Brána do dimenze X a jiné sprejeřinky

Nesnáším, když mě někdo do něčeho nutí a když mi podsouvá, jak se (ne)chovat nebo co (ne)dělat. Expertů v reálném i virtuálním světě je na tohle spousta a seznam činností by vydal na malou brožurku. Od nedělního odpoledne se k nim zařadily i "procházky" s mou mámou. Během této tyranie jsem učinila několik poznatků, které si rozhodně v zájmu zachování duševního i fyzického zdraví musím zapamatovat...

Poznatek č. 1

Máte-li plán, že půjdete na hřiště, držte se ho.

Poznatek č. 2

Řekne-li vám vaše dítě, že půjdete na hřiště k přehradě, které je vaší původní vizi na hony vzdálené, neposlouchejte ho!

Poznatek č. 3

Rázně odmítněte svou mámu, pokud vás na vydupané hřiště u přehrady bude chtít dovést jinou stranou, než tou, kterou byste šli normálně. Výsledné kilometry i terén se budou enormně lišit od vašich představ.

Poznatek č. 4

Zbystřete, vysloví-li vaše máma slovo "procházka". V tomto případě se totiž nebude jednat o procházku, ale o týrání.

Jediným světlým bodem, na který jsem při "procházce" narazila, byly tyto sprejeřinky. Nicméně ani ty nedokázaly potlačit mojí averzi k jakýmkoliv budoucím rádobyprocházkám. Jsem si jistá, že bude-li pro příště hrozit návštěva maminky v pěkném počasí, zcela jistě mě bude něco nesnesitelně bolet :).

Růžový brejle

Růžový brejle

Brejle mi spadly z očí,

byly to brejle růžový.

Docela mě to točí,

mám pocit krávy jalový.

Brejle jsem někde ztratila,

roky držely pevně.

Dřív bych pro ně snad vraždila,

teď dala bych je levně.

Dala bych je i zadarmo,

kdybych ty brejle měla!

Slušná jsem byla nadarmo,

růžový zákal měla...

Já léta byla tak milá

(husa přesněji řečeno).

Společnost naše je shnilá

a já blbá jak vemeno.

Zmizely brejle růžový,

dřív slza by mi ukápla,

teď najít ty dvě skla snový

na místě bych je rozšlápla!

Haha virus

Možná to znáte. Jarní prázdniny nevybíravě zatřískají v tu nejnevhodnější chvíli na dveře, vy nedostanete v práci dovolenou a nemáte ani hlídací babičky a dědečky, ani žádnou krví nespřízněnou tetu v dosahu. Nu což, prvorozenému to nevadí, i když chvíli cintal něco o tom, že ho nechci pustit samotného ven a že musí čekat, až přijdu z práce. Moc dlouho mu to ale nevydrželo, stačilo mi k tomu barvitě vylíčit pár krimi historek z nedávné minulosti. Jeho to zastrašilo a mně pobavilo, protože jsem si přitom vzpomněla, jak mě za mého mládí ze stejného důvodu strašili černou sanitkou :).

Je fakt, že chvílemi se během těch pár dnů nudil, jako jasný důkaz mi posloužily noty na klavíru, po němž by za normálních okolností ani nevzdechnul. Ovšem ve chvílích, kdy se nenudil, tvořil. Ne, ne tak, jak si myslíte, on se sice v tom patlání všeho druhu trochu pomamil, tvoření, které mám ale na mysli, je trochu jiného rázu. To si totiž takhle přijdete domů, po nezbytnostech hodíte kopýtka nahoru, položíte si hrnek s kafem na břicho, zapnete noťas a tam na vás zírá ikona, kterou jste v životě neviděli. Hahavirus. Docela mě to pobavilo a tak jsem svého trilionkrát šikovnějšího potomka poprosila, jestli bychom to nemohli natočit, abych se o to s vámi mohla podělit.

A tady je výsledek...:) - https://www.youtube.com/watch?v=ZvBhFjpK2O8

Jarní muffiny

Venku řvou ptáci, pupeny pučej, sluníčko šajní, včeličky bzučej. A alergici se můžou udusit, jak všechno kvete. Naše jarní muffiny by jim ale záchvat nepřivodily, maximálně tak smíchu :).

