Masakr v Lidlu


"Mamííí, oni mi zablokovali vozíkama cestu!"

"A to si s tím jako neumíš poradit? Tak si namontuj na svůj košík raketomet a cestu si prostě udělej!"

"Jsi ty vůbec moje máma???"

Těžkej život rybenky


Ahoj, jsem rybenka a nejmenuju se nijak. Teda moje domácí na mě kdysi ječela "ty svině jedna ........", přídavný jméno si dosaďte sami, ale já to tady klidně prásknu, že to nebylo vůbec nic hezkýho, to teda ne. Vona domácí občas kouká na takovej seriál, kde někdo dost často říká "Ahoj, jmenuju se Christy a jsem alkoholička", takže bych se mohla představit taky tak nějak, ale na to nemusim bejt zrovna Ajnštajn, aby si nevydedukovala, že "Ahoj, jmenuju se svině a jsem rybenka" nezní ani trochu fajnově. My rybenky si teda jména nedáváme, za prvý máme strašně široký příbuzenstvo, takže kdo si to má pamatovat, a za druhý, von ten život rybenek, kdy jedna neví, jestli se dožije vodpoledne nebo zejtřka, není zasejc tak dlouhej, takže by se to snad ani nevyplatilo se s nějakejma jménama zdržovat, že jo. No a když už jsem tu nakousla ten náš vztah, v začátcích to s náma bylo jako na houpačce. Jestli se tomu dá dát nějaký přirovnání, tak je to jeden dost divnej status na Fejsbůku, prostě jsme byly ve složitým vztahu. Ale začnu pěkně vod začátku...

Gumičkový svícen


Mé záchvaty tvoření téměř vždy provází věta, ve které blekotám cosi o uklízení bordeltvořící skříně a o tom, že takhle by to tedy dál vážně nešlo. V drtivé většině takovýchto záchvatů to ale dopadne tak, že se zaseknu u první, v lepším případě u druhé či třetí krabice, z šedých buněk se kouří jako o závod a já se snažím přijít na to, jakým způsobem, kromě vyhození do popelnice, bych se mohla materiálu zbavit. Tentokrát to odskákaly gumičky.

Pamatujete na gumičkové šílenství? Byla to doba před šesti lety, kdy tyhle malé gumičky všech možných barev i vzorů doslova zaplavily hračkářství, vietnamské tržnice i domácnosti. Kdo z gumiček neměl náramek nebo přívěšek, jako by nebyl. Má dítka tomuto bláznovství propadla také a já tvořivá duše jsem je v tom jen podpořila. Naštěstí, na rozdíl od jiných druhů takovýchto šílenství, jsem nákup gumiček ukočírovala v míře rozumné, nicméně i tak mi jich zbylo dost na to, aby zabíraly místo v malém boxu ve skříni. A protože hned vedle v krabici ležela sklenička, nenapadlo mě nic jiného...

...než ji do gumiček obléknout :)


Matýsek měl sen...


...o který se nemůžu nepodělit. Upozornění - nic pro slabší povahy :).

"Maminko, mně se zdál strašnej sen, můžu ti ho říct?"

"Jasně, povídej..."

"Ve škole mě šikanovali a tak jste mě poslali k babičce."

"K jaký babičce?"

"Tu jsem doteď neznal, byla to prostě nějaká třetí babička. U babičky jsem si nakreslil plánek proti šikaně, ale druhej den jsem musel domů, protože byla apokalypsa."

"Jaká apokalypsa?"

"To nevím, prostě jste mi řekli, že je apokalypsa. No a ta třetí babička při ní přišla o oči. Šli jsme za ní do nemocnice, v tom pokoji byla tma, asi aby měla klid. A tam jsem viděl, jak jí udělali náhradní oči. Do těch děr po očích měla zabodnutý asi metr dlouhý dráty a ty jí vedly do mozku a na konci těch drátů byly oči. Ale ona s nima neviděla, mohla s nima dělat jen fotky a ty se jí promítly do mozku a tak věděla, jak to kolem vypadá."

