Dort Homer Simpson na koblize

V minulém článku jsem psala o dvou dortech, které se mi povedlo spatlat během jednoho týdne. První, pařez, jste už viděli a teď vám mohu ukázat i ten druhý. Víte, u prvorozeného nikdy nevím, kdy mi na na moje stránky zavítá a tak jsem musela čekat, až bude dort oslavenci předán a z větší části sežrán :).

 

Pařezový dort

Ještě nikdy se mi "nepoštěstilo", abych patlala dva dorty v jednom týdnu. Záměrně používám uvozovky, protože musím přiznat, že to bylo náročné, obzvláště dort první, který jsem vyráběla v běžný pracovní hektický den a který byl naprosto neplánovaný. Nakonec se ale zadařilo a tak vám mohu dnes představit dort, který soukromě nazývám "pařezová rychlovka". Nejsem z něj moc nadšená, vznikal v časovém presu a vůbec se mi nedařilo tak, jak bych chtěla, aby vypadal, ale mamince se nakonec líbil, takže... v poho :).

No a jak se mi nedařilo, tak ani fotky nic moc. Ale co už s tím nadělám.

Tvoření s dětmi - Korálky z PET lahví - návod

To vám takhle jednou dopiju minerálku z krásně fialkové PETky a říkám si, že je tak hezká, že je škoda jí vyhodit. A tak jsem začala zkoumat internetové vody a zjišťovala, co by se z takové PET lahve asi tak dalo vyrobit. Šperky jsem zavrhla téměř okamžitě, ony ty kytičkové brože a ozdoby jsou sice koukatelné, ale na můj vkus strááášně laciné. A tak jsem skončila u korálků, které mě na jednom obrázku zaujaly. A které jsou sice lacinější jen o něco méně, ale můžou se u toho, na rozdíl od šperků, vyblbnout i děti. A to je cajk :).

Následující dny jsem tedy trávila okukováním regálů s minerálkami. Musela jsem vypadat jako pitomec, když jsem dětem vysvětlovala, že tuhle ne, protože je průhledná a tuhle taky ne, protože ta zelená je nějaká vyblitá. Nakonec se mi ale během pár dnů podařilo nasbírat celkem slušný PETkový arzenál, nicméně pořád sháním láhev žluté barvy, takže pokud o nějakém tom pitivu v tomto obalu víte, sem s výrobcem.

Edit/17.05.2018 - žlutou PETku už nesháním, na trhu jich je hned několik :).

A od zásoby PETek přes zvýšený pitný režim byl už jenom krůček ke korálkům.

Nejkrásnější na nich je, že ani jeden není stejný...

Cedule a nápisy

Než se mi podařilo nastřádat pár obrázků na tenhle článek, chvíli to trvalo. Je to tak trochu paradox, člověk by si myslel, že se mu podaří rychleji nasbírat nějaké ty cedule, než třeba výjimečné sprejeřinky. A ono houby. Asi jsem moc vybíravá.

Psí antikakací cedule, Žitava

Tvoření s dětmi - Podtácky z kamínků

Už jsem tu kdysi psala, že když nemám mozkovnu v pohodě, jako lék mi většinou poslouží všelijaké patlání a tvoření. Díky nejnovějšímu tvořícímu počinu - podtáckům z kamínků - se tak moje mozkovna dostala ze stavu absolutního k.o. do stavu zdravého nasrání. A to je, vzhledem k okolnostem, docela cajk.

Z těchto dílek mám ohromnou radost a to hlavně proto, že to se mnou není zase až tak špatný, když se mi v hlavě ještě pořád, byť zřídka, líhnou takhle ženiální nápady :).

Není kravín jako KRAVÍN

Při letním toulání jsme v Bedřichově narazili na budovu, kterou si prostě nemůžu nechat jenom pro sebe a svůj archiv :).

