A to kuře už nekrákoře

Nevím, jak to máte vy se slavnostními obědy, ale u nás už několik let frčí "americké" brambory a pečené kuře. Kromě toho, že z tohoto pokrmu máme doma všichni boule za ušima a můžeme se po něm utlouct, mám toto jídlo ráda také kvůli jeho "náročnosti". Je to něco, co šoupnete do trouby, vůbec se o to nestaráte (no dobře, možná na to jednou po očku mrknete :)) a vyndáte za hodinu a půl. No není to paráda? :)

Za barem II #60: Slavnostní oběd

Zadání šedesátého kola najdete na stránkách Mléčného baru ZDE :).

Mám tu jedno bezprizorní okatý rizoto, ale raději sem dám to kuře. No, poznáte, že je to kuře, nebo ne? :)

(našrotováno pro našeho dvouletého...)

Agentka "Mlíčňák"

Moje záliba ve cpaní očí, smajlíků a ksichtíků (odborně zvaná "ksichtofilie" - díky Majku :)) do jakéhokoliv pokrmu mě neopustila ani teď a tak vznikla níže uvedená ptákovina. Pro případné zvědavce, kteří nemají ponětí, jak těžký život mají ksichtofilové a co všechno jejich úchylka obnáší, trpělivě vyčkejte, brzy se tu objeví vysvětlovací článek. A pro nedočkavé - stačí nakouknout do galerie, položky "Mňamky" a "Moje dortíky".

Puding bez očí

Ani netušíte, jaké jsem měla tiky narvat na ten puding oči, čumák, případně nějakou tu parádní čupřinu. Ale protože jsem slíbila, že v letošní soutěži už kukadla nepoužiji (a sliby se mají plnit), tak je tu dvoubarevné cosi s čokoládovým čímsi :).

Za barem II #59: Dezert s pudingem

Zadání devětapadesátého kola najdete na stránkách Mléčného baru ZDE :).

Samý kostel, fara, věž :)

Není výhled z okna jako výhled z okna, ten můj je výrazně ovlivňován ročním obdobím a počasím. Po dvou hodinách hrabání v archivu jsem zkompletovala výběr mých "Pohledů", se kterými se účastním akce PROJEKT - Výhled z okna a seřadila je podobným stylem, jakým se rozdělují nežádoucí účinky léků v příbalových letácích :).

Ale nejprve, protože je možné se zúčastnit pouze s jednou fotografií, vybírám... prostě nějakou. Srdcovek je tu víc, ale moje šedé buňky už řvou bolestí, ať se konečně rozhodnu, takže Voilà, tady je. Sice není valné kvality, ale to důležité tam je - pro mě tak vzácný západ slunce (viz níže) a kostel, který mi stojí asi deset metrů od domu.

A teď už zmíněné roztříděné pohledy...

Tvoření s dětmi - Výroba magnetek

Tak, nikdo se, kromě nás, na oslavě neukázal. No asi proto, že se nějak rozkřiklo, že pohoštění nebude zrovna dvakrát jedlé... Upřímně, koho by lákalo cpát se upečeným slaným modelovacím těstem, které je z jedné strany pomalované fixami a přetřené lakem a ze strany druhé je na něj připevněný vteřinovým lepidlem magnet...:)

Za barem II #57: KONEC párty

Zadání sedmapadesátého kola najdete na stránkách Mléčného baru ZDE :).

K mání byla zmrzlina, bonbónky, pití, bagetky, koláče i čokoláda...

Houbová máma

Mí prarodiče o mojí mamince tvrdili, že se narodila v porodnici, ačkoliv to tou dobou ještě nebylo vůbec obvyklé a její předchozí sourozenci přišli na svět doma na vesnici. Já mám ale už dlouho podezření, že si tu báchorku vymysleli, aby zamaskovali fakt, že si z lesa přinesli pařez nebo polínko, ze kterého si mojí mámu vyřezali. Ne, nejsem blázen, k této domněnce mě dovedlo hned několik indicií...:)

Za prvé - její hlava je, řekla bych, více dubová, než je zdrávo, takového paličáka hned tak nepotkáte. Jestli byl ten pařez z dubu, a že jich v té lokalitě roste požehnaně, pak je původ mojí maminky nad slunce jasný.

Za druhé - vrací se ke svým kořenům. Když není v práci, je v lese. V každém ročním období. Když les dává, maminka s úctou bere, když nedává, alespoň po něm osm hodin šmajdá, aby všichni v lese věděli, že přišla "domů".

Za třetí: můj dědeček byl velmi dobrý řezbář!