"Máťo, můžeš mi to nakreslit na papírek? Já si to nějak nedokážu představit?"

"Tak jo!"

Historie jednoho graffiti


Na počátku všeho byly čáry. Tedy abych byla přesnější, byly to čarodějnice. A abych byla úplně nejpřesnější, tak to nebyly ty, které mají místo nosu okurku s bradavicí a chlupem, ale lidový zvyk plný ohně a kouře, který je znám také jako Filipojakubská nebo Valpružina noc, u nás se mu ale neřekne jinak, než pálení čarodějnic. Mimochodem, věděli jste, že tento svátek nemá ve světě obdoby a najdete ho pouze v Evropě a jen ve vybraných zemích? Kromě Česka a Slovenska se svátek slaví v Německu, Skandinávských zemích, Nizozemí, Litvě, Lotyšsku a Estonsku. Ale zpátky k čárám. Během tohoto svátku se před třemi lety sešli u čerstvě legální sprejerské plochy u jablonecké přehrady sprejeři, kteří ji po svém vyzdobili. Pominu-li příšernosti ve formě shluků písmen, které opravdu nemají s původním záměrem udělat z podobných ploch nápaditou galerii nic společného, musím vyzdvihnout povedené obličeje. Tedy pokud se mezi obličeje počítá lebka :). Potud by bylo vše v pořádku, brambory v řádku, plocha je legální, takže co. No takže to, že se tam přímo u zdi tak nějak vyskytlo hřiště pro mrňata...

Většinou se mi povede zachytit všechna sprejerská dílka během toulání po městě a okolí, v tomto případě tomu tak ale nebylo, protože chodit k přehradě, která poslední roky připomínala spíše vyprahlou Saharu, mě příliš nelákalo a tak jsem o tomto graffiti neměla ani tušení až do doby, než se o něm minulý týden začalo mluvit v médiích. Zdroj fotografií použitých v koláži ZDE.


Jak jsme venčili dinosaury


Minulý měsíc jsem se vybičovala k výkonu hodného metálu, protože již pětadvacátého jsem měla odškrtaný a nakoupený seznam všech věcí, co bude budoucí čtvrťáček potřebovat do školy. To ale není zdaleka všechno, prokrastinaci jsem tentokrát zadupala kamsi k zemskému jádru, já totiž obalila i učebnice! Vzhledem k tomu, že v tomto druhu "tvoření" mám dlouholetou praxi, mi to netrvalo ani půl hodiny, čím jsem trhla dosavadní rekord a světe div se, obešlo se to i bez sprostých slov. Pokud nechápete, dovolím si citovat z mého staršího "obalovacího" článku:

" ...dostat se mi do rukou ten, kdo má na svědomí, že každá kniha má jiný rozměr, jen ne ten, na který se prodávají obaly, je po smrti. A dostat se mi do rukou ten, kdo může za to, že se téměř všechny učebnice pyšní deskami tvrdými asi jako toaletní papír, zhyne krutou smrtí taktéž. A nebo ne. Oba bych nahnala do papírnictví pro pevné "áčtyřkové" obaly, dala jim do rukou nůžky a izolepy a nechala bych je na míru obalovat učebnice pro celou základní školu. Ne, pro všechny základky ve městě! Páč mi těch asi osm učebnic ubralo dvě hodiny volného času ze zasloužené dovolené a to ani nepočítám, kolik tohle obalování ubralo sprostých slov z mého košatého slovníku a kolik šedých buněk mozkových zemřelo při vymýšlení, kde "to" střihnout, abych "tomu" neublížila..."

