Trilobit

Já mám doma trilobita!

Co říkáte? Že jsem cvok?

Že jsem asi pěkně zlitá?

Nebo že mám nervů šok?

Tak já přidám další sloku...

Za to, že nemůžu pít

oblíbenou sklenku moku,

může právě trilobit!

Při mé cestě do marketu

je můj krásný skromný sen
(plenit fernetu paletu)

tenkým hláskem přerušen.

"Mě jsi přeci vždycky chtěla,

koukni se sem, tady jsem!"

"Ksakru, co to?" já jsem klela,

ale šla jsem za hlasem.

Ve výloze, z které sálá

pro umění jemný cit,

z šutru pevného jak skála

kouká na mě trilobit!

V očích jiskry a vzrušením

přestává mi srdce bít,

já procházím si mučením...

"Áááá! Ten kámen musím mít!"

Všechny prachy na lahvinku

echt kvalitního pití

putovaly na kravinku

ve formě trilobití...

Dneska večer se nezliji,

já držím prázdnou tašku,

hlavně že mám fosílii,

kašlu na blbou flašku!

Malá Indiánka

Tento měsíc jsem se uvrtala do Netradiční soutěže, která potrvá až do Vánoc a kterou pro své čtenáře připravila blogerka Lucerna. Zapojila jsem se proto, že úkoly, které budou v soutěži zadávány, jsou týdenní, případně měsíční a můžu je plnit několika navrženými způsoby, z nichž si vyberu ten, který mi vyhovuje nejlépe.

První zadání bylo na téma Indián a já, patlalka z Patlálkova, jsem si jako formu splnění vybrala, jak jinak, patlání. Nečekejte žádné zázraky, ale budiž mi omluvou, že jsem duší stále dítětem a podle toho i mé tvoření někdy vypadá :). Hotové dílko má rozměry cca 18x16 cm a použiji ho do budoucna jako vrchní vrstvu na nějaký pididortík :).

Malá Indiánka

Barboro, co mi to děláš?!

Poslední týden byl plný zvratů. Bylo krušně a rušně a tak jsem si šla uklidnit nervy pátráním v digitalizovaných matrikách - na píchání špendlíků, které obvykle pomáhá, totiž už byla tma, takže prstíkům nebezpečno :).

Tentokrát jsem se asi po milionté soustředila na mého prapraděda Matěje, o kterém jsem se od své babičky, jeho vnučky, dozvěděla spoustu zajímavých informací. Tak například vím, že oficiálně byl zaměstnán jako horník, jako "vedlejšák" si ale přibral funkci anarchisty a buřiče, díky čemuž vůbec neměl lehké žití. Jeho žena Veronika, podle babičky neskutečně trpělivá žena, to neměla o moc lehčí, neboť díky manželově "bokovce" (a neschopnosti ukrýt důkladně anarchistické letáky před šťárami v jejich momentálním obydlí) musela snášet každoroční nucené stěhování s místa na místo.

No a tenhle Matěj byl v mém rodokmenu dlouho poloprázdné políčko ohraničené dalšími prázdnými políčky, protože jsem ho podle údajů od babičky prostě nikde nemohla v matrice najít. Sen se ale stal skutečností a po milionté první jsem svého prapraděda našla. Babička se sice sekla o dva roky :), ale... aspoň že místo věděla.

Falešný patchwork - vánoční koule potřetí

Už jsem kdysi psala, že když na dveře zabuší paní Smutná nebo pan Žal, pomáhá mi zapomenout tvoření. A protože poslední týden byl obojím nacpán k prasknutí, píchala jsem vánoční koule ostošest. Nebo spíš ostopět :). Jsou moje poslední, v budoucnu už nemám v plánu nic podobného tvořit, zpracovávám jen materiál, který mám doma a kterého se potřebuji zbavit. Takže mne čekají ještě dva vánoční věnečky, na jaře možná nějaká velikonoční vajíčka a s pícháním je nadobro šmytec.

Pro případné nadšené tvořílky přidávám odkaz na: Falešný patchwork, vánoční koule, návod :).

Pro příznivce falešného patchworku přidávám na TUTO stránku všechny mé návody a inspirace na toto téma :).

