Karanténní dort Krteček

A máme tu září, čas tak akorát (na dlouhou dobu naposledy) nakrmit rubriku o patlání dortů. Díky situaci, během které dort vznikl, je v mé sbírce malým unikátem a byl jen malou náplastí na dušiček bolení, které nás všechny doma postihlo. Tři dny před svatbou, kde jsme měli s manželem oba svědčit, přišel večer prvorozený s tím, že mají ve třídě Covid. Třídu zavřeli, všichni šli povinně na deset dní do karantény a čekali na testy. A i když jsme my, rodinní příslušníci, podle algoritmů ministerstva zdravotnictví bráni jako negativní, malá část hostů, rodina nevěsty, kvůli nám nechtěla přijet a my tak byli obětováni a před námi dostal přednost někdo jiný. Co vám mám povídat, doma bylo slzavé a bezesné údolí několik dní a nocí a srdce mám rozbité na tisíc kousků, za to jsem ale dostala lekci, že ho mám servírovat na stříbrném podnose jen vybraným a ne ho nabízet všem jako housku v krámě. Bolí to moc. Míšovy testy, jejichž výsledky jsme se dozvěděli pár hodin po svatbě, byly negativní a pocit smutku vystřídal pocit nasrání, křivdy a vím já čeho všeho ještě, protože do té doby báječné a pohodové rodinné vztahy byly zničeny úplně zbytečně. Ale dost srdíčka vylejvání, může být vždycky hůř, zpátky k dortu.

"Míšo, jakej chceš dort?"

"Krtkův nebo vanilkovej s malinama. Nebo kombinaci!" Ďábelský smích v pozadí...

"Ale co chceš na něj?"

"Nic."

O prvorozeném už jste si asi obrázek za ty roky udělat mohli, je to minimalista až do morku kostí. Kdo si obrázek neudělal, dodatečně a neomylně tak může udělat teď z úryvku staršího článku s názvem Domácí bůžkové:

Míšův "Bůh jednoduchosti"

aneb

ráda bych přidala detaily, ale nemůžu je najít...

Dvě blondýny, Helenka, kobercovka a tak...

Dvě blondýny...

aneb hodina geometrie zábavně...

P.S: Hledám druhou blondýnu. Dva kužely mám. Víno taky.

Mafián, stávka, ploštice a tak...

Mafián

"Mami, já mám ve škole kamaráda a jeho strejda je mafián!"

"Jo, jasně..."

"Ne, fakt, já jsem si to vygůglil!"

Gůglím taky. Kamarád nekecal. Strejda nebyl jen tak ledajaký mafián, ale rovnou boss mafiánského podsvětí a sedí doživotně za šest vražd. Minimálně... Hned je mi líp na duši, když vím, že Matěj kámoší s členem mafiánské rodiny, to si na něj jen tak někdo nedovolí! :)

Cestou ze školy...

Co vidím já: dvě pářící se ploštice.

Co vidí Matýsek:

Den první: "Mamííí, ten brouček je mrtvej! A ten druhej ho asi oplakává!"

Den druhý: "Mamííí, ten brouček je mrtvej! A ten druhej se ho snaží oživit!"

Stávka

Matýskova škola stávkovala. Chtěla jsem jim na trapné suché oznámení odepsat (inspirována jedním pěkným komentářem u článku o stávce) něco pěkného ve stylu "Co děláte ve svém volném čase mě nezajímá", nicméně v Matýskově zájmu jsem se raději klepla přes prsty. Ale ne tak úplně.

Doba kroužková

Sedím na pidižidličce za pidilavicí, poslouchám paní učitelku, dělám si zápisky, nestačím se divit pořádku v lavici a v sáčku na výtvarku a obdivuju přes prázdniny prokouknutou třídu. Jo, to všechno zvládnu najednou. Jsem na třídních schůzkách, které se netradičně netočily kolem prospěchu našich dětí.

"Tak, to je asi všechno a teď povídejte vy!"

Způsobně se příhlásím. "Já bych vám chtěla poděkovat za Dobrého anděla. Je to úžasný nápad a moc se mi líbí..."

Paní učitelka poděkuje. A vysvětluje, protože rodiče překvapeně vrtí hlavou, koukají po sobě, neví, netuší. Je mi z toho trochu smutno, působí to dojmem, že se s dětmi o tom, co se děje ve škole, moc nebaví. Sama si myslím, že za to tak trochu (víc) mohou kroužky. Vidím to každý den před školou, rodiče nervózně přešlapují, vztekle nakukují skrz skleněné dveře a každou chvíli stáčí pohled na hodinky...