Dort pro tchyni

Víte, nemám ráda slovo tchyně, evokuje ve mně ztělesněné zlo, které si představuji jako hadí hlavu se svítícíma očima a syčící rozšklebenou tlamou, která na mě cení špičaté tesáky. Možná čekáte tlemícího se smajlíka, ale já to myslím opravdu vážně. Stručněji řečeno jsem jen chtěla říct, že slovo tchyně musel vymyslet někdo, komu opravdu ležela v žaludku, protože je, dle mého, velmi nelibozvučné. Ovšem vzhledem k tomu, že jsem tak trochu v ráži, budu dnes psát o tchyni a nikoliv o manželově mamince. Varování - kdo nesnáší tchyně-story, ať raději klikne na křížek a zavře stránku :).

Před tchyninými pětašedesátinami jsem se jí ptala, jestli má na svou oslavu zamluvený dort a pokud ne, že se toho velmi ráda ujmu. Však mě znáte, patlání mě těší a to rovnou dvojnásobně - když dortík vyrábím a když pak vidím, že dělá radost i jiným. Tchyně byla nadšená a souhlasila a mně nic nebránilo v nejzábavnější části - vymýšlení motivu.

"Udělej z marcipánu mojí mámu se svatozáří a s andělským rouchem, jak od sebe odtrhává dva chlapy, co se rvou". Zdánlivě vtipná odpověď mého polovičáka na mou otázku, jaké téma dortu mám zvolit, vystihuje naprosto její charakter. Žena s ochranitelským pudem a s neustálým nutkáním řešit (ne)problémy ostatních, která nabyla pocitu, že je to tak pro ně nejlepší, že ona to umí nejlépe a je k tomu nejpovolanější a ačkoliv při tom sama trpí a překonává spoustu překážek, je přesto ochotná to kvůli dobru ostatních podstoupit. No fuj, mělo by mi být za tahle slova zle a měla bych se za ně asi stydět, ale nějak mi to nejde od srdce.

Manželovu poznámku o andílkovi se svatozáří jsem přešla s úsměvem (protože i přes výše zmíněné mouchy jsem měla s tchyní velmi přátelský vztah) a šla patlat. Základem byl jemný piškot spojený našlehaným vanilkovo-máslovým krémem a třešňovou marmeládou, který jsem nakonec potáhla hmotou s pomerančovou příchutí, motivem byly kytičky. Dort nebyl ani malý, ani velký, byl tak akorát, aby se z něj najedlo třináct hladových lidí...

Žabinec

Další blbé období, které soukromě nazývám "malou, leč velmi otravnou periodou", mám celkem úspěšně téměř za sebou. Že jste ještě nikdy neslyšeli o mé malé, leč velmi otravné periodě? No jo, to bude nejspíš tím, že o ní moc nemluvím.

Občas, tak jednou za rok, se v mojí mozkovně začnou štěkat dva - vlastně ani nevím, co jsou zač. Prostě je to Jeden a Druhej. No a ti dva mají, jak jinak, rozdílný názor na moje blogování. Pominu jejich debaty o útěku z reality, mém věku a virtuálních (ne)přátelích, to beru jen jako tlachání o ničem. Jedno jejich téma mě ale vždy dokáže blogování řádně znechutit:

"A náhodou, to její patlání se lidem líbí! Kdyby ne, tak by k ní přece nelezli, ne?"

"Jo? A tý návštěvnosti se asi nažere, co? K čemu jí to je, když jí skoro nikdo nenechá žádnej komentář? Třeba ty její píchací návodový články - každej den na ně vleze tak padesát píchalů. A kolik z nich jí napíše aspoň "Dík"? Skoro nikdo! A některý články, co se s nima tak smolí, stojí nejspíš za starou belu, protože vůbec nikoho nezajímaj!"

No, trochu to oba přehánějí, ale v jádru mají pravdu. I tentokrát jsem to jejich blábolení ustála bez většího úmrtí šedých buněk a opět zvítězil ten pozitivněji myslící, přeci jen, těm čestným výjimkám bych křivdila. Akorát si dám pár dnů, možná týdnů pauzu. On se mi totiž nejspíš při proplouvání blogovými vodami dostal do žaludku takový hnusný žabinec a ten, to by jste nevěřili, dokáže nadělat pěknou paseku.

