Tajemství


Když jsem včera přišla pro Matýska do školky, hnal se ke mně s lišáckým úsměvem.

"Maminko, chceš vidět, co mám schovaný v bačkoře?"

Moje "Jasně!" znělo v souladu s očekáváním složeného obrázku, případně plátkové žvýkačky vykšeftované za kdovíco. Koule by na to měl.

"Tak koukej!" a sundá z nohy přezůvku.

Koukám. Bačkora ukrývá obsah, který bych tam nehledala ani ve snu.


Vychytávky à la Janinka


Leden je pro mnohé ve znamení očekávání, co na ně ten nový rok asi tak přichystal. Pro mě, protože jsem kůže líná, která má na všechno moře času, je to doba, kdy dodělávám resty z roku předchozího. Jedním z těch největších je třídění a přetahování fotek za celý uplynulý rok na disk, což je na jednu stranu činnost nebetyčně prudící, na stranu druhou se při tom ale dá dobře pobavit. A protože nejsem nepřející, o něco z toho se s vámi ráda podělím. Dnešní obrázky bych zařadila do kategorie vychytávek. A ano, to zrcadlo mám vážně ráda :).

Jak si po ránu vyčistit hlavu (a večer zrcadlo)


Předsevzetí


Ačkoliv jsem se s novoročními předsevzetími nikdy nekamarádila a s klidnou myslí je celý život ignorovala, letošní rok jsem vstoupila do klubu předsevzeťáků, udělala výjimku a jedno kombinované předsevzetí vzala na milost. Rozhodla jsem se, že "budu mít méně modřin", s čímž velmi úzce souvisí přidružené "nebudu si plést lahvičky".

Úplně jasně slyším "chňá, chňá, chňá, takhle blbý předsevzetí jsem ještě neslyšel/a!". No jo, jenže když má každé ťuknutí do mé tělesné schránky za následek modrofialový flek, který má, páč nejsem žádný troškař, velikost tenisáku, je zaděláno na problémy různých stupňů závažnosti. Třeba v zimě jsou mi modřiny ukradený, protože mi kouká jen nos a ten je mých sebepoškozovacích útoků ušetřen. Zatím. Větší problém nastává při návštěvě lékaře, vysvětlovat gynekologovi modráka na stehně vážně není moc velká zábava. Úplně nejhorší je to ale v létě, kdy musím čelit zděšeným či soucitným pohledům, kterým kontruji tím svým "Nejsem týraná, vážně!".

Tvoření s dětmi - Pečené voskovky


Nedávný pobyt v nemocnici mi přinesl mnoho dobrého. Především mi tam uzdravili dítko. Taky jsem tam chytila blicí chřipku a parádně zhubla, což je před Vánocemi naprosto ideální. No a do třetice - díky spoustě času a Kouzelné školce, na kterou se doma běžně nedíváme, jsem objevila kouzlo pečených voskovek. Možná by se v této vánoční době mohlo zdát, že se jedná o cukroví, ale není tomu tak, jedná se skutečně o voskovky na kreslení. Tato záležitost se mi jevila přímo snová, protože za mě vyřešila dilema, jestli ty rozlámané, oňoupané, rozkousané či přestříhané voskovky mám vyhodit nebo nechat opět na zlé časy, jak to poslední roky z lítosti dělávám. A tak jsme se do toho s Matýskem vrhli...


Giganti 2


Závěrečná část výpravy za giganty a jinou zvířenou z doby ledové, jejichž reálné modely v životní velikosti vznikly vzájemnou spoluprací vědců a umělců a k nimž jsem si, stejně, jako v části minulé, dovolila přidat vždy malý komentář.

