Slepičí šampiónka


V knížce "Rok den po dni s humorem" od Vratislava Ebra se můžete dočíst, že zítřejší den je Dnem vajíčka a slepice. To, že svátek jen tak mimochodem letos vychází zrovna na Velikonoční pondělí, je příjemným tematickým bonusem :). A jak jinak tento den oslavit, než vzdáním holdu jedné slepičí šampiónce, která mi svou žloutkovou nadílkou pořádně zamotala hlavu.

U lidí se dle statistik rodí dvojčata při každém padesátém porodu. U slepic je šance, že se objeví dva žloutky v jednom vajíčku 1:1000. Ta má neznámá tak přepsala všechny možné statistiky a zaslouží si minimálně titul slepičí šampiónky a virtuální metál! :) 

Ještě, že se tohle nestalo začínající kuchařince. Jak by si asi poradila s receptem "rozklepni pět vajec, z pěti žloutků a cukru ušlehej pěnu a z pěti bílků sníh"? :)

Matýskovy drobečky


Pamatujete si, jak v pohádce O perníkové chaloupce děti v hlubokém lese trousily drobečky, aby věděly, kudy šly a mohly se vrátit stejnou cestou zpátky? Náš Matěj se inspiroval a teď je z něj taky Jeníček a Mařenka. Kromě opravdických drobků z něj vypadávají papírky, gumičky, kousky kartonu a izolepy, Lego kostičky nebo papírky od bonbónů a já tak přesně vím, kudy a kam šel. Je to taková jeho běžná denní rutina, která ho provází od raného dětství a která vygradovala během jeho buřičství během distanční výuky. Geny ani jméno se nezapřou a jeho praprapraděd Matěj, ukázkový anarchista, jehož naháněli četníci už koncem 19. století, se tam někde nahoře určitě spokojeně usmívá pod vousy. Beru to tak, jak to je a na Matýska se za jeho povahu nezlobím, za prvé proto, že tajně doufám, že mu to jeho děti jednou vrátí i s úroky :) a za druhé proto, že takové trousení bývá občas i docela legrace, obzvláště, pokud to trousení bývá v kombinaci s přísavkami :).

Nikdy si nemůžu být jistá, co na mě kde vykoukne...

Perníčky, pitva a Bořek


Perníčky

Paní učitelka je při jedné až dvou online učebních hodinách denně tak vytížená, že si nestíhá ani dojít na toaletu. Celý školský tým je tak strhaný, že jim škola zaplatila masáže. Ale! I při tom vražedném pracovním tempu si paní učitelky našly čas na akci "Perníčky", které napečou společně s rodiči a vše odnesou do nemocnice zdravotníkům a ostatním pracovníkům, kteří už nemohou, ale nevzdávají to. Po vyslechnutí příběhu běžného pracovního dne zdravotní sestry z covidové jednotky z velice blízkého okolí, které za směnu v průměru zemřou dva pacienti a kterou oběti covidu prosí, aby je při jejich odchodu na onen svět držela za ruku, si nejsem jistá, jestli jsou perníčky jako vřelé díky to pravé ořechové. Možná snad kdyby jim věnovaly ty masáže? 

Cítíte-li lehounce podbarvený jedovatý/nakyslý tón (vyberte si, jak je libo), nemýlíte se. Do práce chodím po celou dobu covidovou a protože covid rovná se každou chvíli nějaký zaměstnanec v karanténě či doma na ošetřovném díky zavřeným školám a školkám, výsledkem je poněkud brutální absence lidí na klíčových místech. Krokoměr mi ukazuje, že jsem právě zdolala další rekord a došla k Baltskému moři, já melu z posledního a jestli mě něco dokáže, slušně řečeno, rozladit, tak je to sladkobolný email od paní učitelky o dobrovolném pečení perníčků. Ty totiž letos nebudu péct a zdobit ani pro svou rodinu, protože v mojí baterii dochází šťáva a nabíječka se někam ztratila.

