Ahoj babi...


...chtěla jsem ti do nebe poslat Matýskův úžasnej vynález, kouřovej dopis. Ale když jsi umřela, tak se šprajcnul, plakal a říkal, že to určitě nefunguje a že je to stejně jenom blbost, kterou si vymyslel. Tak ti píšu zatím alespoň takhle, dokud si to Matýsek nerozmyslí. Pevně věřím, že ho ta jeho kouzelná dětská fantazie ještě neopouští a že nezačíná přemýšlet tak příšerně logicky, jako to dělají dospěláci.

Babičko, tak strašně moc se mi po tobě stýská! Mám pocit, že se mi každou chvíli musí srdce rozskočit na tisíc kousků a duši mi svírá vědomí, že už tě nikdy neuvidím. Že už si s funěním nevyšlápnu těch 67 kamenných schodů vedoucích ke tvému domu. Že na mě nedýchne to útulné teplo tvého obýváku. Že už nebudu utíkat ze záchoda, protože jsi tam měla vždycky strašnou zimu a já se bála, že mi tam přimrzne zadek. Že už neuslyším žádné vyprávění ze tvého života. Že ti už nestihnu říct, že máš mezi svými předky nejen horníky a ševce, ale taky kováře. Že najednou nevím, co si mám počít s volným časem, který jsem doposud věnovala péči o tebe, návštěvám v nemocnici a obíhání úřadů. Že už nikdy neuvidím ty šibalské jiskřičky ve tvých očích. Že už mi nikdy neřekneš tím krásným babičkovským hlasem "Janinko". Že už se nikdy nebudu olizovat nad tvou výbornou hovězí polévkou, kterou jsi mi vždycky servírovala v mé oblíbené potlučené bílé porcelánové misce. Z toho mála, co po tobě zbylo, jsem si vzala právě ji. A taky staré pokroucené pletací jehlice, na kterých jsi se mě snažila naučit před čtvrtstoletím plést. A i když jsi měla obrovskou trpělivost, jako pravák jsi to leváka prostě nenaučila. Pamatuješ, jak jsi se na mě celý můj život zlobila, že nenosím čepici a já se nad tím ošklíbala? Měla jsi pravdu, ale trvalo mi to skoro čtyřicet let, než jsem na to přišla, dnes nedám bez čepice ani ránu. Ale protože jsem v každé, která se mi v obchodě líbila, vypadala jako idiot, rozhodla jsem se, že se plést naučím stůj co stůj. Poctivě už nějaký čas trénuju, sice to není bůhvíco a o nějakých vzorečcích si můžu nechat jenom zdát, ale vím, že bys na mě byla pyšná.

Snad se na mě nezlobíš, že jsem za tebou od té doby, co jsi skončila v nemocnici, nepřivedla kluky. Jenže když jsem se z tvého stavu sesypala na hromádku já, sarkastický cynik k pohledání, který nikdy nebrečí, nevím, jak by na to reagovaly ty dvě křehounké a citlivé dušičky. Když jsem tě držela naposledy za ruku, vypadalo to, jako bys spala. Seděla jsem u tebe, otírala ti slzy tekoucí ze zavřených očí, hladila tě po vlasech a tváři a pevně ti tiskla ruku. Nevěděla jsem, že to bude naposledy. Nevím, co mě bolí víc, jestli to, že jsem s tebou ten den nemohla mluvit, nebo pomyšlení, že jsi o mně věděla, ale mluvit ani otevřít oči jsi nemohla. A já to nepoznala. Babičko, já bych ti toho chtěla ještě tolik říct!

A i když je mi strašně moc smutno, jsem této situaci vděčná za to, že mě donutila přemýšlet o tom, co bude. Že si žádost do domova seniorů dám včas a nebudu čekat, až se mi něco vážného stane. Že se budu snažit, aby mí blízcí neskončili na LDN, i kdybych měla zůstat o chlebu a vodě. Na ten strašný zápach si člověk během pár minut zvykne, ale na utrpení, bolest, bezmoc, lhostejnost, ponížení a bezcitnost, na to si člověk, který má alespoň trochu empatie, nezvykne nikdy. Za poslední tři měsíce jsem si téhle hrozivé směsky užila tolik, jako za celý život ne. Když jsi byla ještě trochu při smyslech, řekla jsi mi "Musíš to přijmout tak, jak to je, Janinko, nic s tím nenaděláš." Sakra, babi, já se vážně snažím, ale nejde mi to ani trochu! Pořád jedu na tisíc procent a nemůžu se zastavit, protože když to udělám, mám tě zase v hlavě. Myslela jsem, že s každou návštěvou u tvého nemocničního lůžka jsem silnější, připravenější a smířenější, ale nikdo mi neřekl, že je to tak strašně moc těžký! Vždyť já si ani nedokážu vymazat tvoje telefonní číslo z mobilu...

