Velikonoční beránek bez formy - návod


Aneb kdo dřív přijde, ten dřív mele. Nebo spíše žere. Nebo taky kdo nechodí dva měsíce okolo domácích potřeb a nečučí do výlohy na nádhernou oranžovou formu beránka a neříká si, že hned zítra jí půjde koupit, ten je na Velikonoce vysmátej. Já jsem bohužel ten první případ, a to přímo ukázkový lemplovský.

Synkovi se totiž zastesklo po tradičním beránkovi a tak jsem se rozhodla, že letos vypustím cukroví a upeču berana, ačkoli pečení à la mazance, vánočky a beránci zrovna nikdy nebylo mojí silnou stránkou. No a když jsem se konečně po měsících okukování výlohy rozhoupala, byl můj obdivovaný beránek pryč. Ony totiž v moment mého rozhoupání začaly velikonoční trhy, stánky stály přímo naproti Domácím potřebám a všichni návštěvníci, stejně jako já, slintali nad beránčí formou. Jenže byli o poznání akčnější.

A tak jsem si uchodila nohy, abych zjistila, že v celém pitomém městě není jediná pitomá forma na pitomého beránka a byla jsem na sebe pořádně naštvaná, protože svým slíbeným beránkem jsem si pěkně zavařila. Kromě toho jsem si málem zavařila taky svojí mozkovnu, ale nakonec se "dílo" podařilo. Co na tom, že beránek nevypadá jako beránek, ale jako bišonek ve tvaru boty s dírou v břiše, který nádavkem dostal asi tisíc žihadel. Hlavní je, že byl synek nadšený a že já si při tvorbě prodloužila smíchem život :).

Zaječí lívancový minikomiks


Všem mým milým návštěvníkům přeji, stejně, jako minulý rok, krásné prožití Velikovánoc, letos si k tomu ani nemusíte domýšlet mráz a sníh, který před rokem nebyl. A taky mám pro vás dárek. Dáreček. Pididárek. Blbinu. Megablbinu :).

Takhle vypadaly lívance před "úpravou"...


Velikonoční tvoření s dětmi - Inspirace


Válí-li se vám doma dřevěné výlisky a máte-li jich minimálně 750 625, můžete si s nimi třeba zatopit, což jen tak mimochodem, v těch mínus třinácti dnes docela bodne :). Máte-li jich ale méně, jako třeba já, přináším pár (možná netradičních) nápadů, co s nimi...

Nevíte-li, jak takové výlisky vypadají nahé, máte unikátní možnost :).


Úkoláček a poslední píchání


Zbožňuju, když otevřu na konci týdne třeťákův úkoláček a čtu "AKCE NA PŘÍŠTÍ TÝDEN" s padesáti vykřičníky pro zdůraznění. Většinou tam není nic, co by mě enormně zaskočilo a s čím bych se nevypořádala, ovšem když přijde na řadu oslava Vánoc, jara nebo Velikonoc, respektive týden či dva před nimi, dají se tam nalézt hotové perly. Minulý rok touto dobou děti dostaly za úkol vyrobit herbář s pěti vylisovanými exempláři. U nás, v horách. Tenkrát jsem zaúkolovala "nížinné" příbuzné a jako nejhorší variantu jsem měla v záloze květinářství. Letos mají jinou paní učitelku, leč s neméně stejně velkým smyslem pro humor, zítra si děti mají přinést kytici březových větviček, ze kterých budou dělat velikonoční věnec. Můžete mi někdo prosím říct, jak mám poznat, kde se pod tou tunou bílých sraček skrývá březové větvoví? Už se neskutečně těším, až odpoledne, kdy třeba přestane trochu chumelit, vylezu ven s nožem, dvěma dětmi v závěsu a budeme si hrát na detektivy. Třeťáčka jsem ale dopředu upozornila, že jakmile narazím na cokoliv, co půjde alespoň trochu ohýbat, řežu to, bříza nebříza...

A tohle už je ono zmiňované poslední letošní píchání. Ještě přidělám očko a dveře od bytu nebudou působit tak dveřovatě :).
Nadšení tvořílci najdou návod na výrobu věnečku ZDE. A když se tím budete chtít chlubit, tak si neberte příklad ze mě a nejdříve si před focením upravte případné stuhy nakřivo :).


Rumulák



Jen si užívej, rumuláku sněhuláku, stejně zákonitě, jako musí roztát ten sajrajt venku, tak i tobě už čas pomalu odtikává.
Je to jasný, hrabe mi. Všude sníh a mráz a já si vyrobila zmrzlinu...