Pitva

Mám podezření, že panu učiteli biologie během karantény regulérně hráblo. Po školní pitvě pstruha a distanční pitvě žížaly opět pod rouškou tmy úřadoval a dealoval studentům do připravených krabiček další materiál. Tentokrát si připravil distanční pitvu včely. Prvorozený vyfasoval rovnou pět včelích mrtvolek, které pan učitel získal od včelaře a já asi ani nechci vědět, co bylo příčinou jejich smrti. Detailů pitvy vás ušetřím, protože to, dle mého, nebyla pitva, ale hanobení ostatků té nebohé včelí mrtvolky.

Bořek

Bořek pořád žije, včera na mě ve svém domečku umístěném v rohu na sporáku vystrčil zadek a dnes se odvážil trochu víc. Přiznám se, že po dvou týdnech, kdy se přede mnou šikovně ukrýval, jsem začala mít obavy o jeho zdraví a život a zpytovala svědomí, zda jsem pod ním omylem nezapnula plotýnku, případně jestli se neuvařil ve výparech, které jdou ze zadní části trouby při pečení. Jeho přežití je zřejmě výsledkem mého podstrojování, stejně tak jako jeho nově nabytá žlutá barva, asi se přežral mrkvových slupek. Díky nim a dalšímu odpadu se jeho dočasný příbytek pomalu, ale jistě, mění v přímém přenosu na malý kompost :).

Školníkohovory I.


Kdo koho trumfne?


Ono: "Náš pan školník umí dělat dobrý klobásky."

On:   "Náš pan školník zase uměl dobrej guláš. Všichni si ho moc pochvalovali, dokud nezjistili, že ho vařil z toulavejch psů...."

Ona: "Náš pan školník se jmenoval Píša a pořád mu někdo na jmenovce na dveřích přepisoval š..."


Krtkův dort aneb "vem krtka lopatou"


Kromě toho, že se tak jmenovala jedna stará hra, kterou jste si mohli zahrát kdysi dávno v Americe na herních automatech, by se těmito slovy dal také nazvat návod na Krtkův dort. Se ví, že ne ten, co je na obalu námi uctívané modré krabičky se šlehačkovým krtincem na obrázku, nýbrž ten podle mého manžela.

"Co si to píšeš?"

"Nákupní seznam na Krtkův dort."

"To je jednoduchý, piš si: jeden středně velkej krtek, lopata a návnada."

"Může to bejt žížala?"

"Jo".

"Super, Bořek to jistí."

V dobrém i zlém...


...v bohatství i chudobě, v nemoci i ve zdraví, budu tě milovat a ctít, dokud nás smrt nerozdělí. 

Věta, kterou v různých obměnách slýchají při svatebním obřadu novomanželé a která v daný moment působí až téměř posvátně. A přeci 50% manželství, posvátnost neposvátnost, končí rozvodem. A z těchto 50% rozvodů je podle odborníků 70% zbytečných a mnoho z nich by se dalo zachránit třeba u párového terapeuta, který nestojí na ničí straně, který vaše nitro rozebere na prvočástice a který vám rozhodně nebude říkat to, co vaše nejlepší kamarádka nebo matka - ať od toho kreténa konečně odejdete. Jenže trend dnešní doby je zcela odlišný, místo, aby se rozbité, leč opravitelné, opravilo, je modernější a snadnější to vyhodit a nahradit novým. Neodsuzuji ani nemoralizuji, moc dobře vím, že život není jen čajový dýchánek na načechraném červánkovém obláčku a že každý životní osud je unikátní, i když mnohdy jako přes kopírák :). Jen si uvědomuji, jak veliké mám v manželství štěstí. 

