ho do věčných lovišť. Skoro to vypadá, že to i zafungovalo! Venku se udělalo krásně, haldy sněhu i led na přehradě taje, sluníčko svítí a zimní boty i oblečení jsme snad definitivně schovali do skříní. Tak teď už jen čekat na říjen, až nám to začne znovu... :)

Kdo uteče, vyhraje?


Tak, a je to tady. Náš superhypervymazelný dům je na prodej. Dobrá zpráva je, že nám, nájemníkům. Zároveň je to ale na dlouhou dobu dobrá zpráva poslední.

Představte si devítipatrový dům, který je díky stropům 3,70 vysoký asi jako dvanáctipatrový panelák. Jenže to není panelák, ve kterém bydlí padesát rodin, ale cihlák, ve kterém je deset bytových jednotek, z toho momentálně obsazených osm, plus jedny prodejní a skladové prostory. Poslední rekonstrukce proběhla v sedmdesátých letech a od té doby byly renovovány pouze stoupačky. A ano, nesmím zapomenout na luxusní moderní výtah, který je tak trochu danajským darem, neboť díky tomu, že nás je v domě tak málo a jeho provoz se rozpočítává na osobu (a my jsme čtyři), platíme za něj měsíčně, pokud připočítám roční nedoplatek, skoro sedm stovek, zálohy na teplo, vodu a odpady vychází cca 4300 měsíčně.
Kromě výše uvedeného nebylo sáhnuto na nic. Okna se rozpadají, vysoké stropy a popraskané zdi v bytě bývalí nájemníci částečně vyřešili sádrokartonem, což je na jednu stranu efektní, na tu druhou mne to ale děsí, protože když vidím v zimě plíseň v rozích a okolo oken, tedy tam, kde sádrokarton není, je mi zle při představě, co za poklady se ukrývá za ním... Dům nemá žádné zateplení, odpadává fasáda, má špatnou střechu, staré odpady, topení včetně rozvodů, elektřinu i vodovodní potrubí. Když jsme se sem stěhovali, říkal nám pan instalatér, ať si hlavně neděláme novou koupelnu, že do dvou let se to bude muset celé rozkopat, "Ty trubky, to jsou hotová katastrofa, to vám povídám!". Už je to sedm let, takže teď je to, řekla bych, těžká apokalypsa. Teplá voda si teče, ale spíše neteče, topení topí netopí, kotel máme všichni společný i pro druhý věžák. Díky řece, která je z druhé strany domu, se stávají naše sklepy, stejně, jako popelnice, častým terčem nájezdů krysích či potkaních návštěvníků a o tom, jak si u vchodu ty mršky hloubí díry a nám se tam propadává chodník, ani nemluvím.