Smrťohovory


Náš pětileťák se už od velmi útlého věku zajímá o vše, co souvisí se smrtí. A můžu za to hlavně já a má hloupá poznámka:

"Matýsku, nešlapej na toho mravence, co kdyby to byl tvůj dědeček!"

Aniž bych si to v tu chvíli uvědomila, zprovoznila jsem v té malinké hlavince kolečka, o kterých potomek doposud neměl ani nejmenší tušení. Jejich roztočením jsem byla následně vystavena lavině otázek a debat, které se zprvu tvářily velmi nevinně, ovšem po čase vyústily v neuvěřitelně syrová konstatování.

"Co se teda se mnou přesně stane, až umřu?"
"Nevím. Ale říká se, že se pak znovu narodíš. Třeba jako mravenec, pes, nebo holka."
"Já se ale nechci narodit jako holka!"
"Proč?"
"Protože holka co?"
"Co?
"Rodí! A to bolí a to já nechci!"
"Aha. No tak když si to budeš asi hodně přát, tak se nemusíš nutně narodit jako holka, ale třeba jako mravenec."
"Já se ale nechci narodit jako mravenec, ani jako něco jinýho, já se chci narodit jako Matýsek! Abysme se pak poznali, až se zase jednou všichni potkáme!"

K dokonalosti našich hovorů nemalou měrou přispívá prvorozený puberťák, který už ví, jak to na světě chodí a může tak přispět svou troškou do mlýna:

"Já jsem zase slyšel, že po smrti se z tebe stane duch a dostaneš se do nebe."
"Fakt? To je hustý, to můžu lítat, že jo?"
"Jo. To je dobrý. A taky můžeš zadarmo do muzea! A strašit!"

Takže kromě varianty reinkarnace tu máme ještě posmrtný život v nebi. Synek se nějak pořád nemůže rozhodnout, co je mu bližší a tak by nejraději obojí...

"Hmm. Takže až umřeš, tak budeš v hrobu. Pak budeš klasickej chlap (???), pak zase v hrobě, zase klasickej chlap a tak pořád dokola. Těším se, až všichni umřete a já taky, to se zase všichni v nebi uvidíme!"
"To nemusíš čekat, až umřeš. Vždyť se teď vidíme každej den!"
"No jo vlastně. A mami, kdo bude bydlet v našem bytě, až všichni umřeme? Úplně cizí lidi? Já nechci, aby tady bydlel někdo, koho neznám!"
"Jestli ten barák nespadne, tak tady budou bydlet tvoje nebo bráchy děti nebo vnoučátka, neboj, nikdo cizí tu nebude."
"Dobře. A mami, když umřeš a jsi zakopaná v zemi, bolí to, když se rozpadáš?"

"Ach jo."

34 komentářů:

  1. Pět let a už tak sofistikované rozhovory? No u vás musí sídlit nějaký intelektuální klubík.-))) Hlavně aby mladému to přemýšlení o světě a pídění se po smyslu života vydrželo co nejdéle, to je přece na našich životech jedna z nejzajímavějších věcí

    OdpovědětVymazat
  2. Jo, dětičky jsou někdy kouzelný, s těmi svými upřímnými otázkami.

    OdpovědětVymazat
  3. Děti někdy mají kouzelné otázky! To ani já to nemám v hlavě tak detailně zpracované.

    OdpovědětVymazat
  4. Tak ještě že nikdy se u nás nevedl rozhovor na takové úrovni. Dneska mi, když se ohlídnu na to jaké byli moje děti když byly malé, připadá že byli strašně pragmatické a možná i tvrdé. Nikdy se nevedli u nás takhle strašně těžké filozofické rozhovory.....

    OdpovědětVymazat
  5. [4]: To jsou , ale my jsme asi nebyli jiní.

    OdpovědětVymazat
  6. [4]: Taky jsem byla hodná a dala Outěžce MÉ panenky... a jakmile utrpěla jedna, zabrečela jsem, utrpěla druhá byly odebrány, řev  neřev. Moje panenky nikdo ničit nebude!!! Moje milovaný panenky.

