Návod na mozaiku - tác

Pro vás, kteří jste si přáli vědět, jak se taková mozaika vyrábí...

Co budete potřebovat:

Předmět, který budeme pokrývat mozaikou (v mém případě podnos) - musí být čistý a suchý.

Měkkou tužku na nakreslení motivu a gumu, protože JÁ ji potřebovala často...

Střípky mozaiky - použila jsem mozaiková sklíčka o tloušťce 0.1 mm, zdála se mi přirozenější a mnohem jemnější, než varianta 0,4 mm.

Štípačky, nebo speciální kleště na mozaiku - to pokud se nespokojíte s klasickým čtvercovým tvarem. Pokládání čtverců je sice rychlejší, se střípky různých tvarů si ale zase můžete více vyhrát, žádný vzor v tomto případě není nemožný.

Lepidlo na mozaiku - při lepení stačí velmi malá kapička na každé sklíčko.

Lepící pásku - tou jsem zakryla stěny podnosu, aby se nezašpinily při nanášení spárovací hmoty.

Hmotu na spárování, případně kapku barvy, kterou do hmoty přidáte, pokud nechcete mít spáry bílé.

Kuchyňskou houbu na mytí nádobí na roztírání spárovací hmoty.

Suchý hadřík nebo papírové utěrky na konečné dočištění výrobku.

Lak na přelakování hotového dílka.

Jak jsem tvořila:

Na tác jsem si nakreslila motiv a na něj podle vzoru (i tak jsem občas ujela) nalepila naštípaná sklíčka. Mezi jednotlivými střípky jsem nechávala dostup jeden až dva milimetry, klidně může být i víc, on se svět nezboří.

Lepidlo jsem nechala přes noc zaschnout, pak jsem tác obrátila a vyklepala případné nečistoty a tím také zkontrolovala, zda jsou všechna sklíčka přilepená.

Na okraje tácu jsem nalepila ochrannou pásku, podle návodu připravila spárovací hmotu - návod byl popsán blbě, takže jsem musela sama přijít na to, že hmota musí mít konzistenci asi jako zubní pasta. Po částech jsem ji z misky vylila na tác a houbičkou na mytí nádobí (neocenitelný pomocníček) jsem do všech spár hmotu zatlačila. Hmota rychle tuhne, proto i práce s ní musí být rychlá. Asi po pěti minutách jsem vzala houbičku a celý tác jí přejela znovu. Potom jsem papírovými utěrkami podnos vyčistila, vyleštila a nechala zaschnout.

Hotové dílko ještě doporučuji přelakovat, aby déle vydrželo. Po nanesení laku (může být více vrstev) lze výrobek normálně používat, čistí se navlhčenou houbičkou nebo hadříkem.

Nakreslený motiv

Mozaika - tác

Zamilovala jsem se do ní na první pohled i dotek. Byla tak nádherně křehká i drsná zároveň, uchvacující barevné odlesky, které se od ní laškovně odrážely, byly potěchou pro mé oči i duši. Jediné, co jsem jí nemohla odpustit, byla její nechutná dokonalost.

A tak jsem vzala štípačky a ze všech centimetrových čtverečků té překrásné mozaiky jsem během chvíle nadělala tisíce střípků. Proč jen, pro Boha, proč jsem to dělala? Inu, dokonalost a pravidelnost je přeci tak nudná. Ovšem uznávám, chtělo by to občas dříve, než cit, použít jako první mozek. Nějak mě nenapadlo, že mi pak práce bude trvat pětkrát déle...

Náš vztah byl zpočátku hodně komplikovaný, nevím, jestli se na mně zlobila za ten Fernet a hořkou čokoládu, kterými jsem jí během výroby nechtěně nakrmila, nebo za ten štípačkový masakr. V každém případě se mi celkem zákeřně pomstila a v nestřežené chvíli se mi propašovala pod kůži. Tak nenápadně, že to ani nezabolelo. O to větší tak bylo mé překvapení, když se na vyráběném podnosu začaly objevovat kapky krve a když se moje krásné světle modré džíny z Číny začaly podobat kalhotám řezníka Špejlíka.

