Čokoládový dort Homer Simpson

"Mami, uděláš mi k narozeninám stejnej dort, jako babičce? Ten čokoládovej?"

"Ty nechceš máslovej potaženej dort s figurkama???"

"No, nechci, mně to totiž moc nechutná a je to hrozně sladký..."

Kdyby mi to ten tydýt řekl o několik let dříve (tak, jak to udělala moje maminka hned po prvním potahovaném dortu ode mě), šokovalo by mě to asi méně. Nu což, změna je život a čokoládu já tuze ráda.

A když čokoládový dort, tak echt čokoládový. Kakaový korpus prokládaný banány a fantastickým krémem ze šlehačky, ledových kaštanů a čokolády na vaření, politý lahodnou polevou vytvořenou opět ze smetany na šlehání a čokolády na vaření, korunován čokoládovým obrázkem na přání. Megakalorická bomba, která ale stála za to a bez přehánění chuťově ten nejlepší dort, jaký jsem kdy upatlala. Vláčný, sladký tak akorát, chuťově skvěle nakombinovaný a na jazyku se rozplývající. Prostě mňam!

Můj školní deníčku...

...aneb zápisky zmatené matky ještě zmatenějšího prvňáčka.

Ve čtvrtek,

den první, se nestalo nic, co by stálo za zmínku. Tedy kromě slavnostního přivítání nových žáčků v malé uzavřené hale bez oken, kde přítomní (90 dětí, 300 rodičů, prarodičů, tet, strýců či jiného příbuzenstva a členové pedagogického sboru) málem pomřeli vedry.

V pátek,

den druhý, se Matěj v šatně snaží převléci do hracích tepláků a velice se diví, že tam nejsou. Tenhle školkový zlozvyk budeme odbourávat hodně dlouho.

Přinesl domů cizí láhev od pití a mně neznámý obal od sušenky. Základy kšeftování zvládl skvěle.

Byl posazen do první lavice před stůl paní učitelky. Jako souseda vyfásnul retardovaného chlapce, který v rámci inkluze nešel do školy speciální, ale získal v běžné škole asistenta.

Potykal si s hlavní paní kuchařkou, kterou zná jako maminku kamaráda ze školky.

Letně, pracovně, melounově...

Aneb takhle to dopadne, když tvořivá kancelářská krysa vyleze ze svého brlohu...

Divnodivná procházka podruhé

Možná si pamatujete na divnodivnou procházku, kterou jsem absolvovala minulý rok. Letos během prázdnin jsem si dala nášup hned několikrát a nestačila se divit, jak během krátké doby dokáží sprejeři a squateři změnit ráz města. Repete v prodloužené aktuální verzi vám právě teď nabízím :).

Hororový dům stále stojí. Spousta panenek zmizela, některé zůstaly...

Ďobací zombík

Pokud jste o téhle hře nikdy neslyšeli, zachovejte klid a nepanikařte, nikdo vás nebude považovat za herní nevzdělance. Vy ji totiž ani znát nemůžete. Má ji na svědomí můj prvorozený a kdo mozkovnu občas sleduje, možná si vzpomene, že to rozhodně není jeho prvotina. Tou byla "Hra na zírání", kterou tématicky doplňoval "Orientační plánek ženy" a komiksy "Pan Pinďourek a Pan Pinďourek a spol.", které tu vzbudily mimořádný ohlas. Od té doby uplynulo hodně vody, dítko povyrostlo a s další hrou se zdokonalilo.

Kelchstein

Pokud jste si vybrali jako cíl svého výletu Oybin a pojedete směrem od hraničního přechodu Petrovice, hlídejte si pravou stranu. Asi kilometr před Oybinem zpomalte a možná i zastavte, odměnou vám budou dva kouzelné pískovcové útvary, které stejně nemůžete minout, ani kdybyste stokrát chtěli. Snad jen nevidomého by neupoutal jejich zajímavý tvar, který mají na svědomí vítr a eroze, a extravagantní červeno-oranžová barva, za kterou mohou oxidy železa. Menší útvar se jmenuje Kalich (Kelchstein), je 17 metrů vysoký, má tvar menšího atomového hřibu (oficiálně kalichu na víno) a patří mezi největší svého druhu ve střední Evropě. Větší útvar neidentifikovatelného tvaru se jmenuje Strážce Kalichu (Kelchsteinwächter) a spolu se svým druhem patří mezi oblíbené horolezecké cíle. Poprvé byl vrchol Kalichu zdolán okolo roku 1785 dřevorubcem, v současnosti je mezi horolezci velice populární, i když patří mezi nejobtížnější skálu v Žitavských horách.