"Dělej, nestihnem fotbal!"

"Kde se couráš, letíme na hudebku!"

"Už jsme tam měli bejt!"

"Co se tam vykecáváš?! Máme trénink!"

Všimněte si, že to není o tom, že "nestihneš, máš", ale o "nestihneme, máme". Pasovali jsme se do rolí otroků-řidičů, vyhazujeme a vyzvedáváme děti ve správný čas na správném místě. V mnoha případech přetěžujeme děti kvůli našim ambicím nebo nesplněným snům, ale na úkor společně stráveného času. Máme pocit, že musíme dětem řídit jejich volný čas a to, že se pak můžeme chlubit, jaké to máme šikovné dítě a co všechno dokázalo, je dost významný bonus. Ale ano, nelžeme si do kapsy, že tomu tak není. Žijeme v době kroužkové a kdo nemá alespoň tři, jako by nebyl. Úkoly a učení se odkládají na večer, kamarádi na neurčito. A já jen doufám, že stejně, jako doba ledová, i tahle jednou pomine a rodiče prozřou. Mně se to povedlo před pěti lety a je to neuvěřitelně osvobozující pocit.

Vysvědčení, halucinace, léto a tak...

Dnes nebudu komentovat třeťáčkovy dvojky z výtvarné, pracovní a hudební výchovy, díky kterým nemá vyznamenání. Jsem šťastná, že už nemá čtyřicítky horečky, že už nejsem šílená strachy, že je to jen angína a ne mononukleóza a že už Matěj zase vymýšlí kraviny. Že má sílu udržet hřeben a hrát si s mými vlasy (jeho oblíbená kreativní činnost :)) a že si u toho můžu po několika hustěkrutopřísných dnech nalít skleničku vína. Halucinacím s temnými tichými hlasy, kterým není rozumět a vrtulníku poletujícímu v obýváku se už jen smějeme. Těšíme se na skládání Rubikovy kostky, kterou mu pančelka zabavila a na konci školního roku vrátila, na léto a stavění domečku pro skřítky, na prázdniny, které se nám díky nemoci a přestavbě školy prodlouží na tři měsíce. Přiznám se, že já se těším o trochu méně, protože se ze mě v tuto dobu stává kuchařka na plný úvazek, což se s úvazkem pracovním tak trochu tře. Ale to dáme, hlavně, že se máme :).

Ještě pár dní a Matýsek se bezpečně vrátí do zajetých kolejí... :)

Můj školní deníčku VIII.

Na konci školního roku, během něhož jsem rubriku ostudně zanedbávala, symbolicky přidávám poslední letošní perličky...

Výtvarná výchova

Matěj bude mít na vysvědčení z výtvarné výchovy ve druhé třídě dvojku. Poslední dílko mu paní učitelka zmačkala (omlouvám se za původní formulaci "roztrhala", zřejmě byl obrázek "jen" zmačkán), vyhodila do koše a nechala ho, aby obrázek znovu předělal.

"Maminko, a já to měl zrovna tak hezký..."

Je mi to líto, paní učitelce jsem na třídních schůzkách řekla svoje (a ohledně výtvarné výchovy jsem překvapivě nebyla sama), nicméně účinek to nemělo žádný. Známkování stylem procházení uličkou a vyřknutí ortelu bez pořádného prohlédnutí obrázku u mě nemá opravdu vůbec žádnou váhu. A tak přesvědčuji Matýska, že mi je jedno, co má na vysvědčení, důležité je, co si myslím já a pro mě jsou prostě jeho výtvory a malůvky pecka :).

Začátek druhé třídy, doplňující úkol v Českém jazyce - nakresli ježibabu. Má asi pět centimetrů a do dnešního článku se docela hodí :).

Můj školní deníčku VII.

O psaní a tak

Matýsek moc rád píše. Sice jsem tu slibovala, že na gramatice a stylu zapracujeme, ale nějak se nám to nedaří. Nevím, čím to je, ale když má to dítě s tužkou mejdan, nemá zábrany :).

Vzkazy a dopisy, to je jeho...

Můj školní deníčku VI.

Projekt "Ovoce do škol" je báječná záležitost. V balíčku je většinou 100% jablečný mošt v dětském balení s brčkem, jablko a pomeranč. Když se zadaří, dorazí ovoce domů v celku, většinou však z aktovky vyleju přesnídávku. Někdy mě ale forma doneseného ovoce překvapí, svačinka kromě vitamínů také evidentně vede dětskou mysl ke kreativitě - proč by se musel pomeranč jíst, když se může vypít?