Tak se tu zatím mějte, já se jdu léčit z blogového nechutenství. Budu si jako lék dávkovat tvoření, to je takový všelék, který zabere skoro na všechno. Vidím to na rozšiřování naší mini ZOO :)

Dělníci s bujnou fantazií

Když jsme si vybírali firmu, která by nám kompletně zrekonstruovala byt, dbali jsme na doporučení. To se ukázalo jako jedna z největších chyb v našem životě, ani naše nejbujnější fantazie nás nemohla připravit na to, co budeme postupem času v našem "novém doma" nacházet. Za to fantazie pracovníků této firmy byla vskutku neobyčejná, některé jejich patlaniny jsme odhalili ihned (a mohli jste je na mých stránkách vidět v jiném článku) a některé později, za pochodu, protože jsme se stěhovali do nehotového, neb firma nedodržela termín. Od data převzetí uplynuly čtyři měsíce a stále nemáme fakturu, protože se nás majitelé firmy snaží natáhnout o desítky tisíc a probíhá neustálé dohadování a přeměřování. Jenom na množství oštukovaných metrů se "sekli" o 60 metrů čtverečních, což v součtu dělá docela velikou sumu. Ostatních položek, z nichž jsme znechucení, váš ušetřím, ovšem místo toho vám nadělím unikátní porci obrázků, které se mi podařilo během rekonstrukce zachytit. Některé fotografie jsou nekvalitní, protože byly pořízeny mobilem nebo iPadem, některé fotoaparátem, nicméně berte prosím v úvahu fakt, že jsme občas měli špatné osvětlení, protože v bytě ještě nefungovala elektřina.

A ještě malá poznámka před prohlídkou této úžasné fotogalerie - aby jste si nepomysleli cosi o sockách :), naše bydlení teď už vypadá docela normálně, dalo by se říct i hezky, to nejhorší je opraveno, ovšem některé patlaniny se tu stále ještě nachází.

Ani nevím, čím začít. Co třeba podlahou? Po několika dnech užívání se nám v předsíni začala propadat plovoučka. Firma argumentovala, že podlaha je křivá a že jsme si objednali pouze pokládku, ale že se na to podívají (ovšem za předpokladu, že to zaplatíme podruhé). Podívali, rozebrali... a co to naše oči vidí? Místo jednolitého čtvercového podkladu, který se pod plovoucí podlahu běžně dává, se pod propadlým místem nachází míchanina malých kousků onoho podkladu a linolea... Mám takové tušení, že to tedy fakt asi podruhé platit nebudeme.

Trapná fantazie

Vždycky jsem tak nějak tušila, že nabourávám všeobecné mínění o tom, co se od matky a manželky OČEKÁVÁ. Tedy, na tom nejdůležitějším, lásce k rodině, si s očekáváním notujeme. Na čem už se shodneme méně, je vaření, uklízení, mytí nádobí a provádění všech těch činností, co mě nebetyčně prudí. Nicméně uznávám, že jsou potřebné a tak je, občas s velkým sebezapřením, toleruji. Ovšem na čem se s očekáváním absolutně neshodneme a co je tak nějak navíc, je má fantazie.

Jediná fantazie, která se podle všeobecných měřítek u manželky toleruje, je v posteli a v každodenním vymýšlení, čím nacpat břicho svým bližním. Jako matka jí pak mohu povolit uzdu při vymýšlení výletů, do jakého kroužku uklidit svoje dítě, v krajním případě při vytváření kostýmu na karneval. Ovšem to už jsem taky trochu outmatka, neboť ta moderní by měla jít s dobou a vybrat si z tuny spiderhadrů v papíráku.

Moje tvoření mě baví. Patlám dorty a mňaminy s očima, píchám špendlíky. Občas veršuju a píšu pohádky pro moje děti. Taky tvořím povídky na písmenko, u nichž jsem byla nařčená, že bych měla uvádět autora, když už si je tady takhle vesele kopíruju. Jako by máma od dětí neměla právo občas uniknout z toho mateřského kolotoče a popustit uzdu své fantazii. Už dávno je mi jedno, že se na mě někteří jedinci dívají skrz prsty. No, kecám, občas mě ještě tak divně píchne, když prohodí, že to je na můj věk trapné, že se asi opravdu hodně nudím a že mám moc volného času (ještě, že netuší, že si tady roky pěkně bloguju :)). Volně přeloženo - chtějí říct, že zanedbávám svoje děti. Od matky se totiž očekává, že když už si jednou ty děti pořídila, automaticky jim věnuje 24 hodin denně a pojem volno vypustí ze svého slovníku jako to nejvulgárnější slovo.