Bandita v Tunisu

Bandita - přesně takhle pojmenoval jeden mladý obchodník mého manžela, když jsme se při smlouvání z původní nesmyslné částky dostali na její pětinu. Kdykoliv pak procházel na pláži okolo nás, vyhýbal se nám obloukem a propaloval nás nenávistným pohledem, který doprovázelo ukazování prstem na mou drahou polovičku a hulákání "Bandita, bandita!" :)

Sladký LEGO labyrint

Kostkový cukr je vděčný materiál. Kromě slazení se z něj i báječně staví, ovšem pouze v případě, že vám krabice nespadne na zem a krásně pravidelné kostky se nezmění v ruiny z 15. století, což se stalo právě nám. No co, pravidelnost a dokonalost je tak nudná :). Minulý rok jsme z cukru stavěli věže, tento rok to byl labyrint. Tedy vlastně dva. V tom prvním, Míšově, hledá Robin jakéhosi stavaře, v tom druhém, mém, jde Harry Potter tvrdě po, no však víte po kom :).

Za barem II #54: Labyrint

Zadání čtyřiapadesátého kola najdete na stránkách Mléčného baru ZDE :).

Míšův labyrint...

Skládání ubrousků - Vánoční Elfí botka :)

Loňský úkol týkající se skládání ubrousků jsem zvládla takto a proto jsem letos zavrhla květiny a šla do bot. Přesněji řečeno, do elfích bot. Nevím sice, jestli elfové nosí i boty bílé, žluté, meruňkové, lila nebo růžové, v každém případě jsem se u skládání velmi bavila :).

Za barem II #55: Origami z ubrousku

Zadání pětapadesátého kola najdete na stránkách Mléčného baru ZDE :).

V originále je to botka zelená, skládaná z plátěného ubrousku obdélníkového tvaru, já jsem si to opět pojaninkovštila a botky jsem vyrobila v jiných barvách a z papírového ubrousku tvaru čtvercovitého. No to bych snad ani nebyla já :).

Devět růží za dvacku...

"Dobrý den, já bych si vzala tři růžičky" povídám šedovlasé paní, která už léta a téměř denně stojí na stále stejném místě, kde prodává dary a plody své zahrady.

"Víte co, dejte mi dvacet a vezměte si je všechny, alespoň to nebudu tahat zpátky domů, souhlasíte? Vy je dobře obstaráte..."

A tak mám místo tří malých růžiček za patnáct kaček kytiček najednou devět a za dvacku. No nekupte to. Jen netuším, kde paní vzala jistotu, že kytičky dobře obstarám. Já, u které doma přežívá akorát jedna palma. Měla jsem velikou radost a v duchu přemítala, jak se vypořádám s dnešním úkolem, a to vytvořit květinovou dekoraci na stůl. Před očima jsem viděla malou hranatou skleněnou vázu, v ní kamínky zalité vodou a na nich plovoucí tři růžové květy.

Tlustý nudle

Na polici v kuchyni (tedy pardon, vlastně na úžasné dřevěné konstrukci, kterou mi postavil manžel :)) už nějakou dobu leží voňavý balíček s kořením. Některé druhy znám, některé jsou mi naprosto neznámé a o některých jsem slyšela, ale neměla možnost je ještě ochutnat. Doposud jsem se na krabičku jenom koukala, tedy až dodnes, kdy jsem se odhodlala koření otevřít (normálně mi to bylo líto!) a ochutit s ním domácí těstoviny.

Otevřela jsem čtyři balíčky, kari, papriku, šafrán a luční kmín. Překvapilo mě, že chuť i vůně tohoto koření je úplně odlišná od toho, co se prodává u nás v obchodech. Tedy kromě šafránu, který byl doposud mým chuťovým buňkám utajen a tak nemohu posoudit, jestli takhle vážně voní i chutná...

Originální ledové kostky

Jak z úplně obyčejného udělat neobyčejné? Jak zařídit, aby vaše návštěvy nevěřícně nadzvedávali obočí, aniž by tím důvodem byl prach na skříni či vaše vřískající dítka? Stačí malý trik - když ve své skleničce najdou kousek originálu, který jste vyrobili speciálně pro ně... :)

Co k tomu budete potřebovat? Vodu, tvořítka na led a různé druhy ovoce (třešně, jahody, citrusy, kiwi, meloun...), bylinek či okvětních plátků jedlých květin. Já měla na skladě jen mátu a kiwi, ale svůj účel to, myslím, splnilo :).

Za barem II #51: Rady a triky v kuchyni

Zadání jednapadesátého kola najdete na stránkách Mléčného baru ZDE :).