Věřím, že Matýskovo nebe a Panbuch existuje a že se tam spolu jednou potkáme. Děkuji ti za všechno, co jsi pro mě kdy udělala a hlavně za to, že jsem mohla být součástí tvého života. Mám tě moc ráda.

Tvoje Janinka

P.S: Posílám fotku mého pletacího "umění". Kdybys chtěla, můžu ti to udělat i v bílé nebo stříbrné, aby ti to tam nahoře v tom andělském ladilo. Ale budeš si pro to muset zalítnout. A když už tu budeš, dej mi nějak vědět, jo?

66 komentářů:

  1. Takovej doják, to jsem ani neměla číst. Nejsem zrovna ve formě...

    OdpovědětVymazat
  2. Tu bezmoc a bolest znám, i ty následné vzpomínky a nemožnost se zeptat na tisíce věcí které se začínají rojit. Potřebuješ vědět, ale není kdo by ti to řekl. Já jsem ráda, že maminka zemřela ve spánku a ve stádiu kdy už si neuvědomovala kde je a co se děje. Já byla za to šťastná, že si nemusela procházet tím, že bude vědět jak je na tom. Že si to bude uvědomovat, že bude fungovat tělo ale ne hlava.

    OdpovědětVymazat
  3. Dojala jsi mě k slzám. Myslím na tebe a posílám hodně síly.

    OdpovědětVymazat
  4. Jani, přijmi projev upřímné soustrasti.
    Tečou mi slzy a všechna slova, která bych chtěla vyslovit, jsou pryč.

    OdpovědětVymazat
  5. Tohle je tak krásně, lidsky napsaný, mám husinu. A ta část ze záchodem... Naše babička tam má taky šílenou zimu, už odmala vždycky utíkám co nejrychleji pryč.

    OdpovědětVymazat
  6. Milá zlatá Janinko,už je to pomalu deset let, co babička umřela a její číslo na pevnou linku mám v telefonu dodnes. Už je nejspíš dávno zrušené.Babička za Tebou přijde, nejednou. Přijde do snů... Budou to sny k zamyšlení, symbolické, krásné pro tu možnost, že zase spolu budete.Myslím, že se Ti stejskat nikdy nepřestane. A myslím, že vždycky zavzpomínáš se slzou v oku. Bude to pro Tebe už navždy smutné téma, ale zároveň téma, ke kterému se budeš pořád vracet, a ráda.Já nevím, kam letí duše, když opustí tělo. Ani nevím, jestli se jí vůbec uleví. Zda nezažívá strach, či rovněž stesk. Já to nevím. Ale pořád chci věřit, že ačkoli každý na jiném břehu, víme o sobě a zase se na tom či onom břehu setkáme, protože některé duše jsou si tak nějak více...Zrovna včera jsem na Tvoji babičku myslela, i na Tebe.Klidně plač, Janinko, to není žádná hanba plakat pro milovaného člověka, který musel odejít.A taky se drž! I silní lidé pláčou, a Ty silná jsi!A piš, piš nám o babičce, rádi s Tebou budeme vzpomínat na Vaše společné chvíle.Janinko...

    OdpovědětVymazat
  7. Velmi dojemný článek. Ty konce jsou prostě hrozně smutný, ale musí to tak být. Babička byla určitě moc ráda, že ses o ni tak starala. Teď už kouká z nebe a čeká na kouřový dopis. A pořád zbývají ty krásné vzpomínky. Přeji hodně síly!

    OdpovědětVymazat
  8. [2]: Pamatuji si, jak jsi tímto obdobím procházela, ty a další blogerky, jak jsem to s vámi prožívala. Taky jsem na vás v těchto chvílích často myslela.

    OdpovědětVymazat
  9. [7]: Tvůj smutek je větší. Já se snad zase rychle posbírám.

    OdpovědětVymazat
  10. [4]: Slov není třeba, Alenko. Děkuji ti.

    OdpovědětVymazat
  11. [5]: Děkuji ti. Babičky záchod měl dvě venkovní stěny a dvě stěny patřící k místnostem, které nebyly vytápěny. V zimě to byla vážně hotová Antarktida .