Když mě začátkem roku postihl zdravotní kolaps, který mě na pár týdnů naprosto vyřadil z běžného života, byl můj muž u nemocnice dřív, než rychlá. Když mě po pěti hodinách kapaček na lehátku na chodbě blahosklonně propouštěla paní neuroložka domů s tím, že "co by tady dělala, vždyť vypadá podstatně lépe, než když přišla", kvitovala jsem to vlastně s povděkem i přes to, že jsem ve chvíli propuštění měla tlak převyšující mou výšku, brutální blicí závratě a o nějakém postavení se na nohy nemohla být ani řeč. A to jenom proto, že jsem věděla, že mám vedle sebe někoho, s kým to zvládnu. Celou tu dobu i dny následující byl můj manžel nablízku a byl mi psychickou a obzvláště fyzickou oporou, i když by ji tenkrát ve svém zdravotním stavu potřeboval spíše on sám. Utíral mé fantasticky fosforeskující zvratky, které jsem cestou z nemocnice nechala jako dárek sousedům před dveřmi. Když už jsem mohla jíst, krájel mi jídlo na kousíčky a nosil ho do postele s komentářem, že takhle krásně to nenaservíroval ani klukům. V noci nechával otevřené dveře mezi třemi pokoji, kdyby se něco dělo a je nepodstatné, že mého muže z hlubokého spánku nevzbudí ani ten pitomej řvoucí traktůrek odhazující v půl třetí ráno za domem sníh, i snaha se cení :). A že jsme byli na správné cestě k uzdravení se ukázalo po pár dnech, kdy jsem na úsměv po probuzení nepotřebovala kafe, ale postačilo manželovo růžové aranžmá :).

Sirotci a koza...


...aneb další životní lekce udělená, tentokrát na téma "peníze dětskýma očima". Když už si člověk myslí, že ho nemůže vůbec nic překvapit, zaručeně se tak stane :).

Před Vánocemi mi přišla na telefon zpráva, že máme ve schránce dvě obálky. Jedna byla pro Matýska, druhá pro Míšu, a v obou byly peníze. Je jedno, kolik jich bylo, pro někoho to bude vždy málo a pro někoho zase jmění. Poděkovala jsem za ně dárci (toho času již rok skrytého před koronavirem ve svém protiatomovém krytu, jak vtipně poznamenal švagr :)) zprávou s tím, že brzy zavoláme. Po přechozí nepěkné "obálkové" zkušenosti jsem usoudila, že bude jen dobře, když kluci poděkují osobně. Bohužel to byla volba špatná, protože nebyla dostatečně rychlá. Dárce zřejmě očekával, že mu kluci poděkují okamžitě, což ale nešlo kvůli online výuce a celá situace budila dojem, že cokoliv jiného, než dárce vynášet do nebes a blahořečit ho nejméně sto let po jeho smrti, je jediné správné řešení. A protože se tak nestalo a nezapadalo to do jeho představ, začal Míšovi jízlivě vypisovat. Výsledkem bylo, že se kluci šprajcli, a že se žádný děkovný (a vlastně ani žádný následující) hovor nekonal. Prý nechtějí mít s penězi, které jsou podmíněné vynucenou vděčností, nic společného, a že prý se nenechají koupit. 

Přiznávám, že mě to překvapilo, a to i přes to, že už z dřívějška vím, že naši kluci jsou v těchto otázkách trochu jiní. Nikdy nezapomenu na to, co udělali, když jsme se před sedmi lety stěhovali. Hypotéka byla v procesu schvalování a bankovní účty byly díky spoustě poplatků a pojištění s tím spojenými vysáty až na dno, možná i pod něj. Tenkrát jsme si finančně sáhli na dno, a tak jsme si s klukama sedli a opatrně jim vysvětlili, že příští měsíc bude trošku zvláštní, že to bude taková výzva, protože budeme muset hodně šetřit. Budeme mít co jíst, ale delikatesy à la bažant to nebudou. Když ti dva, bylo jim tenkrát tři a deset, přinesli svoje kasičky, že si ty korunky můžeme nechat, nemohla jsem skrz knedlík v krku ani mluvit. Nakonec jsme to zvládli i s drasticky přiškrceným rozpočtem a nabízené peníze si nevzali, ale ten pocit, že jsme se s tou výchovou asi tak úplně nesekli, mě rozněžňuje dodnes :). 

