Žitavské dveřobraní

Aneb z tohohle města brány dvéře

hlava mi prostě nepobéře...

Když se vracím do Žitavy, rozhodně to není proto, abych plenila regály německých Kauflandů, jak tomu v 99.9% návštěv českých návštěvníků bývá. Mně ke štěstí stačí, když se můžu zase projít městem, které mi (kdovíproč) učarovalo natolik, že má dokonce i svou rubriku. Slovo kdovíproč je v tomto případě rozhodně na místě, neboť jen blázen může achat nad městem, jehož dobrá polovina domů v centru vypadá, jako by na ně několik staletí nebo minimálně od konce války nikdo nesáhl a jejichž jediným účelem je sloužit squaterům. A taky Janince, která si pro tentokrát vzala na paškál dveře a brány žitavské :).

Trosky

Všichni ty dva kopce znají jako Trosky, ale u nás jim nikdo neřekne jinak, než Panna a Baba. Kdo že ty dvě ženštiny vlastně jsou? Podle jedné z mnoha pověstí poslední pán z Bergova před svou cestou do ciziny pověřil správou hradu svou matku Marii a dceru Karolínu. Zprvu idylické soužití dvou dam dostalo vážnou trhlinu, když každá z nich chtěla vládnout sama, na čemž se kdovíproč neshodly. Babička si natruc (a příznačně) obsadila menší a zavalitější věž, její vnučka tu vyšší a štíhlejší. Z oken věží pak na sebe pokřikovaly, haštěřily se a zasypávaly se peprnými nadávkami. Jednoho dne hádky na hradě utichly, obě ženy beze stopy zmizely a nikdo dodnes neví kam. Lidé z podhradí si pak věže pojmenovali podle těch dvou, které je ještě nedávno okupovaly - Panna a Baba.

Realita je poněkud střízlivější a nudnější. Hrad byl založen okolo roku 1380 Čeňkem z Vartemberka. Po jeho smrti získal hrad Václav IV., od nějž přešel na rod Bergů. Poslední pán z Bergova, Jan, Trosky prodal majiteli sousedního hradu Kost, Janu Zajíci z Hazmburka. Následně měnil hrad majitele jako ponožky tak dlouho, až zchátral do současného stavu.

Hrad má největší slávu už šest století za sebou, ale ani tato skutečnost mu neubrala z tajemna, které ho obklopuje. Stačí začít třeba tím, že hrad byl postaven na dvou homolích, které vznikly sopečnými erupcemi během třetihor. Nelze také nezmínit neuvěřitelné historky, které o něm a jeho okolí kolují. Mezi nejzajímavější patří "kdesi ukrytá" brána do Pekla (možná tam zmizela Marie s Karolínou?), časoprostorová brána do 14. století, rozsáhlé únikové podzemní chodby, ukrytý Opatovický poklad a možnost v těchto místech cestovat do jiných dimenzí. Také jsem zaslechla, že jeskyně v okolí Trosek jsou při každé návštěvě trochu jinak uspořádané a že čas, který tam strávíte, je pocitově mnohem kratší, než je tomu ve skutečnosti. Pravda nebo ne, co na tom. To místo má kouzlo i tak.

Věk a příčiny úmrtí v 19. století

Ačkoliv poslední geneaologický článek nevzbudil příliš ohlasů, nepatřím k těm, co utíkají z boje, páč jsem, jak mile napsala adaluter, buldok, co se zakousne, nepustí a ohlodá až na kost :). A navíc chápu, že tohle téma není pro každého, i tak tu mám předlouhé pokračování mé skromné statistiky. Tentokrát jsem zpracovala graf věku a příčin úmrtí plus dokončení z minula - komplexní graf úmrtnosti dětí od narození do jejich plnoletosti. A začneme tím posledním, ať nám to hezky naváže.

Úmrtnost dětí

V tomto koláči jsem se zaměřila na celkový počet dětí, které se dožily plnoletosti - ta v té době byla 24 let a z grafu můžete lehce vyčíst, že 40% narozených dětí se tohoto věku nedožilo. Opět jsem měla k dispozici data z období 1861 - 1897 a vycházela z počtu 4119 narozených.

Tento graf nemůže být stoprocentní, neboť jsem zpracovávala data dětí, které se narodily už před tímto obdobím, ale odchylka by neměla být výrazná, když budu opravdu hodně přehánět, max. desetinné číslo.

Úmrtí do 1 roku - 977 (23,72%)

Úmrtí do 3 let - 369 (8,96%)

Úmrtí 3-6 let - 121 (2,94%)

Úmrtí 6-15 let - 107 (2,60%)

Úmrtí 15-24 let - 80 (1,94%)

Přeživší - 2465 (59,84%)

Lucidní snění

Aneb jak mi lucidní snění pěkně zavařilo.

Znáte to rádobyvtipné triko, na kterém skaut rázně odmítá láhev alkoholu s hláškou "Ne, děkuji, raději knihu!"? Ne? Nevadí, pro nástin situace popis bohatě postačí. Přesně jako ten skaut z trička jsem se totiž vždy chovala ve svých snech a to ve chvílích, kdy mě pohlední, urostlí, vysocí, vtipní, inteligentní a vůbec celkově nadpozemští příslušníci mužského plémě zahrnovali nemravnými návrhy. A já, prolezlá skrz na skrz morálkou i ve snech, jsem se zmohla vždy jen na "Ne, děkuji, jsem vdaná!". Po probuzení jsem byla více či méně znechucená ze své otravné mravnosti, nicméně smířená s osudem a s tím, že už jiná nebudu. Vše se změnilo, když mi můj polovičák začal líčit svůj sen se sexy blondýnkou. Jako člověk přející, který se řídí naprosto nezištně příslovím "Přej a bude ti přáno", jsem s nějakou snovou blonďatou pipinou problém neměla. To by ovšem nesměl můj drahý dodat "A vůbec jsem si nevzpomněl, že jsem ženatej a mám nějaký děti!"