Lev americký

Protože nelezl do asfaltových jezer pro kořisti v nich uvízlé, je považován za inteligentní zvíře. Na rozdíl od šavlozubých.
Výška 140 cm v kohoutku, délka 2,5 m, hmotnost přes 400 kg


Mikuláš, anděl a čert po špendlíkovsku


Bordel tvořící skříň jásá a já s ní, podle předsevzetí úspěšně pokračuji ve snižování stavu materiálu v ní ukrytého. K dnešnímu dni rapidně ubylo špendlíků, stuh i polystyrenových nesmyslů. Aby tomu tak bylo i nadále, mám zákaz vstupu do galanterie a k tvoření využívám jakoukoliv záminku, Halloweenem počínaje a Mikulášem konče. Ten zmíněný poslední přišel na řadu dnes a ano, kaju se, vím že inspirace přichází pozdě, ale můžu já za to, že my nemůžeme mít normální angínu, kdy vás jen bolí v krku? Že nás bolí hlava, v uších, břicho, zvracíme, máme zácpu, rýmu, zimnici, čtyřicítky a dech voňavý jako hromada hnoje? Tedy, přesněji řečeno, on je stižen chorobou jen druhorozený, ale užíváme si to náramně oba.

A teď už k samotným výtvorům. Pod mýma očima se skví dva žoky, před kterými by zbledly závistí i pytle s moukou, pravděpodobně nevyspání tak způsobilo, že Mikuláš je zjevu francouzského svůdníka z řad církve z dob Ludvíka XIV, čert vypadá jako úchyl s bradkou a anděl se transformoval do laciné nafukovací panny. Jo, jde to se mnou z kopce, ale radost snad drobotině udělají i tak a spojovat si to se svůdníkem, úchylem nebo nafukovací pannou nebudou. Doufám.


Sněhobílé svinstvo po ixté


Vy, co sníh nemáte a chtěli byste, tak se kochejte.
Vy, co ho máte a nedáte na něj dopustit, tak se kochejte taky.
Vy, co ho (ne)máte a nesnášíte stejně, jako já, remcejte se mnou. A vymýšlejte další pěkná synonyma, jako je třeba sněhobílý sajrajt či svinstvo.
Ostatní se někam zařaďte nebo si vymyslete svojí kategorii.

Sněhuláka jste u mě už viděli, říjnového. Pak tu byl zajduhulák. V dubnu. Dnes tu mám, na naše podmínky, sněhuláka relativně normálního :).



Giganti, část první


Už odmala jsem ulítávala na všem, co se týkalo dávné historie, co bylo mrtvé, vykopané, mumifikované, obří či vycpané. Matně si pamatuji, že mě v dětství jedna mumie v muzeu tak uchvátila, že jsem se na ní šla podívat během týdne rovnou dvakrát. A tak není divu, že mě nenechala chladnou ani výstava gigantů v liberecké ZOO. A protože nejsem sobec, ráda se s vámi podělím o to, za co jsme, coby čtyřčlenná rodina, zaplatili 600 káčé :). Životní velikost je holt životní velikost a té zkrátka nejde říct ne!

Pozemní lenochod

Miláček davu. Co na tom, že jeho tlama vypadá, jako by právě prodělala vosí nálet.
Jeho drápy o délce 30 cm by se mohly zdát velice nepraktické, v jeho době však byly účinnou zbraní.
Délka 5-6 metrů, váha 2-3 tuny


Dítě z kamene


Projevy plamenné
zurčení pramene
slýchávám

Větvovím sevřené
do mlhy halené
jsem dítě z kamene

Bytosti ztrápené
životem zhrzené
vídávám

Kapkami zkrápěné
vůněmi zmámené
jsem dítě kamenné

Jsem dítě kamene

ZOO


Dnes neobvykle beze slov. Někdy zkrátka nejsou třeba, aneb jak praví mé oblíbené moudro "Nemáš-li k tomu co říct, drž raději hubu". A tak jdu s vědomím, že do ZOO hned tak zase nepůjdu, držet hubu a potichu hloubat nad smyslem takového zvířecího (ne)života.

Dýňobraní


Já dýně ráda mám
doma je dlabávám

A když přijde "Dýňobraní"
nad nimi achávám!

Smrťohovory


Náš pětileťák se už od velmi útlého věku zajímá o vše, co souvisí se smrtí. A můžu za to hlavně já a má hloupá poznámka:

"Matýsku, nešlapej na toho mravence, co kdyby to byl tvůj dědeček!"