Jinak ale hloupé poznámky, že se nechovám patřičně, snáším vcelku dobře. Hlavně proto, že mám neskutečné štěstí, že můj polovičák je založený velmi podobně a tak mu to ani divné nepřijde. Troufám si říci, že i naše děti to, spíše než trapnost, berou velmi pozitivně, obzvláště tehdy, když jim při dortíkopatlání předhodím jako divé zvěři kousky barevného marcipánu :). Kromě toho mě v tom, že nedělám nic nepatřičného, utvrzují ti, které jsem inspirovala a jejichž dílka se zájmem zpovzdálí sleduji :).

A když už jsem načala to tvoření, bylo by vhodné představit moje nejnovější výtvory. Základem je polystyrenové vajíčko, stačí ale trochu zapojit, však víte co... :)

Falešný patchwork - prasátko

Jsem hacker!

Jsem vytočená víc, než kolo štěstí toho zahradnickýho debila z reklamy. A omlouvám se všem, kteří jsou zvyklí na povětšinou slušnější a jemnější způsoby na mých stránkách, ale momentální rozpoložení mojí mozkovny dovoluje, aby šla veškerá slušnost stranou. A není to díky zprávě z České pošty, že můj balík, který jsem si nechala poslat "na poštu", byl neúspěšně doručován na adresu "Na Poštu" a z tohoto důvodu byl uložen na poště. ?????

Ani nejsem vytočená proto, že mi, shodou okolností také Česká pošta, poslala dvě zprávy, v nichž mi oznamovala, že můj balíček se nachází na dvou poštách zároveň. Grrr.

Dokonce to není ani proto, že moje neplánované ozdravné volno se protáhne díky dalšímu vetřelci. Tady spíš cítím bezradnost.

Falešný patchwork - sova

I kdybych se plazila bolestí po zemi, budu u toho alespoň syčet jako had. Já prostě nedokážu nic nedělat, i když mi je mizerně. Když jsem mamince oznámila, že si svoje špendlíky beru do nemocnice, sjela mě takovým pohledem, že jsem raději od tohoto nápadu nenápadně upustila a přibalila si místo toho kus knihovny. Hned po návratu jsem bez odkladu začala týrat další vajíčko, a tak se stalo, že kuře dostalo nové kamarády - partu doplnila paní sova a pan vajíčko, kterého má na svědomí náš tříleťák :).

Vajíčková parta :)

Valentýnské patlání

"Mamí, já pro tebe něco mám!" zahulákal na mě náš čtvrťák.

"No co to asi tak bude", tvářím se překvapeně a v duchu si říkám, je čtrnáctého února, Valentýn, co asi, ty kozo. Než to "něco" přinese, v hlavě mi proběhne vzpomínka, jak jsme kdysi, coby děti, malovaly ve škole povinně obrázky k svátku matek, tedy vlastně k MDŽ.

"Jé, to je hezký", povídám a lípnu mu pusu na čelo. A pořád přemýšlím o tom, nakolik je to opravdu od srdce a nakolik je to zmanipulováno školou. Můj tok myšlenek je přerušen dalším "Já pro tebe ale ještě něco mám!" Dostávám nečekaně druhý dáreček a sotva jsem zapnula mozkové závity k nějaké další myšlence, přiletělo potřetí "A tady máš neplánovaně ještě jeden!" a směje se od ucha k uchu. A já s ním. Byl to chips ve tvaru srdíčka :).

