Naháněčka Nina aneb není nosál jako nosál

Nosálí nesmysl na N

Nešťastný, nikým nemilovaný, nosál Norbert (není nuzákem, nedávno nabyl nemálo nemovitostí - nor) nepřítomně našlapuje náměstím. Nechce nic, než noc naplněnou něhou nějaké nosálice. Náhle Norbertův nosan nasaje něco nadpozemského, neváhá, následuje neodolatelné, nezvyklé, nedefinovatelné...

No ne! Nazrzlá nosálí nymfa! Nikdy neviděl nic nádhernějšího. Nalíčená, načesaná, navoněná nosálice Nina (nebožák Norbert nezná nudou nasáklou, nadanou nosálí naháněčku) "náhodou", naprosto nenacvičeně, nenuceně, nakrucuje na náměstí nosálí náprsenkou. Nina nese nálepku nafoukané nemravné nány, neboť nezřídka nahá na nivách natřásá nadprůměrně nadměrnými ňadry.

Nicméně nadšený Norbert nedá na nějaké nechutné nadávky, nevěří. Nikým nepochopený (no, náhodou nadmíru nadržený) naletí. Nastupují nosálí námluvy, několik neděl nosí Nině narcisky, na netu nerozvážně nakupuje náhrdelníky, náušnice, náramky. Nakonec Niny nahnilé nitro Norbertově nabídce (nechutně nadité náprsence) nést název "Norbertova nádherná nevěsta", neodolá.

Naštěstí (nehledě na Norbertovu naivitu) Ninu náhle nakazila nemoc - nachlazení. Neonová několikacentimetrová nudle na nose nevěsty navodila nosálovi nevolnost. Nevolnost nastolila Norbertovi nerovnováhu, narazil na náprsenku nosálice, načež nafouklá nepravá ňadra náhle... nebyla??! Nešťastné náhody nekončí, nádherné Niny narafičené nakadeření nevydrželo Norbertův nechtěný náraz.

"Neee", naříká nosál, "Nina nemá ňadra, nemá nádherné nazrzlé nakadeření! Nina není nádherná nosálka, nýbrž... nehezký nosál?!!"

"Nestydo nechutnej, nemravnej! Ničemo!!" nadává Norbert.

Naštvaný nestydatému nosálovi nafackoval, na nabalzamování nervů navštívil nosálí násosnu. Nešťastně nasává nízkokalorického Napoleona, nadává na nevydařené námluvy, na neuskutečněnou nosálí něžnou noc. Náhle nosálův nosan nasál něco nádherného, nedefinovatelného...

Hele, růžovko, jsi jedovatej, nebo děláš ramena?

Když jsem byl už hodně omšelej a prořídlej tak, že se ze mně začaly sypat piliny, na který byl můj živej kamarád alergickej, vyhodila mě jeho máma do popelnice. Dostal jsem se na skládku, odkud jsem utekl zlejm PETlahvím a igeliťákům, co se mi snažili vnutit, že když je něco na skládce, už to z ní nesmí pryč. Ale mně se to povedlo. Skrz plot jsem se dostal do lesa, ale vůbec se mi tam nelíbilo a ani ten divnej lesní nárůdek nebyl nadšenej z mojí návštěvy. Protože mám divnou barvu...

No třeba hned při prvním setkání s kapitánem von Hergotem (je něco jako vůdce těch lesních potvor, skládajících se z různých odpadků, kořenů, šišek, žaludů, mechu a tak) mi bylo řečeno, že bych se měl vrátit domů, protože se do lesa s tou mojí růžovou barvou a umělou srstí fakt nehodím. Je pravda, že se na mně všechno lepilo a že jsem byl mezi tou lesní hnědou a zelenou jako růžovej maják, ale já nemůžu za to, že mě vyhodili, mně v teple na poličce bylo docela dobře! Pár těch agresivních potvor mi rasisticky nadávalo, že jsem mazel, růžovka a tak. Pořád si ze mně utahovali.

No a když jsem se z toho lesa po všech možných peripetiích konečně vymotal, dostal jsem se k Procházkům. Lidi, tady, tady se mám teď dobře! Mají mě tu rádi. Chovají si mě tu jako v bavlnce...

A vůbec jim nevadí, že mám divnou barvu...

P.S: Po dosti emočně náročném Tématu Týdne, kdy jsem se už bála napsat cokoliv do komentáře pod některými články, abych nebyla označena za rasistu jen proto, že preferuji černou čokoládu před bílou a že při stolních hrách hraji raději s černými figurkami, než s bílými, si myslím, že trochu odlehčení neuškodí...

Mrzuté M

Máme tu další písmenko, pár jsem jich zdárně přeskočila, nebudu se vymlouvat, na K mě napadala samá sprostá slova a L se mi úplně někde ztratilo, prostě jsem ho nezaregistrovala... Tentokrát se omlouvám všem, kteří zde hledají pobavení, protože povídka na M je lehce depresivní.

Mrzutá

Melírované Mileně mizí mládí, menopauza minula, má mindráky. Mileny mírumilovná mláďátka (místo muchlání, mazlení - mámou mlácená) mají manžely, malé mrňouse. Mámu milují minimálně, mrzké mínění mají mladí...

Mileny mateřství možná mařil manžel (mrtvý?), Milena mutovala... Místo mladé milé maminky měla mláďátka mrzutou, mstivou, mystifikátorskou, mnoho mužů milující, mlátičku.

Momentálně, mimo mladých, Milena mučí mě, mé milované. Mnoho měsíců mrštná mučednice mistrně manévruje, mlží, maniakálně mobilizuje. Mohutně, mstivě mlátí malou místnost metlou, monstrózní modřiny má mrakodrap.

"Možná má mozek mravence", míní můj mrňous.

"Megakráva. Magor. Mimo mísu", mumlá manžel.

