Na čokoládové vlně

Po několika mnoha vtipných článcích je tu konečně jeden patlavý. Pětašedesátiny jsou jednou pětašedesátiny a ty se musí oslavit. Nejsem příznivcem megalomanských oslav v restauracích a ač jsem byla vychovávána ke skromnosti, v tomto případě tu o finanční stránku vůbec nejde. Sice se sejde celá rodina, ale prakticky všichni jsou si tak nějak vzdálení. Jeden soused po levici, druhý po pravici, možná ještě někdo ob židli, ale to už se překřikujeme, v lepším případě se tvoří hloučky, je-li k tomu prostor. Tím veškerá konverzace končí a nedej Bože, pokud má taková oslava ještě časový harmonogram, vy jste sešněrovaní pravidly a děti vám na ně z vysoka kašlou... Mnohem raději preferuji oslavy, kdy se sejdeme u nás doma a narážíme na sebe v tom malém prostoru na každém rohu, říkám tomu kontaktní oslavy :). Jsem moc ráda, že to má moje máma nastavené stejně, akorát ta to dotáhla k dokonalosti a nejraději by neslavila vůbec. Ale protože jsme paličaté obě, stejně jsme jí popřát přišli. I s dortem.

Ten letošní se nesl v duchu čokoládovém, šlehačkovém, oříškovém a višňovém. Maminka prý totiž potahovku nerada, i když si nejsem tak úplně jistá, jestli náhodou nekecá, protože když si chtěli kluci (pro její dobro, jak jinak), nacpat kytičky z potahovky, které jsem na dort propašovala, do pusy, rázně jim to zatrhla :).

Ale abych nějak zakončila ten tok písmenek, který, jako obvykle, odbočil od původní myšlenky, ten den pravděpodobně nebyla ta správná konstelace planet pro patlání dortů a než bych sáhodlouze vysvětlovala proč, tak jen řeknu protože šlehačka, protože korpus a protože poleva. Připadala jsem si jako Viktor Frankenstein, když tvořil své monstrum. Ale jo. Nakonec to dopadlo dobře jak vzhledově, tak chuťově. Jen ten řez se moc nepovedl, ale protože nemám problém přiznat, že i mě se občas nedaří, dám ho sem taky - moc mě na něm bavilo, že prakticky nebylo poznat, co je krém a co oříškový korpus :).

Monstrautograffiti

Před rokem jsem tady psala o čůrajícím jednorožci a sprejeřinkách, na které jsem narazila v jednom zapadlém zákoutí v Liberci. Na tom samém místě jsem také objevila svéráznou originální reklamu na bar Azyl (který se překvapivě nachází naproti azylovému domu). Zvenku sice budova vypadala spíš jako zaplivaná hospoda, ale dejme tomu, že to byl vážně bar. Jenže ten den se mi mobilní fotky nepovedly tak, jak bych si přála a já s dalším článkem vyčkávala v dobré víře řídící se příslovím "Kdo si počká, ten se dočká". No, za sebe bych ještě doplnila jak kdo a čeho, čímž chci naznačit, že to byla tak trochu chyba. I když, jak se to vlastně vezme.

Podoba z loňského roku, kdy se monstrum ještě pyšnilo velkýma očima.

Číslo z druhé ruky...

...aneb jaké záludnosti vás mohou potkat, když se rozhodnete pořídit si nové telefonní číslo, proč byste si před jeho koupí měli ověřit, jestli třeba nepatřilo známé firmě a jak jednoduše můžete někomu pořádně zavařit. Ale pěkně popořádku...

Dostala jsem nový telefon na dvě SIM karty. Dlouhou dobu jsem si vystačila s jednou, ale pak se naskytla nabídka, která působila přímo snově a která se jen tak neodmítá. Se starým číslem jsem ani na okamžik neměla v úmyslu se rozloučit, jsme spolu už sedmnáct let a co si budeme povídat, takový vztah a pevné pouto nejde jen tak přervat :). Od čeho mám telefon na dvě karty, no ne? Slovo dalo slovo a já tak měla telefonní čísla dvě. Všechno proběhlo v klidu a ve vzájemném souznění, karty se skamarádily, mí nejbližší s nimi také a bylo by to tak dál, kdyby mi telefon, převážně ve večerních hodinách, nezačal vyzvánět více, než by mi bylo milé.

Masakr v Lidlu

"Mamííí, oni mi zablokovali vozíkama cestu!"

"A to si s tím jako neumíš poradit? Tak si namontuj na svůj košík raketomet a cestu si prostě udělej!"

"Jsi ty vůbec moje máma???"

Těžkej život rybenky

Ahoj, jsem rybenka a nejmenuju se nijak. Teda moje domácí na mě kdysi ječela "ty svině jedna ........", přídavný jméno si dosaďte sami, ale já to tady klidně prásknu, že to nebylo vůbec nic hezkýho, to teda ne. Vona domácí občas kouká na takovej seriál, kde někdo dost často říká "Ahoj, jmenuju se Christy a jsem alkoholička", takže bych se mohla představit taky tak nějak, ale na to nemusim bejt zrovna Ajnštajn, aby si nevydedukovala, že "Ahoj, jmenuju se svině a jsem rybenka" nezní ani trochu fajnově. My rybenky si teda jména nedáváme, za prvý máme strašně široký příbuzenstvo, takže kdo si to má pamatovat, a za druhý, von ten život rybenek, kdy jedna neví, jestli se dožije vodpoledne nebo zejtřka, není zasejc tak dlouhej, takže by se to snad ani nevyplatilo se s nějakejma jménama zdržovat, že jo. No a když už jsem tu nakousla ten náš vztah, v začátcích to s náma bylo jako na houpačce. Jestli se tomu dá dát nějaký přirovnání, tak je to jeden dost divnej status na Fejsbůku, prostě jsme byly ve složitým vztahu. Ale začnu pěkně vod začátku...