Prapodivný pomníček

 

Cesta nahoru na Ještěd, o níž jsem se nedávno zmiňovala, byla ve třiceti stupních slušný kardio zápřah. A protože nejsme sebevrazi a po suťové cestě nahoru jsme byli rádi, že žijeme, jako cestu dolů jsme si zvolili variantu pro lamy. Byla sice o polovinu delší, protože vedla po silnici, ale zato byla náramně pohodlná a téměř celá skrytá ve stínu. Už nahoře se mi chtělo čůrat, a tak jsem celou cestu hledala místo, kam bych mohla u krajnice zaplout, aniž bych musela překonávat šedesátistupňový úhel. No a když už jsem takové místo našla, vyrazilo mi dech a doteď na něj nemůžu zapomenout.

V lese, asi deset metrů od silnice, kam jsem se uvelebila k čůrací pauze, byl v lese ukrytý "pomníček". Asi bych si ho normálně nevšimla, protože nebyl v dobrém stavu a téměř vše z něj bylo rozházené a schované v borůvčí, ale na kameni zůstala ležet postavička Sonica, která mě svou modrou barvou praštila do očí. A nebyla tam sama, dinosauří figurky, autíčka, hřbitovní svíčky a květinové dekorace, to vše doplňovalo tuhle vskutku zvláštní scenérii. Nedalo mi to, trochu jsem to tam porovnala, a od té doby se mi v hlavě rojí otázky, komu asi tohle pietní místo patří, proč je na tak dobře schovaném a odlehlém místě, a co je v tom pytlíčku v autíčku, kterého jsem si všimla až doma na fotkách...

Velice podivný pomníček na ještě podivnějším místě...

Ještěd

Stejně, jako mají Japonci přání vystoupat jednou za život na posvátnou horu Fudži (nebo také Fudži-san, jak jí láskyplně a s úctou nazývají), tak i lidé z Libereckého kraje mají podobnou, i když mnohem snadnější metu - vrchol Ještědu. Jako malé nás se sestrou maminka tahala pěšky na Ještěd během borůvkové sezóny častěji, než mi bylo milé, a já tyhle výlety, které končily těsně před vrcholem v houští borůvčí, z hloubi duše nenáviděla. Letos jsem svou upřímnou a nefalšovanou averzi pokořila a horu si po téměř třech desítkách let znovu vyšlápla. A poprvé v životě úplně jinou trasou, než po které nás vláčela maminka. Upřímně... Zlatá mámina cesta!!! Ne, nepřehrávám, a ano, ty tři vykřičníky jsou tam zcela správně. Jenom pitomec, jako já, by mezi proslulými suťovými rozlehlými poli na svahu Ještědu čekal upravenou lesní cestičku. Korunu tomu nasadila moje maminka, která při mém následném vyprávění o šokujících podmínkách suše prohodila, že tamtudy chodila i v zimě, když "cestu" pokrýval led a sníh. V tu chvíli jsem se propadla hanbou až někam k zemskému jádru a zařekla se, že už před ní frfňat nebudu. Nikdy.

I přes to všechno ale stál výlet za to. Jen musím smutně konstatovat, že za těch téměř čtrnáct let, co jsem se na Ještěd naposledy vyvezla lanovkou, se tam toho příliš mnoho nezměnilo. Upřímně, ono se tam toho moc nezměnilo od roku 1973, kdy byl vysílač a hotel v jednom uveden do provozu. A i když se po pádu lanovky v roce 2021 dostanete nahoru jen pěšky nebo autem či autobusem k záchytnému parkovišti, příliv turistů zůstal stejný. A je to sakra znát. Ještěd má nejlepší léta za sebou a jediné, co by teď potřeboval, je obří finanční injekce. V roce 2020 se mluvilo o půl miliardě, to bylo ale ještě před nárůstem cen, který je dnes u stavebních prací téměř 24%, u materiálu dokonce přes 35%. Bídně přebídně je na tom futuristická dominanta kraje, díky které už z dálky neomylně poznáte, že se blížíte k domovu. A při tom je v té stavbě tak ohromný potenciál...

"Cesta"

Vítejte v Naardenu...

...vodní pevnosti ve tvaru hvězdy plné valů, hradeb, vodních příkopů, zeleně a voňavých a sladkých ostružin, ve městě, jehož centrum přejdete šnečím tempem z jednoho konce na druhý za patnáct minut (my si procházku po městě značně prodloužili tím, že jsme ho poctivě celé obešli po hvězdicovitých valech), a ve kterém je v Nizozemí největší koncentrace českých turistů v poměru k ostatním národnostem. Naarden je totiž místo posledního odpočinku Jana Amose Komenského, kterému zde bylo zřízeno skutečně důstojné pietní místo včetně překrásného muzea a mauzolea věnovaných nejen tomuto učiteli národů, ale i českým dějinám. Být Čechem, být v Nizozemí a nezavítat na tato místa, je jako jíst svíčkovou bez omáčky. A bez knedlíků :).