Vše pospolu hezky chrnělo letním spánkem v šuplíku a čekalo na svou příležitost a já tak mohla vložit energii do slibu - prvního letošního velkého výletu do lesa. A protože se sliby mají plnit, vydali jsme se s Matýskem (a s plným batohem důležitých věcí jako je kudlička, náplast, svačina po čtyři lidi, mokré ubrousky nebo sedm plastových dinosaurů) a s plánem postavit domeček pro skřítky do tichého a voňavého lesa. Bylo tam krásně, jen z domečku pro skřítky nakonec vznikl příbytek pro dinosaury, kteří nám při našem odpočinku na měkké trávě vylezli z baťůžku... :)


Vzlykám, protože mám lysou hlavu


Ne, ještě na tom nejsem tak špatně, i když za pár desítek let mě to díky genetickým dispozicím zcela jistě nemine :). Dnes to nebude povídání o mé hlavě, ale o vyjmenovaných slovech, jednom z největších strašáků dětí ve třetí třídě. Kromě toho, že se je učí odříkávat jako básničku, musí se je naučit i správně používat. Někomu to jde samo, někdo potřebuje trénovat. Poprosila jsem tedy toho, co mu to jde samo, jestli by tomu, co potřebuje trénovat, nenašel na internetu nějaký pěkný komplexní test k doplňování. Nenašel. On si ho raději vymyslel...

Jestli mě něco dostalo, tak kromě zmínky o lysé hlavě to byla věta "Když budeme dmýchat v lese, tak ho můžeme rovnou vymýtit"... :)

Nevšedně všední radosti


Když máte doma děti, které vám často nevědomky zpestří den, nikdy se nenudíte a většinou je za to milujete (pokud to tedy zrovna není naplno puštěný kohoutek mimo umyvadlo :)). Když vám ale den zpestří vědomě a jenom tak, aby vás rozesmály, ať je to ve formě vzkazu, drobnosti nebo vyložení si zadaného úkolu po svém, milujete je o to víc... :)

A nikdy nevíte, kde a kdy na vás co vykoukne...


Rivalita mezi městy


Pražáci versus Brňáci, Opaváci versus Ostraváci, Ostraváci versus Pražáci, Hradečáci versus Pardubičáci, Pražáci versus zbytek země. Nad rivalitou až nesnášenlivostí některých jedinců, která se třeba u Hradečáků a Pardubičáků datuje až do Rakouska-Uherska, zůstává někdy i zdravý selský rozum stát. Ovšem ve většině případů se nad tím jen škodolibě usmějeme, protože nás se to přeci netýká, ať si to ti debilové vyřídí mezi sebou sami, že jo :). Co ale dělat, když se ocitnete ve středu vosího hnízda a přímo se vás to dotýká? Představte si, že já, rodilý Liberečák, jsem se po patnácti letech života v Jablonci dozvěděla, že takováto rivalita existuje i mezi těmito dvěma městy! O příspěvek, na který jsem minulý rok na Facebooku narazila (zase ta zatracená prokrastinace!), se nemůžu nepodělit... :)

Vysvědčení, halucinace, léto a tak...


Dnes nebudu komentovat třeťáčkovy dvojky z výtvarné, pracovní a hudební výchovy, díky kterým nemá vyznamenání. Jsem šťastná, že už nemá čtyřicítky horečky, že už nejsem šílená strachy, že je to jen angína a ne mononukleóza a že už Matěj zase vymýšlí kraviny. Že má sílu udržet hřeben a hrát si s mými vlasy (jeho oblíbená kreativní činnost :)) a že si u toho můžu po několika hustěkrutopřísných dnech nalít skleničku vína. Halucinacím s temnými tichými hlasy, kterým není rozumět a vrtulníku poletujícímu v obýváku se už jen smějeme. Těšíme se na skládání Rubikovy kostky, kterou mu pančelka zabavila a na konci školního roku vrátila, na léto a stavění domečku pro skřítky, na prázdniny, které se nám díky nemoci a přestavbě školy prodlouží na tři měsíce. Přiznám se, že já se těším o trochu méně, protože se ze mě v tuto dobu stává kuchařka na plný úvazek, což se s úvazkem pracovním tak trochu tře. Ale to dáme, hlavně, že se máme :).

