Porcelánový dort k výročí s příchutí rybiček


Na vaše povytažené obočí, které vidím až v Jablonci, odpovídám ne, opravdu jsem se nezbláznila. Ale pěkně popořádku...

Jsou to dva roky, co jsem patlala svůj úplně první dort k výročí. Možná si pamatujete, jak jsem tu tvrdila, že další, když bude vše šlapat tak, jako doposud, uvidíte nejdříve za deset let. Že nepamatujete? To vůbec nevadí, kecala jsem :). To vám zkrátka člověk tak nějak stárne, zraje, občas u toho i zmoudří a dojde k názoru, že porcelánové výročí svatby si zaslouží svůj dort přeci jen o trochu víc, než první pusa :). 

Původně jsem vám chtěla vtipně představit porcelánový dort, ve kterém není porcelánu ani kousek, a svatosvatě slíbit, že další podobně tématicky laděný uvidíte až za deset let, abych vzápětí vtipně dodala, že zase kecám, protože tu bude přeci za pět let to čtvrtstoletí. Ha ha. No a tady ta sranda končí, protože člověk míní a špaldová mouka mění. Abyste tomu rozuměli, nejsem posedlá eko-bio-racio matka, ale když můžu, používám raději zdravější varianty běžných surovin, což můj manžel za normálních okolností kvituje s povděkem. Logicky jsem tedy usoudila, že bude mít určitě radost, když ten dort upatlám zdravěji. Přiznávám, i můj úsudek je někdy chybný a v tomto případě mi udělil životní lekci, o kterou se s vámi ráda podělím. Pečete-li běžně "zdravě", u dortu to v žádném případě nezkoušejte (obzvláště ne s novým nevyzkoušeným druhem mouky) a zcela bez výčitek použijte mouku i cukr barvy sněhobílé. Mohlo by se vám totiž stát, že slabší povahy budou mít problém se specifickou chutí špaldové mouky, která v kombinaci s malinami a malinovým krémem může způsobit chuťové halucinace. Pak se třeba dozvíte, že se to nedá jíst, protože ten dort chutná jako rybičky z konzervy, i když za jiných okolností mu rybičky z konzervy chutnají. To jen tak na okraj, abyste si nemysleli, že je moje patlání vždycky dokonalé :D. 

P.S: Mně a oběma potomkům dort chutnal :D.

Naháček malinovo-šlehačkovým krémem plněný, malinami prosypaný, vanilkovo-máslovým krémem zdobený, rybičkami ovoněný... :)

Rajčatové srdce... Nebo ne?


Na počátku všeho bylo rajče. Tedy, ono to nebylo tak úplně obyčejné rajče, bylo to rajče velice neobvyklého tvaru...

Noční Jičín


Někde jsem četla, že ženy po čtyřicítce se snadno bezhlavě zamilovávají bez ohledu na to, že doposud žily v pohodovém dlouholetém vztahu. Asi na tom něco bude, protože mně se to minulý rok stalo rovnou dvakrát. Jako první mi mé srdce ukradlo Slovensko, usadilo se v něm kdesi hluboko, odmítlo ho opustit a troufám si tvrdit, že tahle láska potrvá až do konce mého života. Druhým adeptem, kterému se podařilo mě svést, byl Jičín, konkrétně Jičín noční. V porovnání se Slovenskem je to sice jen takový milostný románek, ale i ten stačil na to, aby mi na duši zanechal nesmazatelnou stopu... :)

Koronavirový kámoš


Doba roušková a koronavirová se po zdánlivě nekonečné době zredukovala z plného proudu na docela maličkatý lesní potůček a spousta z nás nyní zvládá levou zadní to, co pro nás bylo ještě před pár měsíci šokující novinkou. Více či méně statečně jsme poprali se všemi úskalími, která sebou tato doba přinesla, většinu z nás, pokud by se to opakovalo, už rozmanitá opatření a opatření na opatření nedokážou rozhodit. A ač si leckdo mohl připadat jako hrdina, který překonal zdánlivě nepřekonatelné, někdo některé situace překousnout neuměl. Třeba náš Matěj, prvotní jásot o flákačce a prázdninách velice brzy nahradil stesk po kamarádech a světě div se, i po škole samotné a po paní učitelce. Ještě, že existuje ta (ano, ta donedávna tolik zatracovaná!) technika, kdy se se všemi může slyšet i vidět, kdykoliv se mu zamane. A přesto někdy nestačilo ani to, a dokonce ani máma, táta nebo brácha. Ale protože je Matýsek malý tvrdohlavý bejček, co z boje nikdy neutíká, v nouzi největší ... si kamaráda prostě vyrobil :). 