Jiřinko, díky ti za báječný tip na výlet, jen málo míst na mě zapůsobilo tak, jako právě Naarden :).

Jediná fotografie (zdroj obrázku) v článku, která není autorská (fakt nebylo v mých lidských silách přesně takovou pořídit :)) , ale zcela jistě sem patří. Pokud se vám zdá tento tvar povědomý, nemýlíte se, Naarden totiž najdete na naší dvousetkorunové bankovce :).

Graffiti v Hannoveru

Mé rozčarování z letní návštěvy Hannoveru jste tu už zřejmě zaznamenali. Ale abych městu tak úplně nekřivdila, jedna věc, která tam, kromě historických památek pod haldou odpadků, stála za to, bylo tohle graffiti. A pak rychle do auta a ujíždět pryč, co nám pneumatiky stačí!

Nechutný Hannover

Nikdy jsem nechápala, proč se o Německu říká, že by mělo být jen tranzitní zemí, skrz kterou projedete a nikde nezastavujete. Pochopila jsem to velice rychle ve chvíli, kdy jsem potřebovala nutně čůrat, a my v této zemi zastavili na odpočívadle. Nikdy jsem se nepovažovala za dámičku a jsem ochotná slevit z kdejakého komfortu, ale navštívit WC u dálnice v západním Německu je hazard se zdravím, ne-li rovnou se životem. Vidina další zastávky v Hannoveru v "Mekáči", kde by snad díky civilizaci mohly mít záchody alespoň nějakou úroveň, byla od pravdy stejně daleko, jako je to od nás k nejbližší obydlené planetě. Jakože hodně. Jestli existuje v Německu odpornější a smradlavější centrum města, než je to v Hannoveru, sem s ním. Početná muslimská komunita, kterou před lety Německo přivítalo s otevřenou náručí a se kterou si evidentně neví rady, určuje ráz země po svém. Bohužel k jeho obrovské škodě - městu dominuje všudypřítomný zápach a spousta smetí, pod kterým se skrývají dokonce i historické památky. Smutný pohled, který zcela zadupal do země kdysi dávno uctívanou vizi "Západního Německa". Jedinou památkou, kterou mi bylo líto minout, byly ruiny kaple Svatého Mikuláše, vyfotit ji zcela bez odpadků se mi ale nepodařilo. 

Kaple Svatého Mikuláše z roku 1352, která byla těžce poškozena při bombardování Hannoveru v roce 1943. V těsné blízkosti se nachází Starý hřbitov Svatého Mikuláše ze stejného období.

Amsterdamské bizarnosti...

...podivuhodnosti a zajímavosti, aneb malé obludárium toho, co se jinam nevešlo. Beze slov, jen tak :).

Graffiti v Amsterdamu

Letní toulání po Amsterdamu nás zavedlo do stovek méně či více známých míst uliček. A já jsem, místo toho, abych si okouzlená a opojená atmosférou všímala krás města, vymetala zapadlé kouty a lovila graffiti do své rubriky. Tohle už je fakt asi nemoc :).

Protože Amsterdam nemá v centru legální graffiti plochy, jsou tato dílka většinou na menších plochách. A byla to leckdy pěkná divočina :).

Noční Jičín

Někde jsem četla, že ženy po čtyřicítce se snadno bezhlavě zamilovávají bez ohledu na to, že doposud žily v pohodovém dlouholetém vztahu. Asi na tom něco bude, protože mně se to minulý rok stalo rovnou dvakrát. Jako první mi mé srdce ukradlo Slovensko, usadilo se v něm kdesi hluboko, odmítlo ho opustit a troufám si tvrdit, že tahle láska potrvá až do konce mého života. Druhým adeptem, kterému se podařilo mě svést, byl Jičín, konkrétně Jičín noční. V porovnání se Slovenskem je to sice jen takový milostný románek, ale i ten stačil na to, aby mi na duši zanechal nesmazatelnou stopu... :)

Valdická brána

Na věži v Jičíně 

od smíchu bolí mě

břicho :)

Tentokrát vynechám letopočty, historii, architekturu i parametry a zaměřím se na interiér v horní části věže, zejména na nápisy a jednu, na první pohled docela obyčejnou, vitrínu. Ta má být vzpomínkou na místní legendu, Aleše Panochu, jičínského věžníka, podivína, ponocného, recesistu, cukráře, mystika, léčitele, legionáře nebo také rytíře z Nymburka, jak si nechával říkat. A já tímto děkuji neznámému autorovi za nenásilný jemný humor, kterým poctu panu Panochovi skvěle okořenil :).

