Divočina v Žitavě


Jak jen začít, aby to nevypadalo, že jsem se dočista pomátla...

Z dálky byla tahle ulice jako každá jiná. Tedy až na to, že byla barevnější než duha a já přemýšlela, proč se nejmenuje Barvičková, ale jenom Zelená, když je tam vlastně zelená jen ta tráva. Při bližším "ohledání" tu toho ale nesedělo víc a název ulice byl vážně úplně tím posledním, čím jsem se zabývala.

Paní s jezevčíkem v náručí stála několik metrů nad zemí na fasádě obytného domu. Za ní vykukovala modelka, kterou se chystal zvěčnit malíř. Z protějšího domu na mě zíral kentaur a dva prapodivní pánové nad ním dělali, že mě nevidí. Všude byla jablka a půlmetrové listí. Prostoru nad ulicí dominovala ohromná dvoušroubovice DNA, kterou bedlivě sledoval anděl. Nad vchodem dvě dítka zbožně vzhlížela ke koni a kousek dál po stěně domu skotačili berani.

A ne, vážně jsem se nezbláznila! :)


Náramky Šambala


Aneb jak neobyčejná otázka vedla ke stejně neobyčejnému tvoření...

Není to tak dávno, co se mě můj skoropětileťák zeptal:
"Maminko, co je to energie Šambaly?"

No a protože jsem byla z otázky zmatená stejně, jako Goro před Tokiem, začala jsem pátrat v internetových vodách, neb moje mozkovna zásuvku s takovou odpovědí prostě neobsahovala. A když jsem potřebné vypátrala, začala jsem přemýšlet, jak skloubit zázračné místo, moudrost světa a energii tak, aby to pochopilo malé dítě. No a při tom hledání a přemýšlení jsem narazila na něco, co se mi, vzhledem k mé korálkové zálibě, moc líbilo. A protože korálkový kufřík zrovna nezel prázdnotou a obsahoval potřebné náležitosti, slovo dalo slovo a ruka byla v rukávu. Ehm, v náramku.

Místo plastových obr korálků jsem použila umírněnější velikost a elegantnější vezri - korálky z polodrahokamů - tygří oko alias krokydolit, achát a variscit.


O válce a o tom, jak umřel Hitler, jak byla babička za hvězdu a jak sevšichni radovali...


...aneb jak se může debata o hubnutí zvrtnout v povídání o válce a Hitlerovi.

Mám svou babičku moc ráda. Každý týden vedeme dlouhé hovory po telefonu a když čas netlačí, zajedu za ní a jen tak tam vysedáváme a krafáme. O všem a o všech, nejčastěji ale o dávné minulosti a lidech, kteří již desítky let nežijí. Jako zrovna nedávno...

Při mé poslední návštěvě jsem si všimla, že babi zase zhubla. Nic jí nevyčítám, ono to chtělo, ale takové tempo nikdo nečekal, za rok asi třináct kilo. K přemýšlení o hubnutí jí donutil pořad, kde se doporučovalo nejíst po páté hodině odpolední. A tak se milá babi ve svých sedmaosmdesáti letech rozhodla, že to zkusí. A jak vidno, daří se jí to skvěle, občas sice pravidlo poruší a k večeru si zobne kousek ovoce, ale jinak hlad nemá. Prý kdyby měla, tak se na to vykašle, protože za války se nahladověla dost.

Standa


Vážení, vůbec netuším, jaká fatální chyba způsobila, že můj umělecký příspěvek nebyl zařazen do Standosoutěže. Pravděpodobně za to mohla lidská kůže, na kterou jsem toto dílo vytvořila, nicméně jsem se rozhodla, že vás o tento výjev nemohu ochudit.

Prosím o kritiku, nejlépe konstruktivně-destruktivní! :)


Milý Stando,

musím uznat, jsi vážně třída. Jsi ten nejbáječnější společník, jakého jsem si jen mohla přát. Bylo nám sice dopřáno pouze pár společných hodin a ačkoliv jsi během této doby nepromluvil ani slovo, i tak to stálo za to, ještě teď žasnu nad tvou všestranností!

