Dort Crash Bandicoot


V době, kdy jsem začala mít pletky se svým prvním blogem, nastoupil prvorozený do posledního ročníku ŠKOLKY a druhorozený si užíval hotelového servisu kdesi v mém lůně. Taky nás v té době postihla podzimní sněhová kalamita, i když bych skoro přísahala, že ten článek o sněhulákovi v říjnu jsem psala maximálně rok zpátky. Ale proč jsem o tom vlastně začala - on totiž ten roztomilý, hodný a inteligentní drobeček ze školky ve věčně vytahaných punčocháčích už oslavil šestnáctiny...

Tento rok jsem si jako motiv vybrala jeho oblíbenou postavičku Crashe Bandicoota, vačnatce ze stejnojmenné videohry. Když má tchyně před lety viděla, jak ji prvorozený hrál (asi tu hru má vážně rád, drží se ho to dobře přes šest let), označila hru za násilnickou a chtěla mu ji i s konzolí vyhodit z okna :). Pokud bych měla hru ze svého pohledu k něčemu připodobnit, je stejně násilnická asi jako Člověče, nezlob se!, kde si navzájem se soupeři naprosto bezcitně a brutálně vyhazujete figurky. Jen Crash je podstatně zábavnější. Ale zpátky k motivu - trochu jsem se bála, že jsem si ukrojila příliš veliké sousto, nicméně vše šlo až neuvěřitelně hladce a podle plánu. Možná to bylo proto, že jsem za ty roky patlání zjistila, že i kdyby se výsledek nepodařil a figurka měla pět očí a místo rukou a nohou chapadla, bude se líbit tak jako tak. Nakonec se to bez chapadel obešlo (těšili jste se, co? :)) a dort udělal oslavenci radost.

Polonaháček s piškotem nadýchaným, krémem lahodným vanilkovým z poctivého domácího pudinku udělaným, hojně malinami prokládaný, tenkou peřinkou z potahové hmoty přikrytý...

Podzimní skřítkovský věnec podruhé...


...a doufám, že i naposledy. Minulý rok jsem tu machrovala, jak se mi podařilo zužitkovat všechny zbytky tvořícího materiálu z podzimního věnce, protože přeci není důvod si je sušit na někdy jindy. Ovšem člověk míní a náš sklep mění, co bych dnes za ty sušinky dala. Podzimní věnec z minulého roku si se mnou už měsíc hraje ve sklepě na schovávanou a moc potíží mu to, vzhledem k tomu, jak to tam po šesti letech hromadění vypadá, nedělá. A snad mu to ani nemám za zlé, můžeme si za to sami. Ale protože letos byla v plánu protiplísňová akce a prioritou, pominu-li nekonečný úklid s tím spojený, se tak pro nás stalo drbání, štukování, impregnování a malování zdí kolem oken, radikální zkulturnění sklepních prostor se posunulo na příští rok. Čímž jsem vlastně jenom chtěla říct, že pro tentokrát jsem pro návštěvu papírnictví měla opravdu velice vážný důvod. Co já můžu za to, že zrovna přeladili ze školní na podzimní vlnu? A že je tenhle proklatý papírák mou drogou? :)


Katedrála Nanebevzetí Panny Marie a svatého Jana Křtitele


V Kutné Hoře můžete natrefit na hloučky turistů, ne nepodobným hejnům splašených kejhajících hus. Jen málokdo z nich však ve svém zběsilém tempu zpomalí a navštíví nepřehlédnutelnou památku, která je od kostnice coby kamenem dohodil - Katedrálu Nanebevzetí Panny Marie a svatého Jana Křtitele, která byla ve své době největší církevní stavbou ve střední Evropě.

Jako měla svůj počátek kostnice v podobě moru, měla katedrála ten svůj v podobě cisterciánů. Ti zde v roce 1142 založili klášter, jehož součástí byl románský chrám. Ten byl koncem 13. století zničen a na jeho místě díky příjmům cisterciánů z vytěženého stříbra vyrostla během třiceti let úchvatná katedrála. Vystavěna byla neznámým "Mistrem sedleckého chrámu" a ani této stavbě se nevyhnul osud, který v té době potkal například hřbitovní kostel Všech svatých, pod nímž se ukrývá kostnice - spolu s klášterem byla během husitských válek v roce 1421 vypleněna a vypálena.

I přes svůj žalostný stav působila katedrála, nebo chcete-li chrám, natolik monumentálně, že získala v roce 1681 označení "nejskvostnější bazilika". Na svou obnovu čekala téměř 300 let až do roku 1700, kdy započala její obnova. Architekta Pavla Ignáce Bayera z Jihlavy vystřídal vám z kostnice již známý Jan Blažej Santini-Aichel. Ten katedrálu vystavěl v duchu barokní gotiky a použil zde unikátní světové prvky jako samonosné točité (nebo taky šnekovité) schodiště či samonosnou klenbu, které se říká "česká placka". Sochařských prací se zhostil Matěj Václav Jäckel, z malířů, jejichž díla zdobí interiér, bych ráda zmínila Petra Brandla. Po dokončení přestavby byla katedrála roku 1708 znovu vysvěcena.

Spolu s katedrálou prošel rekonstrukcí i klášter, v rámci josefínských reforem byl ale v roce 1784 odsvěcen, uzavřen a jeho majetek vydražen. Z katedrály se stalo skladiště mouky a z kláštera tabáková továrna, která se zde nachází i dnes. V současnosti klášter patří koncernu Philip Morris.