Jarní prázdniny

Letošní jarní prázdniny, kdy si tradičně bereme s manželem dovolenou, abychom s dětmi někam utekli, se jako na potvoru trefily do období, kdy v naší zemi pomalu propukalo koronavirové šílenství. A protože to byl hodně pozvolný rozjezd, nic netušíc jsme, podle plánu, odjeli za rodinou na klidnou Vysočinu. Tento útěk nás v mnohém obohatil a myslím, že na něj hned tak nezapomeneme. I když takhle zpětně si troufám říct, že na něj nezapomeneme nikdy :D. Je to asi takové, jako když se vás někdo zeptá, co jste dělali 11. září 2001, jen s tím rozdílem, že tady se bude ptát na to, co jste dělali, když vláda zakázala dětem chodit do školy.

Ačkoliv jsem si myslela, že víc už naše rodina být stmelená nemůže, dovolená to dokázala. Místo objednaného loftového dvoupokoje, kde by měl každý své soukromí, jsme v hotelu vyfasovali pokoj velikosti standardní ložnice se čtyřmi na sebe nalepenými postelemi, protože žádný takový pokoj tam prostě neexistuje. Také jsme se vrátili do dětských let, protože pobyt byl ukázkovým návratem do období socialismu, tedy s výjimkou televize, neboť i ta černobílá z dob mého dětství tu nefunkční malou bedýnku v našem pokoji směle strčila do kapsy. Ani kdybyste chtěli takové retro naaranžovat, tak se vám to nepovede! Poznali jsme nové lidi (na snídani dva Číňany v rouškách) a nové lidové zvyky, obzvláště mě fascinoval ten havlíčkobrodský, kdy se džus ředí vodou. I když to není tak docela přesné, protože voda se tu ředí džusem, původ místní tradice si budu muset hlouběji nastudovat. Recenzi na ubytování si majitel hotelu asi nevytiskne a ani nikde nevystaví. Myslím si, že je to veliká škoda, byla psaná se skutečným zapálením a láskou :). 

Ale aby to nevypadalo, že jsme si to neužili, to zase ne! V restauraci jsme měli vynikající svíčkovou, vzpomínám na ní ještě dnes, protože to bylo zrovna poslední den, co byly restaurace otevřené. Taky jsme absolvovali několik milých povinností ve formě návštěv rodinných příslušníků a ty měly úžasné skóre, ruku mi z obav před koronavirem nechtěl podat pouze jeden člověk, ale i ten se nakonec nechal zlomit. No a procházka parkem v Humpolci, ta byla přímo balzámem na duši... :)

Vzpomínky na léto

Okouzlovat čtenáře letními fotografiemi v létě a zimními v zimě prý vyšlo z módy. Že prý teď frčí letní fotky v zimě, aby se čtenáři zahřáli a zimní v létě, aby se ochladili. No tak jo, taky je máte. I když v zimě, kdy i v Jablonci od začátku ledna kvetou sakury, kdy není sníh a vlastně ani žádná zima. No a ty fotky taky nejsou moc zahřívací, protože Slovensko, hory a jejich nevyzpytatelné počasí :).

Katedrála Nanebevzetí Panny Marie a svatého Jana Křtitele

V Kutné Hoře můžete natrefit na hloučky turistů, ne nepodobným hejnům splašených kejhajících hus. Jen málokdo z nich však ve svém zběsilém tempu zpomalí a navštíví nepřehlédnutelnou památku, která je od kostnice coby kamenem dohodil - Katedrálu Nanebevzetí Panny Marie a svatého Jana Křtitele, která byla ve své době největší církevní stavbou ve střední Evropě.

Jako měla svůj počátek kostnice v podobě moru, měla katedrála ten svůj v podobě cisterciánů. Ti zde v roce 1142 založili klášter, jehož součástí byl románský chrám. Ten byl koncem 13. století zničen a na jeho místě díky příjmům cisterciánů z vytěženého stříbra vyrostla během třiceti let úchvatná katedrála. Vystavěna byla neznámým "Mistrem sedleckého chrámu" a ani této stavbě se nevyhnul osud, který v té době potkal například hřbitovní kostel Všech svatých, pod nímž se ukrývá kostnice - spolu s klášterem byla během husitských válek v roce 1421 vypleněna a vypálena.

