Možná to máte taky tak, každý den jezdíte MHD tou samou trasou ve stejnou hodinu a každý den vídáte ty samé tváře. Pan řidič vás bere jako starého známého, pozdravíte se, vyměníte si pár slov a zdvořilých frází a když několik jízd vynecháte, starostlivě prohodí, že vás dlouho neviděl. A vy to máte stejně, když někdy jedna z těch známých tváří v autobuse chybí, přemýšlíte, co se asi tak mohlo stát a přemýšlíte zbytečně, protože se stejně kloudné odpovědi nikdy nedočkáte. A mě jedna taková nezodpovězená otázka bleskne hlavou pokaždé, když projíždím kolem jednoho místa...
Není to tak dávno, kdy jsem několikrát týdně vídala cestou z práce v autobuse malého cikánského chlapce. Tenhle kluk s batohem větším, než byl on sám, se mi vryl do duše hodně hluboko, a to i přes to, že jsme spolu jezdili jen jednu zastávku a že o mně nejspíš neměl ani tušení. Pokaždé, když měl vystoupit, zaujal postoj "připravit, pozor" a když se otevřely dveře, přišel "start", vyřítil se jako střela a utíkal, dokud ho autobus nepředjel. Když jsem tenhle výjev viděla poprvé, vůbec jsem tomu nerozuměla, ale při další naší spolujízdě jsem velice rychle pochopila, o co mu jde. On závodil. S autobusem! Obdivovala jsem jeho odhodlání, každým dnem byl lepší a já si přála, aby na zastávce vystupovalo co nejvíce lidí, aby autobus vyjel později a hošík měl tak větší náskok. V duchu jsem mu fandila, očima ho tlačila a posouvala k další vysněné metě a bylo jedno, jestli to byl z jeho pohledu dům, strom, dopravní značka nebo díra v chodníku. Za ty roky mi přirostl k srdci a já si to uvědomila ve chvíli, kdy zmizel. Od té doby, při každé cestě kolem zastávky, kde ten cizí kluk vystupoval, vidím ve vzpomínkách běžet velký batoh s nožičkami...
Jéé, to je krásné :) člověku se někdy zaryjí do paměti takové "detaily" a pak mu je hlava vždy připomíná, když jede okolo.
OdpovědětVymazatJá několikrát týdně jezdím vlakem na koně. Čtvrthodinová cesta, nic extra dlouhého. Včera jsem jela vlakem z Pardubic. Z Havlíčkova Brodu jela známá průvodčí, divila se, že dnes jedu z daleka. Jo jo, je to tak, čtvrthodinku jsem vyměnila za 4 hodiny :)).. Je pěkné potkat takhle v dálce někoho známého :)
Leník
Je to přesně, jak říkáš, a přesně tyhle "detaily" dělají život tak krásně pestrým :).
VymazatHodně zajímavé. A krásná ilustrace. Hanka V.
OdpovědětVymazatMoc ti děkuji :).
VymazatJaninko, jsi všímavá a pozorná. Určitě v busu sedí i lidé, kteří o tom klukovi nemají páru.
OdpovědětVymazatTak se opatruj a hezký den. Jiřina z N.
Děkuji ti, Jiřinko, přeji ti krásný víkend :).
VymazatMoc milé, takové od srdíčka.
OdpovědětVymazatV době, kdy se sousedi ani nezdraví, je poměrně osvěžující, že si v městské dopravě někdo všímá detailně osazenstva.
Když jsem ještě nejezdila autem, první ranním trolejbusem, tedy ve 4 : 05, nás jezdilo takto sportovně založených asi pět. Občas přisedl někdo pěkně upravený z flámu nebo řidič, co nastupoval na jinou linku, ale nikdy neběhal batoh, asi ještě spinkal ...
Blondýnko, děkuji ti za milý komentář :). Já z domu vycházím o deset minut později, než jsi to mívala ty, ale jak říkal můj bývalý kolega - Kdo brzy ráno vstává, tomu Pán Bůh dává :).
VymazatJá jsem jednou, hned začátkem září, jela v 9 hodin ráno kolem prázdné zastávky a na lavičce té zastávky stála opuštěná prvňákovská školní taška.