"Má marodný mozek, mámení", míní moudře manželova maminka.

Mmmm, možná.

Degeneruju

Všechno, co mě za normálních okolností pouze udivuje a nad čím jenom nevěřícně zakroutím hlavou, mě včera vytáčelo. Stačila jenom cesta pro prvňáka - v novinovém stánku u školy ve výloze pornočasopis s dvěma pány na titulní straně. Ženská, která ve škole při čekání na své vnouče zasedla svojí zadnicí rovnou dvě židle. Zástupkyně ředitelky, která kolem mě prošla s výrazem, jako kdyby měla kořeny přinejmenším v královské rodině. Smradi, co prásknou do bláta růžovou školní tašku a oblečení, které na sebe potom postupně navlíknou. Sklopila jsem hlavu, prvňáčka čapla za ruku, nekoukala nalevo ani napravo a spěchala domů tak rychle, jak jen to šlo, abych z toho vztekání ještě nedostala infarkt. Doma mě vytočila už jen hračka z časopisu pro děti, která se jmenuje bonbonky s překvapením. To "překvapení" spočívá v tom, že si otevřete přiloženou "jako tubu na bonbony" a vylítne na vás špunt na pérku. To deseticentimetrové pérko ale nebylo nijak připevněné, takže mi málem (díky Bohu za brejle) vypíchlo oko. HA HA HA hračka letěla do koše.

A proč to podráždění? Měla jsem na sebe vztek a moje já to pak tímhle způsobem řeší. Už delší dobu pozoruju, že dávám věci, které mají léta svoje místo, z nepochopitelných důvodů jinam. A samozřejmě si to nepamatuju, takže dost času pak trávím jejich hledáním. To, že ráno osladím kafe dvakrát, nebo že ho zaleju studenou vodou, protože nezapnu konvici, to je taky kapitola sama pro sebe. Tohle všechno jsem ale přisuzovala kolotoči kolem dětí. Jenže včera se mi v bance stalo něco, co mě opravdu vyděsilo. Zapomněla jsem datum. Kdybych stála u přepážky, probíhalo by to asi takhle:

"Prosím Vás, jaké je datum?"

"Patnáctého února."

"To vím, ale jaký je rok?"

Ještě, že jsem stála u sběrného boxu. Já si opravdu nemohla vzpomenout, co je za rok. Stála jsem tam jako idiot a nakonec rezignovala, musela jsem vyndat telefon a podívat se, abych ho na příkaz mohla dopsat.

Asi si řeknete, no a? To se stane... Znáte ten blbej pocit, že něco není v pořádku a ono opravdu není? Tak já ho mám. Jestli se to bude opakovat, budu s tím muset asi něco dělat. Nenechám si přece vyžrat mozkovnu nějakou potvorou...

S láskou - máma

Milé děti moje,

chtěla bych vám toho tolik říct, ale jste ještě malé a asi byste to stejně nepochopily. Takže raději, než ty myšlenky, co na mě moje mozkovna valí, skrz kojení, přebalování a psaní úkolů zapomenu, vám to napíšu a vy si to třeba, až vyrostete, přečtete...

Letošní rok pro mě bude ve znamení "Kristových let" a mě to svádí k bilancování, čeho jsem za tu dobu dosáhla. S mírnou depresí zjišťuji, že toho moc nebylo. Jediné, na co mohu být opravdu pyšná, jste vy, dvě báječné děti. Vy a váš táta jste dali mému životu úplně jiný směr. To tam je mladé sobecké stvoření, kterému šlo hlavně o vlastní prospěch...

Tobě, Míšo...

...jsem vděčná za tvoje malé něžné ručky, které mě v těžkých chvílích objímaly a tvoje tělíčko, co mi dávalo sílu, když se ke mně tulilo. To, jak jsi věděl, že se něco děje, i když jsi tomu tak malý nemohl rozumět a to, jak si se mi snažil alespoň tímhle, po svém, pomoci, mě dodnes naplňuje hřejivým pocitem.

Děkuji ti za to, že jsi můj život vyplnil smíchem, a snad se nezlobíš, že tvoje obrázky, nápady a psaníčka občas zveřejňuji i tady. Nad tvými vynálezy mi zůstává někdy rozum stát a kolikrát si říkám, po kom tohle sakra máš? Ale nemysli si, že přes ten momentální nával něhy ti zapomenu, jak jsi mi, coby prcek, řekl, že jsem strašná Herodeska!

Jsem ráda, že jsi překonal svůj počáteční nešťastný postoj ke klavíru. Víš, že o tobě paní učitelka řekla, že jsi výjimečně nadprůměrný? Prý po strejdovi, kterého taky učila. Ale prosím, buď po něm jenom v tom hraní, ano? Tu trávu hulit nemusíš...:)

Děkuji ti, jak jsi přijal, i přes ten skoro sedmiletý věkový rozdíl, Matýska. Vyplatilo se kárat babičky, aby do tebe přestaly hučet, abys ho pohladil, pochoval. K ničemu jsem tě nenutila, věděla jsem, že se ho bojíš dotknout, protože je tak malý. Chvíli ti to trvalo, ale nakonec jste si k sobě cestu našli a když jsi mu poprvé dal do pusy dudlík, bylo vyhráno. Teď je z vás nerozlučná dvojka. Když se na sebe chechtáte a děláte na sebe opičky a já se na vás zlobím, ať už toho konečně necháte, nebo se z vás zblázním, pokaždé mi odpovíš "Maminko, ale my se přece tááák milujem!". A chechtáte se ještě víc a váš zvonivý smích je jako balzám na uši. I na duši :). V tu chvíli není na světě šťastnější mámy.

Tobě, Matýsku...