Z počátku, z dálky, vykukovalo zpoza kopce obyčejné hospodářské stavení s nápisem KRAVÍN, jen bylo možná trochu víc barevnější, než bývá zvykem. Při bližším ohledání se ale budova rázem změnila na neobyčejnou. Kravín ve skutečnosti nebyl kravínem, nýbrž bufetem, který ale vlastně nebyl ani bufetem, páč byl pěkně zarostlej a na prodej...

Další várka sprejeřinek

Při courání městem a svým archivem se mi podařilo ulovit pár povedených či zapomenutých sprejeřinek, které mohou směle konkurovat Bráně do dimenze X :).

PF...

Plyšmix

Za posledního půl roku se mi sešlo pár obrázků na plyšový článek, o kterém jsem si ještě nedávno myslela, že světlo blogového světa nikdy nespatří. Nakonec se podařilo a když o tom tak přemýšlím, my asi nejsme Procházkovi. My jsme Plyšákovi.

"A co ta ovečka papá, Matýsku?"

"Maminko, ona nepapá...

Dort Little Big Planet

Od posledního článku do této rubriky už uběhl nějaký ten pátek a tak vám představuji další dva kousky, které se mi podařilo spatlat.

Prvním z nich je dort pro našeho čerstvého čtyřleťáka. Je stylizovaný do naší oblíbené hry LittleBigPlanet - planetka se Sackboyem nahoře. Pán poručil, pán dostal... :) 

Pletení rukama

Před dvaceti lety nade mnou babička zlomila hůl s tím, že když už mě, leváka, ani ona se svou svatou trpělivostí nenaučí plést, nedokáže mě to naučit prostě nikdo. Bylo mi to tak líto, jak já si chtěla vyrobit alespoň jednu blbou šálu! Jenže kdo se v tom měl vyznat? Levá, pravá, cukr, káva, čaj, rum, uzel a zapíchnutá jehlice v ruce. Nicméně jsem to nevzdala a dnes mohu směle říct, že se babička spletla. Za prvé umím skvěle po pár panácích plést nohama a za druhé jsem se rozhodla, že když už to umí i moje nohy, proč by to neuměly ruce, že jo. Je fakt, že "plést" je trochu silnější výraz, nicméně "něcojako" šálu jsem zvládla díky skvělému návodu, o který se s vámi chci podělit. Sama jsem okolo něj čmuchala tři měsíce, než jsem se odhodlala k prvnímu kroku, pořád mi hlodalo v hlavě, že to musí být jeden z těch návodů, které vypadají líbivě a snadně, ale opak je pravdou a výsledkem je vždy naprostá katastrofa. Ale taky jsem si říkala, že když to nezkusím, nebudu moci zjistit, jestli k nim opravdu patří a jestli na něj můžu nadávat právem. A tak jsem do toho nakonec šla.

Návod se mi líbil hlavně proto, že je neskutečně originální - nepoužívají se v něm totiž pletací jehlice - k tomu vám bohatě postačí dvě ruce, které jejich funkci skvěle zastoupí. No a taky mě nadchl proto, že výroba je ultramegasuperrychlá. Zvládnete to za půl hodiny, ovšem pokud jste podobného puntíčkářského založení jako já, musíte si k tomu připočítat zkušební dobu - volně přeloženo - upleteno a rozpáráno třikrát, než moje ruce pochopily, co se po nich chce a než začaly spolupracovat se šedými buňkami mozkovými. Momentálně se odvažuji považovat se za profíka, protože do půl hodiny se směle vejdu a v porovnání výkon-cena-výsledek-originalita neznám nic tak výjímečného. Už vím, co Ježuch nadělí mým nejbližším :).

A tady už je výsledek...