OdpovědětVymazatTak tomu se vůbec nedivím, náš prvňáček ještě druhý týden školy odcházel domů v bačkůrkách, teplákách a bez tašky :D.
VymazatJedině Janinčin bystrozrak zahlédne batoh na nožičkách závodit s časem.
OdpovědětVymazatOff šem každý batoh má své limity.
VymazatMám nový brejle, s nimi to jde jedna báseň :).
VymazatA já už se bála, že budu muset i nadále blogově abstinovat! Díky Janinko za tvé oči a hlavně za tvou anatomickou anomálii - srdce na pravém místě! :-)
OdpovědětVymazatDěkuji ti, milá Doktorko :). Moc dlouho jsem tu internetovou očistu nedržela, sotva jsem začala, zjistila jsem, že se blíží konec blog i galerie.cz a tak jsem předělávala v článcích obrázky jako divá :D.
VymazatTřeba už vítězně protrhl cílovou pásku a stal se trenérem.
OdpovědětVymazatSice by to byl nejmladší trenér v historii lidstva, ale přeju mu to! :)
VymazatHmmmm, kde byl asi cíl? Asi bych mu taky fandil, protože autobusy fixlujou.
OdpovědětVymazatMůžu jen tušit, že cílem byl ten strašácký rodinný dům s oprýskanou omítkou a probouraným plotem na rohu ulice. Ale třeba to tam měli uvnitř krásný, když tak rychle běžel :).
VymazatJani, krásný článek. Možná kvůli koronaviru přestal běhat, předpokládám, že běhal do školy. Třeba ho zase od září uvidíš ☺☺☺
OdpovědětVymazatEvi, on už neběhal před koronavirem, ale to nevadí, kdo si počká, ten se dočká, věřím, že ho jednou zase někde uvidím utíkat :).
VymazatNu, a teď mu díky tobě fandí tolik lidí... třeba skutečně od září zas začne jezdit - anebo se jednou objeví na olympiádě .-)
OdpovědětVymazatTo je krásný, to mě nenapadlo :). Držím mu na tu olympiádu pěsti :).
VymazatTaková maličkost po ránu dovede zvednout náladu, také by mě zajímalo, co se s batůžkem stalo :)
OdpovědětVymazatOno to nebylo ráno, ale odpoledne, když jel kluk ze školy, také by mě to zajímalo :).
VymazatMěla jsi při odjezdu blokovat dveře...:)
OdpovědětVymazatTo mě nenapadlo :), není to ale už moc nečistá hra? :D
VymazatUž sis odpočinula a napsala hned krásný článek! Dnes všichni jen čučí do mobilu, nevšimli by si ani kdyby měl nožičky ten autobus ve kterém se vezou.
OdpovědětVymazatJá jednou takhle závodila s Vindobonou - to byl rychlík který jezdil z Prahy do Vídně, krásný, červenobílý, prostě rakouský. Projížděl kolem domu babičky u Čerčan a já pádila na kole z kopečka. Pak jsem najela na šutříček..nic velkého se nestalo, ale závodům byl konec. 😁
Moc ti děkuji! :)
VymazatŠkoda, kdyby nebylo toho šutříčku, mohla jsi být třeba na olympiádě! :D
Jo, někdy ty děti lituju, kolikrát jsou ty jejich školní batohy opravdu větší než ony samy. Nějak mi to, nevím proč, připomnělo nějakou filmovou scénu...
OdpovědětVymazatTo mi povídej, co občas vidím před školou, nad tím zůstává rozum stát, ty rodiče snad nemají soudnost...
VymazatNevěřila bych, jak se dá taková obyčejně neobyčejná situace nádherně popsat. Nevím proč, ale dá se až říct, že mě svým způsobem dojala. Krásné, krásné, fakt!
OdpovědětVymazatPřeveliké díky ti posílám za tvůj milý komentář! :)
VymazatMilá vzpomínka, výstižný nadpis, vtipná kresba.
OdpovědětVymazatČím jsem starší, tím víc vnímám podobné události kolem mne - a jsou pro mne i důležitější než jiné věci, které by měly být důležité.
Moc ti děkuji za milý komentář :).