...děkuji za to, že vůbec jsi, protože tvoje narození je neuvěřitelnou shodou okolností a náhod, které jenom dokazují, že všechno zlé je k něčemu dobré. Tohle rád říká tvůj táta a asi na tom něco bude. Už když jsi byl v bříšku jsem věděla, že budeš živel. Tvoje kopy a háky do žeber byly hodně zákeřné, chápu, že se ti tam nelíbilo a stejně, jako ty, jsem se těšila, až konečně vylezeš :). Jsi úplně jiný, než Míša a pro mě je tvoje povaha něco tak nového. Jsem zvědavá, s čím na mě ještě vyrukuješ.

Děkuji ti za tvojí první pusu, kterou jsi mi lípnul tento týden. Otevřel jsi papulu dokořán a přicucnul ji ke mně jako pijavice. Velmi osobitý způsob, ale já v tom tu pusu poznala! Jo, a víš, že jsi hrozně roztomilej? Stačí, když tě v obchodě posadíme do košíku a lidi okolo jsou z tebe úplně odvařený. Myslím, že ty nejsi pro naše návštěvy dobrá antikoncepce. Doufám, že toho nebudeš v budoucnu zneužívat, vypadá to, že s bráchou dost hřešíte na vaše kukadla...

Miluji ty chvíle, kdy se na mě lepíte jako žvejkačka, vaše tulení, ňufání, muchlání a mazlení. I když je to se mnou i s váma někdy těžký, snažím se, aby jste byli šťastní a aby z vás vyrostli poctiví a slušní lidé. Snad jednou oceníte mou důslednost, i když teď pro ní asi nemáte pochopení a já jsem tak pasovaná na vrchní domácí prudičku :). Snad se, až trochu povyrostete, nebudete stydět za mámu, co s váma pařila Playstationa a co jednou za čtrnáct dní v sobotu nevařila a objednávala k obědu pizzu.

Díky vám za to, že jste.

Vaše máma

Hra na zírání

Náplní mého života byl odjakživa humor, k němu se postupem času přidávaly další položky, které nahrazovaly již ty neaktuální. Moje momentální životní etapa je vyplněna rodinou. Tvořením. A pusou od ucha k uchu. Užívám si každou chvilku, v níž se prolíná kombinace (někdy vážně smrtící) mých dětí, mé drahé polovičky a okamžiků, kdy by jste nejraději umřeli, jenom aby jste se už nemuseli smát...

Představuji vám jeden z klenotů dětské pokladnice...

Je to hra, o které jste jistojistě ještě nikdy neslyšeli. Jmenuje se "Na zírání" a je velmi jednoduchá. Protože ji vymyslel můj sedmiletý, budu se vám snažit přeložit jeho pravidla hry do jazyka dospělých...

Počet hráčů

Ke hře je zapotřebí alespoň dvou hráčů. Podmínkou je, že jeden z nich bude muž a druhý žena. Hru lze hrát i ve více hráčích, kupříkladu tři muži a jedna žena nebo tři ženy a jeden muž.

Průběh hry a pravidla:

Myslím, že nejlepší bude napsat to tak, jak na mně hru zkoušel syn, podporován mým manželem...

"Maminko, hezky se rovně postav."

"Ok, stojím."

"Tak, a teď se svlíkni do naha."

"Ty jsi se zbláznil, na to zapomeň!!"

"To ale porušuješ pravidla a nemůžeme hrát dál!"

Ukecala jsem to na to, že by mi byla zima a byla bych pak nemocná a nemohla vařit dobroty.

"Fajn, tak jako že jsem svlíknutá. Co dál?"

"Teď na tebe tatínek bude zírat."

"A?"

"A co se mu na tobě bude líbit, na to si může sáhnout."

"A dál?"

"Dál nic, to je konec..."

"No, a kdo vyhrál, když je to hra?"

"No nikdo..."

Marťani a uzený

Miliardářovy dětičky:

My chceme vidět hvězdičky!

My chceme je dost zblízka vidět

a ne ze Země na ně civět!

Za nima letět do vesmíru

a vidět černo černou díru,

objevit marťany zelený

(můžou bejt ale i červený),

co na hlavě tři oči mají

a divnou řečí povídají.

My chceme s nima kamarádit

a na planetě jejich řádit!

Jakpak že vzniklo to nadšení?

To v pondělí místo učení

před telinu se posadily,

na Star Trek oči přilepily,

do toho Trpaslík Červený

(jak tam snad všichni jsou zhulený)

a navrch ještě ta Akta X

(ten děsuplný ufoní mix)

pak ještě přišla Hvězdná brána,

zkáza mozku je dokonána...

Od té doby melou pořád svou:

My chcem a chcem letět raketou!

Tátovi už nervy rupaly,

jak děti pořád žbrblaly,

až povídá jejich maminka

(co do poledne hajinká):

Mně hodí se ta dovolená,

já jsem tak strašně unavená

z akcí, recepcí a večírků,

z hloupých krasavců a frajírků!

A tatínek nakonec svolil,

druhý den za raketu solil.

(pro neznalé - kupuje na netu

vyhlédnutou novou raketu)

Raketoplán, čtyři dny na to...

Děti řvou svoje: Mámo, táto!

Kdy poletí naše hvězdička,

co prý splní všechna přáníčka?

Jéé, jéé, támhle už jedna letí!

Kdepak, to je vesmírné smetí...

Ale tamto už to musí být!

Ne, ne, jen japonský satelit..

A tohle? Gumová palice,

ulétla z ISS stanice...

A támhleto, taky palice?

Ne, jen špionážní družice...

Řvou ti malí capouši český:

tady to vůbec není hezký!

My chceme zase zpátky dolů,

mezi to stádo hloupých volů,

s váma jeden nudou umírá!

Máma zaječí: Ááá, kýhovýra!

Tatínek: oko Všehomíra?

Ach ne, to je ta černá díra!

