Rubriku o patlání dortů jsem už dobře přes půl roku ničím nenakrmila a skoro to po únorovém dortopatlacím výpadku vypadalo, že dočista zakrní. Jenže je tu květen a v něm taky Matýskův narozeninový den...
"Máťo, jakej bys chtěl letos dort?"
"No tak to je jasný, Terrarii!"
"Nepřichází v úvahu, vymysli si něco jinýho. Nemáš nějaký jiný téma? Oblíbenou postavičku, film, pohádku nebo hru?"
"Terrarii! Když mě nic jinýho nenapadá! A Terraria by mi udělala strašně velikou radost, vyšla, když mi byl jeden rok a teď je jí deset a slaví narozeniny se mnou!"
Abyste tomu rozuměli, Terraria je počítačová hra stejného zaměření, jako mnohem známější Minecraft. Kutáte, stavíte, přežíváte s hranatou postavičkou, která je složená, stejně jako celá hra, z maličkých kostiček. Na rozdíl od Minecraftu ale mnohem menších kostiček, tudíž moje rozpoznávací schopnosti v této hře se rovnají nule. A z tohohle mám jako čerpat téma na dort? Cha! Ani omylem!
Jenže člověk míní a osud mění, letošní májové patlání bylo totiž to nejšílenější, jaké jsem kdy zažila. Nejen proto, že jsem si musela zrušit dovolenou, kterou si normálně beru, abych měla čas na přípravu tradiční dvojoslavy a figurek na dort, ale také proto, že všichni pozvaní odmítli přijít. Protože jsme ty černé ovce rodiny, že jo, tak proč to nedat vyžrat malýmu klukovi. Pevné přesvědčení, že žádný dort na téma Terraria nebude, vzalo v tu chvíli pod návalem mateřského instinktu velice rychle za své, protože už tak smutnej Matýsek přece nemůže být ještě smutnější. A to chudák ještě nevěděl, že nejen, že nikdo ze zvaných nepřijde, ale že mu taky nikdo nepopřeje. Liberecká babička, která na velké oslavy s druhou větví rodiny nechodí, aby nedělala křena, to ale letos zachránila a dorazila jako jediný gratulant v plné polní.
Během patlání jsem vyhlásila embargo na téma dortu a zákaz vstupu do kuchyně. Když ze mě Matýsek požadované informace nevyloudil, snažil se vyzvídat jinde...
"Hele, brácha, dělá mi mamka Terrarii?"
"Vole, ses zbláznil? Vždyť je to strašně těžký!"
A taky že bylo. Nejen, že mi chyběl čas na přípravu kvůli zrušené dovolené, ale taky proto, že se mi hotové dílko, dvě hodiny před oslavou, při přenosu na dort z poloviny rozpadlo na... kostičky.
"Do prdele práce!!!"
Mou oblíbenou hlášku "znovu a lépe" jsem v tomto případě použít nemohla, neboť téměř všechny kostičky při nehodě utrpěly těžkou deformaci. Ale co už, s pomocí dalšího páru babiččiných rukou se nakonec vše podařilo, byť jsem musela hodně improvizovat a vysněná finální podoba byla na hony vzdálená výsledku. A protože si nepotřebuji hrát na dokonalost, pochlubím se i "zmetkem", aby bylo jasno, že i mistr tesař se někdy utne :D.
"Jé, mamí, ten je krásnej, moc děkuju!"
Skrz zuby jsem procedila "Ne(máš) za co, zlatíčko. Ale už nikdy si nic takovýho nepřej, ano?" :)
Co vám mám povídat, radost byla veliká a když šel Matýsek večer spát, dal mi pusu a špitnul do ucha "Maminko, to byly ty nejkrásnější narozeniny, já jsem tááák šťastnej!"
A já v tu chvíli byla taky a co na tom, že se z kostiček staly křivičky :).