Ale i přes ty počáteční překážky, nadávky a vztekání, jsme k sobě přeci jen cestu nalezly. Tajně doufám, že naše spolupráce ještě zdaleka neskončila...

Fernet se skrývá vlevo nahoře, hořká čokoláda vpravo dole a krev? 

No, tak ta je tam všudypřítomná...

Jarní tvoření s dětmi - Pozdrav všem čarodějnicím :)

Milé ženy,

náš svátek je nebezpečně blízko. Takže vám i sobě přeji, ať se nám to před okolím podaří ještě nějakou chvíli ututlat, a ať z toho vyvázneme zítra bez úhony.

Však to znáte - čím starší a vyschlejší, tím líp to hoří... :)

Dort - Mickey Mouse

A je tu další várka dortíků... :)

Mickey Mouse

Dort - Ježek a další

Zjistila jsem, že trestuhodně zanedbávám rubriku "Patlavá". Hodila jsem tedy háček do svého fotoarchivu a vylovila pro vás pár úlovků.

Dle libosti se koukejte, slintejte a třeba se i inspirujte :) .

Ježek

Míšane netoč!!!

Můj prvňák se od školních vrat táhne jako smrad z veřejných záchodků a jeho oteklá tvář svítící červeně jako semafor mi už z dálky signalizuje, že je něco v nepořádku...

"Míšo, co se ti stalo?"

"Nic se mi nestalo."

Koukám na jeho tvářičku a ptám se znova:

"Děje se něco?"

"Ne, nic se neděje."

"Někdo ti něco udělal?"

"Ne, nikdo mi nic neudělal."

Super. Už je to zase tady a scénář je opět ten samý. Ještě chvíli se takhle budeme dohadovat a bude ze mně papiňák. Rázně posunu debatu kupředu:

"Míšane netoč!!! Vážně si myslíš, že jsem úplně slepá nebo blbá?"

"Ne, nejsi blbá." (Takže slepá asi jo... )

Začne natahovat a nakonec se dozvím, že mu v šatně dala jen tak pro zábavu pěstí spolužačka Natálie.

A když to ze sebe dostane, přestane natahovat a začne bulet tak, jako kdyby měl hlavní roli v té uřvané telenovele. A já ho utěšuju, protože on je hrozný "cíťa", který by neublížil ani mouše a který hrozně špatně snáší násilí. Utěšuju ho i přes to, že bych ho nejraději přehnula přes koleno, protože pokaždé, než něco vyklopí, z toho musí nejdříve udělat pořádné drama a mě tím neuvěřitelně vytáčí. Ale neudělám to a radši mu utírám ty krokodýlí slzy.

Velikonoční tvoření s dětmi - Variace

To byla pořád samá hnědá světlá, béžová, hnědá tmavá, dřevěná, přírodní. A já jsem řekla "Dost!" a letošní Velikonoce jsem se barevně i technicky odvázala. Ale to neznamená, že bych na mé barevné oblíbenkyně v úvodu navždy zanevřela, jen máme tak trochu ponorku a dáváme si pauzu...

A co že jsem tento rok splácala za velikonoční výzdobu? Falešnou mozaiku, korálky, decoupage (ne, to není zaklínadlo) a trochu toho tvoření. Takže se dle libosti kochejte, inspirujte, nadávejte, tiše záviďte, kritizujte. Nebo třeba volejte Bohnice na jednoho cvoka, co obalil vejce v korálcích...

Decoupage

Kousky ubrousků jsem nalepila obyčejným lepidlem na bílá polystyrenová vejce, přelakováno.

Šarlota Šklíbová

Škole šéfuje šedovlasá šilhavá šedesátiletá škarohlídka Šarlota Šklíbová. Šarlota školní škvrňata štve, šikanuje, šmíruje, škodí, šíří špatnosti.

Špuntové šibalsky šeptají: "Šerifce šplouchá, šššš ššššš." Šerifce špínu špicluje Šarloty šišlavý švýcarský šofér Škodovky.

"Šup šup šup, šikovný šmíráku!" šveholí Šarlota. Šmírák šmajdavě šourá Šarlotě šeptat školní špatnosti...