Aniž bych si to v tu chvíli uvědomila, zprovoznila jsem v té malinké hlavince kolečka, o kterých potomek doposud neměl ani nejmenší tušení. Jejich roztočením jsem byla následně vystavena lavině otázek a debat, které se zprvu tvářily velmi nevinně, ovšem po čase vyústily v neuvěřitelně syrová konstatování.

Podzimní tvoření s dětmi - Halloweenská lucerna


Když mi maminka minulý rok přinesla lískáče, přesně jsem věděla, co vyrobím ze sklenice, která ořechy ukrývala. Na její "A tu skleničku chci vrátit!" jsem nevychovaně a drze reagovala "Na to zapomeň, je boží!"
Když se minulý týden schylovalo k finální fázi mého výrobku, shodou okolností u toho byl i můj drahý rodič...

"Hele, to je přece ta moje sklenice!"
"Ne, to jsi se asi spletla, není!"
"No to teda je, naval!"
"Ne, není!"
"Jano!"
"Neříkej mi Jano!"
"Jano!"
"No tak je. A co? Jsem ti přece minulej rok říkala, že ti ji nevrátím, ne?"

A jak jsem řekla, tak bylo. Nakonec se ukázalo, že maminka má doma ještě jednu, tu samou, nicméně neopomněla suše dodat, že jestli mi ještě někdy přinese ořechy, tak v téhle to tedy rozhodně nebude. Tvrdě vybojovanou sklenici jsem tedy mohla v klidu dokončit...

Ve dne je úplně obyčejná...


Obraz


Ten obraz mě fascinoval odmalička. Visel u babičky v obývacím pokoji a já na něj při každé návštěvě nevychovaně zírala. Jeden čas se nějakou záhadou ocitl i na stěně u nás doma, aby si po několika letech zase spokojeně visel u babi. A tam na něj chodím zírat dodnes.
Jako malá jsem si myslela, že je na něm namalovaná ulice, ve které babička žije už dobrých šedesát let. V té době jsem taky řešila, co tam vzadu dělá ten most, když ve skutečnosti je tam park. Moje dětská duše si ale poradila rychle - "to je přece jasný, ten most zbourali!" - a bylo po problému. Dnes už vím, že obraz z roku 1942 rozhodně neukazuje babiččinu uličku a že tam nikdy most nestál. Co ale nevím je, kde se to místo z obrazu nachází nebo nacházelo. Podle absolutně neznámého malíře (Jaroslav, nebo taky Jára Řehoř) jsem nic nevydedukovala a ani podle obrázků současných českých mostů se sochami jsem žádnou shodu nenašla. Takže mi nezbývá nic jiného, než se obrátit na případné znalce a scestovalé blogery - poznáváte to místo?

Doplnění - děkuji všem za případné pátrání, již není třeba, Malkiel poznal a nenechal si to pro sebe, díky! :)


Gastronomické hovado


Donedávna jsem si myslela, že rituál pití vína mám za léta jeho konzumace vcelku zmáknutý. Láhev s vínem přiměřené teploty lahodící mým chuťovým buňkám osvobodím od fólie jejím serváním, pak ji otevřu klasickým otvírákem a víno naliji do čisté skleničky. Ještě chvíli láhev podržím nad sklenkou a s jiskrou v oku zálibně sleduji poslední odkapávající slzu vína, případnou nezbednici otřu prstem. Když mám rozvernou, tak prst bonusově olíznu. Láhev zabedním speciálním korkem na míru (tři kusy za třicet káčé) a šoupnu zpátky do lednice. Poté mok už jen pomalu a v klidu vychutnávám.


Půlmelounek a Halloween


Tento článek bude tak trochu výjimečný, maličko oslavný, hodně děkovný, krapet vážný, slib porušující a kecavý i tvořivý zároveň.

Proč výjimečný, oslavný a děkovný? Pokud nás v nejbližších hodinách nevyhladí mimozemšťané nebo my sami sebe atomovkou, zavítá dnes večer nebo zítra ráno na můj blog jeden návštěvník, který si zaslouží pozornost. Přesněji, nebude asi jenom jeden, ale zrovna tento bude něčím výjimečný. Bude mít číslo 500 000 a já mu začala familierně říkat Půlmelounek. Tímto bych tedy chtěla milému Půlmelounkovi poděkovat za unikátní návštěvu a zároveň mu poslat můj oblíbený neviditelný metál a děkovný list k tomu. Doufám, že z toho chudák nebude dlouho škytat.