Kombinace máta-lístek

Bubáci

Za barem II #50: Drobná cukrátka

Zadání padesátého kola najdete na stránkách Mléčného baru ZDE :).

Na co všichni upírají své marcipánovo-čokoládové pohledy? No přeci na...

Voňavý jablíčkový

Ptáte-li se, co že je voňavé a jablíčkové k tomu, pak je to džemová dobrota na zimu, kterou jsem včera vyráběla. Trochu jsem odběhla od klasiky a zaexperimentovala a na to, že mé nápady občas končí katastrofou, výsledek moje chuťové buňky krásně pošimral :).

Za barem II #49: Domácí zavařenina

Zadání devětačtyřicátého kola najdete na stránkách Mléčného baru ZDE :).

Likvidátor svačin

Aneb jak sobecký hajzlík dostal pořádně za uši, ačkoliv vůbec za uši nedostal...

Už to bude dvacet let, ale je to pořád tak živé, jako by se to stalo včera... Nevím, jak to máte (nebo jste měli) vy se školními svačinami, ale já je ze srdce nesnášela. Houska nebo chleba s máslem a se salámem nebo sýrem, pokaždé to samé a mně to po nějaké době začalo lézt pořádně krkem. Tedy spíš, do krku mi to vůbec nelezlo. Stávalo se, že jsem svačinu nesnědla a protože jsem se bála, že dostanu doma vynadáno, prostě jsem je vyhazovala. Problémem bylo, že na dost podivné místo. Cestou ze školy jsem na to totiž občas zapomněla a tak jsem je (za vydatné pomoci mé sestry, která na tom byla podobně) házela doma do šachty, která bývá v panelácích na WC...

Uhodnete, co se dělo, když to naše máma, samoživitelka, objevila?

Ačkoliv jsme byly se sestrou celkem dost řezané (asi jsme si to fakt zasloužily), tentokrát to bylo jinak. A já mám dodnes před sebou ten pohled, jak maminka dírou v šachtě vytahuje jednu svačinu v ubrousku za druhou a jak u toho pláče. Tenkrát neřekla nic a bylo to pro mně mnohem horší, než pár ran vařečkou na zadek.

Za barem II #48: Studentská houska

Zadání osmačtyřicátého kola najdete na stránkách Mléčného baru ZDE :).

Nechte si čvachtat!

Poslední dobou mi přijde, že jsem v kuchyni víc, než by bylo záhodno. Hlavně ten pocit sílí teď, přes prázdniny, kdy je náš skoro třeťák, který si ve škole běžně třikrát přidává oběd, doma. Vážně to občas hodně bolí vymyslet, co těm věčně hladovým chlapům předhodit. A tak se to snažím ošulit, jak se dá, vařit na dva dny, nebo je mezi jídly zaplácnout pořádnou polívčičkou - ne Kinder Mléčným řezem, jak se nám snaží namluvit reklama, to bych jich potřebovala asi tak dvacet... :)

Za barem II #47: Zeleninová polévka

Zadání sedmačtyřicátého kola najdete na stránkách Mléčného baru ZDE :).

Tak si nechte čvachtat - dnešní polévka je zeleninová, ale uzená, protože:

"Polívka bez masa? No maminko?!" :)

Výroba mascarpone a "Moje tiramisu" :)

Nápad vyrobit si pravé italské tiramisu už se mě drží nějaký pátek, ale pořád jsem se k tomu nemohla dokopat. Moje nadšení ale oživila soutěž na Mléčném baru a tak jsem se směle vrhla do práce. Bohužel, moje euforie klesala do záporných hodnot a to hned poté, co jsem si přečetla nefalšovaný recept na pravé tiramisu.

Jakožto zarytý odpůrce syrových vajec v jídle a zároveň máma od dětí, které v dezertu rozhodně neocení dva panáky amaretta a hrnek silné kávy, jsem s tím chtěla praštit. Ale já z boje neutíkám a podle mlaskající drobotiny jsem ho snad i vyhrála. Takže vám bez ostychu můžu předložit recept na "Moje tiramisu" a zároveň i na domácí "eňo ňuňo" mascarpone :).

Výroba mascarpone

Základem tohoto dezertu je sýr mascarpone, který se vyrábí ze smetany a který seženete v každém lepším obchodě, většinou se prodává v kelímku po 250 gramech a stojí okolo padesáti kaček. Neseženete-li ho, můžete si ho vyrobit doma sami, příprava je velmi jednoduchá a budete na ni potřebovat:

Dvě smetany na šlehání s 33% tuku

jednu lžíci citronové šťávy

To je ale složitý recept, co? :) Nebojte, výsledek vás mile překvapí a citronová šťáva, která zde působí jako siřidlo, tam ve finále vůbec cítit není. Jak na to?

