Týden 7. - diamantový


Celý týden nebyl ničím výjimečný, kromě jednoho dne, který by se dal nazvat "Dnem na hovno, který nakonec na hovno zase tak úplně nebyl". Omlouvám se všem outlocitným, ale budiž vám útěchou, že jsem to mohla napsat hůř a věřte, že to umím :).

Ráno jsem Míšovi slíbila, že ho po vyučování přijdu do školy vyzvednout, jenže celý den chumelilo a za těch pár hodin napadlo dalších dvacet čísel. Za normálních okolností bych mu zavolala, ať přijde domů sám, jenže jako na potvoru mi od rána v hlavě hlodal nějaký červík a podsouval mi myšlenku, že pro něj do té školy prostě musím dojít, nebo se mu něco stane. Podlehla jsem červíkovi, zabalila Matýska do kočárku a vylezla ven.
Jestli byly někdy cesty v opravdu katastrofálním stavu, tak to nebylo nic proti tomu, co se s nimi dělo dnes. Když jsem zdolala ten kilometr neprotaženého, neposoleného a neposypaného hlavního tahu (chodníky u nás dnes již definitivně přestaly existovat) a chtěla se před školou podívat, jestli jsem přišla včas, zjistila jsem, že nemám telefon. Musel mi vypadnout z kapsy, kam jsem si ho dávala, protože jsem měla mít odpoledne návštěvu a chtěla jsem být "po ruce", kdyby potřebovala pomoci s navigací. Taky jsem tajně doufala, že mě Míša ráno poslouchal a že ví, že pro něj přijdu. Katastrofický scénář řvoucího dítěte bez klíčů před barákem a bez šance se mi dovolat se naštěstí nekoná, povědomá postava se v dálce vynořuje ze školy.

Ježíši, proč jde jen v mikině a bundu courá za sebou? Je normální? Není mu úplně nejlíp a on se tady producíruje ve vichřici a chumelenici, kde není vidět na krok, v mikině! Já ho snad zabiju... Nezabila. Rozbil se mu zip tak nešikovně, že si tu bundu na sebe opravdu sám nemohl obléknout. Díky ti, červíku! Nedovedu si představit, jak by to s tím čudlou dopadlo, kdyby šel domů jen tak v mikině a sám, jak jsem měla v plánu. Jedna pohroma zažehnána, zip jsem provizorně opravila a zamířili jsme nakoupit a domů. Cestou při nás asi stáli všichni svatí, lavina sněhu ze střechy nás předběhla o vteřinu. Víte, dospěla jsem do fáze, kdy už se ani nesnažím mít sníh ráda, nebo ho alespoň tolerovat. Je všude, je ho moc a já ho NENÁVIDÍM!

Míša míří do hudebky, já domů. Tam beru náhradní telefon a prozváním ten ztracený. Dobré znamení, zvoní. Tajné přání, aby zvonil doma, se nevyplnilo, nejspíš si to vibruje někde venku zapadlý ve sněhu. Myšlenku, že ho půjdu hledat, okamžitě zavrhuju, protože nemám ani tušení, kde mi vypadl a navíc mi dnešní "sračkocesta" bohatě stačila.
Sedám na net a hledám číslo na svou návštěvu, v rychlosti jí vysvětlím situaci a dávám náhradní číslo. Při dalším pokusu dovolat se na můj telefon byl hovor odmítnut. Jó milá zlatá, jsi bez telefonu. A čemu se divíš, když jsi tak blbá, že si ani neumíš zapnout kapsu? Naivně to zkouším znova a světe div se, na druhém konci se ozval milý ženský hlas a já, až se Máťa vzbudí, si můžu jít vyzvednout telefon do nedaleké prodejny. Dobří lidé ještě nevymřeli, milé paní jsem poděkovala pistáciovou bonboniérou.

Telefon už suším doma a tak jen čekáme na mou návštěvu, pana novináře. Ten mi veze mou výhru, kterou jsem získala v jedné novinové soutěži, protože jsem byla jako jediná vybraná z "masakrózního" počtu hlasujících. Já, která jsem v životě vyhrála párkrát padesát korun ve Sportce a jako dítě dvě audiokazety Vinnetoua... Vím to už tři týdny a i přesto, že jsem měla velikou radost, skeptik se ve mně nezapře a dokud neuvidím, neuvěřím. A pan novinář přijel a já jsem uviděla a uvěřila, na chvíli se stala celebritou, poskytla rozhovor a nechala se párkrát zvěčnit panem fotografem a pak už jsem jen rozbalovala a achala. Ač přátelé říkají, že jsem díky svému zvláštnímu myšlení polovičním chlapem, pořád jsem v jádru ženská. Áááách :).

Na počátku všeho byla taška :).
Veliká a těžká taška...


A v té tašce byla spousta dárkových poukazů, krabiček a lahviček.
A taky ohromný pareo šátek, k moři se bude hodit :).


A v těch krabičkách a lahvičkách byla kvalitní vlasová a tělová kosmetika.
A cestovní žehlička na vlasy :).


A v jedné menší černé dárkové tašce byla krabička...