Naprosto nezištně jsem pro tyto účely obětovala svou oblíbenou růžovofialkovou ponožku, se kterou nyní Matěj zdatně prudí svého bratra. Což znamená, že druhá ponožka z páru nezůstane na ocet a bude z ní protivník otravné Růžovky.

Protože se Růžovka pořád ztrácela a my tak čelili menším vyšilujícím záchvatům, přiřadila jsem jí stálé místo a ubytovala ji na Matějově stolní lampě. Omylem jsem ji při utírání prachu zapnula a takhle krásně to dopadlo :).

Dort Lama - Fortnite


Možná si pamatujete na můj loňský květnový dort, jemuž měla být předlohou krásná fialkovo-modrá lama ze hry Fortnite. Možná si pamatujete i to, že mi to ani trochu nešlo a že mi pomohl Matýsek, pro kterého měl být dort určený. Když viděl mou hrůzu v tikajících očích, poradil mi, abych z těch šílených barviček udělala příšerky. A tak se i stalo, dílo se povedlo na jedničku s hvězdičkou a mohla bych být náramně spokojená, konec, šmytec, lívanec, jenže... to by mi u kolébky nesměly stát ty praštěný sudičky se svým "přeleze nepřelezitelný a podleze nepodlezitelný". Podezřívám je, že mi to udělaly naschvál a že se tím celý můj život náramně baví. Ale zpátky k věci, letošní dort pro Matýska byl kulatinový a já dlouho před patláním přemýšlela, co mu na něj plácnu. A když už jsem si myslela, že vím, vždycky se mi do myšlenek vecpala ta zatracená nablblá lama. Chceš boj? Jo? Tak ho máš mít! A víte co? Šlo to. I bez vína :D.

Naháček desetileťák, vanilkovo-malinový, nadýchaný piškotový, pod potahovkovou peřinkou schovaný :)

Valdická brána


Na věži v Jičíně 
od smíchu bolí mě
břicho :)

Tentokrát vynechám letopočty, historii, architekturu i parametry a zaměřím se na interiér v horní části věže, zejména na nápisy a jednu, na první pohled docela obyčejnou, vitrínu. Ta má být vzpomínkou na místní legendu, Aleše Panochu, jičínského věžníka, podivína, ponocného, recesistu, cukráře, mystika, léčitele, legionáře nebo také rytíře z Nymburka, jak si nechával říkat. A já tímto děkuji neznámému autorovi za nenásilný jemný humor, kterým poctu panu Panochovi skvěle okořenil :).

Veřejné bruslení


Můj muž o mně říká, že zraju jako víno. S tím souhlasím, i když on to vnímá ze své perspektivy trochu jinak, než já. Sama na sobě to vidím hlavně v přístupu k životu, obzvláště poslední dobou exceluji v překonávání překážek a bloků z minulosti. Kupříkladu takové brusle, to je moc fajn věcička, ovšem před čtvrtstoletím jsem si to nemyslela.

Tenkrát jsem na nich stála poprvé v životě a malý zamrzlý rybníček, který mi měl být učitelem, sice vzbuzoval nejistotu a respekt, ale žádný veliký strach jsem z něj neměla. Netušila jsem, že ohrožení přijde v podobě mého netrpělivého otce, který mě se slovy "Tak už, Nanče, konečně jeď!" strčil do zad. Ze své žirafí výšky jsem se skácela vzad na hlavu a skončila v bezvědomí. Když jsem se po chvíli probrala, byla jsem slepá a zvuky kolem jakoby bublaly pod vodou. Vše se sice brzy srovnalo, i z otřesu mozku jsem se zotavila poměrně rychle, nicméně to vše způsobilo blok, který jsem si celé čtvrt století s pocitem tehdejší křivdy pilně přiživovala a hýčkala. A bylo by tomu tak do mé smrti, kdyby před rokem děti nepotřebovaly brusle do školy, kdyby si je manžel nekoupil taky a kdybych já neřekla "No tak teda jo". Jsou krásné, bílé s fialkovým designem a když si je obuji, vypadá moje nožka stejně líbezně a elegantně, jako noha Yettiho družky. 