I přes svůj žalostný stav působila katedrála, nebo chcete-li chrám, natolik monumentálně, že získala v roce 1681 označení "nejskvostnější bazilika". Na svou obnovu čekala téměř 300 let až do roku 1700, kdy započala její obnova. Architekta Pavla Ignáce Bayera z Jihlavy vystřídal vám z kostnice již známý Jan Blažej Santini-Aichel. Ten katedrálu vystavěl v duchu barokní gotiky a použil zde unikátní světové prvky jako samonosné točité (nebo taky šnekovité) schodiště či samonosnou klenbu, které se říká "česká placka". Sochařských prací se zhostil Matěj Václav Jäckel, z malířů, jejichž díla zdobí interiér, bych ráda zmínila Petra Brandla. Po dokončení přestavby byla katedrála roku 1708 znovu vysvěcena.

Spolu s katedrálou prošel rekonstrukcí i klášter, v rámci josefínských reforem byl ale v roce 1784 odsvěcen, uzavřen a jeho majetek vydražen. Z katedrály se stalo skladiště mouky a z kláštera tabáková továrna, která se zde nachází i dnes. V současnosti klášter patří koncernu Philip Morris.

K církevnímu užívání byla katedrála navrácena v roce 1806. Od té doby prošla několika rekonstrukcemi, v 19. století v ní byla, mimo jiné, položena dlažba a zasklena okna, poslední velký zásah, který si vyžádal 70 milionů korun, probíhal v letech 2001-2008. 24. října 2009 byla katedrála znovu vysvěcena biskupem Dominikem Dukou.

Na chrámu mě zaujaly dvě věci. Tou první je přístupné podkroví a úžasný pohled z kůru na katedrálu, tou druhou chrámová pokladnice, která ukrývá jeden z nejvzácnějších klenotů střední Evropy - sedleckou monstranci. Podle posledních poznatků se pravděpodobně jedná o nejstarší gotickou monstranci na světě, jednu z deseti dochovaných gotických monstrancí v Evropě a jednu z významných památek naší země. Mezi ty patří, kromě monstrance, například korunovační klenoty, relikviář svatého Maura nebo Závišův kříž.

Monstrance spatřila světlo světa v roce 1389, autor je neznámý, ale historici se domnívají, že pochází z huti Petra Parléře, neboť monstrance vypadá jako zmenšenina kostela svaté Barbory, jejímž architektem byl právě Petr Parléř. Monstrance je 97 centimetrů vysoká, váží 4,7 kilogramu a je vyrobena ze zlaceného stříbra. Monstrance byla původně vyrobena pro Bratrstvo Božího Těla při, dnes již neexistujícím, kostele svatého Filipa a Jakuba v Sedlci. V 15. století na ní přibyly figurky panenky Marie a ukřižování, v období baroka pro ni pak bylo vyrobeno pouzdro.

Zajímavá je zmínka o monstranci v díle Fresky ve velké síni bývalého cistercianského kláštera v Sedlci od autorů Františka Beneše a Petra Miloslava Veselského z roku 1884:

"Až do roku 1702 nikdo o pokladu tom nevěděl, až pouhou náhodou k odkrytí přišla, byvši zazděna ve zvláštním výklenku ve štítě hlavního chrámu. Roku toho vyšel si jednou kutnohorský kat s ručnicí ptáky stříleti. Přišed k tehdejším zříceninám velikého chrámu, kdež mnoho ptáků bylo se usadilo, střelil po nich, rána však letěla do štítu, čímž kus malty odpadlo, a pod ní cos blýskati se zdálo. Na udání toho bylo toto místo hned ohledáno, a tam skvostná monstrance nalezena. Co odměnu za odkrytí pokladu toho dostával kat kutnohorský i jeho nástupcové od kláštera každoročně vůz sena a vůz otavy z luk klášterních, což teprv r. 1764 se zastavilo."

No, bodejť by nedostávali, když byla v současné době hodnota monstrance vyčíslená na pět a půl milionu korun a historická cena je nevyčíslitelná. Škoda jen, že ta legenda není pravdivá a že monstrance nikdy zazděná ve štítu katedrály mnichy nebyla. V době husitského hnutí mniši, kteří byli varováni, že se něco děje, monstranci a další klášterní cennosti raději odvezli do Klosterneuburgu v Rakousku. Do Kutné Hory se originál vrátil v roce 2011.

