Hercule Poirot

Hercule Poirot

Puntíčkář a hnidopich knírkatý.

Gurmán. Na hlavě mírně plešatý.

Zdvořilý, elegantní Belgičan.

Ješita. Vcelku ale milý pán.

Detektiv roztomile kulatý,

zloduchům šlapající na paty.

Bohužel nevyniká rychlostí,

jeho jsou buňky šedé předností.

Tak to je, vážení, ve zkratce on,

mé sbírce vévodící šampión.

A která že bytůstka stvořila

šťourala Poirota Hercula?

Kdo na svědomí má toho pána?

Agatha Christie jež překonána

v prodejnosti pouze byla sirem

(krajanem svým) W. Shakespearem...

Záchodové strašidlo

Na záchodě na mně zírá...

...je to možné? Kýho výra!

Strašidlo velké jak díra

vykousaná v kousku sýra.

Zírá hezky od podlahy

(doma máme staré prahy,

lakované a dřevěné),

šmírák je to, a né, že né!

Roky na nás takhle civí

(ten práh jen tak nezplesniví)

pohledem svým moc děsivým.

Upřímně, já se mu divím...

Naše "strašidlo" :)

Jak se z dýně stala svině

Řeší problém mladá dýně.

Její oranžová tchyně

hubou mele jako v mlýně

kolo - hlučně, pořád, líně.

Z domku naší mladé dýně

uječený zní hlas tchyně.

Prolezlá je celá červy,

nic nedělá, ruce v klíně,

dýnštinou však vládne plynně.

Stará mladé drásá nervy.

Vydržela dlouho dýně

žvanění té svojí tchyně.

Během doby se však z dýně

chladnokrevná stala svině.

"Nechci pokoj mít až v hlíně!"

zařvala. Šla do kuchyně.

Odhodlaná, plná vervy,

udělala ze své tchyně,

protivné a hloupé dýně,

polívečku do konzervy...

Milí mí hosté...

Za barem #37: Poezie pro čekající hosty

aneb

"Proč k nám nikdo nechodí??" :)

Zadání sedmatřicátého kola soutěže najdete na stránkách Mléčného baru ZDE :).

Inspirací k básničce mi byl pořad Prostřeno, neboť chování některých účastníků soutěže mě opravdu neskutečně fascinuje...

Moji milí hosté...

Hosté pozvaní mí milí,

malou máte u mně chvíli,

než pupíky si nacpete.

No... tak si něco přečtete?

Něco o slušném chování,

co trapasům snad zabrání,

když během mého vaření

vy podlehnete šmejdění...

Mým příbytkem se projděte

a když smítko přec najdete,

vědu z toho nedělejte,

panáka si v klidu dejte...

V mdlobách nechcete- li skončit,

nezkoušejte prst svůj smočit,

nahoře v prachu na skříni,

na úklid denní jsme líní...

Dle libosti se koukejte,

po zeptání i sahejte

na věcičky, jež zdobí byt.

Jen používat prosím cit...

A ještě jednu věc vězte...

Do skříní mých mi nelezte!

Jak tohle moje očka zří,

začne to ve mně pěkně vřít...

Haló, už volám vás po sté,

kdepak jste, mí milí hosté?

Čeká tu kachna na zelí!
Přátelé, kam jste zmizeli???

Majdalence

Za barem #14: Slavnostní proslov

aneb

"Zase jsme se rozrostli!"

Zadání čtrnáctého kola najdete na stránkách Mléčného baru ZDE :).

Asi trochu netradiční proslov, ale co taky jiného ode mně můžete čekat, že jo?

Žbrblá si v neděli miminko:

"Vždyť měřím více, než malinko,

abych já muselo v bříšku být.

Rozhodlo jsem se narodit!"

A jak si řeklo, udělalo.

Za hromů, blesků cestovalo...

A tak tu s námi je Majdička,

po pěti chlapečcích - holčička!

Přeji ti štěstí, zdraví, lásku,

na tváři dlouho žádnou vrásku.

Za všechny vítám tě, malinká.

Tvá teta (praštěná), Janinka.

Najdi díru ve vesmíru

Máš-li v rozum ještě víru

najdi díru ve vesmíru

(o dost vetší, než je v sýru)

černou nebo červí díru.

Až ji najdeš, dej mi vědět,

na zadku už nechci sedět,

na blbouny z vlády hledět,

a budoucnost vidět bledě.

Tohle žití co je k zblití

ať nastrkaj si do řiti.

A potom alou na šití,

ať nejde se ho zbaviti.