A tak tam plnou parou vlítli,

(děti najednou božsky ztichly)

potkali marťany zelený,

co milujou lidi. Uzený...

Dort - Král Jelimán

Dnes se u nás budou slavit narozeniny živitele rodiny a protože vím, jak moc miluje můj oříškový dort, nemohla jsem ho o něj připravit ani tentokrát, i když s těma malýma piraňama bylo vyrábění trochu víc na palici, než jindy. Jako letošní motiv jsem zvolila Krále Jelimána, protože od shlédnutí Madagaskaru ho má drahá polovička miluje. Tákže...

Představuji vám velkoúžasnolepého krále Jelimána, všech lemurů samozvaného pána a tak dále a tak dále, hurá lemra!

Edit: kdo neví, co je zač Jelimán, kliknout prosím ZDE :).

Temně-modré překvapení

"Pfff, pfff", zafouká mi něco do ucha.
V duchu se usměju, pootevřu jedno oko a čekám, co bude dál. Moje osmiměsíční dítko je vzhůru. Leží na bříšku, pase koníčky a samomluva pokračuje:

"Ťaťa, papa, kaka" - volně přeloženo: "Jako dobrý, vyspal jsem se dobře, mlíko taky nechci, toho mám plný břicho, jak jsem tě v noci šestkrát vzbudil a jsem docela spokojenej. Teda až na to, že nevím, jak to, že jsem v pokojíčku s mámou, když jsem usnul v ložnici s tátou." Překulí se na záda.

"Pfff, pfff" fouká si dál a tleská do toho potichu rukama. Pak sevře ručičku v pěst a pomalu, prstík za prstíkem, ji zase rozevírá. Tohle opakuje tak desetkrát, než ho to přestane bavit. Pořád dělám, že spím, vychutnávám si tu výjimečnou ranní chvilku, kdy nemusím vstávat. Moje bdělé šmírující oko zpozoruje, že se ke mně blíží ruka. "Plác!". To mělo být asi malá... Dělám, že nic. Za moment mi na nose přistane noha, "Plác, plác!" No tak jo, vyhrál jsi. Otevřu oči a povídám:

"Dobré ráno Matýsku, jak jsi se vyspal?"

Roztáhne pusinku do úsměvu. Pořád mi šmrdlá nohama přes obličej. "Plác!"

"Au, to bolí, musíš jemně, Matýsku!"

Bleskurychle otočí hlavu na druhou stranu a zaboří ji do polštáře. Tohle dělá vždycky, když se stydí.

"Já se na tebe nezlobím, ale musíš opatrně..."

Usměju se na něj. Okamžitě pookřeje, otočí se zpátky a na důkaz usmíření mi nabízí dudlík.

"Ne díky, ten je tvůj, jen si ho nech."

Nehodlá se s odmítnutím smířit a tak mi pro změnu začne hladit vlasy. Už takhle po ránu vypadám hrozně a teď... jako po zásahu elektrickým proudem...

"Matýsku, ještě chvíli se budeme rochnit, jo?"

Je milej, dává mi chvilku. Přitulí se ke své látkové plence a když už má dost, dostrká mi její druhou polovinu pod nos, ať se pomazlím taky. Když usoudí, že to stačí, připlazí se co nejblíže ke mně, přitiskne svojí tvář k mojí a natahuje ručičky. Tak teď už je s teplem pod peřinou definitivní konec. Beru ho do náručí a nestačím se divit. Ty jeho oči! Místo obvyklé světle modré barvy jsou temně modré a v kombinaci s černou a s odlesky denního světla vypadají jako obloha za jasné noci. Je to jasný, Matěj má oči po mně, taky se mu mění podle počasí. Hlavně si nezapomenout deštník, tmavě modrá říká, že bude pršet...

Hadi v kuchyni, auto v lednici

Už dva týdny je prvňák doma a doléčuje se z angíny. Docela dobře mu hrabe, protože venku nebyl ani nepamatuju, a tak mi doma pořád dokolečka zní:

"Dědečku, dědečku, kóóóledááá,

dejte mi voříšek, nééébo dvááá.

Nedáte-li voříšek, provrtám vám kožíšek,

dědečku, dědečku, kóóóledááá..."

A když to není tohle, tak mi na všechno odpovídá "Áno, milá Jáno".

Včera přišel z koupelny a že prý tam jsou "nějaký hmyzáci, co strašně rychle jezdí ťap ťap ťap ťap tam a pak zase ťap ťap ťap ťap sem". V zájmu dobrého duševního zdraví  mírumilovných jedinců nebudu popisovat, jak rybenky dopadly. On se asi vážně zcvoknul, normálně by přilítnul a ječel strachy jako hysterka...

A dneska přišel s tím, "co jako dělaj v kuchyni ti dva hadi".

"Ježíši, jaký hadi??" a v duchu hledám něco, čím je chytit a lituju, že jsem nečetla žádnou příručku, jak se takoví hadi chytají.

"No přece na tom plechu" a tlemí se u toho jako blázen.

"To je štrůdl! Padej!"

A když otevřu lednici, najdu tam jeho autíčko, co mění v teple barvu na žlutou a když se dá do lednice, zčervená.

Já už nemůžu. Hrabe mi taky. Když mi něco chce říct a je to evidentní kravina, zacpu si uši  a přidám "bla bla bla bla bla". A když začne zpívat "Dědečku, dědečku, kóóóledááá", začnu:

"Dědečku dědečku kóóóledááá,

dejte mi bonbónek, nééébóóó dvááá,

nedáte-li bonbónek, přiletí k vám ufounek,

dědečku, dědečku, kóóóledááá...

Bože, dej mi přežít ještě tenhle týden!

