Sněhobílé svinstvo II.

Povím vám, pěkně jsme po loňské zimě-nezimě zparchantěli. Dřív, když napadlo půl metru sněhu přes noc, nikoho to nepřekvapilo, vzali jsme lopaty, trochu si zanadávali a přizpůsobili se. A teď? Napadne půl metru a všichni se můžou po...kakat. Já taky. Sníh nesnáším a kdyby bylo na mně, mohl by napadnout na Štědrý den a den druhý zase roztát. Moje tajné naděje se upínají na víkendovou oblevu, ale zatím jsem, díky předchozím zkušenostem, jen opatrně nadšená.

Možná článek vypadá, vzhledem k mé sněhové nesnášenlivosti, trochu masochisticky, ale jeho vznik je prostý - je speciálně vytvořený pro Vendy a jí podobně stižené, kterým se sněhová nadílka vyhýbá obloukem a kterým se po něm stýská :). Obrázky jsou čerstvé, sněhu mám do půlky kolena, tedy měřeno přesně 51 cm. Takže, líbí-li se vám obrázky a sníh vám chybí, klidně si pro něj přijeďte a všechen si odvezte!

A na závěr snad jen bonmot mé přítelkyně na FB:

"Sviť sluníčko jasným světlem, rozpusť ten hnůj tím svým teplem!"

Dědeček

Můj dědeček byl odjakživa expert. Ačkoliv jsem ho neznala, z vyprávění vím, že byl odborníkem na ženské pokolení (babička říká kurevník) a na to, jak přijít v den výplaty domů bez koruny (babi říká ožrala). Taky byl expertem přes sňatky (babi říká děvkař) a přes plození potomků a jejich následný výmaz ze své mozkovny (babi říká nezodpovědný hajzl). Jeho odborných způsobilostí bylo asi mnohem více, ale co se týká mě, soukromě jsem ho pasovala na experta v zametání stop, protože to, jak mi házel (při mé snaze dopátrat se svých kořenů) i po své smrti klacky pod nohy, bylo naprosto unikátní.

Všechno začalo jednou velikou dědečkovou chybou - nakrknul babičku. Asi hodně, protože se s ním, i když to byl sakra elegán, rozvedla. Od té doby byl osobou zapovězenou a nikdy se o něm nemluvilo, což by mi asi normálně nevadilo, kdybych se nerozhodla vyplňovat prázdná políčka v rodokmenu. No a když chcete něco vypátrat a nikdo vám nechce nic říct, to je potom sakra těžký. Ale už jsem to tady jednou psala (ty zatracený sudičky), přeleze nepřelezitelné, podleze nepodlezitelné. A tak jsem začala pátrat. A pátrala bych dodnes, kdyby se náhodou moje maminka náhodou nezmínila, že vlastně hledám někoho, kdo neexistuje.

Vánoční tvoření s dětmi - PETšiškostromeček

Aneb patlání do třetice a neplánovaně naposledy, anžto nestíhám, chořím a hořím, a když nechořím, tak (peču)ju, abych pak zase chořela. Už aby bylo léto.

Když jsme vyráběli korálky z PET lahví, byly mi kladeny dotazy, co s nimi dál zamýšlím. Od začátku jsem věděla, že půjdou na stromeček. Na šišku. PETŠiškostromeček.

Jedna divočina...

Vánoční tvoření s dětmi - Dubánci

Pod dubem, za dubem

měla jedna dvě

červená jablíčka...

Tedy přesněji, nebylo to ani pod dubem, ani za dubem. Bylo to pod fíkusem...

Vánoční tvoření s dětmi - Koule z flitrů

Bylo by hloupé porušit každoroční tradici a tak vás ani letos vánoční patlání nemine. A aby to mělo nějakou šťávu, bude to rovnou v minisérii článků :). V tom dnešním jsme si vzali na paškál polystyrenové koule, které jsme výjimečně nezdobili stuhami, nicméně tejrání špendlíkama je stejně neminulo. Inspiraci jsme čerpali z mailu od paní Hanky, díky za něj! :)

A jak jsme tvořili?

Kmotřička

Za oknem tančí svůj valčík vichřice

Nám krásně teplo je v rohu sednice

Bolavá kolena zahřívá z kamen

Veselý rozverně laškovný plamen

Zubatá za dveřmi kosu si klepe

Srdce však stále si v svém rytmu tepe

Poťouchlá kmotřička tiše se směje

"Tak ještě chvíli, dokud plamen hřeje..."

Je čas

Poslední něžné políbení

"Držte se za ruce, však to nic není"

Dvakrát švih kosou, milosrdná byla

Pak jemně pod plášť dvě holátka skryla

Z plamene zbývá už jen malinký chvost

Pohled na dva staroušky zvláštní je dost

Stulení sedí pod dekou

V papučích

Na dvorku skotačí si bez úcty sníh...

