Nikdy bych nevěřila, co dokáží s dětskou dušičkou udělat sežrané vánoční ozdoby...
Když jsem psala o tom, že nám ve sklepě krysy spořádaly vánoční výzdobu včetně papírových, slaměných a polystyrenových ozdob na stromeček do pokojíčku (Více tutok :)), ještě jsem netušila, že z toho bude mít moje dítě dušičky bolení. Od té doby totiž cítí synek velkou křivdu a kuje pomstu. K Vánocům si přeje kus sýra a obrovskou past na myši...
Vždycky jsem věděla, že můj prvorozený je "cíťa". Někdy si říkám, že to snad ani není moje dítě, ale už jsem se s tím smířila (i když přeci jenom občas mívám tendence ho trochu "pochlapit"). Abych zmírnila jeho smutek, šli jsme do papírnictví koupit nové polystyrenové koule.
"Hlavně, maminko, nezapomeň tempery!"
"Blázníš? Máš jich doma plnou krabici, to je zbytečný..."
Když jsme si kuličky chtěli doma nabarvit a posypat je třpytkami, zjistili jsme, že... nemáme tempery. Fňukání. Demonstrativně vší silou vtáhne nudli.
"Zase jsi něco slíbila a nesplnila!"
Ach jo, další křivda! Ale na svou obhajobu musím uvést, že ty barvy jsem opravdu koupila. Jenže jako výbavu prvňáčka do školy, kterou si měl sebou 1. září přinést... Hledám rychle náhradní řešení, než fňukání propukne v něco horšího a než se synátorovi v hlavě začne rodit pomsta, nedejbože stejná, jakou chystá na ty krysy. Vzpomněla jsem si na svou krabici s korálky. S frfňáním a s dalším vtahováním nudle přijato. Hurá! Já se zbavila nálepky slibotechny a hrozby případné pasti, jeho to bavilo a stromeček bude mít svoje koule :).