"Šmladi šíkají, še šte šeredná!"

Šarlotu šat škrtí...

"Školník Štěpán Šibal šoupnul šeditelky Škodovse štěnise!"

Šarlotu škrobená šněrovačka škrábe...

"Šéfkuchaš špatlal škubánky šeditelse še šchnilé šeleniny še škvorama!"

Šarlota štká...

"Školník šíkal, še šte šilhavý šimpanz špadlý še Šaturnu!"

Šarlota šediví...

"Školníková šíkala, še šte šovinistiská šmudla!"

Šarlota škytá...

"Šéfkuchaš špolešně še šéfky štvrtešním špenátem šmašil šváby!"

Šarlota šílí...

Šmladi šíkají, še šesiško šeknou šéfovi školství. Šítla šem šijede!!!"

Šokovaná Šarlota šíleně šeptá: "Škůdci, šaškové, šelmy!" Šílená šéfka šaší, šeredně štěkne: "Šarvátka!"

Šarlota štípe, škrábe, špičatou šavlí šermuje, šálou šlehá...

Šofér štká: "Šáchranku, šavolejte šáchranku, štala še šílenou!"

Škvrňata štěstím šílí, škole šéfuje šaramantní švihácký školník Štěpán Šibal, školní špion...

Pozdravuj v Pekle!

Pozdravuj v Pekle!

Zpočátku jsem se vztekala,

zoufala si a plakala

proklínala, na blog psala

ptala se a litovala.

Jako dlaždič nadávala.

A pak?

Později se tomu smála,

nervy opečovávala,

dětem svým se věnovala,

života si užívala.

Bábu zlou ignorovala.

A teď?

V neděli když jsem vstávala

a okno otevírala,

bych vzdoušku se nalokala,

s dokořán pusou zírala

jsem jak přejetá žížala.

Babizna se stěhovala!!!

Moji milí, je to tak. Bába je pryč. Snad - pokud jsem tedy indicie, z nichž jsem vyvodila "nafurt" odstěhování, pochopila správně - stěhovací dodávky, okna bez záclon, neuvěřitelný binec okolo kontejnerů (skládající se z prehistorických kufrů, částí magnetofonu, hadrů, nábytku), začmáraný zvonek i poštovní schránka. A taky neuvěřitelné ticho bez nadávek směřujících vzhůru k nám...

Lucifer v kozačkách, aneb jak díky čůrací pauze půjdeme všichni doNebe...

Lucifer v kozačkách

aneb jak díky čůrací pauze půjdeme všichni do Nebe...

To si takhle Lucifer

pro kořist jel na sever.

Prý nějaká královna,

co tvrdí, že je rovna

samotnému Satanu.

"Cha chá, však tě dostanu!"

chechtá se ten pekelník.

"Stačí mi na tebe mžik!"

Když se s pytlem na zádech

vracel vrchní čertů všech

zpátky domů do Pekla,

tak ta ženská utekla!

Čert čůrací pauzu měl

a na svůj lup zapomněl.

Královnička fikaná

ztrapnila tak Satana.

Tvoření s dětmi - Bambulínci podruhé

Další várka bambulínků, tentokrát zvířátka doplněná o informace z tvoření...

Na výrobu jsem potřebovala bambulky, plyšové drátky, tavnou pistoli a náplň do ní, nůžky, pěnovou gumu, černý fix, plastová očička a zápalky na opalování konečků plyšových drátků, aby tak nepelichaly.

Při výrobě jsem také použila jedno trdlo makový, co mi shodilo a pomíchalo pečlivě roztříděné a připravené dílky k jednotlivým zvířátkům. Ale to používat nemusíte, jde to i bez něj .

Na tvoření jsem se přestěhovala na prvňákův stůl, který jsem mu k této příležitosti zabrala a kde se mi moc líbilo. Při vyrábění jsem si párkrát spálila prsty horkým lepidlem a připekla psací desku, kterou měl na stole. No můžu já za to, že zápalky (mimochodem kvalita z "Káčka") se při škrtnutí v půlce zlomí a ta zapálená půlka odletí zrovna tam??? Pak jsem pro jistotu používala zapalovač.