Oybin podruhé

Aneb bez nějaké omáčky mišmaš toho, co se do Oybina poprvé nevešlo.

Model kláštera v dobách největší slávy

Oybin

Z mých předchozích článků o Žitavě by se leckomu mohlo zdát, že je tohle město jedna veliká ruina a že v něm chcípl pes. Uznávám, že na mnoha místech to opravdu vypadá, jako by tam právě skončila válka a s tím chcíplým psem taky nebudete daleko od pravdy (obzvláště v neděli odpoledne za pošmourného počasí), nicméně město má prazvláštní kouzlo, jakým na mě žádné jiné místo ještě nikdy nezapůsobilo. Tedy, až na jednu výjimku, která se jmenuje Oybin a kterou najdete poblíž Žitavy. Jo, a je to taky ruina.

Oybin (česky Ojvín) je velice pozoruhodná zřícenina hradu, která stojí (víceméně) pevně na kopci nad stejnojmenným městem. Nebudu vás tu unavovat historií, protože to stejně téměř nikdo nečte (případní zájemci mohou nakouknout sem), jen podotknu, že podobu bývalému hradu, kterou si uchoval i jako zřícenina, velmi výrazně vtiskl Karel IV., a to především vybudováním císařského domu, gotického kostela a kláštera celestýnů.

Bydlet v městečku pod zříceninou, koupím si permanentku a chodím si tam číst knížky. Neuvěřitelné místo.

Mlha...

...aneb když přehrada kouří.

To je tak, když se roky kocháte výhledem na hory a acháte, jak krásně se z nich "kouří".

Jedno ráno acháte (v kombinaci se špatným časem v telefonu - doteď nemůžu přijít síti na jméno) tak dlouho, až vám ujede autobus.

Jdete do práce pěšky, vykašlete se na zažitou cestu a střihnete to kolem přehrady, kde jste záhy vyvedeni z léta trvajícího omylu, že to kouzlo mají na svědomí jenom lesy kolem...

Loučení

Hned na úvod, aby náhodou nevznikla mýlka a já třeba někomu neudělala radost - nejsem to já, kdo se v článku bude loučit, na to mám některé z vás příliš hluboko pod kůží. Pravda, náznaky by tu byly, poslední dobou jsem si blogového světa moc neužila a co vám budu povídat, tahle pokulhávající přítomnost bude rázu trvalého a moje články, návštěvy i komentování budou nárazové jako vítr u nás v horách. Na druhou stranu, za stávající situace je tohle řešení rozhodně to nejlepší, na které moje mozkovna přišla. Ale teď už k tomu loučení.

Možná si ještě někdo z vás pamatuje, jak jsem kdysi na minulém blogu o dementních sousedech psala článek o tom, zda mám v bříšku teroristu. Mně to přijde jako docela nedávno, jenže si představte, že ten malý terorista je šestileťák a v září jde do školy. A tak jsme loučili se školkou. Zpívalo se, diplomovalo, obdarovávalo, chválilo, sem tam i slzička ukápla. Jednu vadu na kráse to ale mělo, z těch dvaceti maminek jsme se sešly asi tři, které považovaly za přirozené poděkovat, byť drobností, učitelkám za to, jak se po ty tři roky staraly o děti. Asi jsem staromódní. Nebo blbá.

Prádlík a Fuseklík

A je to tady. Po skřítkovi Botníčkovi se v naší domácnosti objevili další dva. Jeden se v lumpárnách vyrovná Botníčkovi a možná ho i předčí, protože je to skřítek velice soutěživý, druhý je zase mazlík k pohledání. A jak to vím? No to se vám má tak...

Začaly se nám nenápadně ztrácet ponožky, občas jsem se jich po vyprání nemohla dopočítat. Všichni okolo mi říkali, že to je určitě pračkou, která vcucne ponožku do prostoru pod bubnem a až prý nám jednou pračka odejde do elektro nebíčka, budeme vědět proč. Hahaha. Prý pračka! Po zkušenosti s Botníčkem jsem moc dobře věděla, že to je jenom chlácholivé vysvětlení pro veřejnost, že to není samo sebou a že v tom bude nějaká skřítkovina. A taky že jo. Prádlík.

LEGO dort

Hrůza mě jímá, jsem lemra líná. Dortíkopatlací rubrika byla nakrmena naposledy v září a od té doby chuděra strádá hlady. Na svojí malou obhajobu mohu snad jen říct, že obvyklý únorový dort pro polovičáka byl odložen na neurčito (rozuměj na příští rok), neb se kvůli řádícím bacilům žádná oslava nekonala. A březnový dort či pididortíky pro alergickou tchyni už nějaký ten pátek nevyrábím a ani tak činit v nejbližší době nehodlám.