Distanční pitva žížaly a etudy ze života Bořka


Pokud Mojí mozkovnu navštěvujete pravidelně, zcela jistě vám neuniklo, jak moc mě dostávají do varu požadavky pedagogů ve stylu "NA ZÍTRA přinést tři ruličky od toaletního papíru, skleničku od přesnídávky nebo tři kelímky od jogurtu", které se mi většinou dostanou pod nos až večer při podepisování úkoláčku. Prvorozený tento jev povýšil na vyšší level, protože o svých požadavcích (zkumavka, karton, ostré nůžtičky a deset špendlíků) mě informoval patnáct minut před akcí "Distanční pitva žížaly". Událost v domácích podmínkách online se napříč třídou neobešla bez komplikací, mezi něž patřila třeba slečna omylem pitvající žížalu živou či žížala, která nešla pitvat, protože ji někdo nechal zmrznout na balkóně. 

Na rozdíl od minulého pitevního zátiší, které by směle mohlo být uměleckým dílem, vám dnes obrázek nenabídnu. Stačí, když si představíte, k čemu asi sloužilo oněch výše zmíněných deset špendlíků a určitě vám dojde, že to žádný estetický počin nebyl. Krom toho, objekt pitvy naložený v lihu byl dle slov prvorozeného "rozbitý", nebo-li příliš mladý na to, aby v něm bylo něco ke zkoumání. Případní natěšenci zklamaní z absence fotografie mohou zadat do Google vyhledávače obrázků heslo "pitva žížaly" a kochat se dle libosti, a vy ostatní mi snad prominete, že vás té hrůzy ušetřím a nebudu si jí špinit článek :). 

Kromě pitvy bylo součástí lekce o tomto kroužkovci i studium žížaly živé a náš Bořek, vyloven ze svého příbytku a vložen do zkumavky, se dočkal svých pěti minut slávy. Kdyby měl uši, určitě by nebyl nadšený ze studentských hlášek typu "Moje živá žížala je asi mrtvá" nebo "To asi nebude pravda, že žížaly necítí bolest, protože jsem do ní píchnul špendlíkem a asi jí to bolí!" Po výletu se Bořek vrátil do svého domečku a vyplašeně se zavrtal. Nesnáším ho pořád, ale už asi o trochu méně. Díky samostudiu žížal totiž dokážu rozeznat, jestli na mě při svých žížalích výletech vystrkuje hlavu nebo zadek. No a když začal prodej zboží do zahrádkářské sezóny, koupila jsem mu ekobioracio vymazlený substrát pro bylinky bez chemie. A jako bonus mu tam zasadila petržel. Co naplat, někdo kupuje domácím mazlíčkům granule, já zase zeminu a bylinky :).

Matýskova schovka


Předminulé Vánoce jsem utnula zažitou letitou tradici, která nesla název "vánoční kolekce". Každým rokem totiž byly produkty z ní čím dál méně poživatelnější (asi proto jsme dostali od zaměstnavatele jako vánoční dárek jednu obří krabici :)) a tak rozhodnutí ozdobit stromeček pouze tím, co máme doma všichni rádi, bylo docela na místě. Poslední kombinace Margotek, banánků v čokoládě, Kinder bonbónů a čokoládových vajíček s nugátem a mléčnou náplní se vážně povedla, i když připevňování háčků byla podstatně pracnější záležitost, než tomu bylo v letech minulých. Možná to bylo proto, že dohromady bylo těch čokoládových jednohubek asi 250 :).