Tvoření s dětmi - Bambulínci poprvé

Už dlouho jsem měla v plánu zužitkovat obsah boxu, který jsem původně pořídila svým synovcům. Jenže jsem zjistila, že moje tvořivé já je mrcha a že se do něj zamilovalo a že ho nedá. Takže kluci dostanou LEGO a krabice plná plyšových drátků, bambulek a doplňků na výrobu různých potvůrek, je jen moje .

Po prvotním nadšení po otevření boxu jsem ale nakonec usoudila, že fialové, modré a oranžové bambulky jsou na výrobu zamýšlených domácích zvířátek poněkud extravagantní, takže jsem bambule motala ve volných chvílích sama z vlny, která mi zbyla ještě z doby, kdy jsem se chtěla naučit plést, leč moje milá babi nade mnou zlomila hůl s tím, že na leváka prostě nemá nervy. Fuj, to byla ale věta.

Bambulek bylo hodně, protože vlny bylo hodně a ty méně povedené a ty, co zbyly po zvířátkách (až je vyblejsknu, taky se jich dočkáte), jsem použila na příšerky Bambulínky. Prvňáčkovi se bambulky moc líbily, pořád se s nimi mazlil (dokonce s nimi i usnul) a tak s nadšením pomáhal a připevňoval ruce.

Nejdříve vzniklo cosi, co jsme pojmenovali Bambulínek...

Jsem krásná. Nekecám!

Asi se už nikdy nedozvíme, kdo s tím začal. Kdo chtěl být tak moc krásný a oblíbený, až mu z toho hráblo. Jedno je však jisté, díky němu teď hrabe spoustě asijských teenagerů takovým způsobem, že nad tím zůstává rozum stát. Jednou z těch dospívajících byla i dívka, říkejme jí třeba Ulzzang.

Podle Ulzzang jí nebyl do vínku dán tak atraktivní vzhled, jaký by si přála a ona díky svým komplexům a plachosti, i přes poměrně bohaté rodiče, neměla moc přátel.

Kdo nehulí s náma, hulí proti nám!

Povídám povídám pohádku

"O těch, co práci měli na háku"

Povídám povídám druhou

"Jak nekuřák moc špatným byl sluhou"

Povídám povídám třetí

"Jak bezpráví a faleš dnes letí"

V jednom městě byl dům a v tom domě firma. On to vlastně ani nebyl tak dům, jako betonová kostka bez oken a ta firma byla spíše obrovská mezinárodní společnost, jejíž praktiky leckdy zaváněly šikanou. Ale o tom až někdy jindy. Nu a v té firmě byla místnost, která byla plastovými okny a dveřmi rozdělená na dvě menší. Do té první, Větší, si chodila část zaměstnanců firmy po poctivě odvedené práci zaplnit žaludek. Do té druhé, Menší, si část zaměstnanců chodila o své řádné pauze zakouřit. Kromě toho ale byla také Menší domovem početné sekty, jež byla tvořená ženami a dívkami rozličného věku, které však spojovaly dvě velké neřesti - odpor k práci a kuřácká vášeň. Tato sekta (říkejme jim třeba Hulindy), se v této místnosti oddávala svým rituálům a nastolila si zde svá vlastní nepsaná pravidla.

Až se z toho poblijete...

Bylo mi sedm, když mě táta, silný kuřák, poprosil, ať mu podržím cigaretu. Vyložila jsem si to asi trochu špatně, protože jsem ji "podržela" v ústech. Vzápětí mi došlo, že takhle si to zrovna nepředstavoval a tak než mohl moji frajeřinu zpozorovat, nenápadně jsem jí zase vyndala. Když se otočil zpátky, vrazila jsem mu cigaretu do ruky a utíkala do kuchyně, kde jsem si pusu nacpala právě nakrájenou cibulí na guláš.

