Hadi v kuchyni, auto v lednici

Už dva týdny je prvňák doma a doléčuje se z angíny. Docela dobře mu hrabe, protože venku nebyl ani nepamatuju, a tak mi doma pořád dokolečka zní:

"Dědečku, dědečku, kóóóledááá,

dejte mi voříšek, nééébo dvááá.

Nedáte-li voříšek, provrtám vám kožíšek,

dědečku, dědečku, kóóóledááá..."

A když to není tohle, tak mi na všechno odpovídá "Áno, milá Jáno".

Včera přišel z koupelny a že prý tam jsou "nějaký hmyzáci, co strašně rychle jezdí ťap ťap ťap ťap tam a pak zase ťap ťap ťap ťap sem". V zájmu dobrého duševního zdraví  mírumilovných jedinců nebudu popisovat, jak rybenky dopadly. On se asi vážně zcvoknul, normálně by přilítnul a ječel strachy jako hysterka...

A dneska přišel s tím, "co jako dělaj v kuchyni ti dva hadi".

"Ježíši, jaký hadi??" a v duchu hledám něco, čím je chytit a lituju, že jsem nečetla žádnou příručku, jak se takoví hadi chytají.

"No přece na tom plechu" a tlemí se u toho jako blázen.

"To je štrůdl! Padej!"

A když otevřu lednici, najdu tam jeho autíčko, co mění v teple barvu na žlutou a když se dá do lednice, zčervená.

Já už nemůžu. Hrabe mi taky. Když mi něco chce říct a je to evidentní kravina, zacpu si uši  a přidám "bla bla bla bla bla". A když začne zpívat "Dědečku, dědečku, kóóóledááá", začnu:

"Dědečku dědečku kóóóledááá,

dejte mi bonbónek, nééébóóó dvááá,

nedáte-li bonbónek, přiletí k vám ufounek,

dědečku, dědečku, kóóóledááá...

Bože, dej mi přežít ještě tenhle týden!