Graffiti v Havlbrodu



O jarních návštěvních prázdninách jsme jeden den věnovali pratetě, a protože ten den sluníčko svítilo tak, jako by to mělo být naposledy (což není moc daleko od pravdy, protože ten den byl vyhlášen nouzový stav a nač si něco nalhávat, je to vopruz), vyrazili jsme všichni ke studánce pro vodu. Byla jsem trochu zklamaná, protože když se u mojí babičky v Polsku řeklo, že se jde ke studánce, bylo to hluboko ve voňavém lese, kam nikdy člověk nedorazil bez škrábanců a větviček ve vlasech. Byla to moje blbost naivně si představovat, že by se skoro devadesátiletá paní prodírala lesem. Tedy, moje polská babička Janinka to tak dělá a to jí bude 94, ale ona je strašný nezmar, prostě si vezme hůlku a jde. A nikomu nic neřekne. Cestou odpočívá na pařezech, kde téměř pokaždé usne, a tak se procházka náležitě protáhne. A protože je paličák a mobil nemá, tak je taky často hledaná :D.

Ale zpátky k pratetě a její studánce, i přes mírné rozčarování jsem si náladu spravila velice rychle. Cesta totiž vedla kolem Sázavy, na jejímž břehu stála loděnice Racků, místních vodních skautů. A protože graffiti lovím už nějakou dobu, byla by škoda zrovna tahle nepřidat do sbírky :).

Velikonoční jednorožec


Letošní Velikonoce byly pro drtivou většinu světa nezapomenutelné. I u nás bylo všechno jinak, neabsolvovali jsme spanilou jízdu po ženském osazenstvu rodiny a kluci byli ochuzení o tradiční šmigrust s bratránky na vesnici. Přiznám se, že se mi to hodilo, protože Velikonoční pondělí byl jeden jediný den, kdy jsem v tom koronavirovém a velikonočním šílenství měla volno, i když tradiční pečení beránků jsme si neodpustili. A stejně, jako rok loňský a předloňský, i letos jsme jednomu beránkovi dali netradiční vzhled. 

Vysvětlení pro nové čtenáře, kteří nevědí o co jde - před třemi lety se ke mně dostala forma na beránka za celou jednu korunu. No nekupte to, že jo. Jenže po upečení beránek nevypadal vůbec jako beránek, ale stačilo namíchat čokoládovou polevu s fantazií a na svět vykoukl velikonoční kohout. Další rok to byl velikonoční jezevčík a letos, ač byla v plánu husa, jejíž realizace mi nesedla (ale jo, i mně se občas něco nepovede :)), se beránek transformoval na velikonočního jednorožce...

Jarní prázdniny


Letošní jarní prázdniny, kdy si tradičně bereme s manželem dovolenou, abychom s dětmi někam utekli, se jako na potvoru trefily do období, kdy v naší zemi pomalu propukalo koronavirové šílenství. A protože to byl hodně pozvolný rozjezd, nic netušíc jsme, podle plánu, odjeli za rodinou na klidnou Vysočinu. Tento útěk nás v mnohém obohatil a myslím, že na něj hned tak nezapomeneme. I když takhle zpětně si troufám říct, že na něj nezapomeneme nikdy :D. Je to asi takové, jako když se vás někdo zeptá, co jste dělali 11. září 2001, jen s tím rozdílem, že tady se bude ptát na to, co jste dělali, když vláda zakázala dětem chodit do školy.

Ačkoliv jsem si myslela, že víc už naše rodina být stmelená nemůže, dovolená to dokázala. Místo objednaného loftového dvoupokoje, kde by měl každý své soukromí, jsme v hotelu vyfasovali pokoj velikosti standardní ložnice se čtyřmi na sebe nalepenými postelemi, protože žádný takový pokoj tam prostě neexistuje. Také jsme se vrátili do dětských let, protože pobyt byl ukázkovým návratem do období socialismu, tedy s výjimkou televize, neboť i ta černobílá z dob mého dětství tu nefunkční malou bedýnku v našem pokoji směle strčila do kapsy. Ani kdybyste chtěli takové retro naaranžovat, tak se vám to nepovede! Poznali jsme nové lidi (na snídani dva Číňany v rouškách) a nové lidové zvyky, obzvláště mě fascinoval ten havlíčkobrodský, kdy se džus ředí vodou. I když to není tak docela přesné, protože voda se tu ředí džusem, původ místní tradice si budu muset hlouběji nastudovat. Recenzi na ubytování si majitel hotelu asi nevytiskne a ani nikde nevystaví. Myslím si, že je to veliká škoda, byla psaná se skutečným zapálením a láskou :). 

Ale aby to nevypadalo, že jsme si to neužili, to zase ne! V restauraci jsme měli vynikající svíčkovou, vzpomínám na ní ještě dnes, protože to bylo zrovna poslední den, co byly restaurace otevřené. Taky jsme absolvovali několik milých povinností ve formě návštěv rodinných příslušníků a ty měly úžasné skóre, ruku mi z obav před koronavirem nechtěl podat pouze jeden člověk, ale i ten se nakonec nechal zlomit. No a procházka parkem v Humpolci, ta byla přímo balzámem na duši... :)

Opelichaní oškubánci potřetí...


