Když nám kdysi z kuchyňské linky upadlo světlo, které tam bylo původně připevněno oboustrannou lepící páskou, rozhodla jsem se tenkrát tu divně visící věc provizorně podepřít klackem z bohatého klacíkového arzenálu, který se nám během vycházek nahromadil na balkoně. Dál jsem se už o osud světla nestarala, neboť jsem se řídila radou "Když muž řekne, že to udělá, tak to udělá. Nemusíte mu to každých šest měsíců připomínat!".
Podpěrátko svou funkci dokonale plnilo celé dva roky (!), jak už to ale u klacků bývá, i tenhle seschl a v tomto stavu nebyl dále schopný sloužit svému účelu. Žádný další vhodný klacík na skladě nebyl a já se rozhodla, že svého polovičáka k připevnění světla donutím stůj co stůj. A tak započalo plánování, které mělo naprosto jednoduchou geniální pointu - udělat provizorium podepírající světlo co nejhnusněji a tak, aby to polovičákovi nedalo a ještě ten den vše napravil.
Potřebný materiál jsem našla u dětí v pokojíčku, leč pouhé dvě podpěrky ošklivě nepůsobily ani náhodou (zato držely lépe než klacík) a troufám si říci, že by si jich polovičák nejspíš ani nevšiml. Přidělala jsem tedy mezi tyče poličky, ale stále to na můj vkus nebylo ono. Dokonalosti (dle mého chybného úsudku) jsem dosáhla, když jsem poličky zaplnila...