Tradiční privilegium dětí věšet dobroty na strom jsem ale zachovala. Podle očekávání a zkušeností z let minulých se sem tam "jako" urvala šňůrka nebo háček a "jako" roztrhl papírek a bonbon se musel sníst, ovšem jedna věc byla letos jinak. Tentokrát se totiž Matěj podezřele rychle vracel od stromečku pro další cukrátka k pověšení. Chvíli jsem ho pozorovala a pak mi to došlo, ten pacholek, místo aby hledal vhodná místa tak, aby byly dobroty rozvěšeny rovnoměrně, si je dával jen na jedno místo hluboko do útrob stromečku.

Panda


Pořídit si toaletní papír s pandou mi přišlo jako vtipný nápad a svěží vítr do naší koupelny. Do doby, než jsem se chystala papír použít... 

Ta nablble zírající panda se na mě totiž usmívá. A to není dobrý, když já vím, co ji čeká. Ještě, že v naší domácnosti při distanční výuce a práci z domova mizí toaletní papír kosmickou rychlostí...

Dealer


"Haló, policie? Chtěl bych nahlásit, že před školou stojí nějakej podezřelej zahalenej týpek, kolem něj se motaj zakuklený výrostci a on jim něco dává do pytlíků a krabiček. Moc toho teda nevidim, protože je venku tma a chumelí, ani jim není vidět do obličejů, ale skoro bych přísahal, že to je drogovej dealer a těm děckám dealuje drogy!!!"

Asi tak nějak by zněl telefonát vnímavého občana poté, co by byl svědkem onoho výjevu, který se skutečně před školou prvorozeného odehrál. Leč nic není tak křišťálově jasné, jak se na první pohled může zdát. Při bližším pohledu a případném odmaskování roušek by se totiž z dealera vyklubal učitel biologie, z výrostků jeho studenti a z drog... žížaly. Kdyby tu byla možnost dát smajlíka zoufale si držícího hlavu v dlaních, dala bych sem alespoň tři. Ano, pan učitel povýšil distanční výuku na vyšší level a po předvánoční pitvě pstruha, která se konala (díky Bohu!) ve škole, připravil žákům zpestření domácí výuky a osazenstvu jejich domácností nevšední kulturní program - pitvu žížaly. Že to bylo porušování zákona o shromažďování je věc jiná, ale pan učitel si prostě něco vysnil... a sny se mají plnit, i kdyby při tom měl jít přes žížalí mrtvoly, no ne?

Při akci "Dealování žížal", jak si ji studenti nazvali, dostal každý žák žížaly dvě. Jednu mrtvou, poctivě naloženou v lihu a určenou pro pitvu (o jejíž osud vás zcela jistě v nějakém dalším článku neochudím a kterou jsem prozatím uklidila spinkat do chladné šatny) a jednu živou, jejíž život měli žáci zkoumat. Jenže to není jen tak, k takovému životu a zkoumání je totiž potřeba také nějaké vhodné žížalí ubytování a prostředí, ideálně přírodní hlína. To by se ale pan učitel se svým dealováním nesměl zrovna trefit do doby, kdy byla zem celodenními mrazy zmrzlá na kost a kdy na ní, jako bonus, leželo padesát čísel sněhu a další na něj padal tak, že nebylo vidět na krok. 

To mi připomnělo, jak si prvorozeného paní učitelky na prvním stupni kdysi počátkem března, kdy u nás byla podobná sněhová situace, vymyslely za á) rozkvetlé březové větvičky na velikonoční tvoření a za bé) herbář s pěti vylisovanými exempláři. Někdy si říkám, že některé učitelky musí být určitě emzáci z jiné galaxie, kteří nemají ani tušení o tom, jak to tady na Zemi, potažmo v Jablonci, v březnu funguje :D.

Ale zpátky k žížalímu obydlí - narychlo jsem odříkala obětní formuli, neboť na jeho výrobu padl starý nemocný fíkus, hlínu s mechem jsem nasypala do skleněné vázy, přihodila kuličku hroznového vína na uvítanou a žížala se mohla nastěhovat. 