...a doufám, že na dlouhou dobu naposledy :).

V předminulém článku o opelichaných oškubáncích jsem si posteskla nad maminčiným ulítlým nápadem pověsit věnec, který byl aranžovaný pro postavení na stůl, na dveře. Nakonec uznala, že opelichánci čučící do rohožky vážně nevypadají moc dobře (z mého pohledu jsem viděla dva blinkající tvorečky... :D), postavila opelichánky na botník a celou epizodu považovala za uzavřenou. Ne tak já, protože jsem viděla, že jí to bylo tak trochu líto a protože mámu miluju. Jo, já vím, je to tady s tím falešným patchworkem poslední dobou omílačka pořád dokola, ale nebojte, brzy bude po Velikonocích a Vánoce jsou ještě daleko :). Navíc, krom všeho krásného, co mi falešný patchwork dal, mu primárně vděčím za "profláknutí" a propagaci mého blogu, takže...

...opelichaní oškubánci potřetí, na falešném patchworku podruhé. 
Zdá se mi to, nebo to zní jako recept na jídlo? :D

Krásné a sluníčkové svátky jara vám přeje Janinka :).

Falešný patchwork - mini vajíčka


Minulý rok si mužské trio z naší domácnosti užívalo koledování o Velikonocích náramně. A to tak, že se v té vášnivé atmosféře podařilo tomu nejstaršímu z nich rozbít pár vajíček na mámině velikonoční váze se zlatým deštěm. Vzala to sportovně, ale já to málem obrečela, protože vajíčka byla několik desítek let stará, neb jsme je se ségrou vyráběly jako jako děti.

Letos jsem si na tuhle patálii vzpomněla a rozhodla se škodu napravit, společně s věncem pro opelichané oškubánky jsem narychlo spíchla i pár malých vajíček. Nejsou sice malovaná ani dokonalá, za to jsou z lásky a stoprocentně nerozbitná :).

Ten se taky nacpe všude... :)


Opelichaní oškubánci na falešném patchworku


Nevídané se stalo skutečným, po několika letech jsem vyhrabala stuhy a špendlíky a  vrátila se k falešnému patchworku. Velikou zásluhu na tom má, kromě mé skučící přeplněné bordeltvořící skříně, taky současná situace, se kterou se každý z nás bez výjimky po celém světě pere jinak. Ne, nejsem nuceně doma a nenudím se, do práce chodím a s kolegy bojujeme v první linii, ale tvoření, jak už jsem psala mnohokrát, mě velice uklidňuje a pomáhá  mi vybalancovat duševní rovnováhu a pohodu.

Minulý rok jsem podobné opelichané oškubánky vyráběla na naše dveře, Vendy je tenkrát trefně popsala jako "krásně nablblý" a v tomto duchu jsem je ladila i letos :). 

Ukaž roušku!


Ahoj lidi,

poslední dobou se toho v té naší malé zemičce dost semlelo. Média nás až nezdravě drtí a zahlcují informacemi, živnostníci jsou na dně, pracující rodiče si přibrali profese učitelů a kuchařů a z lidí, kteří o jehle a niti slyšeli poprvé v životě, se stali profíci a roušky vyrábí rychleji, než japonský robot součástky do převodovek :).

Dokážete zvolnit, zasmát se, pobavit a inspirovat ostatní? Máte roušku, kterou byste se chtěli pochlubit? Veselou, vtipnou, strašidelnou, smutnou, romantickou, vnitřně rozervanou? Sem s ní! :)

Za to všechno může jedna malá milá soutěž mého zaměstnavatele, která mě inspirovala a já se rozhodla zkusit z něčeho malého vytvořit něco většího. Chcete být součástí? Tak vítejte! :)






Sněhulák


Celou zimu Matýsek marně vyhlížel z okna sníh, až mi ho bylo líto. Za celou zimu napadlo tolik, kolik u nás ještě před pár lety nasněžilo za dva dny. Rozpis služeb na sněhový úklid na nástěnce byl letošní zimní sezónu tak akorát pro veřejné obveselení, to by se ale na rozpisu nesmělo blížit naše jméno. A jako každý rok, sníh nezklamal! Když už jsme si mysleli, že budeme schovávat zimní bundy a boty, napadl. A jaký! Takový, který se poštěstí jen jednou za celou zimu - uděláte malou kuličku, třikrát poválíte a je z toho koule velká jako Matěj. Vzala jsem lopatu, boby a dítko a spojila užitečné (leč otravné) s příjemným :).

