Návrat na Blog.cz

Milí blogeři, 

vím, že spousta z vás nemůže konec Blog.cz překousnout. Vzpomínáte na doby, kdy se mohl pyšnit jedinečným prostředím a báječnou komunitou, kterou nám mohla závidět nejedna blogová platforma. Na doby, kdy všechno fungovalo tak, jak mělo, na Autorský klub, skvělé soutěže a projekty. Jste naštvaní, protože vám po ukončení Galerie.cz chybí některé obrázky a jejich ztráta vás mrzí. Protože jste si nestihli zkopírovat všechny články, které jste si chtěli zachovat. Protože jste se vrátili z dovolené a zjistili jste, že všechno, co jste do svého blogu na Blog.cz za ta léta vložili, je najednou pryč. A i přes tu směsici prapodivných pocitů se vám po něm stejně stýská a chtěli byste svůj blog alespoň ještě jednou vidět. 

A co kdybych vám řekla, že existuje něco, díky čemuž byste se tam mohli vrátit, kdykoliv se vám bude chtít? Ne v myšlenkách a vzpomínkách, ale reálně. Chtěli byste? Ale beze všeho. Prosím, račte vstoupit... :)

O webové stránce Internet Archive jsem psala už dříve v souvislosti s Autorským klubem ZDE a já z něj budu, s dovolením, citovat, neboť ani dnes v těch padesáti stupních na sluníčku bych to určitě nevymyslela lépe:

"Internet Archive je báječná záležitost, ve zkratce řečeno se jedná o největší digitální knihovnu na světě, která, mimo jiného, také za pomoci robota zvaného Wayback Machine archivuje obsah webových stránek na internetu."

Tolik stručná teorie, a teď přejděme k praxi. Internet Archive není ani trochu dokonalý. V případě mého blogu jako by roky 2019 a 2020 téměř neexistovaly, nicméně spousta toho otevřít jde a co víc, u spousty článků, které jsou z roku 2018 a výše, mám zachovány i obrázky. Co funguje skvěle a bez připomínek, je titulní stránka, alespoň co se vizuální stránky týče :).

A jak na to? 

Otevřela jsem následující odkaz - https://web.archive.org/.

Poznámka - návod se skládá ze snímků obrazovky mého telefonu, pro ušetření místa, času i vašich nervů jsem u některých popisků spojila vždy dva obrázky k sobě :).

Jablonecké graffiti...

...po sedmé. Nebo tak nějak.

Konec Galerie.cz zasadil tvrdou ránu mé letní internetové očistě a obzvláště mému doposud liknavému postoji, který se týkal předělávání obrázků ve všech mých článcích na novém blogu tak, aby nebyly závislé na Galerii, ale obrázky si tahaly z..., jak to napsat kulantně... jo, z jistějšího zdroje. Je pravda, že se mi to předělávání poněkud protáhlo, a to zejména proto, že jsem se při vkládání obrázků často pobaveně zasekla u čtení celých článků. Díky tomu jsem například zjistila, že tyranské procházce s mojí maminkou vděčím za rubriku Graffiti, která letos odhodila bačkůrky a tepláčky a nenápadně vešla do školních let. Za tu dobu jsem se stala pravou a nefalšovanou znalkyní jabloneckých graffiti, byla svědkem všelijakých třenic, zakazování a povolování legálních ploch, vešla do tajů pravidel komunity sprejerů a zjistila, na čem všem a jak dlouho graffiti drží. Na prvním místě nejplodnějšího zdroje článků o graffiti se stále drží jablonecká přehrada, která má vcelku luxusní počet legálních ploch, i když jako sprejer bych se tam asi necítila moc dobře. Ono když na vás civí stovky lidí z okolních paneláků, nic moc zážitek. Asi. Nicméně i přes tyto potíže se stále najdou sprejeři s pevnými nervy, kterým obecenstvo nevadí. A díky nim tak pro vás mohu mít nové kousky :).

Batoh s nožičkama

Možná to máte taky tak, každý den jezdíte MHD tou samou trasou ve stejnou hodinu a každý den vídáte ty samé tváře. Pan řidič vás bere jako starého známého, pozdravíte se, vyměníte si pár slov a zdvořilých frází a když několik jízd vynecháte, starostlivě prohodí, že vás dlouho neviděl. A vy to máte stejně, když někdy jedna z těch známých tváří v autobuse chybí, přemýšlíte, co se asi tak mohlo stát a přemýšlíte zbytečně, protože se stejně kloudné odpovědi nikdy nedočkáte. A mě jedna taková nezodpovězená otázka bleskne hlavou pokaždé, když projíždím kolem jednoho místa...

Není to tak dávno, kdy jsem několikrát týdně vídala cestou z práce v autobuse malého cikánského chlapce. Tenhle kluk s batohem větším, než byl on sám, se mi vryl do duše hodně hluboko, a to i přes to, že jsme spolu jezdili jen jednu zastávku a že o mně nejspíš neměl ani tušení. Pokaždé, když měl vystoupit, zaujal postoj "připravit, pozor" a když se otevřely dveře, přišel "start", vyřítil se jako střela a utíkal, dokud ho autobus nepředjel. Když jsem tenhle výjev viděla poprvé, vůbec jsem tomu nerozuměla, ale při další naší spolujízdě jsem velice rychle pochopila, o co mu jde. On závodil. S autobusem! Obdivovala jsem jeho odhodlání, každým dnem byl lepší a já si přála, aby na zastávce vystupovalo co nejvíce lidí, aby autobus vyjel později a hošík měl tak větší náskok. V duchu jsem mu fandila, očima ho tlačila a posouvala k další vysněné metě a bylo jedno, jestli to byl z jeho pohledu dům, strom, dopravní značka nebo díra v chodníku. Za ty roky mi přirostl k srdci a já si to uvědomila ve chvíli, kdy zmizel. Od té doby, při každé cestě kolem zastávky, kde ten cizí kluk vystupoval, vidím ve vzpomínkách běžet velký batoh s nožičkami...