Můj školní deníčku V.

Prvňáčkovo vyznání

Prvňáček už umí krásně číst a psát a já se rozhodla se s vámi o jeho první větu podělit - MAMY A TAŤY, MÁM VÁS RÁT, STE NEJLEPČÍ. Gramatiku i styl psaní postupně vypilujeme :).

Můj školní deníčku IV.

Prvorozený mě ve svých třinácti letech přerostl. Už jsou to dva dny, co jsem to zjistila a pořád to nemůžu rozdejchat. Pokud bude růst tímto tempem, budeme muset za pár let vymlátit dveře.

Letošní první třídní schůzky prvorozeného se nesly ve znamení kyberšikany, která je ve třídě asi velkým problémem, neboť se o ní mluvilo rovnou půlhodinu. Byla jsem naprosto fascinována matkami, které měly nutkavý pocit paní učitelku a výchovného poradce přerušovat, skákat jim do řeči a ostatní rodiče poučovat o používání sociálních sítí, mobilů, mailů a všelijakých dalších technických vychytávek. Docela vtipné bylo zjištění, že tyto matky musely zůstat ve třídě po třídních schůzkách, protože s nimi paní učitelka potřebovala "hodit řeč". Taky mě velice potěšilo, že podle zvídavých pohledů ostatních rodičů jsem vypadala vzadu v rohu spíše jako zapomenutá studentka vyššího ročníku, než matka. Asi ten kvetoucí obličej.

Tou krásou, mládím a inteligencí jsem obdařená na úkor nějaké jiné vlastnosti a tou je v mém případě orientace. Na to, jak se dostat do třídy na třídní schůzky, jsem potřebovala tahák od synka, protože při slovním popisu jsem se ztratila už u schodiště.

Můj školní deníčku potřetí...

Poznámka

Spolužačka shodila Matějovi z lavice sáček s tělocvikem. Řekl jí, že je blbá a odezva na sebe nenechala dlouho čekat. První opravdová poznámka je na světě! Myslím, že paní učitelka trochu přehrává, zřejmě netuší, jak to chodí ve školkách nebo mezi sourozenci. Tentokrát jsem zklamaně poznámku jen podepsala, příště možná odpovím. Třeba ve stylu "Seřezán do krve, stačí?"

Můj školní deníčku podruhé...

...aneb zápisky ještě stále zmatené matky už méně zmatenějšího prvňáka.

Týden třetí:

Pokud pod vlivem školkového tiku hledá prvňák ráno v šatně tepláky, do kterých by se převlékl, já se to nedozvím. Rodiče už totiž nesmí stát ani na konci dlouhé chodby a očkem to pošéfovat. Pozitivní účinky léčby vínem jsou již nyní zcela prokazatelné, protože za normálních okolností bych určitě neřekla "pro mě za mě, ať si klidně ty tepláky ráno z družinovýho pytlíku natáhne a cajdá v nich po škole třeba celej den."

I já se začala učit, pátky a soboty trávím ve škole na velice intenzivním kurzu, mezitím práce, povinná praxe a rodina. Někdy vážně masakr a já nestíhám, nestačím.

Tento týden také začala éra vzkazů rodičům:

Můj školní deníčku...

...aneb zápisky zmatené matky ještě zmatenějšího prvňáčka.

Ve čtvrtek,

den první, se nestalo nic, co by stálo za zmínku. Tedy kromě slavnostního přivítání nových žáčků v malé uzavřené hale bez oken, kde přítomní (90 dětí, 300 rodičů, prarodičů, tet, strýců či jiného příbuzenstva a členové pedagogického sboru) málem pomřeli vedry.

V pátek,

den druhý, se Matěj v šatně snaží převléci do hracích tepláků a velice se diví, že tam nejsou. Tenhle školkový zlozvyk budeme odbourávat hodně dlouho.

Přinesl domů cizí láhev od pití a mně neznámý obal od sušenky. Základy kšeftování zvládl skvěle.

Byl posazen do první lavice před stůl paní učitelky. Jako souseda vyfásnul retardovaného chlapce, který v rámci inkluze nešel do školy speciální, ale získal v běžné škole asistenta.

Potykal si s hlavní paní kuchařkou, kterou zná jako maminku kamaráda ze školky.