Pomohl jsi mi připravit skvělou večeři. Pravda, byla jsem zprvu na rozpacích, když jsi mě začal krmit a pak mi dokonce až k ústům přikládal sklenku vína, ale po druhé skleničce mi to bylo celkem jedno.
Byl jsi neocenitelným pomocníkem při mém večerním rituálu, koupelí počínaje a česáním vlasů konče.
Trochu jsem znejistěla, když jsi mi pomáhal psát e-maily a když jsi ovládal i mou myš. Ale věděl jsi přesně, na co myslím a co chci udělat a tak jsem si rychle zvykla.
A pak... pak jsi se mnou hrál kostky a vůbec ti to nešlo! Asi to byla moje chyba, neměla jsem tě nutit, byl jsi po pobytu ve sprše takový pobledlý, skoro jsi se ztrácel před očima! Myslela jsem, že se z toho třeba vyspíš, jenže to už jsem nezjistila, protože když jsem se ráno probudila, byl jsi dočista pryč. Inu, nic netrvá věčně a tak ti to opravdu nemám za zlé :).

Díky ti za báječný večer!
Tvoje Janinka.

Standa
(Holky, závidíte, co? :))

Vyděrači


Dnes vám dávám jedinečnou šanci nahlédnout do dětských duší a odhalit jejich ďábelské taktiky, aneb co všechno jsou potomkové ochotni udělat proto, aby dosáhli svého cíle...

Maminko, jestli... tipujte v anketě dole, tak ti nedáme tyhle obrázky!

Matějovina


Velikonoční tvoření s dětmi - Perníčky


Letošní Velikonoce jsme se opravdu překonali. Postavili jsme zajduhuláka, nalakovali vajíčka, spatlali berana a dokonce jsme i upekli a pomalovali velikonoční perníčky...


Velikonoční tvoření s dětmi - Zajduhulák


Tuhle zimu jsme sněhuláka postavit nestihli. Buď sníh byl, ale nedalo se z něj stavět, nebo byl a stavět se z něj dalo, ale my chořeli. A když už jsme byli zdraví, tak zase nebyl. Tento týden ale nastala unikátní konstelace sníh-dobrej-žádná nemoc, akorát už nebyla zima, ale jaro. Takže... veselé Velikovánoce! :)


Velikonoční tvoření s dětmi - Netradičně


To vám takhle jednou jdu, když mě v obchodě cvrnkne do nosu krabice. Tedy, nebylo to zrovna do nosu, ale do nohy, protože se válela na zemi, ale i tak to bolelo! No a v té krabici byla spousta holčičích malovátek na nehty za úžasnou výprodejovou cenu pět káčé. Troufám si tvrdit, že všechny dámy zabořené v krabici si laky pořizovaly za účelem, ke kterému většinou bývají určeny, to jenom Janinka musí mít zase něco extra. V momentě, kdy laky uviděla, přesně věděla, že je použije na velikonoční tvoření s potomky. Je pravda, že to u nás během patlání bylo chvílemi jako ve feťáckém doupěti, ale přežili jsme všichni bez úhony :).

Konečně jsem mohla zužitkovat bílá plastová vajíčka, která mi doma ležela několik let ladem...


Jak pejsek s kočičkou pekli dort


To se vám takhle jednou, když Janince zbyly kousky piškotového těsta, krému, ovoce a barevné potahové hmoty, ta dobrá žena rozhodla, že udělá tuze velkorysé gesto a všechny ty dobroty předhodí své drobotině. No dobrá, nebyl to ani pejsek, ani kočička, ale prvorozený s druhorozeným. A taky ten dort nepekli, páč Janinka si své duševní zdraví cení měrou velikou a k celé výrobě děti nepustila. Ono totiž úplně stačilo, že si polotovar pěkně, po svém (s maličkou pomocí), opatlali...

Pididort by se svým zaměřením dal rozdělit na tři části. Prvním tématem byli hadi...

Pro čtyřkolkáře...


Tenhle dortík byl mou dvojnásobnou premiérou. První "poprvé" bylo, že jsem se nechala ukecat a udělala dort na zakázku. Tedy, ukecat není to správné slovo, abych byla přesná, bylo to ukecání doplněné o jemné šimrání prstíkem po mém rameni. Tomu prostě nešlo odolat :).

Na druhé "poprvé" už tak pyšná nejsem, stalo se mi něco, co ještě nikdy ne - nepodařilo se mi zvěčnit celý dort tak, aby byl koukatelný. Dort jsem dokončila v devět večer a předávala ho v sedm ráno, kombinace blbého světla a nemocného aparátku tak způsobila, že vám z něj předkládám pouze kousky.