...a v té další krabička,


ve které se schovávaly náušnice z bílého zlata s diamantem...:)


Matěj byl nadšený, protože jsem vše vybalila a on si měl s čím hrát (na co hračky, že jo?). Já byla nadšená, protože jsem tomu pořád nemohla věřit. A pan novinář? Ten se zdržel jen krátce a tak si ani nestihl zobnout té dobroty, co jsem mu přichystala. Ale my si s tím poradili. Sice nám to trvalo tři dny, ale poradili :).

24 komentářů:

  1. Mě teda nejvíc zaujala poslední fotka.

    OdpovědětVymazat
  2. Přijmi mou velkou gratulaci. je to parádní balíček. A jako tečka sladká mňamka. Závěrečný bonus: nalezený mobil. Je příjemné zjistit, že poctiví a hodní lidé ještě jsou

    OdpovědětVymazat
  3. Takové dny na hovno nejsou k zahození. K zahození bude ten nevodotěsný telefon...?

    OdpovědětVymazat
  4. Sněhové nadělení dovede pěkně ztížit cesty. Taky nemám ráda sníh, vůbec se ti nedivím... ale přes ten špatný začátek se mi zdá, že jsi měla velmi dobrý den!

    OdpovědětVymazat
  5. Ještě jsem chtěla říct - začátek jsi měla fakt blbý, dovedu si představit tu cestu a nesnáze se ztraceným mobilem, a všechny ty myšlenky co tě napadaly, ale fakt se vše v dobré obrátilo a měla jsi ukázkový happy end.   

    OdpovědětVymazat
  6. Teda s takovou dobrotou, to my bychom si poradili hned Kdepak tři dny

    OdpovědětVymazat
  7. Diamantová Janinka, jestli pak se s námi ještě bude bavit?   

    OdpovědětVymazat
  8. Absolutně nechápu, proč s takovou náloží nafocených mňamek chceš být v našem konkursu pouhou pasivní konzumentkou! Chápu, že s třemi mužskými prostě musíš zaopatřit nejen krb, ale najmě stůl a žaludky, ale netvrď mi, prosím, že to neděláš s láskou (alespoň malinkou). Nakoukla jsem i do rubriky Patláme - kolik hodin ti zabrala tvorba figurky? Výtvory člověka, co nenávidí vaření a pečení vypadají většinou hodně jinak.

    OdpovědětVymazat
  9. Janinko, to je jako pohádka! Nejdřív si hlavní hrdinka musí projít všemi možnými útrapami,aby nakonec všechno dobře dopadlo a dobro zvítězilo nad zlem. A ten kosmetický balíček ? Vždycky potěší, a ač já nejsem už žádné poupátko,vždycky doufám,že ze mě to poupátko udělá! S tím sněhem, to už je asi vážně únavné, když ho tam máte tři pr...! Tady u Prahy holo, já bych něžný bílý poprašek docela brala.

    OdpovědětVymazat
  10. No to byl teda den. Ale nakonec se ukázalo, že vše není tak černé, jak se to může zdát na první pohled. Gratuluju k výhře!

    OdpovědětVymazat
  11. [1]:[3]: Tomu se říká dobrý vkus !

    OdpovědětVymazat
  12. Já už ten příběh ráno četla v novinách. Musela jsem se smát nad otázkou, jestli bys též chtěla podstoupit proměnu. V co by ses asi tak mohla proměnit? Lepší už to být nemůže... Na fotkách ti to moc slušelo. Gratuluju k výhře a přesně chápu tvůj pocit. Nejdůležitější je stějně, že z toho prcek nemá zápal plic. Ale že dopadlo dobře úplně všechno? No myslím, že sis to po té nemocnici zasloužila ;).

    OdpovědětVymazat
  13. takovou taštičku bych si taky nechala líbit :)

    OdpovědětVymazat
  14. Juu, ty si vyhrala? Tak to gratulujeeeem!! este ze sa ten mobil nasiel, si mala teda poriadne stastie

    OdpovědětVymazat
  15. [14]: Děkuji ti , ty čteš normální noviny? Já myslela, že už se v dnešní době čte jen bulvár .

    OdpovědětVymazat
  16. [18]: Mám jako asistentka různé povinosti a jednou z nich je předžvíkat denní tisk a předložit k přečtení to podstatné ;).

    OdpovědětVymazat
  17. U vás je vážně psí počasí. Tady sníh taje a taje, je z něho břečka a samý led. Naštěstí jsem ještě na zadek napadla, ale to jen (asi) díky tomu, že kostrč už naraženou mám, když jsme po sobě s kámoškou házeli sníh. Nožka ujela, a bylo to

    OdpovědětVymazat
  18. [21]: házely* kdesi polozmrzlý* Píšu píšu a nevnímám češtinu

    OdpovědětVymazat
  19. [18]: tak to berem, to by bolo moc fajn dik za odkaz, dobry clanok urobili a foto je tiez peknucke, pristane vam to tam Matysek vypada aj na tej fotke ako taky neposeda

    OdpovědětVymazat

Milí čtenáři, děkuji vám za nakouknutí a komentář :).