Ale zpět k rubrice - dnes její trápení končí, protože jí nakrmím dalším dortem, který byl tentokrát s láskou spatlán pro druhorozeného, dnes šestileťáka. Jako vždycky, dort není podle mých prvotních představ a mé kritické oko zaplakalo, ale troufám si říci, že Matějovi byly nedostatky úplně šumák :-).

Z důvodu výšky dortu bylo nutno přeorganizovat a přestavět vnitřek lednice. Manžel si tento postoj pojmenoval jako

"Panáček na hanbě" :).

O2 arena

...aneb desatero postřehů a tipů návštěvnice koncertu v O2 areně:

1) Jedete-li na akci autem a vyberete-li si k zaparkování parkovací dům a ne parkoviště (je to celkem jedno, v obojím platíte dvě stovky), dorazte alespoň 2,5 - 3 hodiny před začátkem a zaparkujte v přízemí co nejblíže výjezdu, místa tam bude dost. Ušetříte si tak spoustu kreténů a debilů pro vhodnější příležitost.

2) Lístky na koncert k sezení kupujte zásadně do prvních řad. V praxi takřka nemožné.

a) Budete-li sedět po stranách dál od pódia, váš vykroucený krk bude cokoliv, jen ne vděčný.

b) K blokování výhledu na pódium a k lehkému nasrání vám postačí mírný předklon vašeho souseda.

c) Máte-li místa nahoře (a umělec nebude mít za zády velkoplošnou obrazovku) uvidíte leda ho... houby. Tímto zdravím osazenstva VIP salónků, kteří z koncertu měli houby na druhou :).

Panbuch a sníh

Další cesta ze školky a další inspirativní rozhovor, který vás přesvědčí o tom, že Panbuch není v nebi jen od toho, aby tam tomu šéfoval, čučel na telku a pil pivo, ale že tam přeci jen taky něco dělá. A u toho lemtá to pivko.

Sněží a mrzne. V horách běžná jarní dubnová/květnová situace, která nám stojí maximálně za pozdvihnutí obočí, případně za suché "ty vole, to zase budu ráno muset škrábat".

"Matýsku, už je mi jasný, jak to má Panbuch s dětma i jak se to má s deštěm. Když takhle hezky chumelí, nevíš náhodou, jak se v nebi vyrábí sníh?"

"No jasně, to je jednoduchý. Normálně tam má Panbuch mixér, do něj rozkřápne vejce a ušlehá sníh. Jako ty, když děláš doma koláč."

"Aha." Slova na chvíli došla, neb jsem si vyrábění sněhu představila. "A jak to pak zařídí, aby ten sníh padal dolů?"

"Maj tam trubky, kterýma to jde k andílkům. A ti to pak házej dolů, jeden hází sníh a jeden vločky."

"Ale sníh a vločky je to samý, ne?"

"Není. Jeden hází sněhový koule a druhej ty vločky."

"Tak to bych asi nechtěla stát zrovna tam, kde padaj ty sněhový koule."

"Já taky ne."

Dokonalá nebeská manufaktura.

Andělka

Jednou takhle při pondělku

přes tlustou zeď kamennou

zírala jsem na andělku

s tváří šedozelenou.

Co tak civíš, milé dítě?

Budíš tady veselí!

Za barvu zpuchřelé nitě

můžou deště kyselý!

Ještěd

Stále stejná a přeci pokaždé jiná, snad každému známá dominanta Liberce - Ještěd, Obrázky vznikly během čtyř návštěv tohoto architektonického unikátu v rozmezí několika let. Kromě klasických (někdo by mohl říci někdy až kýčovitých) fotografií jsem pro vás připravila i neobvyklé snímky ze "zákulisí", kdy jsem měla možnost na Ještědu strávit noc. Žádný přepych nečekejte, vybavení pokojů i interiérů mělo v té době nejlepší léta dávno za sebou a v tomto stavu setrvávalo snad jen z nostalgie. Ale zážitek to byl i tak. V současné době pokoje vypadají trochu jinak, koukatelněji, neboť po vítězství zdravého rozumu nad sentimentálními vzpomínkami na zašlou slávu prošly rekonstrukcí. Zaplať Panbuch :).

Panbuch a déšť

V nedávném podobně tematicky laděném článku jste se mohli dozvědět, jak s pomocí Panbucha vznikají děti. Dnes bych vám chtěla nabídnout další exkurzi do Panbuchova zaměstnání, tentokrát zaměřenou na téma "Jak vzniká déšť".

Cesta ze školky, u nás nejvíce inspirativní. Prší.

"A jak vlastně začne pršet? To se zase volá Panbuchovi?"

"Hmm. Myslíš?"

