Mazlící a pusinkovací pauza nutná!


Vždy se mi ježí chlupy na zádech, když slýchávám rozhořčené hlasy, které odsuzují matky, jež se rozhodly odložit své dítě do babyboxu, nebo se ho jakkoliv vzdaly s jasnou vidinou, že ho už nejspíše nikdy neuvidí. Sama jsem se takto nikdy nechovala, protože mi to má mysl nedovolila. Není mým stylem odsoudit někoho bez toho, aniž bych měla nejmenší tušení, v jaké životní situaci se dotyčný nachází. Po přečtení celé knihy "Cesta k mým matkám" vím, že mé vnitřní cítění bylo správné, ačkoliv jsem byla nově zděšená zjištěním, do jaké míry za situaci okolo odkládaných miminek a jejich maminek může stát chaotický a místy dosti nefunkční systém...

Ačkoliv jsem již dříve četla úryvky na blogu Edith, autorky, kniha mne naprosto pohltila. Začetla jsem se a ona mě nechtěla pustit! Čůrací a žaludek naplňující pauzy si moje tělo doslova vyřvalo a pauzy mazlící si zase vykňoural můj druhorozený. A že v té chvíli by taková mazlící a pusinkovací pauza bodla každému, vám může potvrdit leckterý čtenář této knihy. Té je totiž slůvko "mazlení" na hony vzdálené, pokud ho tedy nepoužijete ve větě "Život se s ní moc nemazlil", neboť kniha se, kromě autorčina hledání biologické matky, zabývá také týráním dětí v náhradních rodinách.

Máš koule? Tak se o ně starej!


Včera jsem při čekání u dětské lékařky znechuceně přelétávala očima po tuně papírů a letáků, které tam visí na zdi. Jestli mě něco dokáže prudit, tak jsou to informace, které jsou doplněny milionem vykřičníků a zaškrtány zvýrazňovačem, nejlépe za každým třetím slovem a pro jistotu alespoň třema barvičkama. To pak jednoho dost znechutí vůbec si něco přečíst. Proto mne o to víc zaujal papír, který počmáraný nebyl a já si ho tak mohla bez újmy na zdraví přečíst.
Jakožto matku dvou synů a manželku mne nadpis Máš koule? Tak se o ně starej! nejdříve pobavil a poté zaujal tak, že jsem si doma později vyhledala stránku http://www.maskoule.cz/, která pojednává o problematice "koulí", respektive o jejich nádorových onemocněních. Celkem mne zarazilo, že ačkoliv tento projekt existuje téměř dva roky, ještě jsem o něm neslyšela...

Lívancové čuně


...aneb jak šetrně a s láskou sdělit svému dítku, že jí jako čuně a že má při jídle pod sebou hotovou podestýlku... :)

Naše dnešní svačina...



A zase to píchání - falešný patchwork, věnec :)


...aneb falešný patchwork se mě ještě nepustil a tak tu můžu směle vystavit výsledky jeho ovlivňování. Tentokrát jsou to věnce, dva podzimně laděné a jeden vánoční, který měl být původně také podzimní, leč výsledek tomu moc neodpovídá :).

První podzimní...


Sonic dort :)


Nějak rychle ten rok utekl a tak tu mám zase další, v pořadí už devátý, narozeninový dort pro Míšu...

Volba tématu, vzhledem k tomu, že už nějakou dobu u nás doma frčí Sonic, a to jak hry, tak seriál, byla jasná. Ani realizace nebyla nijak zvlášť náročná, protože jsem pro tentokrát nevytvářela žádné patvary, ale jako podklad pod marcipán jsem zvolila obyčejný piškotový korpus ve tvaru obdélníku s ořechovým máslovým krémem. No a práce s marcipánem... to je jako s modelínou, už jsme se za těch pár "patlání" celkem skamarádili, takže to byla docela zábava :).

Hotové dílko

Houby à la caprése


Inspirace na letní chuťovku, i když ty čtyři stupně dnes ráno už moc letně nevypadaly...:)
Na houbičky jsem použila cherry rajčata a mozzarellu. Rajčátka jsem rozpůlila, vykuchala a nechala pouze pevný obal. Mozzarellu jsem nakrájela na kvádry (nebo jsem se o to alespoň snažila, v případě gumové mozzarelly je to trochu složitější :)), na ně nasadila osušená rajčata, dozdobila pažitkou a lístky máty. Originální caprése je zakápnuté olivovým olejem a bylinkou je zde bazalka, ale vykládejte to panu Albertovi, který jí zrovna nemá v regále, že jo :).
Houbičky jsem připravila chvíli před konzumací, protože i když rajčata osušíte... No, jsou to prostě rajčata...