    OdpovědětVymazat
  12. [6]: Leničko, děkuji ti za krásná slova, mají úžasnou léčivou moc, jako by mě hladila...

    OdpovědětVymazat
  13. [8]: Mnohokrát děkuji za milá slova.

    OdpovědětVymazat
  14. Je mi to moc líto. Přeju hodně sil.
    Moje babička stačila ještě poznat mého muže, když byl ještě nastávajícím, ale děti už ne. Často přemýšlím, co by na ně a jim asi říkala...

    OdpovědětVymazat
  15. [17]: Moc děkuji.
    Věřím, že existuje něco mezi nebem a zemí. Třeba o tvých dětech babička ví, jen nám se to zdá nemožné...

    OdpovědětVymazat
  16. Milá Janinko,
    jak píšeš Nartaya, vzpomínky na lidi, kteří tu již nejsou, sice bolí, ale čas hojí tyhle rány aspoň z části.

    OdpovědětVymazat
  17. Cos mi to udělala,Janinko. Otevřela jsi skříňku mých vzpomínek a pro slzy nevidím na psaní. Jen jednu babičku jsem znala, před její smrtí v nemocnici se mi omlouvala, že nebyla ke mně moc milá, ale teprve nyní, ve stáří, její chování víc chápu. Také tetu, která byla praktická žena a po mrtvici se sice probrala, ale mluvit nemohla. Po třech dnech zemřela na zápal plic v nemocnici. Obě se aspoň vyhnuly dlouhému ležení někde v LDN. Stejně se mi ale o nich často zdá, víc než o rodičích, kteří zemřeli mladí.♥

    OdpovědětVymazat
  18. Tohle mi opravdu vehnalo slzy do očí. Tvoje babička byla vážně úžasná...

    OdpovědětVymazat
  19. [20]: Růženko, to jsem nechtěla. Je hezké, že se ti o tvých blízkých zdává, mně se o babičce zdálo od její smrti jen jednou a nebyl to ani trochu příjemný sen, semlel se v tom snad celý poslední rok. Snad se to časem srovná.

    OdpovědětVymazat
  20. Jak ty i to smutné v životě umíš zajímavě sepsat a popsat. Řadím se do řady k dojatým čtenářům.

    OdpovědětVymazat
  21. Procházkovic, já to tušila.
    Když jsi tu dlouho nebyla, napadla mne hned babička.
    Na 100 % vím, že už se tutově potkala s mojí generálkou, daly si holky kávičku a potěšily se okem, že už konečně nosíme čepici a košilku / já teda jo /.
    Přeju jim, aby se tam měli všichni skvěle, protože v neděli určitě půjdou někam na taneček nebo na nějaké čaje o páté, no né.
    Každý to máme jinak, přijímáme jinak, ale v srdci nezůstane díra, tam je teplo, blaho a tam je všechny máme, s čísly, bez čísel, jsou tam a navždy budou, to mi věř.

    OdpovědětVymazat
  22. Janinko, babička odešla spát jinam, žádná  smrt ani pohřeb ti z mysli nevymažou to, co jste s babičkou prožily, bude v tvých myšlenkách a vzpomínkách žít až do konce tvých dnů.
    Měly jste hezký vztah a to je báječné.
    Upřímnou soustrast. Jiřina z N.

    OdpovědětVymazat
  23. Alespoň že vzpomínky zůstávají a nikdo je nevymaze

    OdpovědětVymazat
  24. Babička...,
    nikdy jsem žádnou svou babičku nepoznala. Narodila jsem se a babička z matčiny strany i tátovi tu byly už jen chvilku. Měla jsi obrovské štěstí, že ti babička zůstala až do tvého dospělého věku.
    Musí to být úžasné, mít i po tvé 30ce babičku a ty jsi to zažila, tedy zřejmě jak tomu rozumím (třeba špatně?), že se zde píše o tvé babičce a  ne babičce tvých dětí.
    Měla jsi štěstí,
    velké, ne každý má možnost zažít svou babičku či dědečka.
    Přeji hodně sil.

    OdpovědětVymazat
  25. Když zemřela moje babička, mobily ještě nebyly, ale na tátu mám schované telefonní číslo v mobilu už deset let. Ještě jsem ho nezkoušel, ale myslím, že je stejně jen pro nouzové případy, a kdybych ho vytáčel kvůli každé drobnosti, rušil bych.Moc dojemně a upřímně napsaný článek, přeju hodně síly a věřím v léčivý účinek času, i když - co si budeme povídat - úplně zázračný doktor to taky není.