Velikonoční tvoření s dětmi - Ptákvejce


Tramtadadá, určitě máte ohromnou radost :), je tu další velikonoční výtvor. Tedy spíše patvor, nebo ptáktvor, nebo možná ještě lépe ptákvejce. Ono se to má tak - já se vážně snažila, aby to vajíčko vypadalo jako kuřátko s roztomilým kukučem a zobáčkem a křidýlkama a tak. Jenže mi to prostě tentokrát vůbec nešlo přes prsty a ať jsem se snažila, jak chtěla, ve finále vejce vypadalo k uzoufání retardovaně. Bylo mi ho fakt líto a tak jsem raději sáhla po osvědčené ptačí inspiraci Angry Birds a to se tvořilo hned jinak. Ne, že by konečný výsledek vypadal méně postiženěji, ale mám k němu alespoň citový vztah :). Tak mi snad prominete netradiční (ne)velikonoční výzdobu, ze které se starší synek málem pominul radostí a ten mladší rozplakal, ačkoliv ty potvory jinak miluje...


Velikonoční tvoření s dětmi - Modelína na vejcích...


Aneb jak jsem k dalšímu jalovému nápadu přišla... To jsem vám takhle při pohledu na krabici mých potomků, která se se zarputilou pravidelností zaplňovala kelímky modelíny Play-Doh, propadala lehké depresi, neboť mi bylo naprosto jasné, jak krásně zářící barvičky hmoty po nějaké době skončí - v jedné velké matlanině neidentifikovatelné barvy. Nicméně částečně se mi podařilo této katastrofě předejít a to tím, že jsem dětem dovolila barvičky smatlat dohromady sama a ještě jsem jim s vervou pomáhala :). Po náhodném nálezu týden zapadlého kousku této modelíny, která na vzduchu báječně ztvrdla a přitom si zachovala tvar i barvu, mě totiž cosi osvítilo a tak vám předkládám čistě nefalšované "vejce made in moje mozkovna". Opravdu by mě zajímalo, jestli se na světě najde další magor, který zdobí vyfouknutá velikonoční vajíčka modelínou... :)

Omlouvám se za focení s bleskem, ale u nás je dnes mlhavo a vůbec fujtajblově...

Tohle vajíčko tvořil náš devítiletý...:)

Bééélaxování


Začalo mi hrabat. Už přes týden jsem v rámci možností téměř celodenně zabořená v matrikách a snažím se do příštího týdne dopátrat co nejvíce, aby narozeninové překvapení pro maminku mého manžela v podobě rodokmenu s linií jejích zatím jediných nalezených předků bylo co nejobsáhlejší. Daří se mi. A moc! Hlavně díky nezištné pomoci jiných lidiček, kteří mi pomáhají s překlady matričních zápisů, se mi ruka ještě nezastavila. Jenže! Zavřela jsem oči a viděla zápisy, vařila jsem a místo špaget tam byla změť čísel a písmenek. Šla jsem spát a celou noc jsem se hrabala v matrikách, přes den pak to samé a já začala mít pocit, že tohle dlouho nevydržím. Dneska v poledne jsem to zabalila a naordinovala si nucenou pauzu. Až mi přestanou tiky v oku, bude to známka, že můžu začít zase pátrat, dřív ne :). Přinejhorším dostane maminka narozeninový dárek později, o to větší to bude překvapení, obzvláště proto, že o tom, že jsem něco našla, nemá ani tušení.

A takhle jsem dnes bééélaxovala... :)


...s lívancema, marmeládou, ovocem a šlehačkou :).

Léta páně 1601...


Mé předkopátrání před Vánocemi nabralo zcela nečekaný směr plný dech beroucího vzrušení a stalo se tak napínavějším, než ty nejlepší detektivky na světě. A věřte, že když to řekne někdo, kdo je blázen do Agathy Christie a vůbec celkově do tohoto žánru, pak opravdu nekecá :).