Nezaměňovat s muchomůrkou červenou, tahle houba nemá tečky a jmenuje se... Caprésovka :).


Pradědečkův rozkrok


Poslední dobou toho bylo trochu moc. Babička zlobí, začal blázinec okolo synkových škol a vůbec se toho sešlo tak nějak víc. A tak jsem v rámci zachování rovnováhy mého duševního zdraví na pár dní utíkala co nejčastěji od reality a kromě píchání věnců (o tom zase příště :)) jsem se ponořila do minulosti.
Naprosto mě pohltilo další pátrání v rodokmenu, které díky jednomu válečnému veteránovi z Vietnamu a jeho obálce s dokumenty, ze kterých jsem ještě před čtyřmi a půl lety nebyla pranic moudrá, nabralo nový směr. Zmátl vás válečný veterán? Je to jednodušší, než by se mohlo zdát. Naši předkové byli příbuzní, kteří se připojili k tenkrát tolik oblíbenému houfnému opouštění matičky země a odešli do Ameriky, ponejvíce do Chicaga.
Genealogové jistě tuší, že bušení srdce a třas rukou při objevení každého dalšího prapraprapředka v matrice je na místě. Ten třas ale nebyl tak veliký, abych to pátrání v archivech neprokládala restaurováním fotografií, které se ke mně dostaly úplnou náhodou od mé babičky, více ZDE.

Dort houba - návod


Sladká houba pro maminku sklidila úspěch a tak bych se s případnými příznivci chtěla podělit o návod na ní. V postupu na výrobu najdete i pár vychytávek, jak si trochu usnadnit práci, na které jsem přišla za tvůrčího pochodu :).

Protože by obrázků bylo zbytečně moc, scvrkla jsem fotografie do několika koláží, snad to přežijete.

Ze všeho nejdříve jsem si vyrobila krém - uvařila jsem jeden vanilkový puding v 250 ml mléka, po vychladnutí jsem ho přimíchala do vyšlehané máslové směsi (50 dkg másla, 24 dkg cukru a 10 dkg mletých ořechů) a nechala odpočinout v lednici. Krém na dort dělám poctivý, máslovo-ořechový, je osvědčený a také proto, že na jiných krémech se mi marcipán roztéká.

Pak jsem si připravila piškot - ušlehala jsem do pěny 7 vajec s 28 dkg cukru a jedním cukrem vanilkovým, pak přidala 28 dkg polohrubé mouky a nakonec pomalu přilévala 7 lžic vlažné vody. Těsto jsem nalila na klasický plech a upekla do zlatova.

Během chladnutí piškotu jsem si připravila vhodné nádoby na "klobouk" a "nohu" houby. V mém případě výborně posloužila hluboká miska a plastový kelímek pro děti, které jsem následně vyložila dostatečně velikým mikrotenovým sáčkem.

Z piškotu jsem skleničkami a miskami vykrájela různě veliká kolečka. Na dno misky i kelímku jsem jako první dala piškotové kolečko...

Jak mi krysy sežraly vílu...


Stejně, jako naše vánoční polystyrenové koule, potkal minulý rok podobný osud i mojí "Podzimní vílu". Sežraly jí ve sklepě krysy. Tedy, ony jí nesežraly, jenom jí ohlodaly klobouk, hlavu a taky jim děsně chutnala ta papírová jablka a silonová ponožka, kterou měla víla kvůli barvě přetaženou přes hlavu (ne, vážně nemám žádnou "silonovou" úchylku :)). Jo, a taky jí pokadily.
Tahle víla byla moje srdcovka, protože to bylo moje první "tvoření", ze kterého jsem měla opravdu radost i přes to patrné začátečnictví. Tenkrát jsem, coby amatér, žádnou tavnou pistolku neznala, všechno držely pohromadě špendlíky a pořádné lepidlo. Tedy až do té doby, než se k víle prokousaly skrz krabici ty bobkující smradlavky.

Nu, čest tvojí památce, milá vílo. A teď už konec smutnění, musím vymyslet, co si místo tebe posadím na stůl...