Zloděj fotografem

"Muj!" zapištěl, když ve svém dosahu objevil jakýkoliv přístroj na výrobu obrázků, načež ho vzápětí čmajznul a "fotil". Pominu-li ten bilion šmouhatých, rozostřených a jednobarevných fotografií s neidentifikovatelnými objekty, za které mohu z velké části já, protože většinou vznikaly při synkově překotném útěku přede mnou, občas se mu přeci jen zadařilo. Snad díky tomu, že jsem se jako správná matka snažila jeho tvořivost rozvíjet, fotoaparát mu přestala brát a on tak přede mnou nemusel utíkat :). Ovšem od té doby, co mi dvakrát kompletně vymazal paměťovou kartu (což můj mozek stále odmítá chápat, protože mrňous musel na přístroji zmáčknout v přesném sledu dvanáct tlačítek po sobě), z něj raději oči nespustím...

Dílka, o která se chci s vámi podělit, vznikla v jeho batolecím věku, první fotografie jsou z doby, kdy mu bylo něco málo přes rok.

Z počátku, ten malý narcisek, fotoaparát směřoval pouze na sebe - nebo se o to alespoň snažil.

Potratit postižené dítě? To je moje právo!

A nebo ne?

"To mi zase jednou páni poslanci zvedli mandle" napsala bych, kdyby se mi příčila vulgární slůvka a kdybych nějaké mandle měla. Ale protože žádné mandle nemám a protože moje huba občas potřebuje vypláchnout od toho, co je někdy schopná vyblít (snažím se to mírnit, ale život v drsném kraji jemnocitu zkrátka neprospívá), můžu směle napsat, že mě ta hovada polská poslanecká pěkně rozčílila. Ačkoliv mám z poloviny polskou krev a tuto zem velmi miluji, nemůžu pochopit, co za elitu v této vládě sedí. Ne, že by to u nás bylo lepší, ale poslanci ultra konzervativní strany "Solidární Polsko", kteří evidentně podstoupili hodně nepovedenou lobotomii mozku v kombinaci s několika sezeními na vypatlátoru, ti se u nás hned tak nevidí. Ale o jejich nejnovějším výplodu až později, nejprve bych chtěla zmínit odpůrce Solidárního Polska, stranu, která si říká "Občanská platforma" a jejíž členové podstoupili pouze to sezení na vypatlátoru. O co tedy jde?

Falešný patchwork - vánoční koule podruhé

Do Vánoc zbývá necelého čtvrt roku, ale pro nás, vánoční tvořily a patlaly, sezóna začíná už teď. Tedy, až na některé výjimky zvané "těžký případ", pro které sezóna nezačíná vůbec, protože je u nich celoroční. Naštěstí patřím do skupiny číslo jedna (takže to, jak jsem píchala vánoční koule měsíc po Vánocích, raději v tichosti přejdu) a tak si v tomto období teď všude po bytě tahám krabici se špendlíky, stuhami, polystyrenovými koulemi a vším tím bordelem okolo. K tomu mi ouška hladí synátora techno koledy z kláves (příprava na letošní vánoční koncert :)) a já píchám a píchám... a první várka koulí na je na světě.

Pro případné duše tvořivé přidávám odkaz na: Falešný patchwork, vánoční koule, návod.

Podzimní tvoření s dětmi - Prsatý Pinocchio, náhradní nohy a jiné obludnosti

Miluju podzim, obzvláště dny, které vypadají přesně, jako ten dnešní. Ani horko, ani zima, všude spousta barev a... kaštanů. A tak si tohle počasí snažíme užít, dokud to jde a vytěžit z něj maximum. No ano, zase jsme řádili, tentokrát jsme píchali do kaštánků :).

Prvorozený se nadchnul a vyráběl "ženskou". Nohy a ruce jsem však přidělávala já, protože s výrobou dámy praštil, když mu nešlo připíchnout prso. Nos doladil v nestřežené chvíli náš dvouletý...

Pomoc, nemůžu píchat!