"No jo, normálně mu zavoláš a řekneš, že potřebuješ, aby začalo pršet."

"Možná máš pravdu. A nevíš, jak by to asi u toho Panbucha mohlo s tím deštěm fungovat?"

"Ty si budeš asi myslet, že jsem úplně blbej, ale já si myslim, že aby začalo pršet, tak musej všichni andílkové v nebi začít čůrat."

"To ale není vůbec špatná myšlenka. A jak to prováděj? Všichni najednou?"

"Ne, maj tam jeden záchod a stojej ve frontě."

"I holky? Mně by to vadilo, kdyby se na mě někdo koukal, když čůrám."

"Néé, holka si sedne na záchod a ostatní ve frontě se otočej."

"Tak to jo. No ale čůrání je žlutý a dešťová voda je průhledná!"

"To maj zařízený, jde to do trubek a než to začne pršet dolů, tak se to vyčistí."

"Aha. A co dělá Panbuch, ten taky čůrá?"

"Ne. Ten to tam hlídá a pije pivko."

Taky se tak těšíte na naší další cestu ze školky? :)

Panbuch a déšť

Kdyby vám cokoliv z obrázku nebylo jasné, ptejte se :).

Velikonoční patlání

Nedávno jsem tu psala, jak se někdy pobavím nad hesly, která do internetových vyhledávačů zadávají budoucí návštěvníci mého blogu. Občas se nestačím divit, ale většinou cílem bývají články, u nichž se to dá logicky předvídat. V předvánoční době jsou to články o vánočním tvoření, sotva se přehoupne nový rok a už je sháňka po velikonočních výtvorech. No a pak bývá většinou útlum až do dalších Vánoc, s malou výjimkou čarodějnickou a halloweenskou. Tento rok je ale celkem neobvyklý, neb mi poslední dny rapidně přibylo návštěv u článku Velikonoční beránek bez formy. Ani nevíte, jak moc jsem ráda, že takovým ukázkovým lemplem, jakým jsem byla v onom článku, nejsem jen já, ale že se s podobným problémem potýká spousta dalších hospodyněk :).

Letos už formu mám, berana taky a spoustu dalších tradičních či netradičních mňamin, které se nám vychrlily z trouby. Krom mlsných a hladových krků je třeba nakrmit také velice zanedbávanou rubriku a tak se kochejte, slintejte, kritizujte, v každém případě vám však přeji krásné Velikonoce!

Letošní novinka - beránkovy vejce.

Při jejich výrobě nebylo ublíženo žádnému beránkovi, jedná se pouze o zbytky beránkového těsta :).

Velikonoční ponožkový zajíček

V této předvelikonoční době se na mě hned z několika internetových zdrojů vyvalila videa s návodem na ponožkovo-rýžové zajíčky. Chtěla jsem odolat, vážně, ale když ono to vypadalo tak hezky a jednoduše! Rejpavá polovina mého já se to jako obvykle snažila bojkotovat:

"Hele, vždycky, když to vypadá takhle, víš, jak to dopadá? No víš, že jo?"

No jasně, že vím. A víte vy co? Tentokrát to bylo úplně jinak. Bylo to lehké (nepočítám-li to kilo rýže), rychlé (nepočítám-li sbírání rozsypané rýže) a zábavné. Na mou duši, na psí uši, na zaječí svědomí :).

Videonávod na ponožkového zajíčka najdete na stránkách Youtube.

Jak šel čas s Mojí mozkovnou

Občas se mi stane, že si omylem smažu obrázek v galerii blogu. Pak nastane chvíle navštívit stránky Galerie.cz, kde, když se přihlásíte (stejně jako do administrativy svého blogu), můžete prohrábnout kromě své současné galerie i koš. Báječná to záležitost. A když jsem se v něm takhle naposledy hrabala, dostala jsem nápad zavzpomínat si, jak šel čas s Mojí mozkovnou. A nejen s ní, podařilo se mi totiž přihlásit se také do galerie mého prvního blogu. Kdo si pamatuje, před necelými sedmi lety jsem začínala s psaním o dementních sousedech, které se mi jevilo jako nejlepší možnost, jak si ulevit od starostí s bábou Blechovou bydlící pod námi a rodinkou nad námi (hrubián Platímnájem, hysterka Jásimůžudělatcochci a jejich předpubertální dítko Kdodoskočívýše), kteří si přes nás dělali naschvály a my s nimi nezmohli prakticky vůbec nic. Ale protože se všichni postupem času odstěhovali, zmizel i blog o sousedech a s jeho odchodem přišla na scénu Moje mozkovna.

První blog byl designově temný a za dobu jeho trvání jsem měnila jen obrázek v záhlaví. Vlevo ikonka profilu.