Ještě pár dní a Matýsek se bezpečně vrátí do zajetých kolejí... :)

Kočičí dovolená


Poslední dobou mám pocit, že mi osudem vyměřený čas utíká rychleji, než by se mi líbilo a že toho stíhám čím dál méně. Tak třeba právě dnes jsem s lehkým znechucením zjistila, že se má prokrastinace každým dnem ve svých výkonech zlepšuje a když to takhle půjde dál, určitě vyhraje nějaký ten metál. To máte tak, ačkoliv se mílovými kroky blíží letní dovolená, obrázky z té loňské, kterými jsem chtěla čtenáře zahřát v letošních třeskutých mrazech, dál spokojeně pochrupávaly ve své složce. A protože mi dnes osud přihrál nemocné dítko, díky bonusovému volnému času jsem pro jednou milé prokrastinaci natrhla zadek a obrázkům užívajícím si prodloužený zimní spánek připravila budíček :).

Loňská dovolená byla všechno možné - voňavá, zmrzlinová, koupací, sluníčková, pohodová, výletová, grilovací, vymknutokotníková, kulečníková, navštěvovací, zatměníměsícová. Ale úplně nejvíc ze všeho byla kočičí...


Expert přes návody...


...aneb etuda z Procházkovic života po x-té, tentokrát na téma "Sestavujeme slunečník":

On: "Co tam píšou? Ty jsi přes ty návody expert..."

Ona: "To je jednoduchý. Vyslov kouzelnou formuli "Kladivo a klíč", na koberci si sestav pískoviště, a když si nebudeš vědět rady, zavolej do Ikey..." :)

Když je mi zima...


...natáhnu teplé ponožky, rolák vyhrnu k nosu, zabalím se do deky a vyštrachám letní fotky, kdy jen pohled na ně zahřeje (no, možná za to tak trochu můžou i ty ponožky, rolák a deka :)). Když je mi vedro, je tomu logicky naopak. A protože se mi pár obrázků za zimu nastřádalo a do žádného jiného článku se samostatně nehodily, a taky proto, že je dnes vážně vedro, pojďte se ochladit se mnou... 

Hravě, špinavě :)


Neveselo, truchlivo


Kdysi jsme bývala vysmátá pracovní tlupa, které nebylo téměř nic svaté. Z prima party nás zbyla třetina a důvodů k úsměvům máme čím dál méně, hojnou měrou k tomu přispívají události, které nejsou veselé ani trochu. Těžké nemoci našich kolegů a kolegyň, z nichž někteří stále bojují, někteří boj vzdali a některé již diagnóza připravila o život, drtící šílené pracovní tempo a požadavky, kdy firma zkouší, co vydržíme, to vše přispělo k tomu, že si každého okamžiku hodného úsměvu vážíme jako toho nejvzácnějšího pokladu. Všichni se snažíme o to, aby těch pokladů bylo co nejvíce, a i když je to někdy hodně těžké, přispívám svou malou troškou do mlýna i já :).

Jestli něco dokáže spolehlivě příchozím vyloudit úsměv na tváři, tak jsou to za mě zaskakující pracovníci...


Muzeum filmových legend


Při našich jarních prázdninových a dovolenkových toulkách jsme cestou na Vysočinu narazili na Muzeum filmových legend v Poděbradech. Tedy, my na něj tak úplně zčistajasna nenarazilli, ale to je vlastně jedno, zkrátka jsme se tam po zralé úvaze a chudší o 750 káčé ocitli. No a tuhle návštěvu, která probíhala asi jako v každém podobně laděném muzeu (velká místnost, spousta vitrín a milion otravných světýlek škodících fotografům), jsme si náramně užili, přičemž jsme ji neopomněli okořenit komentáři od "Tak to se jim fakt nepovedlo..." přes "Vraťte mi vstupný!" až po "To chci!" nebo "To je živý?!".