Ještě teď všechny události pomalu vstřebávám a stále nemůžu věřit, že se tohle stalo právě mně. V mých pátracích začátcích před zhruba šesti lety jsem si zaregistrovala všechna příjmení, u kterých jsem měla z vyprávění mé babičky jistotu, že se nachází v našem rodokmenu, na portálu s databází příjmení a čekala, zda se ozve někdo, kdo pátrá po stejných předcích. Téměř v začátcích se mi ozval Joe z Chicaga - už jsem tu o něm kdysi krátce psala, takže nyní trochu obšírněji. Tento válečný veterán je potomkem Čechů, kteří v druhé polovině 19. století z vlasti houfně utíkali právě do Ameriky, převážně za vidinou lepších životních podmínek. Emigrace byla tenkrát tak masová, že počátkem dvacátého století bylo Chicago třetím městem s největší populací Čechů na světě, na prvních dvou místech se umístila Praha a na druhém Vídeň. Joe mi na základě mých zaslaných indicií zcela nezištně poslal poštou ohromnou obálku s poznatky, které získal, když si nechával zpracovávat rodokmen přes jakousi společnost v ČR. Tenkrát jsem si o digitalizaci matrik mohla nechat jenom zdát a jet do archivu pro mne bylo naprosto nemožné a tak jsem měla alespoň nějaký základ, se kterým jsem mohla začít pracovat. Nicméně důkaz, že máme nějakého společného předka, jsem z jeho obsáhlých informací nezískala, vše bylo tak pomotané, polovina lidí v naší společné vesnici nosila stejné příjmení a moje mozkovna dostávala pěkně zabrat. Pěkně jsem mu tedy poděkovala a slíbila, že jakmile se dozvím něco nového, určitě se ozvu.

Roky se nic nedělo a já mezitím hledala sama v nyní již mnohem dostupnějších on-line matrikách a čmárala si do svých sešitů a archů, lepila, škrtala a přepisovala. Až zničehonic, kdy už jsem skoro dávno zapomněla, že jsem někde zaregistrovaná, se mi ozvala paní, že to vypadá, že bychom mohly nalézt společného předka. Poslala jsem tedy, co vím já a následně mi přišel e-mail "Tak je to jasný" :).

LEGO Creeper


Poslední týden jsem měla nuceně dočasný azyl v dětském pokojíčku, neboť můj drahý ihned po "velké" oslavě čtyřicetin, na kterou díky chřipce dorazili celí tři! (tedy o šest méně, než bylo plánováno) zdraví slavící, lehl s horečkami taktéž. Naštěstí to není žádná fňukna a umí se o sebe postarat sám, chodila jsem ho tedy jen po očku kontrolovat, ovšem pořádný zápřah mi dávalo mladší dítko, které ztěžka odmítalo pochopit, že za tatínkem do ložnice prostě nesmí.
Ještě, že máme to LEGO a protože u nás stále ještě frčí Minecraft, trochu jsem zabrouzdala internetem na načerpání inspirace a postavila jsem dětem za to, že mě u sebe nechaly bydlet, Creepera. S otáčivou hlavou! :). Byly nadšené, až na to, že zelené kostky, ačkoliv jich nebylo málo, zkrátka na dva zelenáče nevystačily, takže se o toho jednoho děťátka málem servaly...


Komiksový dort


Dlouho jsem si lámala hlavu, jaký dort bych svému drahému polovičákovi spatlala k jeho kulatinám. On chtěl mermomocí alespoň pididortíček s logem Apple, jenže to mi přišlo strašně jednoduché a hlavně jsem se na tom nemohla nijak výtvarně vyřádit. Ale protože oslavy měly být dvě, jedna pidi a jedna veliká, na pidi jsem mu ten jeho vysněný "Applí" dort spatlala. Bohužel, ačkoliv dort z ořechového těsta prokládaný vanilkovým krémem a višňovou marmeládou potažený marcipánem chutnal všem, oslavenec nadšen nebyl, neboť starého psa novým kouskům nenaučíš a tak moje snaha konečně utnout letitou éru piškotových dortů s ořechovým krémem vyšla nazmar. Ale jedno se mu musí nechat, alespoň přiznal barvu, přeci mi prý nebude nalhávat, že se po něm mohl utlouct. Já si prý totiž všechno moc pamatuju a to bych pak při dalším dortíkopatlání mohla dostat jalový nápad "Áááá, to mu přece tak moc chutnalo, to já mu udělám!" a to by nemohl dopustit...:)

Omlouvám se za kvalitu obrázku, foceno brzy ráno ve tmě a u ostatních fotek raději pomlčím, kdyby jste viděli, jakým chromým nemocňáčkem fotím, asi by jste se slzami na krajíčku založili sbírku... :)

Bambusová krabička


Když jsem se zařekla, že si žádný nový tvořící materiál kupovat nebudu, dokud nezlikviduji ten starý, kecala jsem. Ono totiž, když chcete vymyslet a vyrobit příhodný dárek pro muže, jde to docela těžko, máte-li na skladě tunu mašlí a korálků... :)

Přemýšlení, co vyrobit, zabralo jen chvilku - spatlám originální krabičky na čaj a s láskou je i naplním. Netrvalo dlouho a zanedlouho mi domů dorazil balíček s bambusovými krabičkami, papírovými ubrousky na decoupage a s nějakým tím lakem. Čajovou náplň jsem kupovala ještě před objednáním krabiček, protože jsem potřebovala vědět, jaký rozměr objednat, aby tam čaje nebyly natěsno, ale aby tam taky ani neplavaly...