Není na světě nic krásnějšího, než když jste zkroucení do prapodivného tvaru v křesle (ale v koutku duše máte stejně radost, že se do něj ještě vejdete), teče vám z očí, vaším věrným společníkem už je nějakou dobu odporná zelená nudle u nosu, protože kapesníky jsou metr od vás, když vás bolí i to, co normálně nebolí, když o opěradlo rozpláclý koutek úst povolí a ven se pomalu táhne slina a do toho všeho přijde vaše dítě, chvíli na vás kouká, hladí vás po hlavě a povídá "Maminko, ty jsi tak roztomilá, jsi hezká, víš to?":). A nic za to nechce a vám to hlava nebere, protože víte, že vypadáte jako týraný případ pro sociálku.

V tu chvíli je vám báječně a je vám úplně jedno, že vás od rána točil, že do vás celý den hučel ty svoje binární kódy a obsahy megabajtů od Bůh ví čeho, elektrotermíny a detailní popisy svých vynálezů, že vám manžel na vaše právě zakoupené a vysněné boty řekl, že "Jsou dobrý, ale že když byste si k nim pořídili i širák a kord, tak byste mohli na maškarní za d'Artagnana". Že vám opět dorazila domů půl hodiny předem (ne)ohlášená návštěva, což je jedna z mála věcí, která vás opravdu drtí, i když si vlastně v tomhle případě nemáte na co stěžovat, protože ona návštěva většinou dá vědět, až když už k vám míří. Že nemůžete tvořit svoje oblíbené píchané výtvory.

Ale dost už fňukání, představuji vám nejnovější výsledek špendlíkopíchání :), který vznikl o chlup dříve, než mi zatuhly prsty.

Pro příznivce falešného patchworku přidávám na TUTO stránku všechny mé návody a inspirace na toto téma :).

Kuk a je tu terakluk!

Tedy terakluci. Ne, teracísař. No, ono je to vlastně fuk... prostě si jednou takhle jdu a tyhle repliky terakotové armády na mně kuk! :)

Terakluky jsme objevili úplnou náhodou, protože obchodní centra nesnášíme a když tam nemusíme, tak tam nelezeme. No a když tam musíme, prolétáváme je kosmickou rychlostí. Tady jsem ale udělali výjimku a u každé nalezené sochy jsme se na chvíli zastavili, něco si o ní přečetli a také si ji vyblejskli.

Podle organizátora výstavy jsou sochy téměř nerozeznatelné od nalezených originálů, neboť se vyrábí z hlíny dovezené z čínské oblasti, kde byla terakotová armáda objevena. Pokud budete trpěliví a prolezete celé centrum, měli by jste objevit patnáct soch. My našli čtyři, což byl vzhledem k vedru a nedýchatelnu v centru nadlidský výkon.

Sochy můžete přijet okukovat do Liberce do OC Fórum, výstava oficiálně trvá do 3.10.2012.

Více informací o tarekotové armádě a výstavě v Liberci můžete nalézt na těchto odkazech:

Oficiální stránky výstavy

Více o terakotové armádě

Napsali o výstavě

Pěšák

Mazlící a pusinkovací pauza nutná!

Vždy se mi ježí chlupy na zádech, když slýchávám rozhořčené hlasy, které odsuzují matky, jež se rozhodly odložit své dítě do babyboxu, nebo se ho jakkoliv vzdaly s jasnou vidinou, že ho už nejspíše nikdy neuvidí. Sama jsem se takto nikdy nechovala, protože mi to má mysl nedovolila. Není mým stylem odsoudit někoho bez toho, aniž bych měla nejmenší tušení, v jaké životní situaci se dotyčný nachází. Po přečtení celé knihy "Cesta k mým matkám" vím, že mé vnitřní cítění bylo správné, ačkoliv jsem byla nově zděšená zjištěním, do jaké míry za situaci okolo odkládaných miminek a jejich maminek může stát chaotický a místy dosti nefunkční systém...

Ačkoliv jsem již dříve četla úryvky na blogu Edith, autorky, kniha mne naprosto pohltila. Začetla jsem se a ona mě nechtěla pustit! Čůrací a žaludek naplňující pauzy si moje tělo doslova vyřvalo a pauzy mazlící si zase vykňoural můj druhorozený. A že v té chvíli by taková mazlící a pusinkovací pauza bodla každému, vám může potvrdit leckterý čtenář této knihy. Té je totiž slůvko "mazlení" na hony vzdálené, pokud ho tedy nepoužijete ve větě "Život se s ní moc nemazlil", neboť kniha se, kromě autorčina hledání biologické matky, zabývá také týráním dětí v náhradních rodinách.