Krom Půlmelounka bych chtěla poslat převeliké díky všem návštěvníkům, kteří na mé stránky za ty roky zavítali. Ať to bylo náhodně či úmyslně, na chvilku nebo hodinu, jednou nebo stokrát, z Čech nebo z Etiopie. Velice si cením každého komentáře a trpělivosti, kterou jste s mými výlevy/výplody/výtvory měli a vážím si zpětné vazby, kterou se spoustou z vás mám a která v některých případech přerostla v přátelství.
A aby toho děkování nebylo málo, jedno veliké speciální si zaslouží tvořilky a tvořílkové z početné patchworkové základny, bez níž by nikdy půlmelounek nebyl.

Ještě jednou vám tedy všem děkuji za vaši přízeň a přeji vám i sobě, aby jste si u mě vždy našli ten svůj šálek kávy, případně čaje :-).

A proč slib porušující? Proto, že to tu už dlouho nebylo a že se s tím něco musí dělat. Jo, zase jsem kecala, že s pícháním alias falešným patchworkem definitivně končím. Jenže tentokrát jsem v tom byla úplně nevinně, protože jsem k tomu byla při úklidu tvořící bordelskříně donucena! Začalo to tím, že jsem se jen chtěla zbavit zbytků materiálu, jako jsou stuhy, špendlíky, polyvejce a polykoule. Původně jsem je chtěla dát druhorozenému, jenže víte, co s nima dělá? Na těch nebohých polystyrenových prefabrikátech praktikuje tužkou a propiskou vúdú! Jsem pro každou blbost, ale tohle bylo i na mě moc, takže mi nezbylo nic jiného, než se pod vlivem soucitu s tou neživou hmotou překonat a obětovat. A výsledek?

Tvoření jako za starých časů. Vážně jsem si myslela, že co jsem v tomhle oboru mohla vymyslet, jsem už vymyslela, vytvořila a předala dál. Opak je pravdou a tak vznikla do pokojíčku série deseti méně či více strašáckých kousků ála Halloween. A jo, klidně se přiznám, moc jsem tomu píchání tentokrát nedala, spíše jsem se soustředila na "fasádu" :).

Jen tak na okraj - které polyvejce má vaše největší sympatie?

Ragby


...aneb postřehy laika, který tento sport viděl poprvé v životě, neznal pravidla ani účel hry a byl jí naprosto fascinován.

Na začátku hry na hřiště vběhne tlupa opičáků. Tlupa znamená asi 30, číslo je pouze orientační, neboť ani jednou během hry nejsou všichni v záběru společně a když náhodou ano, pak naskládaní na sebe v několika vrstvách, tudíž přesný počet nelze s jistotou určit.

Všichni opičáci, až na pár vystajlovaných metrosexuálů, mají obr těla, obr předkusy, obr hrudníky, obr zadky, obr svaly a nejvíc obr suspenzory. Nejspíše nenosí spodní prádlo.

Opičáci se dělí na dvě menší tlupy, pro odlišení je každá z nich oblečená do jiné barvy. Oblečení se sestává z velice těsných dresů - triček a šortek obepínajících vyrýsované špeky a někdy i svaly.

Janinka a UFO


To vám takhle jednou jedu poprvé v životě na prodloužený víkend. Bez dětí, jen s polovičákem. Jako spolujezdec si užívám výhledu na oblohu, kolony, stromy, dementní řidiče ignorující zipování, hejno čápů šikující se k odletu a další nekonečné kolony.
Když v tom moje mozkovna zbystří, protože v těch překrásných mracích je něco, co tam nepatří. Mé svěží a energií nabité šedé buňky se rozjely na plné obrátky, aby rozluštily, co že to tam takhle odpoledne nad dálnicí poletuje. A co vy, víte?