Porod versus migréna

Ve čtvrtek jsem sezobla poslední prášek na migrénu a v pátek šla pro jistotu k neuroložce pro recept na další krabičky. Nebyla tam, je na mateřské dovolené a sestřička si vzala v pátek volno. Proč ne, každý si přeci potřebuje po čtyřech pracovních dnech, z nichž každý má tři hodiny, vysedávání v ordinaci a předepsání pěti receptů, v pátek odpočinout. A že jsem se tam vláčela s kočárkem v mrazu? Za to si můžu sama, jsem blbá, měla jsem si tam zavolat. Jenom doufám, že další migréna přijde tak, jak má ve zvyku, až za 14 dní. Jedu rychle domů, nechci nechávat svého nemocného prvňáčka dlouho samotného. Otevírám dveře, menšího vybalím z kočárku a tiším jeho srdceryvný řev způsobený růstem zoubků. Většímu měřím teplotu, nějak se mi nezdá. Má skoro 39. A mě začíná bolet hlava...

Pane Bože, ať jsou to jenom dozvuky, ať to není to, co si myslím, že to je... Hlava bolet nepřestává, večer už nemůžu, nezvládám vůbec nic. Těším se na noc, hlava mě ve spánku skoro nikdy nebolela. Jenže toho moc nenaspím, pořád je tu horečka staršího a zuby mladšího a tak je to ještě horší, než ve dne.

Celou sobotu zvracím naprázdno, nemohu pozřít ani sousto. Jdu se osprchovat a pouštím na hlavu tak horkou vodu, jak jen to jde. Skvělé, na chvíli jsem přehlušila bolest hlavy jinou bolestí. Jenže ve vaně nemůžu sedět donekonečna a navíc hrozí, že brzy skončím na popáleninovém centru. Hlava bolí tak, jako kdyby mi jí okopávala fotbalová jedenáctka. Pěstmi do ní buším, bolest se nedá vydržet, moje porody byly proti tomuhle máslíčko. A že sakra bolely. V neidentifikovatelné poloze sedím-ležím na židli u jídelního stolu s obličejem přilepeným na jeho skleněné desce.

"Já chci umřít..."

"A jak by sis to představovala?" odvětí manžel.

"Že bys mi uříznul hlavu a zítra, až bude po všem, mi jí zase přišil."

"Ha ha ha, což o to, vymyšlený to máš dobře. Akorát by mi asi neprošlo, když bych policajtům na otázku "Proč jste manželce hlavu uřízl a pak jí zase přišil?" odpověděl "No, ona to tak chtěla...".

V duchu se sama sebe ptám, jak jsem sakra mohla tohle vydržet bez léků patnáct let, šest dní v měsíci? Asi to tenkrát bolelo méně, jinak si to vážně nedokážu vysvětlit. Noc je stejná, jako ta předešlá, od nedělního rána téměř nepřetržitě objímám záchodovou mísu. Už jsme skoro kamarádky. Ještě, že se manžel o děti postará, uvaří, nakrmí, vykoupe, utře nudle u nosu, přebalí. Já nedělám kromě kojení a uspávání nic, nemůžu, jen ležím. Na to nejsem zvyklá a je mi z toho zatraceně blbě. A aby toho nebylo málo, přidaly se vidiny. Vidím sama sebe, jak otvírám okno a skáču a je mi konečně dobře. Nevadí mi, že mám hlavu na maděru, hlavně, že už nebolí. Vidina se mi prolíná s rozhovorem s lékařkou:

"Tak, paní Procházková, a teď mi povězte, jak byste na stupnici od jedné do deseti označila svojí bolest při migréně?"

"Já nevím, deset?"

"Ještě jednou, berte to tak, že deset je, že byste se byla schopná kvůli bolesti i zabít."

"Hmmm, tak devět..."

Paráda, tak už jsem se dostala do fáze desítky... Blbost, nechci se zabít, pořád jsem na devítce, jenom mám z té příšerné bolesti halucinace. Už jsem to vydržela dva dny, vydržím to i ten třetí. Odpoledne je mi mnohem lépe, bolest hlavy pomalu mizí a začínám mít hrozný hlad. Během tří hodin spořádám dva kousky pizzy, tři řízky, jogurt, jogurtové mléko, dva pomeranče, tři strašně zdravé čokoládové rýžové chlebíčky a půl tabulky bílé čokolády. Za tři dny jsem zhubla dvě kila. Manžel mi už neříká "ty moje modelko", ale "ty moje anorektická modelko".

V neděli večer, když nemůžu spát, si přísahám, že si udělám svojí Kápézetku (pro mladší ročníky "krabičku poslední záchrany") čítající dvě krabičky toho sajrajtu na migrénu. A modlím se, aby do dvaceti let někdo vymyslel lék nový, protože tenhle kvůli jeho vedlejším účinkům budu moci brát jen do padesáti. A jestli nevymyslí, tak pak si ale vážně můžu jít hodit mašli.

Grepulák

Grepulák

Máme doma zlobily,

angínové bacily,

děťátko mi skolily,

potřebuju posily!

Vyhlásili jsme jim válku,

Hrrr na ně, náš grepuláku!

Budeš na ně hodně zlej?

Moc se s nima nepárej,

vitamínama jim dej,

zadek řádně nakopej!

Jé jako Janinka

Minulý týden jsem přeskočila I, neboť mě velmi iritovalo. Prostě ať jsem přemýšlela (bolelo to!), jak jsem chtěla, nešlo to. Takže tento týden tu máme krásné J...

(více tutok)

Jé jako Janinka

Journalista: "Jakápak jsi, Janinko?"

Janinka: "Já jsem Jablonečák, jehož jazyk je jedinečně jadrný, jsem jedlíkem jahod, jednohubek, jablíček, jsem jedincem, jednoduchým jako jazykolam, jevem, jehož jekot jest jiskrný jako jantar..."

Journalista: "Jejda!" 

