Celý týden nebyl ničím výjimečný, kromě jednoho dne, který by se dal nazvat "Dnem na hovno, který nakonec na hovno zase tak úplně nebyl". Omlouvám se všem outlocitným, ale budiž vám útěchou, že jsem to mohla napsat hůř a věřte, že to umím :).
Ráno jsem Míšovi slíbila, že ho po vyučování přijdu do školy vyzvednout, jenže celý den chumelilo a za těch pár hodin napadlo dalších dvacet čísel. Za normálních okolností bych mu zavolala, ať přijde domů sám, jenže jako na potvoru mi od rána v hlavě hlodal nějaký červík a podsouval mi myšlenku, že pro něj do té školy prostě musím dojít, nebo se mu něco stane. Podlehla jsem červíkovi, zabalila Matýska do kočárku a vylezla ven.
Jestli byly někdy cesty v opravdu katastrofálním stavu, tak to nebylo nic proti tomu, co se s nimi dělo dnes. Když jsem zdolala ten kilometr neprotaženého, neposoleného a neposypaného hlavního tahu (chodníky u nás dnes již definitivně přestaly existovat) a chtěla se před školou podívat, jestli jsem přišla včas, zjistila jsem, že nemám telefon. Musel mi vypadnout z kapsy, kam jsem si ho dávala, protože jsem měla mít odpoledne návštěvu a chtěla jsem být "po ruce", kdyby potřebovala pomoci s navigací. Taky jsem tajně doufala, že mě Míša ráno poslouchal a že ví, že pro něj přijdu. Katastrofický scénář řvoucího dítěte bez klíčů před barákem a bez šance se mi dovolat se naštěstí nekoná, povědomá postava se v dálce vynořuje ze školy.
Ježíši, proč jde jen v mikině a bundu courá za sebou? Je normální? Není mu úplně nejlíp a on se tady producíruje ve vichřici a chumelenici, kde není vidět na krok, v mikině! Já ho snad zabiju... Nezabila. Rozbil se mu zip tak nešikovně, že si tu bundu na sebe opravdu sám nemohl obléknout. Díky ti, červíku! Nedovedu si představit, jak by to s tím čudlou dopadlo, kdyby šel domů jen tak v mikině a sám, jak jsem měla v plánu. Jedna pohroma zažehnána, zip jsem provizorně opravila a zamířili jsme nakoupit a domů. Cestou při nás asi stáli všichni svatí, lavina sněhu ze střechy nás předběhla o vteřinu. Víte, dospěla jsem do fáze, kdy už se ani nesnažím mít sníh ráda, nebo ho alespoň tolerovat. Je všude, je ho moc a já ho NENÁVIDÍM!
Míša míří do hudebky, já domů. Tam beru náhradní telefon a prozváním ten ztracený. Dobré znamení, zvoní. Tajné přání, aby zvonil doma, se nevyplnilo, nejspíš si to vibruje někde venku zapadlý ve sněhu. Myšlenku, že ho půjdu hledat, okamžitě zavrhuju, protože nemám ani tušení, kde mi vypadl a navíc mi dnešní "sračkocesta" bohatě stačila.
Sedám na net a hledám číslo na svou návštěvu, v rychlosti jí vysvětlím situaci a dávám náhradní číslo. Při dalším pokusu dovolat se na můj telefon byl hovor odmítnut. Jó milá zlatá, jsi bez telefonu. A čemu se divíš, když jsi tak blbá, že si ani neumíš zapnout kapsu? Naivně to zkouším znova a světe div se, na druhém konci se ozval milý ženský hlas a já, až se Máťa vzbudí, si můžu jít vyzvednout telefon do nedaleké prodejny. Dobří lidé ještě nevymřeli, milé paní jsem poděkovala pistáciovou bonboniérou.
Telefon už suším doma a tak jen čekáme na mou návštěvu, pana novináře. Ten mi veze mou výhru, kterou jsem získala v jedné novinové soutěži, protože jsem byla jako jediná vybraná z "masakrózního" počtu hlasujících. Já, která jsem v životě vyhrála párkrát padesát korun ve Sportce a jako dítě dvě audiokazety Vinnetoua... Vím to už tři týdny a i přesto, že jsem měla velikou radost, skeptik se ve mně nezapře a dokud neuvidím, neuvěřím. A pan novinář přijel a já jsem uviděla a uvěřila, na chvíli se stala celebritou, poskytla rozhovor a nechala se párkrát zvěčnit panem fotografem a pak už jsem jen rozbalovala a achala. Ač přátelé říkají, že jsem díky svému zvláštnímu myšlení polovičním chlapem, pořád jsem v jádru ženská. Áááách :).
Na počátku všeho byla taška :).
Veliká a těžká taška...