Katedrála je zkrátka jedinečná v mnoha ohledech a své místo na seznamu světového kulturního dědictví UNESCO si od roku 1995 nese oprávněně. Pokud budete mít někdy cestu přes Kutnou Horu ve všední den a mimo sezónu, pak rozhodně neprohloupíte. Ten zážitek mít katedrálu jen pro sebe je k nezaplacení :). A ještě jeden tip - při každé jarní a podzimní rovnodennosti na vás v katedrále čeká nevšední zážitek - pouze dvakrát do roka skrz hlavní loď a čtrnáctimetrové okno prochází sluneční paprsky zapadajícího slunce, které následně ozáří hlavní oltář. Na tento unikátní jev se přitom přišlo až v roce 2009.

Jak jsme venčili dinosaury

Minulý měsíc jsem se vybičovala k výkonu hodného metálu, protože již pětadvacátého jsem měla odškrtaný a nakoupený seznam všech věcí, co bude budoucí čtvrťáček potřebovat do školy. To ale není zdaleka všechno, prokrastinaci jsem tentokrát zadupala kamsi k zemskému jádru, já totiž obalila i učebnice! Vzhledem k tomu, že v tomto druhu "tvoření" mám dlouholetou praxi, mi to netrvalo ani půl hodiny, čím jsem trhla dosavadní rekord a světe div se, obešlo se to i bez sprostých slov. Pokud nechápete, dovolím si citovat z mého staršího "obalovacího" článku:

" ...dostat se mi do rukou ten, kdo má na svědomí, že každá kniha má jiný rozměr, jen ne ten, na který se prodávají obaly, je po smrti. A dostat se mi do rukou ten, kdo může za to, že se téměř všechny učebnice pyšní deskami tvrdými asi jako toaletní papír, zhyne krutou smrtí taktéž. A nebo ne. Oba bych nahnala do papírnictví pro pevné "áčtyřkové" obaly, dala jim do rukou nůžky a izolepy a nechala bych je na míru obalovat učebnice pro celou základní školu. Ne, pro všechny základky ve městě! Páč mi těch asi osm učebnic ubralo dvě hodiny volného času ze zasloužené dovolené a to ani nepočítám, kolik tohle obalování ubralo sprostých slov z mého košatého slovníku a kolik šedých buněk mozkových zemřelo při vymýšlení, kde "to" střihnout, abych "tomu" neublížila..."

Vše pospolu hezky chrnělo letním spánkem v šuplíku a čekalo na svou příležitost a já tak mohla vložit energii do slibu - prvního letošního velkého výletu do lesa. A protože se sliby mají plnit, vydali jsme se s Matýskem (a s plným batohem důležitých věcí jako je kudlička, náplast, svačina po čtyři lidi, mokré ubrousky nebo sedm plastových dinosaurů) a s plánem postavit domeček pro skřítky do tichého a voňavého lesa. Bylo tam krásně, jen z domečku pro skřítky nakonec vznikl příbytek pro dinosaury, kteří nám při našem odpočinku na měkké trávě vylezli z baťůžku... :)

Kočičí dovolená

Poslední dobou mám pocit, že mi osudem vyměřený čas utíká rychleji, než by se mi líbilo a že toho stíhám čím dál méně. Tak třeba právě dnes jsem s lehkým znechucením zjistila, že se má prokrastinace každým dnem ve svých výkonech zlepšuje a když to takhle půjde dál, určitě vyhraje nějaký ten metál. To máte tak, ačkoliv se mílovými kroky blíží letní dovolená, obrázky z té loňské, kterými jsem chtěla čtenáře zahřát v letošních třeskutých mrazech, dál spokojeně pochrupávaly ve své složce. A protože mi dnes osud přihrál nemocné dítko, díky bonusovému volnému času jsem pro jednou milé prokrastinaci natrhla zadek a obrázkům užívajícím si prodloužený zimní spánek připravila budíček :).

Loňská dovolená byla všechno možné - voňavá, zmrzlinová, koupací, sluníčková, pohodová, výletová, grilovací, vymknutokotníková, kulečníková, navštěvovací, zatměníměsícová. Ale úplně nejvíc ze všeho byla kočičí...

Muzeum filmových legend

Při našich jarních prázdninových a dovolenkových toulkách jsme cestou na Vysočinu narazili na Muzeum filmových legend v Poděbradech. Tedy, my na něj tak úplně zčistajasna nenarazilli, ale to je vlastně jedno, zkrátka jsme se tam po zralé úvaze a chudší o 750 káčé ocitli. No a tuhle návštěvu, která probíhala asi jako v každém podobně laděném muzeu (velká místnost, spousta vitrín a milion otravných světýlek škodících fotografům), jsme si náramně užili, přičemž jsme ji neopomněli okořenit komentáři od "Tak to se jim fakt nepovedlo..." přes "Vraťte mi vstupný!" až po "To chci!" nebo "To je živý?!".