Janinka: "Jsem jízlivá jako jedubaba, jemná jako ježek, jasnozřivá jako jednooký jeseter, ješitná jako jezevčík, jednotvárná jako jackpot, jímavá jako jezevec. Jančím, jakmile je jaro, jitřenka je jediná jistota..."

Journalista: "Ježíši... Jakápak ještě jsi, Janinko?"

Janinka: "Já jsem... já jsem jelito..."

Journalista: "Jelito??"

Janinka: "Jo, jelito. Jakmile jím, jídlo je jako jeskynní ještěrka. Jeansy jsou jaksi jasněflekaté..."

Journalista: "Janinko, jsi jedinečná... jobovka!"

Veselý Zajíc Vyskočil, Tvrdý Bobek Vytlačil...

Oči mě pálí, ale nelituji. Právě jsem přelouskala databázi čítající 10000 nejčastějších českých příjmení (upřímně, nechci vidět, jak vypadá ta s méně častými). Kromě toho, že jsem se u toho náramně pobavila, mě to také utvrdilo v tom, že ať si říká, kdo chce, co chce, čeština je nádherně barevným jazykem.

Poznatek č. 1: blahořečím tomu, kdo mě seslal do "spárů" mého manžela, díky němuž se můžu jmenovat docela obyčejně.

Poznatek č. 2: ten, kdo vymýšlel ve své době to či ono příjmení, musel být buď člověkem se smyslem pro humor, nebo pomstychtivým hajzlem.

Poznatek č. 3: česká příjmení jsou plná zdrobnělin, jeden by skoro řekl, že nečte seznam, ale pohádku...

Níže uvedená příjmení jsou ta, která mě zaujala na první pohled. Patří sice mezi těch horních deset tisíc, ale vetšinou se jejich četnost pohybuje mezi 190 až 500 nositeli. Pro lepší přehlednost jsou rozdělena do specifických skupin:

Říše zvířat:

Kočička, Ovečka, Krtek, Husa, Myšička, Los, Havran, Koťátko, Kocour, Myška, Králíček, Papoušek, Kozlík, Rybička, Hřebec, Kukačka, Krůta, Pták, Mourek, Čuba, Kuřátko, Veverka

Říše hmyzu:

Brouček, Komár, Žížala, Chrobák, Červík, Blecha, Škvor, Chroust, Moucha, Včelka, Mol, Kobylka, Červ

Říše lidí:

Dědeček, Babička, Chlapec, Nájemník, Vévoda, Černoušek, Klouček, Osoba, Farář, Pán, Rom, Herodes, Harant, Baron, Švagr, Doktor, Hrobař, Perníkář, Lapka, Holič, Švadlenka, Závodník

Věci kolem nás:

Hrneček, Vařečka, Vidlička, Peřinka, Provázek, Pytlíček, Poduška, Kočárek, Puška, Střecha, Lopata, Prkno, Kulička, Prášek, Pytlík, Štětka, Klíč, Kadidlo, Komín, Zvonek, Padělek, Kšanda, Pípa

Něco do bříška:

Tvarůžek, Vomastek, Klobása, Pivko, Koláček, Houska, Kobliha, Pečínka, Knedlík, Máslo, Řízek, Buchta, Kapusta, Česnek, Hruška, Švestka, Řepa, Borůvka, Meloun, Salát, Buřt, Oplatek

Z luhů a hájů:

Houba, Kytka, Hřib, Voda, Kopec, Hlína, Fialka, Konvalinka, Dřevo, Pastva

Prostory:

Kuchyňka, Komůrka, Pošta, Barák, Škola

Móda:

Čepička, Rukavička, Knoflíček, Kabelka, Klobouček, Kabátek, Holinka, Botka

Kdo z vás se pozná?:

Holomek, Chytráček, Falešník, Zmrzlík, Prudič, Vejlupek, Panák, Bambula, Smolař, Protiva, Kamarád, Mrkáček, Šikula, Buřič, Bulíček, Kacíř, Capouch, Slaboch, Lízal, Fňukal, Nemrava, Chudáček, Šereda, Šibal

Z pohádky do pohádky:

Obr, Bubák, Strašil, Diblík

Každý je nějaký:

Vlasatý, Zoufalý, Mrtvý, Nechutný, Zmrzlý, Drahý, Pětioký, Sladký, Hloupý, Hebký, Velký, Ženatý

Tělo i duše lidí a zvířat:

Chobot, Bulva, Puchýř, Ocásek, Rozum, Ledvina, Hlavinka, Zub, Malíček, Žaludek, Pupík, Nožka, Žíla, Noha

Neidentifikovatelné:

Ženožička, Hatlapatka, Tlačbaba, Vrzáček, Podškubka

Bez komentáře:

Babinec, Kokotek, Píč, Šoustal, Šuk, Jebavý

Jména:

Jan, Jára, Žofka, David, Janča, Ondra, Honzík, Máša, Prokůpek, Matýsek, Barborka, Šárka, Maruška, Sára

Ostatní, nezařazená:

Trampota, Hubička, Bezstarosti, Hrůza, Špína, Šklíba, Požár, Blabla, Klik, Nevím, Vítámvás, Věříš

Pokud u vás můj "výtah" vyvolal alespoň malý úsměv na tváři, jsem tomu ráda :).

Chudák Suchochleb

Cestou ze školy se mi za zády ozve:

"Mami, mě bolí zadek, zpomal!"

"Z čeho tě může asi tak bolet zadek?"

V duchu mu kupuju polštářek na tvrdou školní židli.

"Jeden kluk do mě strčil a já jsem zbuchnul na dlaždičky."

Spratek jeden! Chci dát sígrovi ještě šanci.

"Třeba to, Míšo, neudělal schválně?"

"Udělal, díval se na mě a strčil do mě!"

Moc tomu sice nevěřím, ale pro jistotu se zeptám:

"Ty jsi mu něco provedl?"