Máš koule? Tak se o ně starej!

Včera jsem při čekání u dětské lékařky znechuceně přelétávala očima po tuně papírů a letáků, které tam visí na zdi. Jestli mě něco dokáže prudit, tak jsou to informace, které jsou doplněny milionem vykřičníků a zaškrtány zvýrazňovačem, nejlépe za každým třetím slovem a pro jistotu alespoň třema barvičkama. To pak jednoho dost znechutí vůbec si něco přečíst. Proto mne o to víc zaujal papír, který počmáraný nebyl a já si ho tak mohla bez újmy na zdraví přečíst.

Jakožto matku dvou synů a manželku mne nadpis Máš koule? Tak se o ně starej! nejdříve pobavil a poté zaujal tak, že jsem si doma později vyhledala stránku http://www.maskoule.cz/, která pojednává o problematice "koulí", respektive o jejich nádorových onemocněních. Celkem mne zarazilo, že ačkoliv tento projekt existuje téměř dva roky, ještě jsem o něm neslyšela...

Lívancové čuně

...aneb jak šetrně a s láskou sdělit svému dítku, že jí jako čuně a že má při jídle pod sebou hotovou podestýlku... :)

Naše dnešní svačina...

A zase to píchání - falešný patchwork, věnec :)

...aneb falešný patchwork se mě ještě nepustil a tak tu můžu směle vystavit výsledky jeho ovlivňování. Tentokrát jsou to věnce, dva podzimně laděné a jeden vánoční, který měl být původně také podzimní, leč výsledek tomu moc neodpovídá :).

První podzimní...

Sonic dort :)

Nějak rychle ten rok utekl a tak tu mám zase další, v pořadí už devátý, narozeninový dort pro Míšu...

Volba tématu, vzhledem k tomu, že už nějakou dobu u nás doma frčí Sonic, a to jak hry, tak seriál, byla jasná. Ani realizace nebyla nijak zvlášť náročná, protože jsem pro tentokrát nevytvářela žádné patvary, ale jako podklad pod marcipán jsem zvolila obyčejný piškotový korpus ve tvaru obdélníku s ořechovým máslovým krémem. No a práce s marcipánem... to je jako s modelínou, už jsme se za těch pár "patlání" celkem skamarádili, takže to byla docela zábava :).

Hotové dílko

Houby à la caprése

Inspirace na letní chuťovku, i když ty čtyři stupně dnes ráno už moc letně nevypadaly...:)

Na houbičky jsem použila cherry rajčata a mozzarellu. Rajčátka jsem rozpůlila, vykuchala a nechala pouze pevný obal. Mozzarellu jsem nakrájela na kvádry (nebo jsem se o to alespoň snažila, v případě gumové mozzarelly je to trochu složitější :)), na ně nasadila osušená rajčata, dozdobila pažitkou a lístky máty. Originální caprése je zakápnuté olivovým olejem a bylinkou je zde bazalka, ale vykládejte to panu Albertovi, který jí zrovna nemá v regále, že jo :).

Houbičky jsem připravila chvíli před konzumací, protože i když rajčata osušíte... No, jsou to prostě rajčata...

Nezaměňovat s muchomůrkou červenou, tahle houba nemá tečky a jmenuje se... Caprésovka :).

Pradědečkův rozkrok

Poslední dobou toho bylo trochu moc. Babička zlobí, začal blázinec okolo synkových škol a vůbec se toho sešlo tak nějak víc. A tak jsem v rámci zachování rovnováhy mého duševního zdraví na pár dní utíkala co nejčastěji od reality a kromě píchání věnců (o tom zase příště :)) jsem se ponořila do minulosti.

Naprosto mě pohltilo další pátrání v rodokmenu, které díky jednomu válečnému veteránovi z Vietnamu a jeho obálce s dokumenty, ze kterých jsem ještě před čtyřmi a půl lety nebyla pranic moudrá, nabralo nový směr. Zmátl vás válečný veterán? Je to jednodušší, než by se mohlo zdát. Naši předkové byli příbuzní, kteří se připojili k tenkrát tolik oblíbenému houfnému opouštění matičky země a odešli do Ameriky, ponejvíce do Chicaga.