A jak to dopadlo? Ubrousky pečlivě vybrané, nastříhané a nalepené, barvička i lak napatlány, nevzhledné gumičky na úchyt nahrazeny barevně odpovídajícími řetízky z bavlnky, dílka naplněna, zabalena a mé tvořivé já na čas uspokojeno. Pravda, krabička laděná do zelena je trošku křivotvará, ale co už s tím nadělám, kdo ví, na co zrovna ten chudák Číňan při pletení myslel. V úložném prostoru v posteli v ložnici mi to voní jako v čajovně a já tajně doufám, že do zítřka můj drahý nepojme žádné podezření... :)


Kuky aneb růžovka podruhé


O mém milovaném plyšovém Kukym jsem psala před rokem v článku na Téma týdne Rasismus. Článek se jmenoval


a protože co jsem chtěla, jsem o Kukym napsala, rozhodla jsem se vám ho "vyrobit" :). Ráda bych vám představila velmi jednoduchý (a dle mého silně návykový) program, na který jsem nedávno narazila. Jedná se o virtuální barvičkopatlání a překvapivě na to nemusíte být žádným umělcem, což se mi náramně hodí :). Každý krok můžete vrátit zpět, barev je tam sice jen patnáct, ale na vyblbnutí to stačí, můžete měnit tloušťku barevné čáry a dílko lze dokonce i rozvibrovat. Na závěr si obrázek uložíte, program vám vygeneruje odkaz, který následně můžete vkládat kamkoliv se vám zlíbí. Ostatní po rozkliknutí vašeho odkazu uvidí, jak jste, krok za krokem, obrázek tvořili a já tak někdy nestačila žasnout nad úžasnými dílky mých přátel...

Tady je můj Kuky...


A co vy? Podělíte se o své výtvory v komentáři pod mým článkem? :)

Opelichánek


Opelichánka mi dala babička, ale můj není. Už pár let řeším dilema - vrátit nebo ne? Rozum říká "Vrať ho, tobě by se taky nelíbilo, kdyby ti někdo vzal vzpomínku z dětství a dal ji bez tvého vědomí někomu jinému!". Jenže pak je tu ještě to srdce. To si mele svojí, něco jako "A ty si myslíš, že si na něj vůbec pamatuje? A co myslíš, že by s ním asi jako udělal, kdybys mu ho vrátila? Tramtadadá? Prdlajs, řekl by "Ježíši, co to je?" a hodil by ho do pelechu psovi!"

Zatím vyhrává to srdce. Opelichánek tak dál zaujímá čestné místo v naší domácnosti a poctivě dostává čest svému jménu, neboť nemám snahu ho jinak vylepšovat. Bojím se ho jakkoliv čistit, protože látka je chatrná, neb medvědovi je dobře přes padesát let a navíc je vycpaný slámou. Raději z něj tedy nadále odfukuji prach, protože nechci riskovat, že by se z milého Opelichánka stal po jedné koupeli Plešánek :).

Falešný patchwork aneb Hody hody, dejte vejce...


Tuhle říkanku asi všichni znáte a asi si říkáte, co zase blbnu, když Vánoce za sebou sotva práskly dveřmi. Inu, my tvořílkové už to tak prostě máme, obzvláště, chceme-li svými výrobky zaujmout případné vejcekoupěchtivé :). Takže jistě chápete, že kdybych se svými vajíčky přišla na trh týden před Velikonocemi, bylo by to podobné, jako přijít si na vlastní pohřeb.

Zde jsou tedy mé nejnovější velikonoční výtvory. A protože se brzy navracím do pracovního procesu, vězte, že jsou nejspíše posledními, které zde vidíte...:)


Tvoření s dětmi - Hrníčky Minecraft :)


Minulý rok našli kluci na Mikuláše ve svých balíčcích, kromě nějaké té dobroty, prázdné hrníčky. Tedy přesněji řečeno, v těch hrníčcích byly barvy na porcelán a štětce (to bych snad ani nebyla já, abych jim místo tuny čokolády nedala něco na patlání :)). No a protože nedávno nastal ten správný čas na zužitkování hrníčků - to se pozná tak, že moje žíla na spánku nebezpečně tepe, v oku i v rukách mi cuká (ano, zjednodušeně to znamená, že kluci byli dočista na zabití), vytáhla jsem hrníčky, opatrně je donesla s poslední špetkou ovládání na stůl a začali jsme tvořit. Všechno v dosahu bylo od barvy, my byli jako čuňata, ale mně to bylo vážně šumák - všichni jsme se u toho uklidnili a to je hlavní :).