Podzimní tvoření s dětmi - Dýňové tvoření

Trojitá dávka dýňové inspirace, tentokrát s křížkem po funuse. Tedy s křížkem po Halloweenu :).

Pomerančový svícen

Stačí nějaké to dlabání a vystřihování a velmi působivá (a voňavá!) rychlovka je na světě...

Dort - dýně

Na ten svátek Halloweena

připíjím si láhví vína.

Pak vytáhnu ze skříně

kostlivce a dvě dýně.

Taky jednu z lednice.

Byla chutná, velice!

Krabička ložnicová

Prázdné krabičky na kapesníky jsou u nás doma věčné téma. Drtí mě, že hlavní "doplňovačkou" jsem já a že nikdy nikoho jiného nenapadne ty zatracený krabičky nakrmit. Na mojí otázku "Proč?" mi můj drahý odpověděl:

"Já nevím, co se rozčiluješ, já s tím problém nemám. Když tu krabičku nechám dostatečně dlouho prázdnou, tak ona se stejně po nějaký době sama doplní!"

No nezabili by jste ho? :)

A tady je poslední do sbírky, ložnicová.

Dokončila jsem ji včera a další už nebudou, víc místností zkrátka doma nemáme :).

Dort Homer Simpson na koblize

V minulém článku jsem psala o dvou dortech, které se mi povedlo spatlat během jednoho týdne. První, pařez, jste už viděli a teď vám mohu ukázat i ten druhý. Víte, u prvorozeného nikdy nevím, kdy mi na na moje stránky zavítá a tak jsem musela čekat, až bude dort oslavenci předán a z větší části sežrán :).

 

Pařezový dort

Ještě nikdy se mi "nepoštěstilo", abych patlala dva dorty v jednom týdnu. Záměrně používám uvozovky, protože musím přiznat, že to bylo náročné, obzvláště dort první, který jsem vyráběla v běžný pracovní hektický den a který byl naprosto neplánovaný. Nakonec se ale zadařilo a tak vám mohu dnes představit dort, který soukromě nazývám "pařezová rychlovka". Nejsem z něj moc nadšená, vznikal v časovém presu a vůbec se mi nedařilo tak, jak bych chtěla, aby vypadal, ale mamince se nakonec líbil, takže... v poho :).

No a jak se mi nedařilo, tak ani fotky nic moc. Ale co už s tím nadělám.

Tvoření s dětmi - Korálky z PET lahví - návod

To vám takhle jednou dopiju minerálku z krásně fialkové PETky a říkám si, že je tak hezká, že je škoda jí vyhodit. A tak jsem začala zkoumat internetové vody a zjišťovala, co by se z takové PET lahve asi tak dalo vyrobit. Šperky jsem zavrhla téměř okamžitě, ony ty kytičkové brože a ozdoby jsou sice koukatelné, ale na můj vkus strááášně laciné. A tak jsem skončila u korálků, které mě na jednom obrázku zaujaly. A které jsou sice lacinější jen o něco méně, ale můžou se u toho, na rozdíl od šperků, vyblbnout i děti. A to je cajk :).

Následující dny jsem tedy trávila okukováním regálů s minerálkami. Musela jsem vypadat jako pitomec, když jsem dětem vysvětlovala, že tuhle ne, protože je průhledná a tuhle taky ne, protože ta zelená je nějaká vyblitá. Nakonec se mi ale během pár dnů podařilo nasbírat celkem slušný PETkový arzenál, nicméně pořád sháním láhev žluté barvy, takže pokud o nějakém tom pitivu v tomto obalu víte, sem s výrobcem.

Edit/17.05.2018 - žlutou PETku už nesháním, na trhu jich je hned několik :).

A od zásoby PETek přes zvýšený pitný režim byl už jenom krůček ke korálkům.

Nejkrásnější na nich je, že ani jeden není stejný...

Cedule a nápisy

Než se mi podařilo nastřádat pár obrázků na tenhle článek, chvíli to trvalo. Je to tak trochu paradox, člověk by si myslel, že se mu podaří rychleji nasbírat nějaké ty cedule, než třeba výjimečné sprejeřinky. A ono houby. Asi jsem moc vybíravá.

Psí antikakací cedule, Žitava

Tvoření s dětmi - Podtácky z kamínků

Už jsem tu kdysi psala, že když nemám mozkovnu v pohodě, jako lék mi většinou poslouží všelijaké patlání a tvoření. Díky nejnovějšímu tvořícímu počinu - podtáckům z kamínků - se tak moje mozkovna dostala ze stavu absolutního k.o. do stavu zdravého nasrání. A to je, vzhledem k okolnostem, docela cajk.

Z těchto dílek mám ohromnou radost a to hlavně proto, že to se mnou není zase až tak špatný, když se mi v hlavě ještě pořád, byť zřídka, líhnou takhle ženiální nápady :).

Není kravín jako KRAVÍN

Při letním toulání jsme v Bedřichově narazili na budovu, kterou si prostě nemůžu nechat jenom pro sebe a svůj archiv :).

