Velikonoční prase

Ve většině českých rodin se na svátky jara pečou mandlemi sypané voňavé mazance a roztomilí beránci s mašličkou kolem krku. Naše domácnost, jak už jste se za ty roky mohli sami přesvědčit, sice vybočuje v hodně směrech, ale pečení beránka bychom si ujít nenechali. Pravda, pokaždé se výsledek rovná veliké lentilkové nebo zdobením zasypané divočině, ale je to beránek a výsledný tvar je díky báječné silikonové formě docela věrohodný. Což se dost dobře nedá říct o formě druhé, a tak abychom to své vybočování nezanedbávali a nějak ho vyvážili, spolu s beránkem již několikátým rokem tradičně pečeme ještě jedno zvířátko. Díky této tradici jste tak mohli na našem svátečním stole během uplynulých let vidět už ledasco - kohouta, jezevčíka, jednorožce či nejnepovedenější exemplář - draka, který byl hlavou rodiny přejmenován na Godzillu (vše k nahlédnutí ZDE :)). Po tomto dračím fiasku z loňského roku jsem byla dlouho přesvědčená o tom, že tentokrát to bude prostě "jen" bílý, roztomilý a nevinný beránek. Sice se slepenou hlavou, která se mu při vyklápění pokaždé rozpadne na několik částí, s hrby, protože rozinky, oříšky i kandované ovoce při pečení vždy záhadně přecestují na jedno konkrétní místo, ale pořád beránek. 

Kdy přesně se původní vize zvrhla v růžovoučké prase, to vážně netuším... :)

Ahoj babi... II.

Ahoj babi,

když jsem ti před dvěma lety psala naposledy, slibovala jsem ti tenkrát, že až Matýska ten smutek z toho, že už nejsi, přejde, že ti pošleme do nebe jeho vynález, kouřovej dopis. Jenže ono ho to nepřešlo. V posteli pořád spí s tvým gaučovým polštářkem a na tabuli nad postelí má fotku vás dvou, jak se vedle sebe culíte. Návštěvy hřbitova bojkotuje, ale tuším, že to má asi po mně. Vím, že ty víš, že pietní místo máme v našich srdcích a vzpomínkách a ne na hřbitově, kde ani nemáš svůj náhrobek a kde tvůj prach poletuje stejně zmateně, jako ty sněhové vločky, co právě teď začaly padat z nebe. A tak je u nás doma pořád zapálená svíčka a my máme alespoň trochu pocit, že to tvoje babičkovské teplo je tu pořád s námi. Ale proč vlastně píšu... 

Nevím, jestli se to k tobě už doneslo, protože v tom vůbec neumím chodit a ani v nejmenším netuším, jak dlouho trvá duším doputovat od nás ze země tam nahoru, ale brzy ti dorazí společnost. Babi Janinka odešla po dlouhém, statečném, leč zcela marném a beznadějném boji za tebou. Až se shledáte, vyřiď ji prosím, že ji moc obdivuji za její sílu, s jakou bojovala o svůj život, protože to, co na tu neobyčejnou stařenku za poslední měsíce osud naložil, by bylo příliš i na několik životů. Pláču bolestí, i když jsem si myslela, že jsem všechny slzy po tvé smrti vyplakala, pláču úlevou, protože vím, že skončilo velké trápení nás všech. Snad je tvůj obláček dost prostorný na to, aby se na něj pohodlně vešly dvě dámy v houpacích křeslech. A až se tam uvelebíte, přikryjete se dekou, budete usrkávat voňavou kávu a zdrbnete všechny okolo, hoďte na nás, prosím, občas očko. Jen tak, pro jistotu...