Jmenuje se Bořek. Domeček má v temném rohu na sporáku, i když si musím víc, než kdy jindy, dávat pozor, jakou plotýnku zapínám. Je to stvoření velmi nespolečenské a když už ho zahlédnu, nikdy nevím, jestli na mě vystrkuje hlavu nebo zadek. Hned, jak venku roztaje sníh, letí z domu :D.

Pitevní zátiší, rasistka na kluky a tak...


Rasistka na kluky

Předvánoční návrat druhorozeného do školy nezačal očekávaným šťastným shledáním dětí a paní učitelky, protože ta skončila v karanténě. Dítka tak vyfásla učitelku náhradní, která na škole působí jako asistentka a která, k jejich smůle, nemá ráda děti. Matýsek si ji přejmenoval na "rasistku na kluky", protože obzvláště na ty je vysazená. Nenávist k dětem ani neskrývá a úmyslně a škodolibě jim hází klacky pod nohy. Třeba tím, že na otázku, jaký kraj se mají na vlastivědný test naučit, jim odsekne, ať se naučí celou republiku. Což je přibližně... polovina učebnice. 

Distanční výuka naruby

Pokud jsem si myslela, že mě na distanční výuce nemůže už vůbec nic překvapit, nemohla jsem se více mýlit. Prvorozeného chemikářka v karanténě vyučovala online z domova, děti zase výklad poslouchaly u počítačů ve škole.

Pitevní zátiší

Týdenní návrat prvorozeného do školy byl ve znamení písemných prací. Natěšení učitelé lačnící po zjištění, zda nabyté vědomosti z distanční výuky nepřišly vniveč, vskutku nelenili. Vítaným zpestřením se tak pro středoškoláky stala pitva pstruhů, které pan učitel k tomuto účelu sehnal velice lacino a které si děti po vykuchání mohly odnést domů. Při této pitevní příležitosti bylo pořízeno nepublikovatelné video a fotografie pitevního zátiší, díky němuž jsem se po výkladu prvorozeného stala odborníkem na skladbu rybího těla. Takže kdyby cokoliv, víte, kde se zeptat :).

Myslím, že je na místě varování - fotografie pod perexem by mohla způsobit problém citlivým povahám, vegetariánům, ochráncům rybích práv, revizorům důstojného nakládání s tělesnými ostatky a všem rybám. 

Nevyplněná přání


Všem, kteří mi poslali novoroční přání před rokem - mysleli jste to dobře, ale téměř žádné se nevyplnilo. Hned z kraje roku nás s otevřenou náručí přivítala smrt. Místo štěstí nám byl nadělen smutek, místo pohody duše bol, místo zdraví nás navštívily nemoci a místo rodinné pohody nám přivál vítr do cesty záškodníky. Ale abych jenom neremcala, lásky máme pořád na rozdávání, kluci jsou skvělí a hlad taky nemáme :).

I přesto, buďte proto prosím tak milí a místo přání k novému roku mi tentokrát raději posílejte čokoládu, šišku salámu nebo alkohol. Uvítám i poukázky do Billy :).

Vaše Janinka


Pyžamo


To, že jsem nedávné online třídní schůzky absolvovala v pyžamu, se dalo omluvit mou nemocí. Na to, proč jsem šla večer v růžovém pyžamu po schodech pět pater skrz náš cihlák pověsit prádlo do sušárny, už odpovídající omluvu ani výmluvu nemám. Na druhou stranu to se mnou není zase až tak úplně špatný, bačkory jsem nechala doma...:)

Akce Andělka


Druhý a zároveň i poslední vánoční věnec letošního roku je spolu se svým přechozím bratříčkem takový malý unikát, na který jsem opravdu pyšná. V mé věncové historii je to totiž úplně poprvé, kdy bylo o vánoční sezóně zavřeno moje oblíbené papírnictví, se kterým jsme, co se vkusu a citu pro barvy týká, naladěni na stejné vlně. Díky koronaviru jsem se tedy tentokrát musela spolehnout jen na zbytkový materiál v mé bordeltvořící skříni, kterou jsem si při té příležitosti s velkou slávou uklidila, a pár komponentů, které se překvapivě objevily u nás v supermarketu. A i když to nebyla žádná hitparáda, troufám si tvrdit, že jsem se s touto výzvou, kterou jsem si soukromě pojmenovala "Akce Andělka", poprala celkem statečně :).