Uklízecí

Uklízela jsem si v kabelce. Našla jsem tam jednu uschlou a slisovanou sedmikrásku, několik stébel trávy, tři šišky, dva klacíky a jeden šutr. Jo, tentokrát jenom jeden (někdy jich tam mívám i pět), ale tenhle stál vážně za to. Já tomu prckovi prostě nedokážu vysvětlit, že tyhle věci doma nutně nepotřebuju a tak než abych ranila tu dobrou dětskou duši, raději poděkuju a narvu to do kabelky. Když jsem se na ten arzenál dívala, říkala jsem si, jestli bych ho neměla zase vrátit zpátky. Případný úchyl by si možná svůj nekalý útok rozmyslel, kdyby věděl, co moje kabelka skrývá. Takový klacík zapíchnutý v oku, rozbitá hlava od šutráku a dozdobení veledíla sedmikráskou nejsou moc lákavou představou.

Taky jsem uklízela u babičky, když se minulý týden stěhovala. Při vracení knížek do knihovny jsem objevila pár zajímavých kousků. Předem se omlouvám za kvalitu, telefon je zkrátka telefon.

Svět v obrazech, 1948, vydáno po záhadném úmrtí Jana Masaryka.

Decoupage krabička na kapesníčky - návod

Kapesníkáče mi vážně zalezly pod kůži, proto mi taky slíbený návod trval trochu déle. Spíše, než jemu, jsem se totiž věnovala další krabičce. Asi vás při pohledu na ní nepřekvapí, že našla své místo v dětském pokoji :).

Decoupage - krabička na kapesníky

Po zimě-nezimě, která se u nás nesla ve znamení nudlí, nikoliv však polévkových, bylo nutné řídit se heslem "Krabici kapesníčků do každého pokojíčku". Po ústupu usmrkaného období jsem zjistila, že u tohoto nápadu zůstanu, protože je to záležitost velice praktická. Ovšem pokud je jeden (já) cimprlich a chce, aby obal krabičky ladil s interiérem, je to také záležitost finančně náročnější. Takový balíček s "vystajlovanou" fasádou totiž dokáže řádně provětrat peněženku. Obzvláště přijde-li čas nudlí a denně se spotřebují třeba dvě.

A tak jsem se, z čistě praktických důvodů, rozhodla každé papírové krabici pořídit trvanlivý domeček. Jeden takový už doma pár let mám, ale nyní se v rámci operace "škatulata" přestěhoval do jídelny, protože první dřevěná trvalka z nové série je barevně celá obýváková...:)

P.S: Návod bude :).

Beránek

Patálie s beránkem, kterého jsem díky vlastní blbosti minulý rok pekla bez formy (pamatujete?), se mi tak vryly do zbývajících šedých buněk, že jsem se letos rozhodla žádnou další neobětovat a formu na berana jsem si pořídila už v únoru.

Výtečné vyzkoušené těsto z minulého roku jsem nadšeně nalila do formy, která se mi sice zdála trochu větší k množství těsta, kterým jsem jí naplnila, nicméně poučená, že beránkovi stejně vždycky "vytečou zádíčka", jsem jí šoupla do trouby. A sledovala skrz sklo, jak beran utěšeně kyne... Sakra, proč mu rostou jenom záda, proč ne i hlava? Ano, tušíte správně, po loňském beránkovi (alias bišonkovi ve tvaru boty s tisícem včelích bodnutí) máme i letos postiženého beránka. Ona mu totiž nevyrostla při pečení hlava tak, jak by měla, těsto tedy nedosáhlo až k uchu ve formě a tak na mně po vyklopení zíral beran bez ucha...

Brána do dimenze X a jiné sprejeřinky

Nesnáším, když mě někdo do něčeho nutí a když mi podsouvá, jak se (ne)chovat nebo co (ne)dělat. Expertů v reálném i virtuálním světě je na tohle spousta a seznam činností by vydal na malou brožurku. Od nedělního odpoledne se k nim zařadily i "procházky" s mou mámou. Během této tyranie jsem učinila několik poznatků, které si rozhodně v zájmu zachování duševního i fyzického zdraví musím zapamatovat...

Poznatek č. 1

Máte-li plán, že půjdete na hřiště, držte se ho.

Poznatek č. 2

Řekne-li vám vaše dítě, že půjdete na hřiště k přehradě, které je vaší původní vizi na hony vzdálené, neposlouchejte ho!