Exemplářů k prvním dvěma zoufalým výkřikům vás v zájmu vaší duševní pohody ušetřím. Za to vám ukážu pár těch, které, podle mého, opravdu stály za to. A když se na oplátku v komentáři zmíníte, která postava na vás nejvíce zapůsobila, budu jen ráda :).

Příšerkový malinový dort


Ani si nepamatuji, kdy naposledy, jestli vůbec někdy, jsem vám škádlila chuťové pohárky dvěma dortopatlavými články po sobě. V každém případě teď tomu tak je :). Náš osmileťák se nenápadně transformoval do devítileťáka a tento přerod nemohl projít bez povšimnutí, potažmo dortu. Letos jsem si vymyslela lamu z jedné hry, krásnou, fialkovo-modrou, pruhovanou, s třásněmi a osedlanou jako bonus k tomu. Poprvé za mou patlavou kariéru se mi stalo, že mi modelování podle předlohy nešlo, ta lama mě tak strašně prudila, že jsem na ní nakonec rezignovala, a to jak na figurku, tak na mírnější variantu - obrázek s lamou. Když mě Matýsek viděl jako hromádku neštěstí (no vymyslete něco z různých odstínů modré a fialové, že jo?), říká mi:

"Tak udělej třeba příšerkovej dort, ten se povede vždycky a může tam bejt i modrá a fialová."

A jak oslavenec pravil, tak se i stalo. Mohu vám tak představit dalšího malinovo-vanilkového exhibicionistu ze série dortů naháčů :). Protože se mi ale od čtenářů množí dotazy ohledně fází patlání, článek bude nejen koukací, ale také trochu netradiční, neb sem přidám i pár tipů.

Velikonoční dort


Před pár lety jsem se tu pohoršovala nad tím, že mí tři zástupci mužského pokolení jsou, co se týká dortů, zarezlé konzervy. Klidně by to mohla být neforemná hrouda, hlavně, aby byla z piškotu a poctivého vanilkovo-oříškového máslového krému.

Jenže já z boje neutíkám, tak dlouho jsem nenásilnou formou podsouvala synkům variantu malin a lahodného našlehaného krému, až tvárný Matýsek přišel s tím, že by chtěl k narozeninám "vanilkovej a malinovej". Pochválila jsem mu jeho vynikající výběr :) a od té doby oříšky upadly v zapomnění, protože mé milé staré konzervy zjistily, že to bez nich taky jde. Jenže nedávno se sešla zvláštní kombinace okolností, kdy mi zbyla z Vánoc spousta ořechů a k tomu jsem potřebovala spotřebovat potahovou hmotu, které hořelo datum spotřeby. Jsou to tři roky, kdy jsem patlala oříškový dort naposledy, a tak jsem klukům za jejich ústupek, kdy vzali na milost dorty ovocné, želatinové a šlehačkovo-čokoládové, letos připravila malé velikonoční překvapení. Oříškové. Jen si říkám, když u toho tak mlaskali, jestli jsem si na sebe náhodou neupletla bič. A ani jim nevadilo, že původní tuhý máslový krém je nyní našlehaný, lahodný a o dost méně máslový :). Za tento úžasný fígl nikdy nepřestanu děkovat Renušce, pro kterou jsem byla v jejích patlavých začátcích inspirací a které v jejich výtvorech nyní nesahám ani ke kolenům :).

Naháček s vanilkovým piškotem a oříškovo-vanilkovým krémem...

Jak umělec vyoral chybějící obyvatele...