Od té doby jsem cigaretu v puse neměla. Proč? Protože mně a mojí sestře v období počínající puberty naše maminka, taktéž silná kuřačka, oznámila, že pokud se dozví, že kouříme, zavře nás s krabičkou cigaret do koupelny a my z ní nevylezeme, dokud tu krabičku nevykouříme. A pak nám ta bodrá žena "Conasrdcitonajazyku" barvitě vylíčila, jak budeme vypadat, když tu krabičku na posezení vykouříme: "Nejdřív budete šedivý, pak zelený, do toho se budete dusit a pak vám bude tak blbě, že se z toho poblijete!" A ona tam prý bude s námi a hlídat, abychom nepodváděly a nenechaly cigarety jen tak vyhořet na umyvadle. Na remcání: "A to ti nevadí, že budeš taky zelená?" odvětila, že je starej mazák, takže je už proti tomu sajrajtu imunní.

Ta z nás tenkrát musela mít pořádnou srandu. Dnes se tomu směju taky, v každém případě na mně ta představa výchovně zapůsobila, byla jsem srálbotka. Na rozdíl od mojí mladší sestry, která měla k cigaretám v období dospívání více, než vřelý vztah. Dnes kouří, jen když má "nervy" a před svou rodinou to úspěšně tají. Táta s mámou už spolu dávno nejsou, ale oba čadí jako tovární komín. Máma nepřestala ani tehdy, když jí našli zhoubný nádor. Co myslíte, že udělala jako první, když se probrala po operaci z narkózy? Vyčůrala se? Zavolala dětem? Najedla se? NE! Prostě si ten paličák šel zahulit na záchod i se stojanem s kapačkama...

A já? Jen jednou za rok kousek doutníčku, ten snad smím...

Putování pravěkem podruhé, plavovláska papá plevel

Plavovláska papá plevel

Pražští průzkumníci putující pravěkým pralesem potkali první pralidi. Pozdzravili. Protože profesor Pepa Pako před přenesením přístrojem pod pravěkou přesličku podal přítomným podkožní překladač, porozuměli povídání pralidí. Pralidé poté porozuměli průzkumníkům, protože překladač přinutil promlouvat pusy pražáků povídáním podobným povídání pravěkému. Předkové překvapivě přátelsky pobídli průzkumníky, pražákům přenechali prostorný pohodlný příbytek. Počalo pravé porozhlížení po pravěku...

Pohledný prapředek pokoukává po půvabné průzkumnici - profesorce Pomněnce. Potřeboval připoutat plavovlásky pohled, proto praštil pravěké prase po palici. Potom povídá: "Papej, prdelko!"

Plavovláska (půvabně politá purpurem) poplašeně pípne: "Papám pouze potraviny prosté prazvířátek, prosté prazvířecích přísad!"

"Průšvih! Požírá plevel" povídá pračlověk. Plivne, přemýšlí, poté popadne průsvitnou packu plavovlásky, pádí pro pomoc. Pravěký psychiatr pomůže, pokaždé pomohl. Projdou panenskou přírodou před příbytek psychiatra, pračlověk přinese prezent, pštrosí prsíčka. Psychiatr poděkuje, povídá: "Potřebuješ pravděpodobně pomoci...

"Prasata?"

"Paráda, přebytek..."

"Plynatost? Pocení? Plíseň?"

"Pokořeno!"

"Pole?"

"Pokropeno..."

"Pak?"

Pračlověk pravěkému psychiatrovi pošeptá plavovlásky problém. Psychiatrovi pohrdlivě prolétne palicí "Pche, primadona!", Přesto plavovlásku prohlédne, počne poskakovat, pobrukovat, pálit ptačí pera, pštrosí pařáty, potírat popelem profesorku. Poté položí před plavovlásku pečené prase. Pomněnka přiškrceně polkne, počne před prasátkem plakat. Psychiatr: "Proč pláčeš, plavovlásko? Proč pozření prazvířete působí problémy profesorky pusince?"

"Protože praštění palicí, probodnutí, působí prasátku příšerný prožitek!" pláče plavovláska.

Psychiatr povídá: "Pomůže pouze přeléčení psychiky. Pojď plavovlásko!"

