Matýskova schovka II.

 

Nejsem dokonalá matka a určitě by se našlo pár slov nebo činů, které bych, kdyby to šlo, vzala zpátky (a ne, mé škodolibé přání, aby moje budoucí vnoučátka byla stejnými bordeláři, jako jejich tatínkové, mezi ně nepatří:)). Chyby jsou tu ale od toho, abychom se z nich poučili a něco si z nich vzali - v mém případě jich sice tolik nebylo, ale hrdá na ně nejsem ani trochu. Speciální kategorií jsou dětské křivdy, a tak mám dodnes na talíři, jak jsem se před patnácti lety zlobila na Míšu, že ve školce při vánočním vystoupení na zahradě nezpíval ("aspoň tu pusu jsi mohl otvírat!"!!!"), a jak jsem před osmi lety nepřišla na pěvecké vystoupení Matýska před radnicí, protože jsem se nemohla uvolnit z práce. I přes tyhle škraloupy a přešlapy věřím, že nejsem úplně tak špatná máma, která může s čistým svědomím prohlásit, že její děti jsou spolu s manželem to nejlepší, co jí kdy potkalo, a že tihle tři jsou prostě za odměnu. Kluci mají smysl pro humor, obzvláště ten černý, a mají se rádi. Sdílí společný chlívek (pokojíček) a ještě neměli potřebu se zabít. Vědomosti mladšího se díky staršímu v mnoha ohledech vymykají. Jako máma jsem na ně pyšná a úplně nejvíc miluju chvíle, které strávíme společně. A i když jich není moc, stojí za to - třeba takové tradiční zdobení vánočního stromku. To se vám tak při tom rozplývám a dojímám, jak se to máme vlastně hezky, nasávám vánoční atmosféru, uši mi hladí vánoční melodie, když v tom rozřízne vzduch "Ty vole, Matěji, ty ses normálně posral!"

Vánoční bublina kolem mě hlasitě praskne a já šlehnu pohledem po prvorozeném, který rychle vyhrkne "No tak se pojď podívat, co tady zase vyrobil!"

"Jo tááák, Matějova tradiční stromečková bonbónková tajná schovka! Jej, upgrade, rovnou dvě! Tak to tak nehroť, Míšo, vždyť jsou Vánoce...

Krásné svátky vánoční, moji milí! :)

(Ne)tradiční perníčková divočina

"Hele, měla by ses jim ozvat, ti, co nemaj fejsbůk, se o tebe třeba bojej a nevěděj, že žiješ!"

"Maj e-mail."

"Tak to si nemyslela vážně, že ne?"

"Když mně se nechce."

"Jak nechce?"

"Nemám chuť."

"Ale čas jo!"

"To jo. Ale jsem nemocná!"

"Nepřehrávej, zas tak žhavý to není. Jen si to přiznej, seš líná jako vandrákova veš!"

"Ty seš dneska nějakej drsnej!"

"Pár řádek tě nezabije! To ti to není ani trochu blbý?!?" 

"Hmmm."

Takhle poslední měsíc debatujeme s tím ušťouraným rejpalem v mojí mozkovně. A ten pošťucha mě moc dobře zná, a tak ví, že zamířil a vystřelil do černého. Tak tedy po dvou měsících hlásím, že se nic zvláštního nestalo. Tedy kromě toho, že když jsem si začala myslet, že jsem vleklé zdravotní potíže, které mi značně znepříjemňovaly každodenní život, zdárně pokořila, zamlátil během předvánoční dovolené na dveře covid. Po šesté. Je vážně vtipné, jak se každá varianta projevuje jinak - tahle je ukejchaná, ulechtaná, ufňukaná, unavená a navíc úplně hluchá. I když, něco do sebe to má. I ta hluchota, i to, že nedělám vůbec nic. Tedy skoro nic - zdobení perníčků jsme si s klukama neodpustili ani letos. A že to byla zase parádní perníčková jízda!