Pár sponzorů nalezneme,

pokladničky rozbijeme

do práce se zažereme.

Vesmírnou loď seženeme.

Pak nakoupíme bonbónky

a chlebíčky a laskonky,

nafukovací balónky.

Pozveme na raut blbounky.

Loď na pole postavíme,

balonky ji ozdobíme,

dobrůtkami naplníme.

Panákem se posilníme.

Hostů mile se ujmeme,

po palici je klepneme,

chlebíčkem hubu zacpeme

a do kozelce svážeme.

Pečlivě je urovnáme

a na sebe naskládáme,

naposledy zamáváme.

Pilotovi hold svůj vzdáme.

Slavnostně se loď pak vznese,

letíc k své nové adrese

(v černém jak uhlí okrese).

Autopilot to snad snese...

P.S: Berte prosím moje básnění s nadsázkou, víte, jak je to těžký a kolik mých buněk šedých mozkových při tom umřelo? A kdo nemá dost a líbilo se mu, moje starší vesmírné básnění Marťani a uzený najdete tady.

Pozdravuj v Pekle!

Pozdravuj v Pekle!

Zpočátku jsem se vztekala,

zoufala si a plakala

proklínala, na blog psala

ptala se a litovala.

Jako dlaždič nadávala.

A pak?

Později se tomu smála,

nervy opečovávala,

dětem svým se věnovala,

života si užívala.

Bábu zlou ignorovala.

A teď?

V neděli když jsem vstávala

a okno otevírala,

bych vzdoušku se nalokala,

s dokořán pusou zírala

jsem jak přejetá žížala.

Babizna se stěhovala!!!

Moji milí, je to tak. Bába je pryč. Snad - pokud jsem tedy indicie, z nichž jsem vyvodila "nafurt" odstěhování, pochopila správně - stěhovací dodávky, okna bez záclon, neuvěřitelný binec okolo kontejnerů (skládající se z prehistorických kufrů, částí magnetofonu, hadrů, nábytku), začmáraný zvonek i poštovní schránka. A taky neuvěřitelné ticho bez nadávek směřujících vzhůru k nám...

Lucifer v kozačkách, aneb jak díky čůrací pauze půjdeme všichni doNebe...

Lucifer v kozačkách

aneb jak díky čůrací pauze půjdeme všichni do Nebe...

To si takhle Lucifer

pro kořist jel na sever.

Prý nějaká královna,

co tvrdí, že je rovna

samotnému Satanu.

"Cha chá, však tě dostanu!"

chechtá se ten pekelník.

"Stačí mi na tebe mžik!"

Když se s pytlem na zádech

vracel vrchní čertů všech

zpátky domů do Pekla,

tak ta ženská utekla!

Čert čůrací pauzu měl

a na svůj lup zapomněl.

Královnička fikaná

ztrapnila tak Satana.

Marťani a uzený

Miliardářovy dětičky:

My chceme vidět hvězdičky!

My chceme je dost zblízka vidět

a ne ze Země na ně civět!

Za nima letět do vesmíru

a vidět černo černou díru,

objevit marťany zelený

(můžou bejt ale i červený),

co na hlavě tři oči mají

a divnou řečí povídají.

My chceme s nima kamarádit

a na planetě jejich řádit!

Jakpak že vzniklo to nadšení?

To v pondělí místo učení

před telinu se posadily,

na Star Trek oči přilepily,

do toho Trpaslík Červený

(jak tam snad všichni jsou zhulený)

a navrch ještě ta Akta X

(ten děsuplný ufoní mix)

pak ještě přišla Hvězdná brána,

zkáza mozku je dokonána...

Od té doby melou pořád svou:

My chcem a chcem letět raketou!

Tátovi už nervy rupaly,

jak děti pořád žbrblaly,

až povídá jejich maminka

(co do poledne hajinká):

Mně hodí se ta dovolená,

já jsem tak strašně unavená

z akcí, recepcí a večírků,

z hloupých krasavců a frajírků!

A tatínek nakonec svolil,

druhý den za raketu solil.

(pro neznalé - kupuje na netu

vyhlédnutou novou raketu)

Raketoplán, čtyři dny na to...

Děti řvou svoje: Mámo, táto!

Kdy poletí naše hvězdička,

co prý splní všechna přáníčka?

Jéé, jéé, támhle už jedna letí!

Kdepak, to je vesmírné smetí...

Ale tamto už to musí být!

Ne, ne, jen japonský satelit..

A tohle? Gumová palice,

ulétla z ISS stanice...