Provede profesorku pravěkým pískovcovým pomalovaným příbytkem. Plavovláska pláče. Pralidé pomalovali příbytek pravdivým příběhem, provázejícím pralidi pár pátků - pravěká pětimetrová prasata pokradmu potmě přichází, podupou pralidské příbytky, pole, pralidi. Požírají prťavounké pračlovíčky...

Plavovláska prodělala psychickou přeměnu. Přestala plakat pro pravěká prasata, přímo pocítila potřebu pojídat pravěké potvory, při pobíjení parádně pomáhá...

Pokračování příště...

PS: Pro případné příznivce - Putování pravěkem poprvé :)

Putování pravěkem poprvé - Průzkumníci

Praha, 500 palců pod povrchem...

Profesor Pepa Pako pořádá pečlivě plánovanou prezentaci přístroje PePaKo. Přístroj (podobný přerostlé pračce) profesor poskládal podle plánu prapradědečka. Při posledním Pakově průzkumu půdního prostoru poletovaly papíry popsané plánky po půdě, poletování pravděpodobně pomohly (prohryzáním palubáku) půdní pískalky.

Podle prapradědečka přenese přístroj případné příznivce přesně před pravěký prales plný pralidí, případně pralesních potvor.

Přenášení počalo, přihlášení průzkumníci - plavovlasá profesorka paleontologie Pomněnka Půvabná, profesorky pejsek Punťa, podomní prodejce Prokop Patla, profesor Pepa Pako, plukovník Přemysl Podrážka, psychiatrička Patricia Pajdavá - přelezli práh přístroje, použili pásy, pevně přidržovali prsty (Punťa packami) područky. Přístroj pokořil přítomnost, přenesl pět pokusných postav plus psa přímo pod pravěkou přesličku.

Při přistání propukl požár, přístroj planul pomerančovým plamenem. Podomní prodejce přestal plnit předletová poučení, počal příšerně panikařit. Pohlcen pralesem padl prodejce přímo predátorovi pod papulu. Překvapený predátor Patlu pozřel.

Průzkumníci prodejce politovali, pobrali potřebné pomůcky (pokud přežily požár), pak přístroj PePaKo pohřbili. Posledním pohledem přelétli požářiště, pohřebiště, potom, pevně přimknutí, přešli pravěký potok, prožít pravý pravěký příběh...

Pokračování příště?

Týdennadvěvěci

"Ááááááááá! Áááááááááááááááá! Ááááááááááááááááááááááááááááááááá!!!"

Tak, už je mi mnohem lépe. Ne, není to ještě úplně ono.

"Ááááááááááááááááááááááááááááááááá!!!"

Musím se z toho minulého týdne vypsat (taky vyspat, ale to až jindy), snad se proto na mě nebudete zlobit, a kdyby přeci jen, klidně mi to omlaťte o mou virtuální hlavu svými komentáři. Vím moc dobře, že miliardy lidí jsou na tom hůř než já.

Až do úterý jsem si myslela, že když si vsadím Sportku na dvacet (ano, čtete dobře, dvacet ) losování dopředu a uložím si tikety do obálky, kterou budu mít v šuplíku, že bude v bezpečí. Ó ano, byla by. Kdyby ta obálka patřila někomu jinému a ne mně, trdlu ze všech trdel na světě nejtrdlovatějšímu. Já si tu (tak náramně opečovávanou) obálku po zkontrolování výsledků položila na stůl, zaházela došlou poštou a letáky a... vyhodila do tašky s papírem. A tu tašku ještě ten den odnesla do kontejneru, který ještě ten den odvezli. Proč, pro Boha, proč jsem to vůbec dělala, když normálně vynášení tříděného odpadu oddaluji, dokud tašky nepraskají ve švech a dokud o ně doma nezakopávám?

V pátek večer byl mrňousek nějaký divný a tak jsem si nastavila na každou hodinu budík a měřila mu teplotu. Moje tušení se naplnilo, během hodiny měl 39,7, myslela jsem, že umřu strachy. Hodně tomu pomohla i smutná událost z minulého týdne, kdy ani ne roční dítko z naší oblasti prohrálo boj s meningokokem. Celou noc jsem mu horečku snižovala, povedlo se to ale jen o stupínek. Ráno jsem jeli na pohotovost, tam mu zjistili zánět ouška a tak ho píchli a poslali nás domů, prý by se to mělo během pár hodin zlepšit. Houby s octem, blá blá blá. Odvolala jsem tedy svojí účast na oslavě tchyniných narozenin a v neděli tam šel manžel s prvňáčkem sám.