    OdpovědětVymazat
  26. Janinko, při čtení mi tekly slzy, jak krásně jsi psala o své babičce.  Vzpomínat budeš celý život a ta bolest časem přece jenom ustoupí, jinak bychom se utrápili. Myslím na tebe ...

    OdpovědětVymazat
  27. Jasně, že pan Buch existuje.
    Protože i moje babička tam na mne čeká.
    Nechť ti krásné vzpomínky pomohou překonat bolest.

    OdpovědětVymazat
  28. [26]: Babička v nemocnici často mluvila o tom, že musí jít tancovat a ať jí přineseme střevíčky. Tak na tom asi něco bude. Děkuji ti, Blondýnko, za krásné pohlazení formou tvého komentáře.

    OdpovědětVymazat
  29. [28]: To máš pravdu, fotky se můžou ztratit, ale vzpomínky, ty mi nikdo nevezme.

    OdpovědětVymazat
  30. [29]: Vážím si toho, že mi mohla být babička po boku celý můj život. Děkuji ti.

    OdpovědětVymazat
  31. [30]: Doktoři jsou stále šikovnější, tak zrovna na tohohle docela spoléhám. Děkuji ti, Petře.

    OdpovědětVymazat
  32. [32]: Babička si prý už dává čaj s Blondýnky generálkou, tak na tom asi něco bude. Děkuji ti, TlusŤjochu.

    OdpovědětVymazat
  33. Je to velmi smutné, ale buď vděčná že sis babičky užila hezkých pár let. Někde jsem četla krásnou větu, dokud na někoho vzpomínáte, ještě nezemřel. I když fyzická přítomnost chybí moc, jsem si toho vědoma a bohužel i dobře znám.
    Moc zdravím a přeji hodně síly.

    OdpovědětVymazat
  34. Tak procítěný článek už jsem dlouho nečetla . Moc mě to mrzí. Přeji upřímnou soustrast a posílám hodně sil. Kamarádce před pár dny zemřela také babička...
    Člověk se na to snaží připravit, ale nejde to.

    OdpovědětVymazat
  35. [41]: Moc si toho vážím, že mi byl s babičkou dopřán tak dlouhý čas. Děkuji, ti, Růženko.

    OdpovědětVymazat
  36. Janinko, je mi z toho všeho smutno. Tento únor není šťastný ve více rodinách, asi to nestálé a nezdravé počasí a nervozita ve společnosti. Od nás letí upřímná soustrast pro všechny u vás

    OdpovědětVymazat
  37. Janinko, na podobné informace neumím moc reagovat. Vždycky mě dostanou jako by se to týkalo mě samotné. Možná mi to neuvěříš, ale brečím. Tak jen krátce a jednoduše: Upřímnou soustrast.

    OdpovědětVymazat
  38. [46]: Mnohokrát ti děkuji za účast, Jitko.

    OdpovědětVymazat
  39. Nádherné vyznání, pobrečela jsem si a taky jsem zavzpomínala na ty, co už s námi nejsou. Poslední dobou mě čím dál častěji napadá, že v životě člověk dospěje do bodu, kdy si uvědomí, že na tom "druhém břehu" má už skoro tolik známých, přátel i členů rodiny jako na tom "prvním." A pak už jich tam jenom přibývá. Ráda bych věřila, že se tam s nimi všemi zase jednou sejdeme.
    Upřímnou soustrast, Janinko a opatruj se.

    OdpovědětVymazat
  40. Upřímnou soustrast, Janinko. Moc dojemně napsané. Také mám schované telefonní číslo a na Nový rok píšu sms a předkládám všechny radostné i bolavé události. Leč odpověď nepřichází. Ale mně se uleví.
    Máš babičku ve svém srdci, a to je to hlavní.

    OdpovědětVymazat
  41. [49]: Děkuji ti za milá slova, Bev. Také si uvědomuji, že na ten druhý břeh odchází čím dál více mých blízkých a jen čekám, kdy nastane ten zlom.

    OdpovědětVymazat
  42. [50]: Děkuji ti, Mirjam. Myslím, že to číslo i s obrázkem kontaktu zůstane v mém telefonu už navždy.