A támhleto, taky palice?

Ne, jen špionážní družice...

Řvou ti malí capouši český:

tady to vůbec není hezký!

My chceme zase zpátky dolů,

mezi to stádo hloupých volů,

s váma jeden nudou umírá!

Máma zaječí: Ááá, kýhovýra!

Tatínek: oko Všehomíra?

Ach ne, to je ta černá díra!

A tak tam plnou parou vlítli,

(děti najednou božsky ztichly)

potkali marťany zelený,

co milujou lidi. Uzený...

Grepulák

Grepulák

Máme doma zlobily,

angínové bacily,

děťátko mi skolily,

potřebuju posily!

Vyhlásili jsme jim válku,

Hrrr na ně, náš grepuláku!

Budeš na ně hodně zlej?

Moc se s nima nepárej,

vitamínama jim dej,

zadek řádně nakopej!

Dítě z Marsu

Tohohle tvorečka najdete sedět na vrcholku Ještědu. Jeho tělíčko spaluje sluneční žár i třeskutý mráz a čelí častému dešti, větru, sněhu i krupobití.

Jen málokdy se stane, aby mi bylo líto neživé věci, v tomhle případě tomu ale tak je...

S fotografií jsem se účastnila jedné blogové soutěže, proto nechť mi prosím prominou ti, kteří ji již viděli. A přidávám i miniverše, které mne napadly hned, jak jsem tohle "Dítě z Marsu" (můj pracovní název) uviděla a které fotografii doplňovaly...

Opuštěné stvoření

má dušičky bolení

na vrcholku sedí samo

uvnitř křičí

"Kde jsi, mámo?"

Později jsem se dočetla, že socha se jmenuje Malý Marťan a jedná se o dítko, které se ztratilo...

Perníkový přání

Co k životu je třeba, možná i víc,

dávno už mám.

Přesto je jedno přání, a to patří,

přátelé, vám.

Štědrý den prožijte s rodinou v klidu

a pohodě,

večer přeji uniknutí prskavkové

nehodě.

Místo ksichtů smajlíky

Krásná vánoční hvězdičko

musím si vylít srdíčko

mám jedno malé přáníčko

Ať dál mám svou intuici

až zas půjdu po ulici

a ten co nemá v palici

nic než pustou a prázdnou leb

rozhodne se shazovat led

velký jako pivních bas pět

ať smysly mé mi dál slouží

až sněhem se budu ploužit

a včasným skokem skončím v louži

TÉ ŠEDÉ HNUSNÉ PROSOLENÉ BŘEČKY

Já k Vánocům bych chtěla jen

(já vím, že asi blázen jsem)

ať velmi brzy přijde den

KDY TEN ODPORNEJ BÍLEJ STUDENEJ

sajrajt odtaje z ulice

a objeví se silnice

a kanálové poklice

a stromy, tráva, chodníky

a oblíbené podniky

a místo ksichtů smajlíky

ať s kočárkem ven můžu jet

a z okna zmizí zmrzlý květ

a venku je zas dvacetpět...

Chlupatomalé Devětiden(n)í

Tak tady to máš! :)

Pavučinka

Napadla mě hovadinka...

Na planetě Palačinka

v domku zvaném Mokrá Plínka

nad postýlkou něco cinká

něžně jako konvalinka.

Je to víla? Lesní žínka?

Půvabná jak kopretinka

křehká jako sklenka vínka

jmenuje se Pavučinka.

Světle Modrá Pavučinka.

Chodí koukat na miminka.

V domku zvaném Mokrá Plínka

kontroluje jestli spinká

krásná malá manekýnka

sladká jako nektarinka...

Ufňukaná

Ufňukaná

Sedí, fňuká a má zlost,

být dospělý je prý fajn věc,

kdo vymyslel tenhle skvost,

kdo vypustil z úst tenhle kec?

Už toho má vážně dost,

z práce jí pěkně bolí plec,

nezastává skvělý post,

je rudá vzteky jako pec.

Kde je zámek a k němu most?

Služka, krejčí, kuchař, švec?

Princ krásnější, než paví chvost?

Ach, to je tak nefér přec...

To se mi snad jenom zdá...

Rozplynul se věru

ten přenádherný sen

o tichém večeru

byť jednom jediném

Bouračka

Bum! Bác! Buch! Baba Blechová bolestivě bourala, blbě brzdila bicykl. Blondýnka byla báječně bezstarostná - babu budou barevné boule bolet, barák bude bezhlučný, bez bouchání. Boží!

