Statečný Kulihrášek


Za barem II #10: Pohádka O Kulihráškovi
Zadání desátého kola najdete na stránkách Mléčného baru ZDE :).

V jedné vesničce, pod podlahou jednoho z mnoha dřevěných stavení, žil malinkatý hrášek. Nikdo mu neřekl jinak, než Kulihrášek a to proto, že od dětství patřilo mezi jeho největší záliby kutálení se sem a tam. Marně byste u něj hledali zářivě zelenou barvu, za ta léta, která strávil ve svém úkrytu, patřičně vyschnul a vybledl. Ale on byl i tak šťastný, spokojeně si žil svým kulihráščím životem, koulel se z místnosti do místnosti a se zájmem sledoval dění skrz škvíry v podlaze. Poslouchal vrzání houpacího křesla a vyprávění staré babičky a lahodně nasával vůni, která se, díky fantazii lidské maminky a jejím šikovným rukám, linula z kuchyně. A když se dokoulel až k prahu domovních dveří, pozoroval, co se děje venku. Nejvíce se mu líbily dětské hry v blátě a následné dohadování maminek, jestli to dítě, co před nimi stojí, je kluk nebo holka a jestli vůbec patří do jejich rodiny. Večer se pak Kulihrášek se zasněným pohledem díval na černou oblohu, která, podle něj, byla hodně děravá, protože skrz ní prosvítala mihotavá světýlka. Ven se ale nikdy neodvážil, bál se, že by ho někdo mohl, díky jeho velikosti, přehlédnout a rozšlápnout...

Jednoho večera, když zase pozoroval noční nebe, se mu zdálo, že je na tak pozdní hodinu všude nějak moc světla, ruchu a křiku. Nevěděl, co se děje, ale řídil se příslovím "Ráno moudřejší večera" a tak šel, i když rozrušený, spát s tím, že se více dozví ráno. Usínalo se mu špatně a když už se mu to povedlo, velmi brzy ráno ho probudily hlasy z kuchyně. Ze směsice slov se dozvěděl, že je zle a že bude hlad, protože shořela společná veliká stodola, ve které byla uložena většina zásob obyvatel vesnice.

Kulihrášek posmutněl, měl ty lidi a šrumec okolo nich rád. A tak přemýšlel, jak jim alespoň trochu pomoci i přes to, že je sám zakutálený pod podlahou. Přemýšlel dlouho a šlo mu to těžko, i když v domě bylo nezvyklé ticho. A v tom ho to trklo! Odkutálel se do prostoru pod chodbou, protáhl se škvírkou vedoucí do místa pod podlahou v komoře a povídá:
"Kamarádi, potřeboval bych vaší pomoc. Lidé potřebují vaší pomoc..."

Teď mě napadá, já se vám úplně zapomněla zmínit o jeho kamarádech! O těch ostatních zapadaných kulatých hrášcích, šišatých fazolkách, čočkových penízcích a obilných zrnkách, kterých se za ta léta pod podlahou shromáždila pěkná hromádka. Co hromádka, pořádná hromada to byla!

Kulihrášek nastínil, co má v plánu - přemístit sebe a všechny své kamarády na místo, kde by je obyvatelé domu objevili a mohli pak zužitkovat.
"Jenže na to, abychom zahnali hlad tolika lidí, je nás pořád málo", oponovala fialově strakatá fazolka.
Kulihrášek se zavrtěl, jako by ho něco napadlo a rychle se vykutálel z komory. A kutálel se dál až k prahu domu. Venku už byla tma. Na malinkou chvíli zaváhal, ale svůj strach ze svého malého vzrůstu rychle zahnal a ve svém cestování pokračoval. Trvalo mu několik hodin, než "obkutálel" jeden dům po druhém a než se svým plánem obeznámil všechny ostatní malinkaté obyvatele bydlící pod komorami, kuchyněmi a špajzkami. Nikdo z nich neprotestoval a tak se téměř celou noc neslo mezi domy slabounké šustění a kdyby se dalo poznat koulení a kutálení, tak i to. Kdyby tak lidé věděli...


Ráno čekalo na obyvatele té malé vesničky překvapení. Uprostřed návsi, vedle studny, se přes noc objevila ohromná hromada k sobě se tulících hrášků, fazolek, čočky a zrníček obilí. Na jejím vrcholku trůnil Kulihrášek, kterého moc těšilo a hřálo, že spolu se svými skvělými kamarády, i přes to, jak jsou všichni do jednoho malinkatí, pomohli lidem odvalit ze srdce ten nejtěžší balvan.
Obyvatelé vesnice se hned pustili do práce. Připravili si půdu u svých domků a do jednoho zrnka hrášků, čočky, fazolek i obilí zasadili. Netrvalo dlouho a polička ve vesnici se začala zelenat, všichni malí hrdinové vyklíčili a měli radost, protože kromě toho, že pomohli lidem, se zase mohli podívat na svět z výšky...

9 komentářů:

Milí čtenáři, děkuji vám za nakouknutí a komentář :).