Exemplářů k prvním dvěma zoufalým výkřikům vás v zájmu vaší duševní pohody ušetřím. Za to vám ukážu pár těch, které, podle mého, opravdu stály za to. A když se na oplátku v komentáři zmíníte, která postava na vás nejvíce zapůsobila, budu jen ráda :).

Kostnice Kutná Hora - Sedlec

O morové epidemii, bez které by kostnice se světově unikátní "výzdobou" nejspíše neexistovala, o nablblých turistech, o kostrách čtyřiceti tisíc obětí moru a válek, o bělení kostí vápnem a o historii kostnice vůbec. Zkrátka od každého kousek... :)

Na počátku všeho byl hřbitov. Podle pověsti na něj v roce 1278 rozptýlil opat Jindřich z místního cisteriánského kláštera hrst půdy z Božího hrobu, kterou si přivezl z Jeruzaléma. Hřbitov se tím stal největší součástí Svaté země ve střední Evropě a vyhledávaným pohřebištěm, místo věčného odpočinku zde nacházeli nejen místní, ale i lidé zpoza hranic. Počátkem 14. století se na hřbitově začal stavět hřbitovní kostel Všech svatých, dvoupatrová kamenná budova, v horním i dolním patře se nacházely kaple, v dolním později vznikla kostnice.

V polovině 14. století české země zasáhla největší morová epidemie v dějinách, odhaduje se, že při ní zahynula třetina až polovina obyvatel zemí Koruny české. Epidemie se nevyhnula ani Kutné Hoře, na hřbitově, který se v té době rozrostl na 35 tisíc metrů čtverečních (což je rozloha cca 4-5 fotbalových hřišť), bylo pochováno 30 tisíc obětí černé smrti, během husitských válek pak přibylo dalších 10 tisíc obětí. V roce 1421 byl kostel zasažen požárem, který v opatství založili husité. Koncem 15. století byla většina hrobů zrušena, ponechán byl jen malý pohřební prostor kolem kostela, který se tam nachází dodnes. Kosterní ostatky byly uloženy ve spodním patře kaple a podle pověsti je zde v roce 1511 vyskládal do velkých pyramid poloslepý mnich.

V tomto stavu kostel i kostnice setrvaly až do roku 1703, kdy začala celková obnova cisteriánského kláštera. Té se ujal geniální český architekt italského původu Jan Blažej Santini-Aichel, který si připsal, i přes svou tělesnou vadu a krátký život, mnoho staveb a přestaveb. Jeho architektonickým stylem byla barokní gotika a v tomto duchu se nesla i obnova hřbitovního kostela, která se netýkala jen samotné stavby, ale i výzdoby. Během let 1708-1712 kosterní pozůstaky znovu uspořádal, mezi jeho realizované návrhy patří kostěné monstrance ve výklencích, ústřední baldachýn a kalichy. Pyramidy z kostí a lebek měly poukazovat na barokní zbožnost a představovaly zástupy čekajících na vzkříšení.

V roce 1784 byl klášter zrušen a jeho majetek odkoupili orličtí Schwarzenbergové, kteří v roce 1870 nechali kostnici upravit do současné podoby. Tu má na svědomí František Rint, řezbář z České Skalice, kterému zadal zakázku kníže Karel III. Schwarzenberg. Podle dochovaných pramenů Rint se svou ženou a dětmi tři roky namáčeli kosti v kýblech s chlorovým vápnem, než se mohl pustit do výzdoby. Mezi jeho výtvory patří kostěný lustr nebo erb rodu Schwarzenbergů, svá díla nezapomněl spečetit podpisem. Z kostí.

Současná podoba kostnice, obzvláště erb rodu Schwarzenbergů, měla být podle některých zdrojů poděkováním za to, že opravu kostnice rod financoval, podle zdrojů jiných zase mělo být dílo oslavou tohoto rodu. Tím by se ale zcela odchýlili od původního duchovního záměru kostnice z období baroka.

Současná podoba kostnice je jednou stranou nazývána jako "šokující, pobuřující, nechutný, děsivý, nemorální, bizarní, makabrózní, morbidní a neuctivý kýč", strana druhá jí oponuje a používá výrazy jako "kouzelné, úchvatné, velkolepé, jedinečné, úžasné, ohromující a mystické umělecké dílo". List The Irish Times ve své cestovní rubrice dokonce kostnici zařadil mezi pět nejstrašidelnějších míst na světě. A jak to vidím já, úplně obyčejný smrtelník?