Baret má na svědomí druhorozený :)

Mé děti mají vizi, jak přežít koronakrizi :)


Za normálních okolností bych dnes zveřejnila článek o sněhulákovi. Protože jsem ale dnes lehce vyvedená z míry situací kolem škol, našeho řetězce, ze sebe samotné, protože jsem se přestala smát lidem, co si nakoupili do zásoby, ale hlavně ze svých dětí, které se rozhodly, že si zásoby pořídí taky, bude článek úplně o něčem jiném... 

"Mami, mě vždycky zajímalo, jaký by to bylo, kdyby byla apokalypsa. Teď vlastně taková je, že jo? Můžeme si jít nakoupit zásoby do Lidlu?"

Vůbec nevím, co mě to napadlo, možná, ať vidí, že to je zkrátka život a že se takové věci dějí, jsem k mému i jejich překvapení řekla "Tak jo."

A jak děti řekly, tak udělaly a držíce se za ruce vyrazily do davu...

Kluci z fíkusu


Ty nejneobyčejnější záběry, a nemyslím tím kvalitou, ale zachyceným obsahem, se mi téměř vždy povedou naprostou náhodou a při těch úplně nejobyčejnějších činnostech. Třeba při takovém přesazování všech mých sedmi pokojových květin :). Jednou z nich je i fikus, který už pár let obývají dva korálkoví kluci, a protože součástí přesazování je i očista (rozuměj květin, ne kluků :)). museli ti dva, chtě nechtě, dolů. Toho, jak jsem je položila, jsem si všimla až tehdy, když jsem seděla na zemi a hrabala se v hlíně. Skoro, jako bych viděla u pusy jednoho z nich komiksovou bublinu a v ní nějaký srdcervoucí nápis :).

Dort Groot


Smutná šňůrka s černými korálky, tak by se dal ve zkratce popsat uplynulý rok a na něj navazující ten nový. Jeden korálek, jedna potíž, starost, jeden smutek, průšvih. Soukromě jsem si tohle období pojmenovala na "Leden, ve sračkách jedem, duben, ještě tam budem." Trochu se to období prodloužilo až do roku letošního, tajně však doufám, že už brzy skončí. Ale jako nezdolný optimista jsem na místech a v situacích, kde by to jeden nečekal, i mezi těmi černými korálky sem tam objevila korálek radostný, sněhobíle zářící. 

A právě mezi takové korálky se řadí i jedna únorová dvounarozeninová oslava, na které se sešli všichni, které mám ráda. A dort? Jasně, že byl :). A protože mi poslední dobou dělaly dobře katastrofické a sci-fi snímky, neboť právě u nich si o to víc uvědomuji, že může být ještě daleko hůř, a protože posledním filmem byli Strážci galaxie, byl Groot, kterého máme všichni moc rádi, jasnou volbou :).

Vzpomínky na léto


Okouzlovat čtenáře letními fotografiemi v létě a zimními v zimě prý vyšlo z módy. Že prý teď frčí letní fotky v zimě, aby se čtenáři zahřáli a zimní v létě, aby se ochladili. No tak jo, taky je máte. I když v zimě, kdy i v Jablonci od začátku ledna kvetou sakury, kdy není sníh a vlastně ani žádná zima. No a ty fotky taky nejsou moc zahřívací, protože Slovensko, hory a jejich nevyzpytatelné počasí :).

Zarezlá konzerva


Jsem stará zarezlá konzerva, která má ráda svůj ušmudlaný koutek v rohu smetiště, kam sice zatéká a do komfortu má hodně daleko, ale co už. Jsem přece ta konzerva, že jo. Navíc jsem taková trochu ví aj pí konzerva, takže když ze mě někde kousek upadl, všichni ze smetiště o tom hned věděli. A i přes ne příliš útulné a přívětivé prostředí jsem to svoje milovaný smetiště vždycky bránila a věřila, že přijdou lepší časy. 

Jenže po deseti a půl letech takového reznutí mi někdo to smetiště chtěl najednou vzít. Pak zase nechtěl, pak zase jo a nakonec prý tedy ne. Jenže přesně tenhle moment naprosto neplánovaně způsobil, že jsem se nakrkla. A nakrklá polorozpadlá konzerva, která drží jen silou vůle, je to nejhorší, co si přejete potkat. A tak se stalo, že jsem smetiště a ostatní, mně milé konzervy, znechucená a s bolavou plechovkovou duší dobrovolně opustila. Prostě jsem do tý svý konzervy naházela všechno, co jsem za ta léta nastřádala (za vydatné pomoci Veruce a spol.) a přestěhovala se na smetiště jiné.