Mezitím, co byli kluci slavit, jsem naházela prádlo do pračky. Bílé prádlo. A ještě jednou, bílé prádlo. Žádné jiné, které by mohlo obarvit bílou, tam, dle mého, nebylo. To bylo překvapení, když jsem po doprání začala z bubnu tahat růžové plínky, růžové dětské oblečení, růžové ponožky. Až zrak přecházel nad tou škálou všemožných odstínů od světle růžové po tmavou, případně růžovou mramorovanou. Znechuceně jsem prádlo naházela do pračky zpět a dnes si půjdu koupit odbarvovač.

Dnes jsme jeli do nemocnice znovu. Ráno totiž cipísek vypadal jako hodně zanedbávané dítě - teklo mu z ouška a horečku doplňovala krvavá očka slepená hnisem a u nosu rozmázlá hnusná zelená nudle. Ouško mu píchali znova, nasadili antibiotika a spoustu kapek. Teď spí. Na to, že jsem od pátečního rána naspala asi osm hodin, z toho nejdelší nepřerušovaný spánek trval půl hodiny, jsem docela v pohodě.

Tak se tu zatím mějte pěkně, kdybych náhodou nestíhala číst nebo komentovat vaše články, snad mi odpustíte. Já si jdu zatím hrát na sadistického zápasníka, neboť právě tak si připadám, když musím tomu drobečkovi pětkrát denně čistit ouška peroxidem, kapat ušní, nosní a oční kapky, cpát ho antibiotiky a milionkrát denně utírat sajrajt z očí, uší a nosu. Vše výše uvedené jsem v jeden okamžik, který trval půl hodiny absolvovala ráno, dopoledne a v poledne. No děkuji pěkně... Docela se divím, že se mě to dítě ještě nebojí a světe, div se, dokonce ke mně vztahuje ručičky!

Jo, a sázkové tiketky mám doma už nové a celkem rychle jsem se se ztrátou těch starých smířila, jen jsem musela doma cíleně trochu ponížit částku, o kterou jsem přišla. To abych nevypadala jako velký idiot, ale jako menší idiot .

Retardovaný orangutan

Nedávno ke mně přišel můj prvňák, jestli se dokážu chvíli nehýbat, že by si mě nutně potřeboval namalovat. A jestli tedy může. Jako správná máma, snažící se podpořit talent svého dítěte, jsem souhlasila a na deset minut znehybněla. Prvorozený namaloval svoje dílo, ukázal mi ho a já obrázek pochválila, i když můj výsledný dojem byl, že se koukám na pralesní opici a ne na svou podobiznu. No, vlastně... to se nevylučuje, že?

Tou svou čmáraninou mě nakazil a já mu nerozumně jeho péči oplatila. Ač mi bylo do vínku dáno mnoho talentů, ten na malování mezi nimi nebyl. Takže portrét "namalovaný" mnou dopadl tak, že sedmiletému dítěti na obrázku bylo minimálně pětadvacet a za povedený by se dal považovat pouze tehdy, kdyby ho namaloval retardovaný orangutan...

Když přišel manžel domů, prvňáček mu hrdě ukazoval svoje dílko. Má drahá polovička po chvíli provokativního sjíždění pohledem ze mě na obrázek a naopak, se škodolibou radostí konstatovala, že se mu to docela povedlo. Pak mu synek ukázal další dílo. To moje.

Muž nadšeně povídal: "Jéé, to se vážně povedlo!"

Já mu skromně odporovala: " Vždyť je to hrozný, vypadá na tom, jako kdyby mu bylo pětadvacet a vůbec si není podobnej..."

Manžel se na mě podíval a znechuceným tónem řekl: "Ježíši, co bys po něm chtěla, vždyť je mu teprve sedm!!"

"Ale... to jsem malovala já" pípla jsem tiše.