VymazatMoc pěkně napsaná povídka, odpozorovaná ze života. Kluk s takovou vůlí se v životě neztratí.
OdpovědětVymazatA také je dobře, že jsi už skončila "odvykací kúru" :)
Děkuji ti :).
VymazatPůvodně jsem očistu plánovala až do konce léta, ale díky končícímu blogu a galerii jsem si ji musela razantně zkrátit :D.
Nojo, s tím všímáním a ježděním to mám taky tak podobné... Teď jsem začala jezdit linku, kde se to hodně střídá... Že si připadám že stálý zákazník u řidiče jsem já...
OdpovědětVymazatA co se týče obrázku, hnedka jsem si vzpomněla, jak před několika lety jsem na blog,cz kreslila a nakreslila blok s nožičkami.
Taky v tom autobuse si tak připadám někdy taky tak, jako jediný stálý cestující a někdy vážně jen jediný cestující :D.
VymazatZátopek běhal s tramvají, tak měl vzor! 😀 Třeba na další olympiádě! Pěkně napsané, dobré postřehy ze života.
OdpovědětVymazatDěkuji, třeba ho na té olympiádě jednou poznám :).
VymazatMoc se mi to líbilo a napadla mne taková věc: co kdyby ten klučina četl tvůj článek- vzpomínku, poznal se v něm. Určitě by ho dojalo, že si někdo jeho závodění všiml a možná by přemýšlel, která z těch slečen si ho pamatovala. Batoh s nožičkami asi bude potřebovat naše vnučka až půjde poprvé v září do školy.☺♥
OdpovědětVymazatTo by bylo milé, kdyby se v článku hošík někdy poznal :). Děkuji ti, Růženko, a přeji vnučce šťastné vykročení do první třídy :).
VymazatMám to podobně. Skoro každé ráno i odpoledne se v busu potkávám se stejnými lidmi. O většině z nich nic nevím, ale všimnu si, když náhodou nejedou. Před časem přestal jezdit jeden mladý pár. Zpočátku se jen znali a cestou si povídali, později se při setkání na zastávce políbili. On vystupoval dřív, ona jezdila dál než já. Jednu chvíli jezdila jen ona a on ji na "své" zastávce čekával...
OdpovědětVymazatTo je moc milý příběh ze života :).
VymazatÚsmevný zážitok, stretávať v autobuse chlapca čo behá s vetrom... teda... s autobusom o preteky. Presne takéto drobnosti sú na živote krásne. Nádherný článok 😊
OdpovědětVymazatMnohokrát děkuji! :)
VymazatJéé, to je milé :) Mě jednou napsal kluk, s kterým jsem jezdila pravidelně autobusem, já jsem si ho teda nevšimla. Párkrát jsme zašli na kafe a nějak to nedopadlo, ale je to taková zajímavá zkušenost.
OdpovědětVymazatDěkuji :), tyhle naše příběhy z autobusu by vydaly na celý román! :D
VymazatJémine, to je rozkošné ❤
OdpovědětVymazatBlog de la Licorne * Instagram * We♥It
Moc děkuji! :)
VymazatChytla jsi mě za srdíčko Jani ♡
OdpovědětVymazatDíky moc, Chudobko :).
VymazatMilý článek. Doufám, že se chlapeček brzy objeví. :)
OdpovědětVymazatV dětství jsem zkoušel predhonit vlak po cestě pod kolejemi... Zdálo se mi často že jede pomalu, ale chyba lávky..
OdpovědětVymazatKoukám, že vás takových bylo víc, hezké vzpomínky :).
VymazatJa si obvykle v MHD snažím čítať, využívam čas, ktorý mám len pre seba, ale aj tak sú automatické veci, ktoré si všímam dennodenne. Svetlá na veľkých budovách, grafity a nápisy na stenách, a ano, sú to aj ľudia, ktorí nastupujú na rovnakej zastávke ako ja. Tieto malé rituály tvoria náš život a všetci tí ľudia do neho patria rovnako
OdpovědětVymazatJá si v MHD číst nemůžu, protože se mi dělá blbě, takže ten čas využívám k prozkoumávání okolí :).
Vymazat