Po víle mi zbyl jenom obrázek...

Ksichtofilie


Ksichtofilie je duševní porucha, při níž mají osoby jí stižené permanentní nutkání vše poživatelné dozdobovat očima. Jedinci s těžší formou této poruchy vytváří z pokrmů dokonce obličeje, celé postavy nebo zátiší. Nemocní s nejtěžší formou, o kterých se z taktických důvodů pouze mlží, se prý vyznačují tím, že svá "umělecká" díla dovedli k dokonalosti, naučili je mrkat (díky Lucerničko :)) a dokonce i mluvit. Tito lidé jsou ale separováni v přísně střežených prostorech, protože v dobách, kdy měli volnost, v jejich blízkosti raketově vzrostl počet šílenců. Později se zjistilo, že to byli převážně konzumenti jejich mrkacích a mluvících pokrmů.

No řekněte, je tohle ještě NORMÁLNÍ? Co myslíte? Je?


Naposledy


Dnešní shlédnutí dvacetiminutového "domácího" videa z Dinoparku i s komentářem mi tak dokonale vymylo mozek, že absolutně netuším, jestli moje šedé buňky nebudou stávkovat a jestli dokáži vůbec něco zrekapitulovat, jak velí dnešní úkol...

Za barem II #62: Hodnocení velké prázdninové soutěže Za barem II
Zadání dvaašedesátého kola najdete na stránkách Mléčného baru ZDE :).

Mí mozkovníčci potřebují nutně regeneraci, je to horší, než jsem si myslela a tak žádné dlouhé vymýšlení, odpovídat budu hezky popořádku, jak jsou v úkolu kladeny otázky...

Rychle, než ti to sežerou!


Dnešním úkolem je sepsat cenné rady, jak nafotit jídlo, aby vypadalo lákavě. Tak tedy... Byli-li by jste (nemáte zlomený jazyk? :)) u mně doma, návod je takový:

- naaranžuj pokrm na světlý či tmavý talíř
- utíkej s ním rychle do pokojíčku, než se ti třeba rozteče (jó, fotit takové ledíky v pětatřiceti stupních byla vážně zábava :))
- polož talíř na koberec
- odhrň z okna závěsy i záclony na jednu stranu, aby bylo v místnosti co nejvíce světla
- otři objektiv zapatlaný od druhorozeného
- rychle foť, než ti do toho děti hrábnou nebo ti to rovnou sežerou...

Pokud někoho tento výraz jakkoliv pohoršuje ve spojitosti s dětmi, pak vězte, že já ty své nade vše miluji, ale slovíčko "sežerou" je opravdu dokonale vystihuje.

Za barem II #61: Jak fotit jídlo
Zadání jednašedesátého kola najdete na stránkách Mléčného baru ZDE :).

Pár mých pokusů, jejichž množství výrazně přibylo po loňské a letošní soutěži na stránkách Mléčného baru.
Některé obrázky jsou povedené více, jiné méně, ale co, živit se tím nebudu :).

A to kuře už nekrákoře


Nevím, jak to máte vy se slavnostními obědy, ale u nás už několik let frčí "americké" brambory a pečené kuře. Kromě toho, že z tohoto pokrmu máme doma všichni boule za ušima a můžeme se po něm utlouct, mám toto jídlo ráda také kvůli jeho "náročnosti". Je to něco, co šoupnete do trouby, vůbec se o to nestaráte (no dobře, možná na to jednou po očku mrknete :)) a vyndáte za hodinu a půl. No není to paráda? :)

Za barem II #60: Slavnostní oběd
Zadání šedesátého kola najdete na stránkách Mléčného baru ZDE :).

Mám tu jedno bezprizorní okatý rizoto, ale raději sem dám to kuře. No, poznáte, že je to kuře, nebo ne? :)
(našrotováno pro našeho dvouletého...)

Agentka "Mlíčňák"


Moje záliba ve cpaní očí, smajlíků a ksichtíků (odborně zvaná "ksichtofilie" - díky Majku :)) do jakéhokoliv pokrmu mě neopustila ani teď a tak vznikla níže uvedená ptákovina. Pro případné zvědavce, kteří nemají ponětí, jak těžký život mají ksichtofilové a co všechno jejich úchylka obnáší, trpělivě vyčkejte, brzy se tu objeví vysvětlovací článek. A pro nedočkavé - stačí nakouknout do galerie, položky "Mňamky" a "Moje dortíky".