Genealogové jistě tuší, že bušení srdce a třas rukou při objevení každého dalšího prapraprapředka v matrice je na místě. Ten třas ale nebyl tak veliký, abych to pátrání v archivech neprokládala restaurováním fotografií, které se ke mně dostaly úplnou náhodou od mé babičky, více ZDE.

Dort houba - návod

Sladká houba pro maminku sklidila úspěch a tak bych se s případnými příznivci chtěla podělit o návod na ní. V postupu na výrobu najdete i pár vychytávek, jak si trochu usnadnit práci, na které jsem přišla za tvůrčího pochodu :).

Protože by obrázků bylo zbytečně moc, scvrkla jsem fotografie do několika koláží, snad to přežijete.

Ze všeho nejdříve jsem si vyrobila krém - uvařila jsem jeden vanilkový puding v 250 ml mléka, po vychladnutí jsem ho přimíchala do vyšlehané máslové směsi (50 dkg másla, 24 dkg cukru a 10 dkg mletých ořechů) a nechala odpočinout v lednici. Krém na dort dělám poctivý, máslovo-ořechový, je osvědčený a také proto, že na jiných krémech se mi marcipán roztéká.

Pak jsem si připravila piškot - ušlehala jsem do pěny 7 vajec s 28 dkg cukru a jedním cukrem vanilkovým, pak přidala 28 dkg polohrubé mouky a nakonec pomalu přilévala 7 lžic vlažné vody. Těsto jsem nalila na klasický plech a upekla do zlatova.

Během chladnutí piškotu jsem si připravila vhodné nádoby na "klobouk" a "nohu" houby. V mém případě výborně posloužila hluboká miska a plastový kelímek pro děti, které jsem následně vyložila dostatečně velikým mikrotenovým sáčkem.

Z piškotu jsem skleničkami a miskami vykrájela různě veliká kolečka. Na dno misky i kelímku jsem jako první dala piškotové kolečko...

Jak mi krysy sežraly vílu...

Stejně, jako naše vánoční polystyrenové koule, potkal minulý rok podobný osud i mojí "Podzimní vílu". Sežraly jí ve sklepě krysy. Tedy, ony jí nesežraly, jenom jí ohlodaly klobouk, hlavu a taky jim děsně chutnala ta papírová jablka a silonová ponožka, kterou měla víla kvůli barvě přetaženou přes hlavu (ne, vážně nemám žádnou "silonovou" úchylku :)). Jo, a taky jí pokadily.

Tahle víla byla moje srdcovka, protože to bylo moje první "tvoření", ze kterého jsem měla opravdu radost i přes to patrné začátečnictví. Tenkrát jsem, coby amatér, žádnou tavnou pistolku neznala, všechno držely pohromadě špendlíky a pořádné lepidlo. Tedy až do té doby, než se k víle prokousaly skrz krabici ty bobkující smradlavky.

Nu, čest tvojí památce, milá vílo. A teď už konec smutnění, musím vymyslet, co si místo tebe posadím na stůl...

Po víle mi zbyl jenom obrázek...

Ksichtofilie

Ksichtofilie je duševní porucha, při níž mají osoby jí stižené permanentní nutkání vše poživatelné dozdobovat očima. Jedinci s těžší formou této poruchy vytváří z pokrmů dokonce obličeje, celé postavy nebo zátiší. Nemocní s nejtěžší formou, o kterých se z taktických důvodů pouze mlží, se prý vyznačují tím, že svá "umělecká" díla dovedli k dokonalosti, naučili je mrkat (díky Lucerničko :)) a dokonce i mluvit. Tito lidé jsou ale separováni v přísně střežených prostorech, protože v dobách, kdy měli volnost, v jejich blízkosti raketově vzrostl počet šílenců. Později se zjistilo, že to byli převážně konzumenti jejich mrkacích a mluvících pokrmů.

No řekněte, je tohle ještě NORMÁLNÍ? Co myslíte? Je?