Berní rula - generální rejstřík

Někdo nám říká pošuci nebo magoři, někdo si dělá kolečka prstem u hlavy a někdo neřekne nic, jen protočí panenky. My, tedy ti, kteří jsme objekty (ne)zájmu dotyčných, si ale říkáme genealogové :). A jako správný genealog momentálně vlastním něco, co jsem si minulý rok přála ke svým půlkulatinám - Generální rejstřík k berní rule. Toto přání mi však nebylo splněno, neboť můj polovičák řekl, že "V žádném případě, zase budeš zahrabaná v hromadě papírů a hlavu budeš mít přilepenou k noťasu". No tak ne, ať si! Koupím si jí sama, až zakopnu o přebytečné tisíce. O to větším překvapením bylo, když mi před Vánocemi můj drahý, nejspíše v návalu něhy, velkorysosti, radosti z nového bytu nebo Bůh ví, čeho všeho, řekl, ať si knihy objednám. Ani minutu jsem nelenila a protože už skvost vlastním, ráda bych vám knihu, tedy lépe řečeno knihy, představila.

Minidort s jahodou

Při posledním dortíkopatlání jsem opět řešila, jak nezabít manželovu maminku. Nemluvím o úkladné vraždě lopatkou na dort, nýbrž o její těžké alergii na ořechy. Nejdříve mě napadlo vyhradit jí, jako minule, u dortu bezoříškové patro, ovšem ačkoliv moje představivost občas překvapuje i mě samotnou, dort Iron Man se prostě patrový udělat nedal. A protože jsem jí nechtěla ochudit o sladkou tečku, rozhodla jsem se v záchvatu dobrého rozmaru vytvořit pro maminku minidortík. Nápad není můj, jen jsem trochu "zagooglila" a první obrázek, který se mi líbil, jsem si upravila ve své hlavě k obrazu svému. To se samozřejmě neobešlo listováním ve virtuálním herbáři a studováním obrázků, jak přibližně vypadá list jahodníku. Jsem magor, já vím :).

Nakonec vznikl kouzelný deseticentimetrový dortík, který se skládal z vrstev lehkého piškotu, vynikající jahodové marmelády a našlehaného máslovo-vanilkového krému, který jsem nakonec oblékla do kabátku z potahové hmoty s pomerančovou příchutí :).

Minidort s jahodou

Dort Iron Man

A je tu další rok, další narozeniny a další dort. Jednotvárné? Rozhodně ne pro mě při patlání dortů, každý oslavenec má svá oblíbená témata, se kterými se více či méně úspěšně peru :). Tentokrát si můj polovičák vymyslel Iron Mana. Bohužel podcenil mou fatální prostorovou orientaci, nicméně dort se nakonec oslavenci líbil (alespoň, že tak) a potomci byli z komiksové postavy nadšení. Díky Bohu za tu dětskou upřímnost, jinak bych s dortíkopatláním asi nadobro sekla, neboť můj Iron Man mi spíše, než hlavu hrdiny, připomíná hlavu zmutované opařené vosy, která oslepla při pádu do plnotučné hořčice.

P.S: Tímto převelice děkuji Červenému čudlíkovi. Díky ní jsem objevila úžasnou hmotu, ze které momentálně patlám a bez které nedám ani ránu. Domácí marcipán už nikdy více :).

Dort Iron Man

Špendlíkokuře - Falešný patchwork - kuře

Moje velikonoční tvoření v lednu vetšinou budí pozornost a vždy se najde někdo, kdo si ťuká na čelo. V tom lepším případě :). Víte, já jiná nebudu, u mně se to má tak, že jakmile Vánoce vezmou roha, zimně laděné stuhy letí do skříně do kouta a já vytahuju ty jarní. No co? Nejsem zrovna dvakrát velká milovnice zimy, přesněji řečeno, coby horalka sníh nesnáším a tohle je můj způsob, jak to jaro v mysli nějak pošťouchnout :). O to větší radost mi udělalo, když jsem zjistila, že zase takový mimoň nejsem, protože hned po Vánocích se to v naší špendlíkopíchací skupině začalo hemžit právě vajíčky a já přitom ještě ani nezačala. A tak jsem v klidu a bez obav o své duševní zdraví začala opět špendlíkopíchat. Jedním z mých prvních letošních výtvorů bylo kuře...

Pro příznivce falešného patchworku přidávám na TUTO stránku všechny mé návody a inspirace na toto téma :).