    OdpovědětVymazat
  7. Jako dítě jsem taky pořád přemýšlela o smrti... a trápilo mě to... A ptala jsem se proč se umírá... a bála se... a mám to vlastně dodnes. Strach z definitivna je nesmrtelný, na rozdíl ode mne a všech mých milovaných

    OdpovědětVymazat
  8. Já někdy žasnu, co s malýho vypadne takže asi tak nějak

    OdpovědětVymazat
  9. [5]: Taky si říkám, že to snad ani není možný, co z nich dokáže vypadnout .

    OdpovědětVymazat
  10. [8]: Ale do hrobu si ty panenky nebudeš moci vzít, tak o ně jednou stejně přijdeš.

    OdpovědětVymazat
  11. Výroky našich dětí jsou úžasné a nezapomenutelné. Znám, moc dobře Janinko!

    OdpovědětVymazat
  12. [15]: To jo. Zrovna dneska jsme jeden vedli. Překvapivě smrťáckej .

    OdpovědětVymazat
  13. To mi říkával kamarád na devítce:

    OdpovědětVymazat
  14. Děti jsou úžasné, bezprostřední..

    OdpovědětVymazat
  15. [17]: Já bych zase chtěla být posvátnou želvou v japonské zahradě .

    OdpovědětVymazat
  16. Dětská hlavička je nevyzpytatelná. To znám z vlastní zkušenosti.

    OdpovědětVymazat
  17. Kluci jsou fakt zvídaví a je vidět, že jim to pálí a zatím ještě tohle téma není pro ně tabu. Situace však nelehká, to věřím... i když i k zasmání, protože tyhle dětský otázky jsou někdy úplně neodolatelně legrační.

    OdpovědětVymazat
  18. To je dobrý Naše dcera zase hloubá, jestli nám po domě chodí duch naší tragicky zemřelé kočičky a jestli ji není líto, že ji nevidíme a nemazlíme ji. A jestli ví, že je mrtvá.

    OdpovědětVymazat
  19. [23]: No, tak to je taky velice zajímavé hloubání!

    OdpovědětVymazat
  20. [23]: To si zase říkám, jestli je po smrti někde uvidím. Všechny ty naše pejsany a miciny. A kolik z nich by mě na uvítanou kouslo. Aspoň jednou, abych viděla...

    OdpovědětVymazat
  21. [25]: A to by mě taky docela zajímalo!

    OdpovědětVymazat
  22. Ten má teda v pěti letech kouzelné dotazy. Přání aby v domě nebydlel nikdo cizí mě vážně dostalo

    OdpovědětVymazat
  23. [27]: To tedy má, někdy je pro mně vážně složitý být diplomatická .

    OdpovědětVymazat
  24. Podobné hovory jsme měli, ale týkaly se spíš toho života tady, ne po smrti. Podobný dotaz jako: Mami a kde budete bydlet, až vyrostu a budu bydlet ve vašem bytě...

    OdpovědětVymazat
  25. [29]: To s tím vtipem je taky dobrý .

    OdpovědětVymazat
  26. ach deti a ich večné otázky ... toto bola iná lavína ako tak čítam . Myslím, že by som rezignovala podobne - s povzdychom, ešte by som asi prevrátila oči a radšej otočila tému na niečo príjemné ... náš drobec je tiež vo fáze kedy sa začína zaujímať a tak stále je tu to známe "a prečo?"

    OdpovědětVymazat
  27. [31]: To tedy byla a evidentně ho to ještě nepustila, asi mi brzy praskne hlava .

    OdpovědětVymazat
  28. Moje malá taky o smrti mluví stylem, ze kterýho mě mrazí...Ty děti si asi ještě plně neuvědomují, o čem to mluví. Jo a u nás je zase dědeček každej pavouk (manžel už nemá tatínka), takže pak doma nestačím srážet pavučiny!

    OdpovědětVymazat
  29. [33]: Dětská mysl v tomto věku je úžasná. Myslím, že není ani tak důležité, že si neuvědomují, o čem mluví, ale jak o tom mluví. Většinou tyhle hovory mají hlavu a patu, dospělí do toho zamotávají spoustu dalších zbytečností a kudrlinek, ale děti to vidí naprosto čistě a jasně .

    OdpovědětVymazat

Milí čtenáři, děkuji vám za nakouknutí a komentář :).