Virtuálně posílám všem čtyřkolkářům! Nebo traktůrkářům...
Pokud by někdo nevěděl, kdo je čtyřkolkář, nechť čte ZDE :).

Do útrob Země


Edit 8.3.2016 - Pro případné hledače ceckovníku - zde určitě nenajdete to, co hledáte. Chcete-li se dozvědět o ceckovníku něco bližšího, přečtěte si prosím pozorně tento článek. Děkuji :-).


Jak říká můj polovičák, některým záležitostem se musí dát čas "uzrát". Je fakt, že několik měsíců nepřidělané madlo v naší šatně už značně přezrává, ale v principu má pravdu. Dnes tedy dozrál čas na zpracování obrázků z letního výletu a na malou fotoexkurzi do podzemí naší matičky Země, nebo chcete-li do jejích vnitřností, neboť nic jiného mi návštěva Bozkovských jeskyní nepřipomínala :).
Před vyjevenými turisty jsme nasadili čepice, šály a rukavice (nás, horaly, nic nepřekvapí! :)), průvodce nám olepil foťák samolepkou "jakože zaplaceno" a šlo se...


Žitava - město náhrobků


Moje duševní rozpoložení je dnes v takové pohodě, v jaké by byl kněží v místnosti plné pasáků. Náhrobky tak dnes budou docela cajk.

V Žitavě je najdete rozesety po celém středu města, ani není třeba moc hledat. Většina z nich se datuje do 17. století, některé jsou tak ošlehané, že jen díky fantazii přijdete na to, co přesně se na nich nachází. Další omáčky okolo snad ani není třeba...


Dort Angry Birds - čuně :)


Já do lesa šla lovit jélený
měla jsem špatnou mušku
odneslo to prase zélený
sežrat ho dalo fušku!

A ne, vážně jsem nic nepila! :)



A ještě řez, který je tu často vzpomínán a já na to většinou kašlu...

Žitava - město koz


Krasojízda se Žitavou pokračuje...

První zajímavost, která nás v tomto městě zaujala, byly kozy. Hodně koz. A tak od té doby neříkáme "jedeme do Žitavy", ale "jedeme za kozama", což není vůbec daleko od pravdy, protože sebou pokaždé táhneme velký pytel plný kozích dobrot.

Při jedné z dalších našich návštěv nebyly kozy na svém obvyklém místě, ale na druhém konci svého velkého výběhu. Když jsme se k nim konečně dostali, kozy se od nás odtahovaly a chleba nechtěly, což bylo překvapivé, protože minule se o něj porvaly.

Cha! Blonďatá pipina z města záhadu vyřešila... v momentě, kdy od elektrického ohradníku dostala ránu. Jo ták, tak takhle to vypadá! :)


Žitava - město duchů a očí


Možná znáte to divné šimrání, když stojíte poprvé v cizím městě a jste si naprosto jistí, že tady už jste určitě někdy byli. Přitom ale víte, že tomu tak být nemůže a váš realisticky uvažující mozek se snaží umlátit vaše srdce syrovými argumenty. No a přesně tenhle úžasný pocit (to šimrání, nikoliv mlácení :)) jsem měla já, když jsem minulý rok prvně navštívila Žitavu, město, jehož vznik se datuje do počátku třináctého století a které se počtem historických objektů na metr čtvereční řadí zaručeně na přední příčky nejspíš neexistujícího žebříčku. S odstupem času (a po třetí návštěvě) mohu říct, že mě tohle město naprosto ohromilo a uchvátilo. Možná je to i tím, že mé znalosti historie hravě pokoří i tři dny chcíplá myš a že jediná historie, která mě zajímá, je ta v mém rodokmenu a v mém internetovém bankovnictví.

Jako první vám představím místo, které mne k sobě už zdálky vábilo, ze kterého jsem měla "ošimrané" snad všechny vnitřnosti a od kterého jsem se nemohla odlepit.

Plody korálkové terapie


Když jsem naposledy psala o mé staro-nové korálkové lásce, netušila jsem, jak moc silná je a jak moc mě chytne. Jak jinak si vysvětlit, že jsem za celou tu dobu nevytvořila nic jiného, než náušnice a to v množství větším, než velkém? Tohle asi dokáže jen beznadějně zamilovaný blázen. Nebo ten, koho přestaly bavit diamanty v uších :).

Tvoření šlo krásně od ruky, o to horší bylo výsledky zdokumentovat. Fíkus se zdál být ideálním modelem, ale jen do chvíle, kdy jsem na něj navěsila čtvrtinu náušnic a zjistila, že další se tam už prostě nevejdou...