Poznatek č. 3

Rázně odmítněte svou mámu, pokud vás na vydupané hřiště u přehrady bude chtít dovést jinou stranou, než tou, kterou byste šli normálně. Výsledné kilometry i terén se budou enormně lišit od vašich představ.

Poznatek č. 4

Zbystřete, vysloví-li vaše máma slovo "procházka". V tomto případě se totiž nebude jednat o procházku, ale o týrání.

Jediným světlým bodem, na který jsem při "procházce" narazila, byly tyto sprejeřinky. Nicméně ani ty nedokázaly potlačit mojí averzi k jakýmkoliv budoucím rádobyprocházkám. Jsem si jistá, že bude-li pro příště hrozit návštěva maminky v pěkném počasí, zcela jistě mě bude něco nesnesitelně bolet :).

Růžový brejle

Růžový brejle

Brejle mi spadly z očí,

byly to brejle růžový.

Docela mě to točí,

mám pocit krávy jalový.

Brejle jsem někde ztratila,

roky držely pevně.

Dřív bych pro ně snad vraždila,

teď dala bych je levně.

Dala bych je i zadarmo,

kdybych ty brejle měla!

Slušná jsem byla nadarmo,

růžový zákal měla...

Já léta byla tak milá

(husa přesněji řečeno).

Společnost naše je shnilá

a já blbá jak vemeno.

Zmizely brejle růžový,

dřív slza by mi ukápla,

teď najít ty dvě skla snový

na místě bych je rozšlápla!

Haha virus

Možná to znáte. Jarní prázdniny nevybíravě zatřískají v tu nejnevhodnější chvíli na dveře, vy nedostanete v práci dovolenou a nemáte ani hlídací babičky a dědečky, ani žádnou krví nespřízněnou tetu v dosahu. Nu což, prvorozenému to nevadí, i když chvíli cintal něco o tom, že ho nechci pustit samotného ven a že musí čekat, až přijdu z práce. Moc dlouho mu to ale nevydrželo, stačilo mi k tomu barvitě vylíčit pár krimi historek z nedávné minulosti. Jeho to zastrašilo a mně pobavilo, protože jsem si přitom vzpomněla, jak mě za mého mládí ze stejného důvodu strašili černou sanitkou :).

Je fakt, že chvílemi se během těch pár dnů nudil, jako jasný důkaz mi posloužily noty na klavíru, po němž by za normálních okolností ani nevzdechnul. Ovšem ve chvílích, kdy se nenudil, tvořil. Ne, ne tak, jak si myslíte, on se sice v tom patlání všeho druhu trochu pomamil, tvoření, které mám ale na mysli, je trochu jiného rázu. To si totiž takhle přijdete domů, po nezbytnostech hodíte kopýtka nahoru, položíte si hrnek s kafem na břicho, zapnete noťas a tam na vás zírá ikona, kterou jste v životě neviděli. Hahavirus. Docela mě to pobavilo a tak jsem svého trilionkrát šikovnějšího potomka poprosila, jestli bychom to nemohli natočit, abych se o to s vámi mohla podělit.

A tady je výsledek...:) - https://www.youtube.com/watch?v=ZvBhFjpK2O8

Jarní muffiny

Venku řvou ptáci, pupeny pučej, sluníčko šajní, včeličky bzučej. A alergici se můžou udusit, jak všechno kvete. Naše jarní muffiny by jim ale záchvat nepřivodily, maximálně tak smíchu :).

Dort pro tchyni

Víte, nemám ráda slovo tchyně, evokuje ve mně ztělesněné zlo, které si představuji jako hadí hlavu se svítícíma očima a syčící rozšklebenou tlamou, která na mě cení špičaté tesáky. Možná čekáte tlemícího se smajlíka, ale já to myslím opravdu vážně. Stručněji řečeno jsem jen chtěla říct, že slovo tchyně musel vymyslet někdo, komu opravdu ležela v žaludku, protože je, dle mého, velmi nelibozvučné. Ovšem vzhledem k tomu, že jsem tak trochu v ráži, budu dnes psát o tchyni a nikoliv o manželově mamince. Varování - kdo nesnáší tchyně-story, ať raději klikne na křížek a zavře stránku :).