    OdpovědětVymazat
  43. [52]: Máš k ní vztah. Jestli to máš jako já, při všech důležitých událostech slyším její hlas i její radu, jako by stála vedle mne. Ani nemusím vytáčet. Čas rány zhojí, ale vzpomínky zůstanou. A tak to má být. Drž se, Jani a vzpomínej.

    OdpovědětVymazat
  44. Ako som už písala na fb, uprimnu sustrast. Smrť blizkeho človeka je stale hrozna, a tazka a chce to cas. Neviem kolko, lebo my sa trapime uz rok a stále to bolí. A najviac asi toho 5 rocneho ktory stale dufa, že sa dedo vrati. Prajem veľa, vela sil a za tvoju babi zapalime sviecku.

    Apropo, trochu od veci ale... nevies si dat niekde kolonku sledovat??? To si ta pridam a stale budem vediet ked publikujes novy článok. Budem v obraze 😊...

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Ještě jednou ti děkuji a i já tobě posílám mnoho sil, nás to bolí, ale ti malí to prožívají úplně jinak a bolí nás to o to víc...

      Ikonku na odběr mám na hlavní stránce Mojí mozkovny, vlevo pod menu :).

      Vymazat
  45. To je mi moc líto Jani.Není snadné ztratit milovanou osůbku. Hodně sli.

    OdpovědětVymazat
  46. Tak to je mi moc líto Jani. Když odejde člověk, je to vždycky smutné a když je to blízká a milá osůbka, bolí to o to víc. Bulím tu, jako bych tvou babičku znala. Upřímnou soustrast Jani

    OdpovědětVymazat
  47. Miláčku, ty víš, co jsem si zažila s mamkou i s babičkou a obojí bolelo - nejvíc vědomí, že člověk neřekl všechno, co měl a chtěl a že s nimi nebyl víc... kolikrát se chci na něco zeptat a nemůžu. Tedy můžu, ale odpovědi se nedočkám. Děda ze srandy říká, že kdo mlčí, souhlasí, ale má to stejně. Bojím se, že zapomenu vše, co mi babička kdy vyprávěla.Ale ne - každý večer jim oběma zapaluji svíčku (vlastně třem - rok před mamkou odešel i můj děda - její táta- takže mám takovou svou milovanou trojici) a pozdravím je... nezapomeneme a jsme silnější, i když si teď třeba připadáš rozervaná - budou nám pomáhat a stát při nás stále ♥

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Milá moje, děkuji ti za tohle komentářové pohlazení. Není to lehký, není dne, kdy bych na ní nemyslela, ale vím, že tady někde kolem mě je a to mi pomáhá se přes to překlenout.

      Vymazat
    2. Telefónne číslo mojej mamy mám v mobile roka a pol po tom čo viem, že sa jej naň už nikdy nedovolám.
      A aj teraz mám slzy v očiach a vyčítam si každú minútu, ktorú som s ňou stráviť mohla a nestrávila...
      Ale aspoň to ma utešuje, že tam kde jej duša je teraz, sa má lepšie, ako sa mala tu.
      Čo my vieme, ako to tam kdesi funguje. Možno tam tie naše mamy a babinky niekde spolu sedia a sledujú nás...

      Vymazat
    3. Upřímnou soustrast, Andri. Věřím tomu, že, jak mile napsala Blondýnka, tam ty naše maminky a babičky sedí pospolu, pijí kávičku a mají radost z toho, že konečně nosíme čepice a košilky. Věřím, že něco je, nevím co, ale ta víra mi pomáhá překlenout to období bez ní s vědomím, že se jednou určitě zase potkáme.

      Vymazat
  48. Děkuji moc za slitovnou úvahu o tvé babičce. Už čtvrt roku si taky procházím tímto obdobím, kdy jsem příteli do sanitky (jel na běžnou kontrolu u kardiologa) jen zběžně zamávala a netušila jsem, že po necelých dvou týdnech mi ho přes srdeční selhání vezme Covid. A taky často lituju, že jsem líp neposlouchala nebo nepomáhala, jak s čím mám jít dál bez něho. Ale takovou úvahu napsat nedokážu. Aspoň zatím. Ale děkuji moc za ni ☺

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Kitty, je mi moc líto tvé ztráty a moc bych si přála, aby tě bolela co nejméně, i když to musí být strašně těžké. Posílám mnoho sil a třeba jednou k psaní podobného dopisu také zasedneš, mně to neskutečně pomohlo...

      Vymazat

Milí čtenáři, děkuji vám za nakouknutí a komentář :).