"Ne, jen jsem se ho zeptal, jestli jí suchej chleba a on do mě takhle drcnul."

Tak teď už to nechápu vůbec.

"Proboha, proč do tebe strká, když se ho zeptáš, jestli jí suchej chleba? A proč se ho vlastně ptáš na takovou blbost?"

"No, on se jmenuje Suchochleb..."

"Míšo, ty jsi vůl."

Chudák malej natahuje, asi jsem moc drsná.

"Proč?"

"Můžeš bejt rád, že ti rovnou nedal do čumáku. Já se jmenovat Suchochlebová a ty se mě zeptat, jestli jím suchej chleba, tak ti taky jednu majznu."

"Proč?"

"Tím mě přece urazíš. To je to samý, jako kdyby ses jmenoval Skočdopole a někdo se tě zeptal, jestli rád skáčeš do pole..."

Tímto jsem uvedla svého syna do úskalí překrásného českého jazyka. Posléze jsem se dozvěděla, že jeho otázka na spolužáka, jestli jí suchej chleba, nebyla vtipem, jak jsem se původně domnívala, nýbrž byla myšlena naprosto vážně. Asi ho budu muset trénovat.

Ošoupané boty

Děvčátko sebou prudce škublo, zase málem usnulo. Aby svou ospalost trochu rozptýlilo, bloumalo očima po místnosti. Jeho pohled se zastavil na okně. Z levého dolního rohu na ní ze tmy zírala bledá tvář ovázaná bílým šátkem...

O týden dříve, únor, 1966

Děvčátko se dozvědělo smutnou zprávu, její bratranec, který se měl za měsíc ženit, si při cvičení vážně poranil míchu. Byl ochrnutý a napojen na přístroje. Maminka děvčete po návratu z nemocnice nebyla k utišení, když vyprávěla, jak hoch i přes to, že komunikoval očima a plakal, byl odpojen. Neexistovala prý žádná naděje, že by bez přístrojů přežil a lékaři tak získali od matky chlapce souhlas.

Děvčátko odmítlo jít na pohřeb, protože se stydělo přijít tam v obnošených, po sestrách děděných botách. Maminka se tedy vypravila na pohřeb sama a chod domácnosti svěřila svému muži a dětem. Děvčátko mělo ten večer za úkol v kuchyni přikládat do kamen, aby nevyhasl oheň pod bramborami. V kamnech jemně praskalo a teplo příjemně sálalo, jaký to byl kontrast s venkovní zimou a tou spoustou sněhu všude kolem. V uších mu hučelo "nesmím usnout, nesmím usnout..."

Děvčátko sebou prudce škublo, zase málem usnulo. Aby svou ospalost trochu rozptýlilo, bloumalo očima po místnosti. Jeho pohled se zastavil na okně. Z levého dolního rohu na ní ze tmy zírala bledá tvář ovázaná bílým šátkem...

Děvče si promnulo oči a rychle se otřepalo. Podívalo se tam znovu a obličej, jehož oči několikrát zamrkaly, tam byl stále. Děvčátko začalo plakat a křičet, v obličeji poznalo svého bratrance, který měl tou dobou ležet o několik kilometrů dál v rakvi. Utíkalo pryč a vzburcovalo celý dům. Když konečně přesvědčilo starší sestru, aby se šla podívat, obličej tam již nebyl. Otec se snažil dítě uklidnit tvrzením, že to byl nejspíš opilý pobuda, když se šel ale ven přesvědčit, pod okny našel jen čerstvě napadaný sníh beze stop. Nikdo děvčeti nevěřil, všichni si mysleli, že na chvíli usnulo a něco se mu zdálo. Jen děvčátko vědělo. Vědělo, že jí hoch přišel připomenout, jak moc jí měl rád. Vědělo, že ho mrzí, že se s ním nepřijde rozloučit. Vědělo, že na ten pohřeb, boty neboty, dorazit musí.

Druhý den se vydalo na cestu. Z pohřbu si téměř nic nepamatuje. Jen to, že ještě před tím, než omdlelo a než ho vynesli ven na nosítkách, stálo v šoku nad otevřenou rakví, aby se naposledy rozloučilo. Ležel tam, ruce sepjaté a hlavu ovázanou bílým šátkem...

Později se dozvědělo, že mu hlavu, jejíž horní část byla znetvořená pitvou, bratři den předtím narychlo ovázali, aby rána nebyla vidět...

Jak ze sebe pan Doyle udělal blbce...

Kromě bankovek snad na světě neexistuje více podvržených děl, než jsou fotografie a videa týkající se paranormálních jevů. Jednou z obětí, která takovému podvodu naletěla, je i autor legendárního geniálního detektiva Sherlocka Holmese, sir Arthur Conan Doyle. Představte si, že tohoto věhlasného spisovatele doběhly dvě cácorky...

Na počátku 20. století žily v severní Anglii dvě sestřenice, desetiletá Frances a šestnáctiletá Elsie. Jako ostatní děti byly velmi hravé, jejich nejoblíbenějším místem bylo údolí u vesnice Cottingley. Nalezly tam vše, po čem romantické duše pubertálních dívek touží, šumící stromy, říčku, malý vodopád, voňavé louky, létající skřítky, tančící víly...

Létající skřítky? Tančící víly? Pchá! Jedna z největších kachen století...

Rodiče samozřejmě děvčatům nevěřili ani slovo, ta se cítila ukřivděná a na důkaz pravdivosti svého tvrzení si jednoho letního červencového dne půjčila fotoaparát a ony létající a tančící potvůrky vyfotografovala. Jaké pak bylo překvapení otce Elsie, když se na fotografii, kterou vyvolal, objevila Frances s pěti malými vílami:

Město debilů

Mým osobním paranormálním jevem, který mi možná někdo z vás pomůže objasnit, je záhada, kterou se mi doposud nepodařilo rozluštit - proč má město, ve kterém bydlím, největší koncentraci debilů na světě? Když to tak spočítám, každého druhého člověka, na kterého natrefím, mohu směle označit tímto titulem. Že jsem cimprlich? Nuže, posuďte sami!