Před tchyninými pětašedesátinami jsem se jí ptala, jestli má na svou oslavu zamluvený dort a pokud ne, že se toho velmi ráda ujmu. Však mě znáte, patlání mě těší a to rovnou dvojnásobně - když dortík vyrábím a když pak vidím, že dělá radost i jiným. Tchyně byla nadšená a souhlasila a mně nic nebránilo v nejzábavnější části - vymýšlení motivu.

"Udělej z marcipánu mojí mámu se svatozáří a s andělským rouchem, jak od sebe odtrhává dva chlapy, co se rvou". Zdánlivě vtipná odpověď mého polovičáka na mou otázku, jaké téma dortu mám zvolit, vystihuje naprosto její charakter. Žena s ochranitelským pudem a s neustálým nutkáním řešit (ne)problémy ostatních, která nabyla pocitu, že je to tak pro ně nejlepší, že ona to umí nejlépe a je k tomu nejpovolanější a ačkoliv při tom sama trpí a překonává spoustu překážek, je přesto ochotná to kvůli dobru ostatních podstoupit. No fuj, mělo by mi být za tahle slova zle a měla bych se za ně asi stydět, ale nějak mi to nejde od srdce.

Manželovu poznámku o andílkovi se svatozáří jsem přešla s úsměvem (protože i přes výše zmíněné mouchy jsem měla s tchyní velmi přátelský vztah) a šla patlat. Základem byl jemný piškot spojený našlehaným vanilkovo-máslovým krémem a třešňovou marmeládou, který jsem nakonec potáhla hmotou s pomerančovou příchutí, motivem byly kytičky. Dort nebyl ani malý, ani velký, byl tak akorát, aby se z něj najedlo třináct hladových lidí...

Žabinec

Další blbé období, které soukromě nazývám "malou, leč velmi otravnou periodou", mám celkem úspěšně téměř za sebou. Že jste ještě nikdy neslyšeli o mé malé, leč velmi otravné periodě? No jo, to bude nejspíš tím, že o ní moc nemluvím.

Občas, tak jednou za rok, se v mojí mozkovně začnou štěkat dva - vlastně ani nevím, co jsou zač. Prostě je to Jeden a Druhej. No a ti dva mají, jak jinak, rozdílný názor na moje blogování. Pominu jejich debaty o útěku z reality, mém věku a virtuálních (ne)přátelích, to beru jen jako tlachání o ničem. Jedno jejich téma mě ale vždy dokáže blogování řádně znechutit:

"A náhodou, to její patlání se lidem líbí! Kdyby ne, tak by k ní přece nelezli, ne?"

"Jo? A tý návštěvnosti se asi nažere, co? K čemu jí to je, když jí skoro nikdo nenechá žádnej komentář? Třeba ty její píchací návodový články - každej den na ně vleze tak padesát píchalů. A kolik z nich jí napíše aspoň "Dík"? Skoro nikdo! A některý články, co se s nima tak smolí, stojí nejspíš za starou belu, protože vůbec nikoho nezajímaj!"

No, trochu to oba přehánějí, ale v jádru mají pravdu. I tentokrát jsem to jejich blábolení ustála bez většího úmrtí šedých buněk a opět zvítězil ten pozitivněji myslící, přeci jen, těm čestným výjimkám bych křivdila. Akorát si dám pár dnů, možná týdnů pauzu. On se mi totiž nejspíš při proplouvání blogovými vodami dostal do žaludku takový hnusný žabinec a ten, to by jste nevěřili, dokáže nadělat pěknou paseku.

Tak se tu zatím mějte, já se jdu léčit z blogového nechutenství. Budu si jako lék dávkovat tvoření, to je takový všelék, který zabere skoro na všechno. Vidím to na rozšiřování naší mini ZOO :)