Běžnou bytůstku by bebíčko bolelo, byla by bezmocná, bezbranná, bezradná, bezvládná. Blechová?

Bolístka byla banální, bezesporu bláznivá blínovým bonbonem bedlivě bdí, babu baví bezcitně bez bázně běhat, bouchat, bušit.

Belhající baba bezstarostné blázny běžně blbne barvitými báchorkami, bezmála brečí, běduje, bolí boule! Bláhoví, bůhvíproč bezzásadové babě bláboly baští.

Bestie bezduchá. Blondýnka bude brzy blejt...

P.S: Jen s dovolením dodám, že Blechová přelétla přes kolo, rameno má v jakémsi krunýři, je krásně sedřená a naražená, nicméně ani to jí nebrání v její oblíbené činnosti, a to v prudění všech spolupřilehlých sousedů. Takže zase tak zlé to nebude, jak líčí svým známým a přátelům, kteří jí v dobré víře chodí domů pomáhat.

Pikantní na tom také je, že jí na ulici našla a pomohla má tchyně, kterou Blechová nenávidí, neb jí doporučila psychiatra a léky...:)

Procházkovic patálie

Mám-li pak ještě naději,

že se tomuhle zasměji?

Možná ne a možná ano,

snad až příjde jedno ráno,

kdy vyspalá se probudím,

mozek přemýšlí, sním či bdím?

A pak náhle šťastná zjistím,

že už někde jinde bydlím...

Procházkovic patálie

Pár podzimů prudí Prochajdy paní plus pan Platímnájem. Proč Platímnájem? Protože prapodivně přemýšlí - při první přestřelce (Procházka proti přesile páru Platímnájem) polovičce plavovlásky podrážděně pohotově předložili prostý plán - platí penízky, proto páru přijde přirozené potomkovo pozdněvečerní podupávání po parketách, pobíhání, posunování příslušenství. Procházkům pak postel poskakuje, přichází probuzení.

Povolávání policie panu Platímnájem přináší pravděpodobně pohodový pocit.

Přestože páru překvapivě působí pološílená paní (patro pod Procházkovými) problém, poklesky pokrytecky poníženě přehlížejí. Pouze Prochajdy pomstychtivě provokují, protože pověděli pravdu - pohodlíčko především. Primitivní...

Preferuji přímé pozemšťany, pohrdám povrchními prostoduchými pomlouvači.

Pravé poledne. Plavovláska pádí pro prvňáčka. Před příšerným podchodem potká paní Platímnájem. Procházková pozdraví. Probůh, proč? Protože pradávno přikázala panímáma plavovlasému prckovi "Pozdrav! Pokud pozdravit pozapomeneš, příště přiletí plácanec přes papulu!" Přehnaně přísná paní Platímnájem půvabnou pusinku pevně přitiskla. Pozdrav? Pchá! Předvádí podprůměrnou podívanou, pouze pomstychtivý pohrdavý pohled. Páni, pomsta překrutá, parádně Procházkovou potrestala!

Plavovláska paradoxně pocítila prapodivný příjemný přísun pohody, pobavení...

Pokračování příště, páček...

P.S: Procházková psala povídku počínající písmenem P pohodlně posazená. Překvapivě příjemně pálilo, prosluněný prohřátý park přímo pobízel - "posaď prdelku, plavovlásko!"

Saň

Na dovolené hlavinka odpočívala. Nebo spíše chtěla, ale znáte takové to "celý týden nebudu nic dělat..." Pchááá...

O inspiraci není nouze, tak tady je jedna malá - však vy víte o kom...

Moje básnické a spisovatelské střevo je poněkud slepé, talent jsem neměla po kom podědit (na rozdíl od mého muže, óóó jak mu závidím), tak prosím o shovívavost...

Saň

Vztek je jejím denním chlebem

Vodou pomsta, nenávist

Ústa přetékají jedem

Asi polkla blínu list

Srdce své má plné zlosti

Z očí jiskry šlehají

náklonností ke hlouposti

saň se vůbec netají

Hřejivé slovo...

Hřejivé slovo

Byl to tak dlouhý den

těší se na spánek

ospalý, unaven

Stačí jen chvilička

a k zemi kácí se

nevinná sklenička

Chvíli se kutálí

než ji muž zastaví

ozve se zpovzdálí

Z pokoje jiného

o poschodí níže

něco moc divného

Ach zní to nemile

babizny starý hlas

zaječí DÉÉÉBIIILÉÉÉ

S úsměvem přejde jen

omezenost lidskou

přec nezkazí mu sen