Divácká lama


Nemyslím si o sobě, že bych byla kdovíjak náročný filmový a televizní divák. K této myšlence mě dovedlo hned několik indicií, obzvláště pak ty, které souvisí se zavedením vysílání DVB-T2. 

V první řadě se mé hodnocení filmů zásadně neshoduje s hodnocením Mirky Spáčilové a intelektuálních filmových gurmánů na ČSFD. Také jsem se vcelku lehce přenesla přes to, že naše relativně nová televize je vlastně stará a nepřijímá signál DVB-T2. Nevadí mi ani měsíční platba za televizi, byť se na ní nedívám, neboť jediný kulturní program, který nabízí, jsou hitovky na Šlágru, nervy drásající prodej šperků na Klenot TV a regionální vysílání z Ostravy. Nic proti Ostravě, ale přece jen bych uvítala víc regionální zpravodajství z Jablonce. Sledování oblíbených pořadů jsem tedy směřovala na i-vysílání a smířila se s trhaným zvukem a zasekávajícím se obrazem.

Televizní producenti by ze mě měli radost, tak nenáročná divácká lama jsem. Ale přiznám se, že i mě občas něco zaskočí. Zřídka, ale přece...

Škoda, že prvorozený ještě nevynalezl ten stroj času. 
Myslím, že by se mi teď docela hodil :).

Andělka pro maminku


Když jsem minulý rok psala článek o andělovi pro babičku, jediné vánoční dekoraci, na kterou jsem v tu dobu sebrala sílu, napsala jsem k němu...

 "Možná jsi to poslední, co jsem pro ní mohla kdy vyrobit. A možná taky ne. Dávej mi na ní, prosím, pozor". 

Mé přání se nevyplnilo, babička v záchvatu duševní nemoci, která u ní propukla během měsíce hospitalizace, andílka věnovala rehabilitačnímu pracovníkovi. Evidentně to ta hyena s lidmi umí a ví, na jakou strunu nemocnému se zakaleným rozumem zahrát, aby dostala přesně to, co chce. Ani trochu to nemám babičce za zlé, nemohla za to, navíc mě i po roce hřeje vědomí, že alespoň v ten den, kdy jsem jí anděla přinesla, rozzářil oči všem třem babičkám na pokoji. U andělky letošní jsem si jistá, že až se dostane do těch správných rukou, že tam také i zůstane :).

Smajlík


Když vám vejce i přes očividnou slotu venku budou tvrdit, že je vlastně docela krásnej den :).

Šprtka, distanční tragédie a další momentky...


...ze školního deníčku, tentokrát v lehce pochmurném ladění. Inu, není každý den posvícení.

Třídní schůzky

Škola prvorozeného zvládla přechod na distanční výuku na výbornou už na jaře. Na rozdíl od jisté nejmenované střední školy stejného zaměření, o které její učitelka prohlásila "že jsou sto let za opicema". Naše škola byla dokonce tak připravená, že zvládla i online třídní schůzky. Do té doby věc nevídaná byla zvěčněná i v reportáži a křupani z hor si užili svou chvilku slávy. Ačkoliv to v létě vypadalo, že se od září vrátí vše do starých kolejí, prozíravost ředitele a ostatních učitelů si už v srpnu založit Google učebny se ukázala jako velice rozumný krok. A ani tentokrát nás třídní schůzky neminuly. Na rozdíl od těch minulých, které jsem absolvovala upravená a vsedě, jsem schůzky listopadové proležela v posteli, s kamerou vypnutou, nenalíčená a v pyžamu. Jako, něco to do sebe má, ne že ne.