Jestli je tu něco nemorální a pobuřující, tak (kromě kostěného podpisu, který nějak nemohu skousnout) to jsou turisté, kteří mají nutkavou potřebu pořídit si "selfíčka" s těmi, kteří se již nemohou bránit. Také si nemyslím, že by pozůstatky mrtvých a lebky poskládané do pyramid měly jako primární účel ve své době kohokoliv šokovat. No a když rozeberu achající z druhého tábora, jestli na mě nějak působí ostatky čtyřiceti (někde je uváděno až šedesáti) tisíc obětí epidemií moru a válek, pak rozhodně nepoužiji slovo "kouzelné či úchvatné". Mou návštěvu kostnice provázel jen jeden pocit, který jako by z duše mluvil latinské mravní zásadě "Memento mori", tedy "Pamatuj na smrt". Necitíla jsem chlad ani strach, ve chvíli, kdy se přede mnou vynořily hory ostatků, z nichž mnohé lebky nesly známky smrtelného válečného zranění, jsem si uvědomila, jak malinká jsem, jak je život pomíjivý. Když jsem sbírala podklady pro tento článek, narazila jsem v souvislosti s kostnicí na zajímavý citát a nemohu jinak, než s ním souhlasit. Jako by ti mrtví říkali "Čím jsi ty, byli jsme i my, čím jsme my, budeš i ty".

Při návštěvě jsme měli štěstí, díky všednímu dni mimo sezónu jsme byli ušetřeni davu turistů. A ti, kteří tam byli, se chovali (až na selfie výjimky) potichu a s pokorou, atmosféra se nesla v duchu pietním. Pokud někdo fotil, pak dle pokynů, bez blesku.

Navštívíte-li někdy tuto stavbu, jež v posledních letech procházela a stále prochází rozsáhlou rekonstrukcí, po pravé straně od vchodu kostnice jsou nenápadné schody nahoru. Mnoha lidem tato drobnost unikne, díky tomu se ale připraví o příjemné prostředí kaple v prvním patře a o dokumenty a povídání o vzniku kostnice.

Průduch v jedné z pyramid

Na sluneční vlně

Jsem fotografický...

...laik, který vás co nejuctivěji požádá, abyste na něj nemluvili mongolsky, když se mu snažíte vysvětlovat taje expozice či kompozice a který vám na dotaz "Co je to ISO?" nadšeně odpoví, že přeci vesmírná observatoř.

...barbar, který sice ví, že to hvězdářské dělo v ložnici má objektiv 130mm, zato vůbec netuší, jaký průměr má jeho fotoaparát, dá-li se tomu nemocňátku tak ještě vůbec říkat.

...diletant, který si i přesto nastudoval pravidla focení a osvědčené rady, ze kterých ho velice zaujala jedna - vyhněte se profláklým tématům, jako je třeba kýčovitý východ či západ slunce.

A zrovna ne! Jsem totiž taky amatér, kterého často překvapí, proč je výsledné foto naprosto barevně odlišné od toho, co vidělo skrz objektiv jeho oko. A když se mu konečně podaří zachytit to, co skutečně viděl, má si to jako nechat pro sebe? Ani nápad! :)

Zasněžené plivátko

Víte, jak se pozná Pražák od Jablonečáka?

Pražák: "Jé, už sněží!"

Jablonečák: "Jé, už nesněží!"

A je to tady. Po loňském roce, kdy k nám byla zima vlídná a my tak dočista zapomněli, co znamená slovo sníh, začalo sněžit. A jak bývá zvykem, všichni jsme tím bílým nadělením byli zaskočení. No kdo by to v lednu a na horách asi taky čekal, že jo? A jako pokaždé, tak i tento rok jsem z hloubi duše litovala silničáře, kteří v té chumelenici nemohli najít silnice a tak jezdili zcela nekontrolovatelně a zmateně se zdviženými radlicemi sem a tam a tam a sem... Ale abych si z nich jenom neutahovala, musím uznat, že tento rok mile překvapili. Silnice našli už po třech dnech! Zato chodníky ti nešťastníci hledají už týden...

Můj vztah ke sněhu mí letití čtenáři již znají a vědí, že u nás nepadá sníh, ale sr...sajrajt. V souvislosti s ním jsem zažila už ledasco, kalamitu v říjnu, o Velikonocích, třímetrové sněhové mantinely, na které byly povolány Stalinovy ruce. Nicméně i ten sníh občas dokázal stimulovat mé šedé buňky, obzvláště z duše mi mluví písmenková povídka Sněhobílé svinstvo :).