"Aha, no jo, jé, tak to... ehm..." a zmizel mi raději rychle z očí.

Tím mě vyvedl z mé malovací iluze a totálně zabil a pohřbil moje naděje, že třeba ještě někdy namaluju něco, co se bude podobat skutečnosti (i když mě synek solidárně přesvědčoval, že se mi to hróóózně moc povedlo), nebo že navštívím kurz "malování pravou mozkovou hemisférou", o kterém jsem už nějakou dobu uvažovala. V mém případě by to totiž evidentně byla ztráta času a výsledek by byl asi takový, jako kdyby se někdo snažil naučit prase lítat...

P.S: V zájmu zachování přízně mých čtenářů jsem se rozhodla své dílo zde nezveřejnit. Vaše duševní zdraví je mi přednější :)

Opičí O

Okouzlující opice Otylka očekávala od Oskara opičátko, Oskar otálel, opičátko odkládal, odbýval Otylku, odmítal obětovat obydlí opičátku, obstarávat obživu. Otylka omlouvala Oskarovo oddalování, ovšem opičí ovulace oznamuje (ohlušujíc ouška): "Ótylkóóó, odtikávám, okamžitě objev ochotného opičáka!"

Otylka obhlédla ostrov, opičí očka oslnil ostýchavý osmdesátikilový opičí obr Otakar, otec osamělé osmitýdenní opičky Odetky. Okrově odbarvenou opici Olinu Otakarovi odloudil ošklivý, odporným odérem omamující, ohyzdný oranžový orangutan Osvald. Opojenou Olinu opelichaný opičák odvlekl, ona ochotně odešla, opustila opičátko. Ovšem... Olina Osvalda odstrašila odvážným oznámením o oženění, ošklivý orangutan okamžitě opatrně otočil. Odhodlán odstranit Olinu Osvald (odmala odborníkem) opici opil, oloupal otrávené ovoce, okouzlená Osvaldovým obskakováním Olina ochutnala, onemocněním, otravou oslabená, odešla... Otakar ovdověl, Odetka osiřela. Osvalda opičí ochránci obvinili, odsoudili, oprátkou odpravili.

Otakara Otylka oslnila, opičku oslovil, ona odtušila oporu, opojeně odsouhlasila odstěhování od Oskara. Omámená, Otakarovým osudem očarovaná Otylka oznámila opičákovi Oskarovi: "Odcházím".

Otřesený osamělý Oskar ostrouhal, ovšem obezřetně opodál osnová odplatu, odmítá Otylčino oznámení, oddělené otomany, odmítá Otylce odpustit odchod.

Otakar odstěhoval Otylku, opatrně oslovila opičátko. Ono Otylku obřadně obešlo, očichalo, obdivujíc okouzlující opičku odevzdaně Otylku objalo, ona opičátku oplácí, opatrně olizuje osvojenou Odetku.

Otakar ochranářsky ovinul obrtlapy okolo Otylky, odvážně ožužlává opičce ouško, ona objetí opětuje... och... Och!!! Oskar! Odhodlaně okopává Otakara, obdarovává opičáka odřeninami. Obrovský Otakar Oskarovi oplácí, ohromným opičím ocasem Oskara omotal, okolostojící ohromil obratným opičím odpalem onam... Ojojoj, Oskarovi odumřel orgán, omdlel. Od Otakarova obydlí odbelhal opuchlý, omlácený outsider.

Otylka, opečovávaná Otakarem, otěhotněla, oba očekávají opičátko. Otakárka? Otylka odpustila obludnému Oskarovi, obtelefonovává opice, ohromná otrlá orangutaní otrokářka Oxana ochotně opouští oázu, odjíždí opečovávat Oskara. On, oněmělý, ochrnutý Otakarovým odpalem, opusinkováván, omýván obstarožní orangutankou, opovržlivě odplivne... odjistí... odpálí... Ohromná ozvěna obletí ostrov, ochromí opičí obyvatele.

"Óóóó, ohňostroj!" ohromeně obdivují opice odpálené Oskarovo obydlí. Odpáleného Oskara, Oxanku...