Naše patlání...


Angry Birds jednohubky


Původně jsem chtěla článek okrášlit titulkem "Kdo má chuť na ptáka?", ale už mám vypozorováno, že podobné názvy jsou sice magnetem pro návštěvníky, nicméně toto lákadlo je většinou velmi krátkodobé a za pár hodin končí článek v propadlišti dějin. Zvítězilo tedy mé praktičtější a umírněnější já, což ale vůbec neznamená, že jsem se mírnila v patlání jednohubek. A protože u nás letí právě Angry Birds, trochu jsem zabrouzdala světem internetovým a inspirovala se podobnými výtvory dalších ángřích šílenců :). Lednička nestávkovala, měla na skladě všechny požadované ingredience a tak si kluci pochutnali na ptačí sváče...


Falešný patchwork - zase ta vejce...


Není to tak dávno, kdy jsem tu srdceryvně dávala tomuto typu tvoření sbohem. No jo. Jenže to by nesměla moje vajíčka vidět moje oblíbená exblogerka. Já vážně už nechtěla špendlíky ani vidět, ale Lucie byla opravdu umanutá, viz. část autentického přepisu (bez milionu smajlíků)...:)

"Jééé, Janičko, udělala bys mi takový vajíčka? Přesně takový?"

"Určitě bychom se dohodly, ale přesně takový asi ne, protože vzorkované stužky jsem kupovala náhodně ve výprodejích. Ale barevně bych se mohla pokusit."

"Určitě by se ještě podobný našly. Všecko bych zacálovala, moc je chci, víš? Já jsem si to umanula! Je to totiž hrozně krásný a veselý."

No. A bylo to. A tak jsem minulý týden zamířila do galanterie, jakože JENOM pro špendlíky. Jenže já mám podezření, že to je nějaká divná galanterie a že existuje svět "před dveřmi" a "za dveřmi". No však Alenku v říši divů jste asi viděli nebo četli, není třeba se rozepisovat. Opět mě popadla patchworková nálada (což na jednu stranu nebylo vůbec na škodu, protože tvořit "jenom na zakázku" není to pravé ořechové) a u špendlíků samozřejmě nezůstalo. Miliony stužek navinutých na kotoučích mě nechávají chladnou, neboť jsem příliš netrpělivá na "tuhle dva metry a támhle dva metry", taktéž na čekání, až kotouče paní důchodového věku sundá, stuhy odmotá, naměří, ustříhne a popíše. Pro mě je tam největším lákadlem NENÁPADNÝ košíček plný zbytkových stuh přímo u pokladny. To je vážně mor. Matěj, který tenhle obchod miluje a byl tam se mnou, si většinou nechá vysvětlit, proč to a to nemůžeme koupit. Ovšem tentokrát si postavil hlavu a odejít bez věnečku by byla tragédie hodná Shakespeara. No nevadí, však on se u nás věneček uživí, rozhodně mi stojí obětovat pár kaček, než se nechat propalovat opovržlivými pohledy okolostojících, co jsem to za matku, když nechám řvát na celé kolo své dítě "Já chci taky píchat, já chci taky píchat!" Vysvětlujte jim, že se takhle u nás říká našemu špendlíkopíchání...

Drahý můj, nemám rohlíky, za to jsem přinesla špendlíky! :)


Jak chutná tráva?


Poslední dny dostávala moje mozkovna slušně zabrat a tak po dlouhé době otevírám rubriku Dóbro dóšli, kterou jsem po půl roce probrala z hlubokého spánku...

Patřím mezi ony šťastné vyvolené, jimž nedorazil rodičovský příspěvek v době, ve které obvykle dva roky chodíval. Ne, není to pro mne likvidační jako třeba pro maminky samoživitelky nebo rodiny s nízkými příjmy, kterým důležité platby odchází v určité datum, ale nemohu říci, že mi to život nezkomplikovalo. Spíše jsem znechucená tím, jak dokáží být někteří lidé v komentářích zlí, konkrétně pod články na Novinkách (ZDE a ZDE), které se tohoto tématu týkaly. Nad tím vážně zůstává rozum stát.

Štrůdlí želvy a sendvičový kocůr


Štrůdlí želvy (vlastní novotvar :)) vznikly z náhlého tsunamího přílivu mateřské lásky, kterou způsobila svým lísáním má drobotina, která jej cíleně provozovala za účelem mého zapomenutí na jejich koniny. A já jim to ještě zbaštila... Lísání, ne ty želvy :).