Tento rok je ale můj vztah ke sněhu jiný. Tiše trpím, vnitřně křičím a nadávám, ale za to, že se to bílé studené stále sype, jsem ráda. Potřebujeme totiž vodu. Hodně vody. Jablonecká přehrada má po dlouhotrvajícím suchu o milion kubíků méně, než před rokem a hladina je asi o tři metry níže, než je normální stav. Přitéká do ní kolem 10 litrů za vteřinu, zatímco minimální odtok je litrů 66. Z naší překrásné přehrady se tak stalo pítko pro ptáky. Břehy odkryly pláže, za které by se nemuselo stydět ani přímořské letovisko, ale kdo by chtěl relaxovat u plivátka?

Ale i to plivátko má své kouzlo, když je zasněžené.

Budu tiše doufat, že nám ho tající sníh z hor na jaře zase naplní...

Divnodivná procházka potřetí

Možná si pamatujete na článek o divnodivné procházce, ve kterém jsem, mimo jiné, psala o squatterském domě, jehož fasádu si obyvatelé vyzdobili velice svérázným způsobem - panenkami (a když nebyly po ruce celé panenky, vystačili si s jejich končetinami...). Divnodivná procházka se dočkala pokračování a já netušila, že dům, jemuž se říkalo "Ostuda Papírového náměstí" a jehož domovem byla ulice s příhodným názvem "U stoky", bude za měsíc po napsání článku srovnán se zemí. Myslela jsem, že prostor mi již nemá co nabídnout, ale hluboce jsem se mýlila. Když jsme si přes "Papírák" nedávno krátili cestu, nestačili jsme se divit. Místo domu a panenek je tam pro změnu pověšený ninja. Tedy přesněji řečeno, nafukovací panna tvářící se jako modlící se ninja. Asi nějaký druh street artu :).

Spider-Man v Liberci

V tomto týdnu se v mém rodném městě na náměstí před radnicí odehrává nevídaná událost - Pražský karneval světel. Všude samá světýlka, žárovičky, spousta stánků, kouzelný historický kolotoč a báječné atrakce, hotový lunapark! Jenže tu něco nehraje. Proč si nemůžu ve stánku koupit preclíček? Proč je PRAŽSKÝ karneval zrovna v LIBERCI? Co je to za sousoší na kašně a kam se poděl náš Neptun? Proč se na náměstí nedostanu v noci, kdy ta světýlka svítí nejvíc? A proč je na všem napsáno "zákaz vstupu" a skrývá se to za plotem?

A tak jo, nebudu vás už dál natahovat, jsou to všechno jen velice realistické kulisy. Po natočení úspěšného seriálu o Albertovi Einsteinovi filmaři opět zavítali do Liberce a natáčí zde scénu do nového amerického trháku, velkofilmu Spider-Man: Far From Home. Tedy... oficiálně se tu natáčí film s krycím názvem "Bosco", ale i vrabci na střeše si cvrlikají historky o tom, že se v Čechách pohybuje režisér předchozího dílu Spider-Man: Homecoming a že hlavní představitel pavoučího muže, hollywoodská hvězda Tom Holland, právě dotočil scény k filmu na Karlově mostě :).

Zajímavosti a informace:

- natáčení má představovat davovou scénu ze slavnosti hudby a světla v Praze

- děj filmu by měl pojednávat o cestách hlavního hrdiny, mladého Petera Parkera, po Evropě

- film má na svědomí studio Sony a v Liberci se jedná o jednu z největších filmových produkcí za několik let

- Neptunova kašna byla kvůli natáčení skryta pod kulisu sousoší

- z prostoru před radnicí byla dočasně odstraněna socha bronzového jezdce na koni

- natáčí se pouze ve večerních a nočních hodinách

- po dvou natáčecích dnech v Praze se dnes, tedy 19.září, štáb přesouvá z Prahy do Liberce, kde by měl zůstat do 29. září

- Benešovo náměstí před radnicí bude po dobu natáčení uzavřeno od večerních 18.00 do ranních 07:00, stejně tak přilehlá Železná ulice

- ve filmu si zahraje několik stovek komparzistů, převážně z Liberce a okolí

- štáb má v České Republice během 14 natáčecích dní utratit v přepočtu čtvrt miliardy korun

- světovou premiéru by měl mít film 5. července příštího roku

A nakonec něco málo ze zákulisí...