Jednou za čas u mě doma zaklepe na dveře návštěva. Potud by bylo vše v pořádku, milé návštěvy u nás mají dveře dokořán. Jenže tahle se jmenuje Únava, je přebornicí v nezvaných návštěvách, miluje přepadovky, nikdy se předem neohlásí a milá taky zrovna dvakrát není. Většinou zůstává jen den, to si dáme pořádně silný kafe, velký kus cukrem nadupaného dortu, pokecáme jako nejlepší kámošky a ona zase spěchá, k mé veliké úlevě, někam jinam. Nepříjemnou hostitelkou se ale stávám ve chvíli, kdy se Únava změní na neskutečně otravného a vytrvalého hosta, který odmítá odejít a zůstává týden, dva, měsíc... Při poslední takové návštěvě před třemi lety jsem lila klukům místo sirupu do skleniček olej a místo deodorantu použila lak na vlasy. Ani nevím jak se mi jí tenkrát se zbytkem sil podařilo chytit za límec a vyhodit ze dveří. Tvářila se dost kysele, ale svým škodolibým úšklebkem, který ze sebe přitom vyloudila, mi připomněla, že je to mrcha vytrvalá, která z boje neutíká a že se objeví znovu. A taky že jo. Tentokrát se mi jí vypakovat nedaří a ona, vědoma si svého úspěchu, si v obýváku v rohu za křeslem udělala svůj koutek. A vypadá to, že se jí tam náramně líbí a že si tam nějaký čas pobude. Kombinace nevyspání, šíleného pracovního tempa, péče o nemohoucí babičku a mých nových léků, jejichž léčebný účinek má široký dosah a kromě mé bolístky léčí i deprese (co kdyby) a noční pomočování (může se jednou hodit), to vše ke mně tuhle Únavu nalákalo jako vosu na lízátko.

Dotazník II


Milí blogoví přátelé,

po půl roce jsem tu s dalším netradičním článkem a stejně, jako posledně, budu doufat, že se na mě nebudete zlobit, když nepohladí vaši duši, oči ani chuťové buňky. Hádáte-li, že budu pomocí písmenek škemrat o vyplnění dotazníku pro prvorozeného, máte pravdu a vyhráváte neviditelný metál :). Ráda bych vás tedy i tentokrát poprosila o pomoc. Svou prosbu jsem již zveřejnila na FB účtu a teď vám ji předkládám ve stejném znění i zde, protože maminka blogerka, která by mohla rozhodit sítě i jinde, je taková malá výhra, že jo :).

Janinčin příběh...


...aneb proč mi říkají Janinka.

Většině lidí je má blogová přezdívka, která vlastně vůbec žádnou přezdívkou není, šumák. Někteří, a možná jsou tací i mezi vámi, se nad mým blogovým jménem pozastavují. No a pak tu jsou ti, kteří si myslí, že jsem infantilní exhibicionistická blbka, co si tak nechává říkat z pouhého rozmaru. A protože tomu tak není a mě trápí, že to někoho trápí (kecám :)), ráda bych situaci vyjasnila.

Jak už to tak bývá, jméno a rodinu si nevybíráme, což zcela jistě v budoucnu ocení dívenka Análie z Ostravska - a ne, opravdu se nejedná o překlep. Rodiče často dávají svým dítkám jména po sobě či prarodičích a i já se měla stát obětí této rodičovské hrdosti. Jenže jsem těm dvěma nositelům genetických informací asi trochu překazila plány, neb jsem nepřišla na svět s pindíkem, a tak jsem místo Jana po otci vyfasovala variantu ženskou. Základ jsem tedy měla. Ale nic není tak černobílé a naservírované, jak by se mohlo na první pohled zdát. Ještě je tu totiž má polská babička Janina. Toto polské jméno vzniklo paradoxně z českého mužského tvaru Jan a mělo by být novější verzí polského ženského jména Joanna, které se v Polsku poprvé objevilo kolem roku 1399. I když tu novější verzi bych brala trochu s rezervou, neboť mé babičce bude letos 93. Stejně, jako Jana, je i Janina jméno velice tvrdé a já sama ho skounsu v této formě jen od velice mála lidí, jejichž drtivou část tvoří ti, kteří o mé averzi nevědí. Ti, kteří to vědí a přesto toto oslovení použíjí, si jen chtějí seknout drápkem. To se mi ale stalo jen párkrát za život, přičemž do toho nepočítám maminčino "Jano!", které když zaznělo, bylo hodně zle :).