Ve vodní lázni ohřejte dvě smetany na šlehání, udává se, že by teplota neměla přesáhnout 85 stupňů, nemáte-li teploměr (jako já), ukazatelem této teploty vám budou malé bublinky v hrnci s vodou. Smetanu míchejte a hlídejte, aby se voda nezačala vařit. Po několika minutách takového "bublinkování" by měla být smetana ohřátá na správnou teplotu a v této fázi do ní přidejte jednu lžíci citronové šťávy a řádně promíchejte. Odstavte z plotny a nechte ještě deset minut stát v horké lázni. Poté hrnec z lázně vyndejte a nechte smetanu půl hodiny odpočinout.

Rádoby italská žranice :)

Za barem II #46: Italský den

Zadání šestačtyřicátého kola najdete na stránkách Mléčného baru ZDE :).

Itálii - kulinářskou velmoc - znám tak akorát z pohledu leteckého a z pohledu sedačky v autobuse. Těch pár zastávek u pumpy mi rozhodně gastronomický zážitek nepřipravilo, takže nemohu říct, jaká vlastně italská kuchyně je. Asi jako každá jiná, všude najdeme nějaké to ňááám a nějaké to blééé. Schválně, kam patří třeba taková pizza s bramborovou oblohou? :)

Moje rádoby italské menu, které jsem si pro vás připravila, je Janinkovsky počeštěné a přizpůsobené chuti mojí a mé rodiny a zásobám oblíbeného supermarketu. A komu se to nelíbí, ať... ať si jde dát třeba bramborovou pizzu :).

Předkrm

Jednohubky ála Caprese

(jednoduché, rychlé a hlavně moc dobré - mezi rozpůlené cherry rajčátko jsem vložila plátek mozzarelly, kterou jsem předtím několik hodin marinovala ve směsi oleje, na tenko nakrájeného česneku a sušené bazalky, kuličku jsem spíchla párátkem a ozdobila lístkem máty, protože bazalku, jako na potvoru, neměli...)

Nenažrané bestie

Za barem II #45: Krmení divoké zvěře

Zadání pětačtyřicátého kola najdete na stránkách Mléčného baru ZDE :).

Na tento termín, kterým jsem počastovala tisíce kaprů v naší přehradě, nejsem moc pyšná, ale když oni vážně jsou... Jakmile jde o žvanec, kapr přestane znát bratra či sestru. Dostat se mezi ně, když jim házíme nastřádaný chleba, musí být o život. Tedy alespoň ten můj, já nejsem nijak cimprlich a ruce i nohy si namočím do kdečeho, ale mám pocit, že bych to osobní setkání odnesla infarktem, protože otírat se mi tahle hora oslizlého masa o nohy...

Díky odpouštění vody z přehrady se kapříci, už takhle nahňácaní u hráze, mačkají půl metru od břehu...

Záběr z krmení...

Někdo chodí krmit kachny a někdo zase labutě. Někdo dopřává ptáčkům a někdo zvířátkům v lese. My chodíme krmit kapry... :)

O skřetí holčičce Johance a třech medvědech

Za barem II 44: O třech medvědech a ztraceném děvčátku

Zadání čtyřiačtyřicátého kola najdete na stránkách Mléčného baru :)

Povídám, povídám pohádku...

...o skřetí holčičce Johance a třech medvědech

V jednom hlubokém a tmavém lese stála chalupa, ve které žili tři plyšoví medvědi. Že plyšoví medvědi nemůžou žít v lese? Ale jděte, copak jste neviděli Příběh hraček? Viděli a že to je povídačka pro děti? No, tak v mojí pohádce to tak prostě JE a už o tom nechci slyšet ani slovo! :)

Takže, v té chalupě žili tři plyšoví medvědi a žili si tam spokojeným životem. Ptáte-li se, kde že se vzali plyšáci v hlubokém lese, pak vězte, že uprostřed něj byla ohromná skládka a jednou, když zase přijelo popelářské auto, vysypalo na ní naše tři medvědy, velkého Toníka, prostředního Lojzíka a maličkého Pepíka. Ty do popelnice vyhodila jedna lidská máma, která byla líná přišít Toníkovi oko, Lojzíkovi zašít díru v břiše, ze které se sypaly piliny a Pepíkovi opravit uši a natrhnutou tlapku. Když to ale vezmu kolem a kolem, tak to bylo to nejlepší, co naše medvědy mohlo potkat. Kdo ví, co by se jim stalo, kdyby zůstali ve spárech toho malého trapiče, který jim to udělal.