Zahradní dovolenkové trio

Spousta volného času zapříčinila, že jsem v rámci boje proti otupění mozku a boje za zachování zdravého fungujícího rozumu začala vyhledávat činnosti, které jsem roky odkládala. Třeba takové třídění fotografií - upřímně se kaju a sypu si popel na hlavu, protože jejich ukládání poslední dva roky probíhalo jako přes kopírák ve dvou prostých bodech - přetáhnout z karty do počítače, smazat kartu. Teď jsem se do toho vrhla s takovou vervou, že mám obrázky roztříděné a dokonce i jednotlivě pojmenované! :)

A protože jsem při tom hrabošení našla pár kousků, které se mi z nějakého záhadného důvodu líbí, napadlo mě, že se s vámi o ně podělím a nakrmím tak po dlouhé době rubriku "Blejskavou" :). Soubor jsem pojmenovala "zahradní dovolenkové trio", protože všechny obrázky vznikly v mém dovolenkovém čase, avšak na jiných místech a v jiných letech.

Mrklov, 2011

Falešný patchwork - věnec, návod podruhé

To jsem to zase vymňoukla, když jsem se v minulém článku prsila svým zimním věncem a ještě k tomu machrovala, že ani u nás, na horách, není po sněhu ani památky. Zřejmě kombinace obojího způsobila, že další den začalo chumelit a pro jistotu stále ještě nepřestalo. A kdyby jenom chumelilo, ono ještě chumelí tím nejhnusnějším způsobem! Ne, že by jiné druhy chumelenic a vánic byly kdovíjaký zážitek, ale tenhle pichlavý fujtajbl, který se dostane úplně všude, to je k vzteku, obzvláště, když mi byly povoleny vycházky a já konečně můžu ven. No tak to by stačilo, utlumíme vášně a jdeme zimě čelit dalším výtvorem, tentokrát laděným více do jara, možná i léta. Ale to bych asi už chtěla moc :). A protože byla po návodu z více stran sháňka, jsem tu i s ním :).

Slunečnicový...

A jak si ho vyrobit? Velmi jednoduše a hlavně, o dost rychleji, než věnec klasický.

Je to cajk a zase píchám :)

Jo, já vím, že jste mi to říkali :). Jenže když máte ulítlou genetickou výbavu po předcích, nervy nějakými řečmi neobalamutíte, dokud to nebudete mít černé na bílém. A já to mám, takže už se nemusím namáhavě přetvařovat, že je všechno cajk, protože to skutečně cajk je. Ovšem operace mě nemine a to velmi brzy, neboť Vetřelec (jak jsem si toho "drobečka" familiérně pojmenovala), který nelegálně obsadil moje břicho, je momentálně velký asi jako grapefruit. A já si pořád říkala, že se budu muset přestat cpát tou smetanou s cukrem, protože mi to jde do břicha a vypadám jako těhotná. Mám opravdu radost, že to tou smetanou není :).

A tak teď mám víc času a zase, v rámci chvil bez bolesti, patlám, tvořím a píchám. Nejnovější dílko je zimní a píchané, ale není to proto, že by se mi po sněhu nějak stýskalo (ano, ani u nás na horách sníh stále ještě není!), nýbrž proto, že jsem do dnešního dne neměla vycházky a tak jsem si musela vystačit s tím, co jsem doma našla :).

Pro příznivce falešného patchworku přidávám na TUTO stránku všechny mé návody a inspirace na toto téma :).

Čumí jako sůvy z nudlí

Poslední dobou jsem na blbiny spíš myslela, než je vymýšlela a tak jsem se rozhodla skóre ve prospěch blbin vymyšlených trochu vylepšit. Představuji vám tedy náš dnešní exoběd, sůvy z nudlí. Co na tom, že sůvy vypadaly jako mimoňové a místo nudlí jsme měli špagety... Mimochodem, nevíte náhodou někdo, kde a kdy se vzalo "Čumí/kouká jako sůva z nudlí? :)

Dinosaurus ve sklenici a jiné špeky

S vrtáním, řezáním a boucháním jsme skončili den před Vánocemi. Každá rána mě vytáčela do nepříčetnosti, ale chtěli jsme mít konečně klid a proto jsme od rána do večera dřeli. Z toho také, mimo jiné, vyplynula moje několikatýdenní absence, potřebovala jsem akutní regeneraci jak těla, tak nervů. I v těch nabušených dnech jsme si ale udělali čas a všichni patlali cukroví. Můj drahý pojal zdobení po svém. Dvě obyčejná vykrajovátka - horní kytička a spodní kapřík - vytvořily duo, na které se nedá zapomenout...