Z počátku, z dálky, vykukovalo zpoza kopce obyčejné hospodářské stavení s nápisem KRAVÍN, jen bylo možná trochu víc barevnější, než bývá zvykem. Při bližším ohledání se ale budova rázem změnila na neobyčejnou. Kravín ve skutečnosti nebyl kravínem, nýbrž bufetem, který ale vlastně nebyl ani bufetem, páč byl pěkně zarostlej a na prodej...

Další várka sprejeřinek

Při courání městem a svým archivem se mi podařilo ulovit pár povedených či zapomenutých sprejeřinek, které mohou směle konkurovat Bráně do dimenze X :).

PF...

Plyšmix

Za posledního půl roku se mi sešlo pár obrázků na plyšový článek, o kterém jsem si ještě nedávno myslela, že světlo blogového světa nikdy nespatří. Nakonec se podařilo a když o tom tak přemýšlím, my asi nejsme Procházkovi. My jsme Plyšákovi.

"A co ta ovečka papá, Matýsku?"

"Maminko, ona nepapá...

Dort Little Big Planet

Od posledního článku do této rubriky už uběhl nějaký ten pátek a tak vám představuji další dva kousky, které se mi podařilo spatlat.

Prvním z nich je dort pro našeho čerstvého čtyřleťáka. Je stylizovaný do naší oblíbené hry LittleBigPlanet - planetka se Sackboyem nahoře. Pán poručil, pán dostal... :) 

Pletení rukama

Před dvaceti lety nade mnou babička zlomila hůl s tím, že když už mě, leváka, ani ona se svou svatou trpělivostí nenaučí plést, nedokáže mě to naučit prostě nikdo. Bylo mi to tak líto, jak já si chtěla vyrobit alespoň jednu blbou šálu! Jenže kdo se v tom měl vyznat? Levá, pravá, cukr, káva, čaj, rum, uzel a zapíchnutá jehlice v ruce. Nicméně jsem to nevzdala a dnes mohu směle říct, že se babička spletla. Za prvé umím skvěle po pár panácích plést nohama a za druhé jsem se rozhodla, že když už to umí i moje nohy, proč by to neuměly ruce, že jo. Je fakt, že "plést" je trochu silnější výraz, nicméně "něcojako" šálu jsem zvládla díky skvělému návodu, o který se s vámi chci podělit. Sama jsem okolo něj čmuchala tři měsíce, než jsem se odhodlala k prvnímu kroku, pořád mi hlodalo v hlavě, že to musí být jeden z těch návodů, které vypadají líbivě a snadně, ale opak je pravdou a výsledkem je vždy naprostá katastrofa. Ale taky jsem si říkala, že když to nezkusím, nebudu moci zjistit, jestli k nim opravdu patří a jestli na něj můžu nadávat právem. A tak jsem do toho nakonec šla.

Návod se mi líbil hlavně proto, že je neskutečně originální - nepoužívají se v něm totiž pletací jehlice - k tomu vám bohatě postačí dvě ruce, které jejich funkci skvěle zastoupí. No a taky mě nadchl proto, že výroba je ultramegasuperrychlá. Zvládnete to za půl hodiny, ovšem pokud jste podobného puntíčkářského založení jako já, musíte si k tomu připočítat zkušební dobu - volně přeloženo - upleteno a rozpáráno třikrát, než moje ruce pochopily, co se po nich chce a než začaly spolupracovat se šedými buňkami mozkovými. Momentálně se odvažuji považovat se za profíka, protože do půl hodiny se směle vejdu a v porovnání výkon-cena-výsledek-originalita neznám nic tak výjímečného. Už vím, co Ježuch nadělí mým nejbližším :).

A tady už je výsledek...

Uklízecí

Uklízela jsem si v kabelce. Našla jsem tam jednu uschlou a slisovanou sedmikrásku, několik stébel trávy, tři šišky, dva klacíky a jeden šutr. Jo, tentokrát jenom jeden (někdy jich tam mívám i pět), ale tenhle stál vážně za to. Já tomu prckovi prostě nedokážu vysvětlit, že tyhle věci doma nutně nepotřebuju a tak než abych ranila tu dobrou dětskou duši, raději poděkuju a narvu to do kabelky. Když jsem se na ten arzenál dívala, říkala jsem si, jestli bych ho neměla zase vrátit zpátky. Případný úchyl by si možná svůj nekalý útok rozmyslel, kdyby věděl, co moje kabelka skrývá. Takový klacík zapíchnutý v oku, rozbitá hlava od šutráku a dozdobení veledíla sedmikráskou nejsou moc lákavou představou.

Taky jsem uklízela u babičky, když se minulý týden stěhovala. Při vracení knížek do knihovny jsem objevila pár zajímavých kousků. Předem se omlouvám za kvalitu, telefon je zkrátka telefon.

Svět v obrazech, 1948, vydáno po záhadném úmrtí Jana Masaryka.