Hádejte, tipujte, pějte ódy, co je to? :)


Babička na zabití


A zase ta babička...
Ale co se divím, už jsem si měla dávno zvyknout, že všechny důležité informace pečlivě ukrývá a ventiluje jen ty bezvýznamné tak, aby zakamuflovala ty podstatné. Někdy si říkám, že musím být úplně blbá, protože jak jinak mi mohlo uniknout, že je téměř slepá? Nepořádek v bytě a několik centimetrů tlusté krajíce chleba jsem si chybně přiřadila ke stáří a nemotorným rukám, mohutně podporována babiččiným tvrzením, že už jí fakt to uklízení nebaví. Ale jedno se jí musí přiznat, ty její kamufláže, to je něco, ta být špiónkou nebo zločincem, byla by na ní radost pohledět!

Ještě, že si tuhle tajnůstku nenechala tak úplně pro sebe a byla odeslána lékařkou na oční, kde už to šlo jako po másle. Po třech týdnech má za sebou dvě operace šedého zákalu na obou očích, vidí jasně barvy a tvary a achá u toho jako malé děcko, protože se konečně může dívat na televizi a ví, co v ní dávají a co tam těmi malými písmenky dole píšou. A já achám s ní, byť jsem maloučko nakrklá, páč ona, na rozdíl ode mě, ta písmenka přečte bez brýlí. Ke svým 88 narozeninám si tak nadělila nová očka a já doufám, že si náš barevný narozeninový dárek patřičně vychutná :).


Dort Mimoň


...aneb patálie s barvením.

Na jaře za mnou prvorozený přišel s tím, jestli vím, že v těch lentilkách, co jsou přibaleny k jogurtu Kostíci, jsou broučci. Už jsem se skoro chystala jogurty vracet s tím, jak je možné, že jsou v jogurtech brouci, když mě můj inteligentní syn poučil, že ti broučci tam jsou úmyslně rozemletí a použití jako červené barvivo známé jako karmín nebo košenila. Jeden by řekl, že když je barvivo z broučků, je přírodního původu a tedy zdraví neškodné. Omyl, je stejně škodlivé, jako některá chemická barviva a výrobci ho cpou téměř všem (od kojenců počínaje) a všude, velice často ho najdete v jogurtech, cukrovinkách, paštikách, salátech (ach, moje oblíbená topinková pomazánka!) a uzeninách, zmrzlinách či nápojích.

Poté se mi od mého dítěte dostalo přednášky, byla mi do mobilu nainstalována aplikace s "éčky" a byla odstartována éra "stop nebezpečným látkám a azobarvivům zvlášť". Doma byla provedena čistka a do koše letěla prakticky celá vykoledovaná velikonoční výslužka a co mě mrzelo ze všeho nejvíc, také gelové barvy na potahovou hmotu, kterou zdobím dorty. Všechny obsahovaly ona zmíněná azobarviva, která jsou v USA zakázaná a v ČR byla, před vstupem do EU, zakázaná také. A u kterých bylo při dlouhodobých studiích prokázáno, že kromě toho, že jsou extrémně škodlivá, některá z nich zvyšují výskyt nádorů.

Byla jsem zoufalá, protože dortíkopatlání byla jedna z mých tvořících lásek, které jsem se nemohla jen tak vzdát. A tak jsem pátrala, až jsem objevila "zdravé" gelové barvy, které se však u nás téměř nedají sehnat a když už, o kompletní barevné řadě jsem si mohla nechat jen zdát. Nakonec se na mně usmálo štěstí v podobě sady práškových barev bez škodlivých látek, u kterých jsem neváhala ani minutu, neboť v celé republice se nacházely pouhé dva kousky těchto sad.

První barvení narozeninového dortu proběhlo téměř na jedničku, hmota byla barevně úžasná, ne tak sytá, jako u původních gelových barev, spíše pastelovější. Jednu vadu to však mělo - modrá barvila fialově. Což je v případě modrých montérek, které můj Mimoň nutně potřeboval, fatální nedostatek. Můj zoufalý výraz "Ježíši, co budu dělat!" nezmírnil ani panák vodky, zato ale zabodoval polovičák, který zmínil, že ve filmu neměl Mimoň jen montérky, ale i hnědý kožíšek. I když ten panák vodky je na výsledku dost vidět, radost byla i tak! :)