Pididort


Bezoříškový minidortík, který jsem spatlala tentokrát, byl, stejně jako minidort v roce minulém, určen pro alergickou tchyni. Oproti tomu loňskému, který jsem vyráběla díky mé neskonalé dobrotě a soucitu s alergikem, byl tento vytvořen se speciálním záměrem, který měl za úkol zjistit, zda se skutečně tchyně bojí, že jí chci otrávit :).

Od akce "Sektářský tábor" si během svých návštěv u nás nikdy nevzala do úst nic, co jsem připravila a pokud výjimečně ano, tak to bylo něco, co jedl i někdo jiný. Nikdy nechtěla žádný čaj, kávu, maximálně vodu a tu si nenechávala přinést, ale sama si jí nalévala z vodovodu do jí přinesené PET lahve. Když se to stalo jednou, podruhé, nepřikládala jsem tomu pozornost, ale ono se to pokaždé opakovalo. A tak jsem vymyslela ďábelský plán vytvořit pididort jenom pro ní. Původně jsem jí chtěla koupit kousek dortu bez oříšků z cukrárny, ale tenhle pokus byl více, než lákavý.

Nevypadalo, že by byla kdovíjak nadšená, rozhodně ne tak, jako v roce minulém. Což mě vlastně ani nijak nesejří, protože mi příprava dortíku sebrala z mých hodin života všehovšudy dvacet minut. Pak poprosila, zda bychom jí mohli dort vyfotit, což jsem učinila a ona poté naporcovaný dort nabízela ostatním. Všichni se ale vrhli na ten oříškový a tak, po chvíli váhání... kousek snědla. Byla jsem z výsledku pokusu zklamaná. A pak, kdo je tu paranoidní! :D


Dort Abe


A je tu únor, další narozeniny a další patlání. Tentokrát jsem dostala za úkol vytvořit dort s tvorem, který nese jméno Abe. Se známým Lincolnem toho má ale ten můj společného pramálo, možná snad jen to, že jejich obličeje působí poněkud strašidelněji, než bývá obvyklé.

Abe je herní postava z herní plošinovky Oddworld: Abe's Oddysee. Máme ho doma všichni moc rádi a tak není divu, že se potomkové shodli a svorně navrhli jako sladké překvapení pro živitele rodiny právě jeho. Originální ksichtík k nahlédnutí a případné porovnání s mým výtvorem ZDE.

Rozdílů a nedostatků najdete bambilion, ale budiž mi omluvou, že byl plácaný v časové tísni, za to ale s láskou :).

Korálková terapie


To se tak jednou stalo, že jsem se ocitla ve stavu téměř hodném zasebevraždění. Ale protože jsem byla holka silná a relativně rozumná, rozhodla jsem se přestat snídat, obědvat i večeřet prášky na nervy a naordinovala si léky ve formě mnohem přijatelnější. Byly sice také kulatého tvaru a krásně (až jedovatě) barevné, nicméně v sobě měly něco unikátního, co pilule na nervy rozhodně neobsahovaly. Díru.

A tak jsem v každé volné chvíli ty malinkaté laciné skleněné nesmysly navlékala a kombinovala, až se moje mozkovna vyčistila a uklidnila. Já nevděčnice na ně ale, protože jich již nebylo třeba, postupem času zapomněla. Naprosto nečekaně si však ke mně po letech našly cestu znovu. Asi se jim moc stýskalo, protože nasadily těžký kalibr, žádné sklo nebo plast, rovnou nádherné polodrahokamy. Nejsem tvor marnivý, ale... Tak jo, žádná omáčka okolo, zkrátka mi padly do oka a já se zamilovala :).

A tak třikrát hurá korálkům! To jim vděčím za svojí duševní pohodu a za začátek tvořivě-patlavé éry, která mne už léta provází. Takže ještě jednou, díky vám! :)


Divnodivná procházka


Jednoho dne, v jednom městě, v jednom centru, jsem objevila hodně divoký trojúhelník. Na jednom jeho vrcholu stála ta největší podivnost, jakou jsem kdy viděla. Na první pohled obyčejný vybydlený dům se na pohled druhý změnil ve squat s téměř hororovým osazenstvem. O nože, vidličky, dráty a kusy končetin tu vskutku nouze nebyla.

Kolik "členů domácnosti" tam vidíte?