K církevnímu užívání byla katedrála navrácena v roce 1806. Od té doby prošla několika rekonstrukcemi, v 19. století v ní byla, mimo jiné, položena dlažba a zasklena okna, poslední velký zásah, který si vyžádal 70 milionů korun, probíhal v letech 2001-2008. 24. října 2009 byla katedrála znovu vysvěcena biskupem Dominikem Dukou.

Na chrámu mě zaujaly dvě věci. Tou první je přístupné podkroví a úžasný pohled z kůru na katedrálu, tou druhou chrámová pokladnice, která ukrývá jeden z nejvzácnějších klenotů střední Evropy - sedleckou monstranci. Podle posledních poznatků se pravděpodobně jedná o nejstarší gotickou monstranci na světě, jednu z deseti dochovaných gotických monstrancí v Evropě a jednu z významných památek naší země. Mezi ty patří, kromě monstrance, například korunovační klenoty, relikviář svatého Maura nebo Závišův kříž.

Monstrance spatřila světlo světa v roce 1389, autor je neznámý, ale historici se domnívají, že pochází z huti Petra Parléře, neboť monstrance vypadá jako zmenšenina kostela svaté Barbory, jejímž architektem byl právě Petr Parléř. Monstrance je 97 centimetrů vysoká, váží 4,7 kilogramu a je vyrobena ze zlaceného stříbra. Monstrance byla původně vyrobena pro Bratrstvo Božího Těla při, dnes již neexistujícím, kostele svatého Filipa a Jakuba v Sedlci. V 15. století na ní přibyly figurky panenky Marie a ukřižování, v období baroka pro ni pak bylo vyrobeno pouzdro.

Zajímavá je zmínka o monstranci v díle Fresky ve velké síni bývalého cistercianského kláštera v Sedlci od autorů Františka Beneše a Petra Miloslava Veselského z roku 1884:

"Až do roku 1702 nikdo o pokladu tom nevěděl, až pouhou náhodou k odkrytí přišla, byvši zazděna ve zvláštním výklenku ve štítě hlavního chrámu. Roku toho vyšel si jednou kutnohorský kat s ručnicí ptáky stříleti. Přišed k tehdejším zříceninám velikého chrámu, kdež mnoho ptáků bylo se usadilo, střelil po nich, rána však letěla do štítu, čímž kus malty odpadlo, a pod ní cos blýskati se zdálo. Na udání toho bylo toto místo hned ohledáno, a tam skvostná monstrance nalezena. Co odměnu za odkrytí pokladu toho dostával kat kutnohorský i jeho nástupcové od kláštera každoročně vůz sena a vůz otavy z luk klášterních, což teprv r. 1764 se zastavilo."

No, bodejť by nedostávali, když byla v současné době hodnota monstrance vyčíslená na pět a půl milionu korun a historická cena je nevyčíslitelná. Škoda jen, že ta legenda není pravdivá a že monstrance nikdy zazděná ve štítu katedrály mnichy nebyla. V době husitského hnutí mniši, kteří byli varováni, že se něco děje, monstranci a další klášterní cennosti raději odvezli do Klosterneuburgu v Rakousku. Do Kutné Hory se originál vrátil v roce 2011.

Katedrála je zkrátka jedinečná v mnoha ohledech a své místo na seznamu světového kulturního dědictví UNESCO si od roku 1995 nese oprávněně. Pokud budete mít někdy cestu přes Kutnou Horu ve všední den a mimo sezónu, pak rozhodně neprohloupíte. Ten zážitek mít katedrálu jen pro sebe je k nezaplacení :). A ještě jeden tip - při každé jarní a podzimní rovnodennosti na vás v katedrále čeká nevšední zážitek - pouze dvakrát do roka skrz hlavní loď a čtrnáctimetrové okno prochází sluneční paprsky zapadajícího slunce, které následně ozáří hlavní oltář. Na tento unikátní jev se přitom přišlo až v roce 2009.


Pivo


Minulý týden v parném letním dni jsem při procházce s dětmi dostala neodolatelnou chuť na pivo. Proč, to opravdu netuším, protože pivo nepiji a tudíž jsem v tu chvíli ani neměla ponětí, jak vlastně chutná. K limče pro kluky jsem tedy přibrala i krásně vychlazenou plechovku piva. Jako matka jsem morálně selhala, ale budiž mi k dobru, že to nebyl lahváč :). Zcela nečekaný problém mezi pivem a mou chutí na něj nastal u pokladny...

"Dobrý den..."

"Dobrý den, promiňte, ale vypadáte nějak moc mladě, můžete mi ukázat občanku?"

"Co prosím???"

"Nezlobte se, já to u vás nějak nedokážu odhadnout..."

"Ale jo, v pohodě...", lovím v peněžence občanku a náramně se u toho bavím, protože mi to právě docvaklo a protože vedle mě stojí moje o půl hlavy větší pochechtávající se dítě s fešným knírkem a počínající bradkou. Paní mi se sklopeným zrakem zaraženě vrací doklad a jen špitne "Promiňte..."

Vosárium


"Mamííí, my máme novýho domácího mazlíčka!"

"Jakýho mazlíčka?!?"

"Hele, tady!"

"CO TO JE?"

"To je vosa..."

"To vidím, že je to vosa, co je to okolo?"

"To je vosárium. Vosa tam má vodu, místo na hraní a kdyby měla hlad, tak gumovýho medvídka! Můžem si jí nechat? Prosííím!"

"NE!"