Puding bez očí


Ani netušíte, jaké jsem měla tiky narvat na ten puding oči, čumák, případně nějakou tu parádní čupřinu. Ale protože jsem slíbila, že v letošní soutěži už kukadla nepoužiji (a sliby se mají plnit), tak je tu dvoubarevné cosi s čokoládovým čímsi :).

Za barem II #59: Dezert s pudingem
Zadání devětapadesátého kola najdete na stránkách Mléčného baru ZDE :).

Samý kostel, fara, věž :)


Není výhled z okna jako výhled z okna, ten můj je výrazně ovlivňován ročním obdobím a počasím. Po dvou hodinách hrabání v archivu jsem zkompletovala výběr mých "Pohledů", se kterými se účastním akce PROJEKT - Výhled z okna a seřadila je podobným stylem, jakým se rozdělují nežádoucí účinky léků v příbalových letácích :).

Ale nejprve, protože je možné se zúčastnit pouze s jednou fotografií, vybírám... prostě nějakou. Srdcovek je tu víc, ale moje šedé buňky už řvou bolestí, ať se konečně rozhodnu, takže Voilà, tady je. Sice není valné kvality, ale to důležité tam je - pro mě tak vzácný západ slunce (viz níže) a kostel, který mi stojí asi deset metrů od domu.


A teď už zmíněné roztříděné pohledy...

Tvoření s dětmi - Výroba magnetek


Tak, nikdo se, kromě nás, na oslavě neukázal. No asi proto, že se nějak rozkřiklo, že pohoštění nebude zrovna dvakrát jedlé... Upřímně, koho by lákalo cpát se upečeným slaným modelovacím těstem, které je z jedné strany pomalované fixami a přetřené lakem a ze strany druhé je na něj připevněný vteřinovým lepidlem magnet...:)

Za barem II #57: KONEC párty
Zadání sedmapadesátého kola najdete na stránkách Mléčného baru ZDE :).

K mání byla zmrzlina, bonbónky, pití, bagetky, koláče i čokoláda...

Houbová máma


Mí prarodiče o mojí mamince tvrdili, že se narodila v porodnici, ačkoliv to tou dobou ještě nebylo vůbec obvyklé a její předchozí sourozenci přišli na svět doma na vesnici. Já mám ale už dlouho podezření, že si tu báchorku vymysleli, aby zamaskovali fakt, že si z lesa přinesli pařez nebo polínko, ze kterého si mojí mámu vyřezali. Ne, nejsem blázen, k této domněnce mě dovedlo hned několik indicií...:)

Za prvé - její hlava je, řekla bych, více dubová, než je zdrávo, takového paličáka hned tak nepotkáte. Jestli byl ten pařez z dubu, a že jich v té lokalitě roste požehnaně, pak je původ mojí maminky nad slunce jasný.

Za druhé - vrací se ke svým kořenům. Když není v práci, je v lese. V každém ročním období. Když les dává, maminka s úctou bere, když nedává, alespoň po něm osm hodin šmajdá, aby všichni v lese věděli, že přišla "domů".

Za třetí: můj dědeček byl velmi dobrý řezbář!

Bandita v Tunisu


Bandita - přesně takhle pojmenoval jeden mladý obchodník mého manžela, když jsme se při smlouvání z původní nesmyslné částky dostali na její pětinu. Kdykoliv pak procházel na pláži okolo nás, vyhýbal se nám obloukem a propaloval nás nenávistným pohledem, který doprovázelo ukazování prstem na mou drahou polovičku a hulákání "Bandita, bandita!" :)

Sladký LEGO labyrint


Kostkový cukr je vděčný materiál. Kromě slazení se z něj i báječně staví, ovšem pouze v případě, že vám krabice nespadne na zem a krásně pravidelné kostky se nezmění v ruiny z 15. století, což se stalo právě nám. No co, pravidelnost a dokonalost je tak nudná :). Minulý rok jsme z cukru stavěli věže, tento rok to byl labyrint. Tedy vlastně dva. V tom prvním, Míšově, hledá Robin jakéhosi stavaře, v tom druhém, mém, jde Harry Potter tvrdě po, no však víte po kom :).

Za barem II #54: Labyrint
Zadání čtyřiapadesátého kola najdete na stránkách Mléčného baru ZDE :).

Míšův labyrint...