Když vám osud ukáže prostředníček...

 

Někdy k tomu, aby člověk přestal brát některé věci jako samozřejmost, stačí jemné šťouchnutí. Někdy to musí být šťouchanec větší, a když ani ten nezabere, pak musí nastoupit pořádný kopanec. Ten přišel jako první varování minulý rok v říjnu v podobě brutálního napadení našeho Matěje ve škole. Na chvíli jsem ten vztyčený prstík osudu přijala, jenže postupem času jsem polevila a vrátila se do zajetých kolejí introvertního sarkastického cynika, protože tak to bylo jednodušší. Pro mě. 

Minulý měsíc mi osud neukázal varovný prstík, ale vytasil rovnou prostředníček. A kdyby měl osud ruce, tak by mi ukázal rovnou oba a mával mi s nimi zběsile před očima, abych je náhodou nepřehlédla. Musela jsem zakopnout, rozbít si hubu, spadnout do hodně hluboké rokle, skončit pod ní na silnici a okousaná dravou zvěří se nechat přejet projíždějící spanilou jízdou veteránů mířících na největší sraz na světě. Teprve okamžik nepochopitelné tragické smrti v mé nejbližší rodině mi otevřel oči a myslím, že je už nikdy nezavře. Snažím se radovat z maličkostí a užívat si každého dne a okamžiku s lidmi, které mám ráda. S lidmi, se kterými jsem se nestýkala vůbec nebo tak často, jak bych chtěla, protože moje introvertní skořápka, do které jsem si pouštěla jen málokoho, si blaženě chrochtala ve svém pohodlíčku. Nikdy už nic nebude jako dřív. Věřím ale, že všechno zlé je k něčemu dobré, i když někdy trvá sakra dlouho, než to pochopíme.

P.S: Já a mí tři chlapi jsme v pořádku, důkazem vám budiž poslední momentky z naší domácnosti. Jsou vtipné, milé, hravé a přesně tímhle směrem plánujeme jít dál...

Za tohle nikdo nemůže a nikdo se k tomu nepřiznal. V téhle domácnosti je něco hodně špatně :).

Docela častý výjev na kuchyňské lince, jen s jinými figuranty...

Objevilo se včera u chlapců na dveřích pokojíčku. Trochu jsem jim to vylepšila...