Ráno vstanu o hodinu dříve, než bych měla, protože sousedé si hrají v šest ráno na italskou domácnost. Po zaopatření sebe a dětí mažu s kočárkem a prvňáčkem do školy. U výtahu stojím dvacet minut, protože dámy z prodejny v domě ho zablokovaly nakládáním a vykládáním zboží. Je až k nevíře, jaký mají talent se trefit do hodiny, kdy všichni z domu odchází za svými povinnostmi.

Těším se ven, konečně můžu projet městem, aniž bych někde zapadla. Tedy, alespoň to psali na netu. Prý je sněhová krize a tak nasadili ty nejúčinnější stroje, aby zprůchodnili chodník alespoň na jedné straně ulice. O kousek dál moje nadšení opadá. A to jako mysleli který chodník? Ten vlevo, na kterém je půl metru sněhu, nebo ten vpravo, na kterém je sněhu metr a půl? Nebo je tu ještě nějaký? Myslím, že lidé na radnici a silničáři by měli před podpisem pracovní smlouvy bezpodmínečně podstupovat testy IQ. Létat neumím, rozhoduji se tedy pro cestu po silnici, na které je jenom deset centimetrů zmrzlého sněhu. Ani mě nepřekvapuje, že páni řidiči používají v lepším případě sprostá gesta a troubení, v tom horším si své pochroumané ego řeší dupnutím na plyn, jako bonus tedy vyhrávám sprchu bláta, soli, sněhu, štěrku a vody. Z pusy mi vyklouzne "Ty kreténe!!" a vzápětí "Mišičko, ale ty víš, že se to neříká, že jo?"

Další nášup debilů nás čeká o pár metrů dál. Ze střechy asi dvanáct metrů vysokého domu shazují nějací chlápci ohromné kusy ledu. Objíždím co nejrychleji místo označené páskou, abychom to náhodou neschytali, i když si v duchu říkám, že jsme dost daleko od místa, kam led padá. "Křach!" Jeden z frajerů na střeše hodil blok ledu o velikosti mikrovlnky přímo vedle kočárku. Zasypala nás sprška ostrých ledových jehel. "Ty debile, jseš slepej?!" Míša se na mě drze podívá a povídá "Asi budeš mít za ty sprostý slova dneska zákaz Playstationa!"

Jedeme dál. Skvělé, támhle vzadu se začíná rýsovat něco, co se podobá odházenému chodníku. Dočasnou radost mi záhy zkazí další choromyslní, tentokrát chodci. Tři vedle sebe a ani jeden nehodlá uhnout. Toto se opakuje na dlouhatánském chodníku několikrát.

Víte, začínám vážně uvažovat o namontování speciální výbavy ve formě raketometu na přední stranu kočárku. No řekněte, nebyl by ten svět hnedle hezčí?

Chlupáčovi :)

Zdatně jsem přeskočila písmenko H a vrhla se rovnou na CH. Tuto povídku bych s dovolením věnovala Chlupáčovi, který mi tak štědře, nezištně a naprosto dobrovolně nadělil malovaného Ježucha (Pro zvědavce tady). Takže ještě jednou díky! 

Více tutok :)

Chloupek

Chlupatá chaloupka, CHKO...

"Chrchly, chrchly!" Chudák Chloupek (charitativní Christmasděd) churaví, chřadne. Chrchlá, chraptí, chátrá, chytil chřipku, chystajíc chumelenici. Chápavá choť Chloupková chlácholí churavého Chloupka, chodí chladit charismatického chlapíka. Chřipka chladnokrevná! Chloupek chrní, chrápe.

"Chrrr, chrrpší, chrr..."

Chrpy, chryzantémy, chudobky (Chloupkova chlouba) chrastí, Chloupek chlemtá chablis, chroupe chutný chlebíček, chráněný chmelovým chvojím.

"Chmpf?" Choulostivé chvojí chemikálie (chlor?) chroustá, chomáčky chmele chřadnou. Chaos!

"Chrt!" (Chocholouškův chovanec, chovatel chundelatých chřestýšů)

Chrtovi chromozomální chybou chybí chrup, chvost, chrupavky, chlupy. Chytrost... Chladnokrevný chuligánský chrt chce Chloupka. Chrčí "Cha cha chááá, chuťovka!"

Chloupek chce chránit choť, chaloupku, chvatnou chůzí chce chrta chrabře chňapnout. Cholerický choromyslný chvastoun chlubivě chroptí "Chytrolíne, chyba!". Chloupkovu chřípí chtivě chrstne chlorofyl. "Cha cha chááá, charmantní champione!" Chloupek chrupčí, chrt chřtánem chroupe chutného Chloupka...

"Chloupku, Chloupku! Chloooupkuuu!!" Chloupková (chuděrka chystala Chloupkovi Chocholouška) chotěm chvatně chvěje, chlácholí Chloupka.

Chloupek chápe, "Chválabohu..."

Napište mi :)

29.09.2013

Milí čtenáři,

stále častěji mi přicházely od vás, mých návštěvníků, zprávy z boxu "Zpráva autorovi". Velmi ráda bych na všechny odpověděla, ale ať už omylem, nebo záměrně u nich chybí zpáteční kontakt. Proto jsem se tento box rozhodla definitivně zrušit a nahradit ho jiným, podobným, i když ne tak úplně anonymním, způsobem - oželela jsem jeden starší článek a uvolnila tak místo pod ním pro vaše komentáře.

Zde pod článkem se tedy můžete vyjadřovat k obsahu mého blogu a já vám naopak budu moci vždy odpovědět :).

Vaše Janinka